V Poslanecké sněmovně se uskutečnila prezentace českého vydání překladu zásadního díla amerického poválečného konservatismu, knihy Richarda Weavera “Ideje mají následky”.

Prezentace se uskutečnila pod záštitou poslanců Marka Bendy a Daniela Korteho v Poslanecké sněmovně dne 8.12.2011 od 14:00. Pozvánku naleznete zde

Úvod ke knize “Ideje mají následky”, který vyšel jako Bulletin OI č.242, je k dispozici zde

Čtenářům webových stránek Občanského institutu nabízíme krátké představení knihy Ideje mají následky z pera ředitele OI Romana Jocha:

Richard M. Weaver: Ideas Have Consequences („Ideje mají následky“)

Jedna z nejdůležitějších knih napsaných ve 20. století; rozhodně však ta nejdůležitější neznámá kniha napsaná ve 20. století. Nezaslouženě neznámá. První filosofická kniha vůbec, jež byla pojata jako bezprostřední reakce na 2. světovou válku.

„Toto je další kniha o rozpadu Západu“ – říká její první věta. Myslí tím zánik západní civilizace. Na podzim 1945 se profesor anglické literatury na University of Chicago Richard Weaver zamyslel nad tím, k čemu lidstvo dospělo: nacismus, totální a brutální válka vedená proti civilistům, kobercově rozbombardovaná města, ruiny, polovina Evropy v rukou komunistů. Chceme-li vidět památník lidské hlouposti, stačí se jenom rozhlédnout kolem sebe. Co bylo příčinou této katastrofy? Kde ležely její kořeny?

Profesor Weaver je nalezl ve 14. století, v nominalistické filosofii Williama z Occamu. Nominalismus – v rozporu se středověkým filosofickým realismem – popíral reálnou existenci hodnot, principů, ideálů. Popíral realitu, již je schopen nahlédnout rozum, a zbyla mu jen realita, již jsou schopny nahlédnout smysly. Tak se stalo, že moderní člověk se stal „sám sobě knězem a profesorem etiky.“ To, co je správné, už pro něj reálně neexistovalo, nýbrž on sám si to svévolně určoval. Výsledek? Filosofický a hodnotový relativismus, mravní nihilismus a brutální násilí ve společenské a politické praxi.

Ta otázka stojí takto: jsou, anebo nejsou objektivně existující závazné, univerzální normy správného chování, které má člověk povinnost nahlédnout a dodržovat? Filosofičtí realisté dávali odpověď ano, nominalisté nikoli. Nominalismus v moderním myšlení převážil nad realismem. Jaký je ale pak filosofický či mravní argument proti holocaustu a gulagu? Žádný. To je problém moderního Západu.

Tak lze rekonstruovat hlavní tezi nejznámější – a nejkontroverznější – knihy profesora Weavera, která vyšla v roce 1948. Levicí byl po jejím vydání nařčen z reakcionářství, nostalgii po středověku a donkichotství. Na pravici sklidil úctu: Russell Kirk považoval Richarda Weavera za svého celoživotního mentora; stejně jako Frank Meyer, který později napsal, že Weaverova kniha byla „fons et origo (zdroj a původ) amerického poválečného konservatismu.“

Kniha dále obsahuje pozoruhodnou kritiku moderního masového, atomizovaného člověka; industrializace a snahy o naprosté ovládnutí přírody; moderních masmédií; ale i takových kulturních proudů jako jazz v hudbě či impresionismus v malířství; dále smazávání rozdílů mezi muži a ženami, jakož i pomužštění žen; a samozřejmě i laciné víry v pokrok v situaci, kdy se všude kolem šíří barbarství.

Weaver zároveň ukazuje i možnosti nápravy, jež vidí v obhajobě soukromého vlastnictví (nazývá jej „posledním metafyzickým právem“); obnově piety; a umění rétoriky, jež opět může navrátit slovu mluvenému i psanému důstojnost.

Weaver svou obhajobou soukromého vlastnictví proti státu a piety proti relativizaci a vulgaritě v sobě spojuje dva proudy moderního konservatismu: proud libertariánský a proud tradicionalistický; důraz na svobodu jednotlivce a důraz na hodnoty a mravní řád.

Kniha vyšla v roce 1948. Kdyby tehdy byla u nás známa – a pochopena – nemuselo k Únoru dojít. Třiašedesát let poté lze jen konstatovat: sice bylo lépe dříve než později, ale pokud jde o vydání Weavera, lépe i později než nikdy.

Roman Joch