Socialistická dělnická strana (PSOE) premiéra Pedra Sáncheze utrpěla v komunálních a regionálních volbách ve Španělsku těžké ztráty a konzervativní Lidová strana (PP) ovládla řadu klíčových...
Záchody a sprchy budou i nadále rozděleny podle pohlaví, jak jsou lidé zvyklí… Nyní bude přestupkem, pokud někdo použije určité toalety, které neodpovídají jeho...
Minulý týden norská Rada pro vyšetřování ve zdravotnictví (nezávislá státní organizace, zabývající se problémy ve zdravotnictví a sociální péči) oznámila, že reviduje stávající pokyny...
Přes čtyřicet chicagských pomníků je v ohrožení. Chicagská městská komise po několikaměsíčním zkoumání vytvořila seznam 41 z celkem pěti set městských pomníků, o jejichž...
zajímavá jsou třeba tvrzení o pravděpodobnosti nějakého jevu: že je to třeba 70 %. Tvrzení “stane se to na 70 %” se dá přepsat jako “tvrdím, že se to stane na 70 %” a to se dá (“de dicto”) přepsat na “tvrdím, že je to tak a tak – a tedy že je jisté – , že se to stane na 70 %”. Což je trochu zvláštní, co? možná by se to bylo obejít tvrzením typu: tvrdím, že je jisté, že (myslím, že myslím… ad infinitum..) podle mi známých údajů je to tak a tak a pomocí mi známých teorií z tohoto “tak a tak” můžu usoudit, že při počtu případů blížícím se nekonečnu bude 70 % řešení tohoto typu. Jaká tvrzení jsou totožná s tvrzeními o jistotě, všechna? Vzniká tu ještě jeden problém: když říkám “je jisté”, tak to nutně znamená, že to považuji za jisté já sám. zároveň ale na otázku: “takže tohle považuješ za jisté, když to tvrdíš?” může ten druhý po pravdě odpovědět: “Ne, nepovažuji”. Jistota je stav přesvědčení o něčem, bez pochybností – jakýchkoliv, nejen racionálních.
co je to “dělat si, co chci”? opakem k tomu je “dělat si, co nechci” nebo “nedělat si, co chci”. Proč bych tak měl ale postupovat? To by přece bylo naprosto absurdní a taky to nikdo vědomě nedělá. Ani křesťan ne: u toho by se spíš dalo říct “protože chci A, tak nedělám B, o němž jsem přesvědčen, že mi v dosažení A brání – B sice chci taky, ale v menší míře než A”. To se ale koneckonců dá říct naprosto o komkoliv, kdo má aspoň trochu rozumu v hlavě.
proč něco chci? protože to považuji za lepší než něco jiného.
Podle křesťanské tradice a katolické teologie zvláště – ke které se Martin Horák, zdá se mi, hlásí – jsou základy pravdy poznatelné rozumem bez ohledu na víru.
možná by taky pomohlo zeptat se Viléma a Bělohradského, jestli se zmíněným, Horákem formulovaným “relativistickým axiomem” souhlasí nebo jak by jej formulovali jinak. Vůbec: Romane, ty sis ty věci s Bělohradským vyjasnil už dříve, ujasnil sis, že ho chápeš dobře? U diskusních chatů není problém po sobě “střílet”, ale u větších polemikby bylo myslím vhodné si pozice, definice slov a myšlenky vyjasnit dvoustranně ještě před jejich publikací.
nic zásadního jsem teď v diskusi neviděl, tak jen malé poznámky. nízká porodnost má vazbu k větší svobodě lidí v těchto zemích obecně a k větší svobodě žen konkrétně. a v USA to není zásadně lepší, přirozená porodnost tam jen velmi mírně překračuje 2,0, takže je zhruba na úrovni prosté reprodukce – což by bylo dlouhodobě optimální (pokud bychom tedy znali ideální počet lidí na Zemi, ale ten těžko někdo určí – je pouze hodně náznaků, že už teď je nás vzhledem k našemu stupni (ne)efektivity využívaní zdrojů moc). ale myslím, že i v USA ta porodnost zatáím klesá. protože děti dnes mají v evropě hlavně ti, co je opravdu mít chtějí, lze očekávat, že se pokles populace zastaví. Přesněji řečeno, vzhledem k touze stamiliónů lidí z okolního světa žít v Evropě by opravdu zatím (na sto let?) stačilo více uvolnit přistěhovalectví, případně stanovit kvóty na základě počtu obyvatel té které části světa (v němž je muslimů, pokud vím, tak pětina).
ad porovnávání koncepcí: někdy jsou různé koncepce všechny natolik zavádějící, že je opravdu těžké určit, která z nich je pitomější, ne? .
ad ještě filozofie jako hledání pravdy: opatrnost tzv. “relativistů” nebo spíše umírněných skeptiků říci “ano, pravdu lze nalézt”, je dána zejména druhou, nedoslovenou částí uvedené věty: “ano, pravdu lze nalézt a je to tato.” dva zastánci nalezitelnosti absolutní pravdy se mohou shodnout na této nalezitelnosti, ale přitom každý z nich bude hájit., že absolutní pravda je tím, co za ni považuje právě on. jak jsem zde již psal, z hlediska svého současného poznání považuji (a to už hodně dlouho, odhadem tak 15 let) determinismus za jistý a nezpochybnitelné. narážím ale na lidi s úplně jinými názory, vím, že jsem omylný a vím z rozumu i zkušenosti, že se moje názory mohou dalším poznáním změnit, i když to je “uvnitř” mého současného poznání vyloučeno.
no, a pak člověk občas narazí na tvrzení typu “existuje absolutní pravda a ta je, že na Plutu žije pes Pluto” – asi podobně na mě působilo to Romanovo odvození maximy o nezabíjení ze zákona sporu
Nemůžeme nerozlišovat (nebo přesněji: m§žeme, ale málokdo k tomu bude ochoten – k totální “ataraxii”). většina z nás si myslí o věcech a událostech, že jsou jedny lepší než druhé, a má své důvody proč. výuka politické filozofie samozřejmě vedla dost lidí i k tomu, že považovali tyranii či konkrétně fašismus (či komunismus) za LEPŠÍ než demokracii (ne “nesrovnatelnou”, “stejnou”). Jaký smysl pak mělo jejich studium např. v případě, kdy si toto před ním nemysleli a po něm ano?
Sám FAKT, že lidé si myslí různé věci – a různé věci si navzájem myslí i ti, kteří zastávají tezi poznatelnosti pravdy a usilovně se o ni snaží – by nás měl vést k opatrnosti vyhlašovat: “Pravda je všemi poznatelná”. Stačilo by možná říci: snad není zásadní, nepřekročitelný problém v cestě poznávání pravdy. někdo v ní ujde víc, někdo míň a není nikdy a priori vyloučeno, že nás zkušenost a názory druhého obohatí a přimějí změnit vlastní názor. Zásadní otevřenost pravdy umožňuje komunikaci mezi lidmi a to, aby svou zkušenost a názory lidé navzájem přijímali jako podněty ke změně společenského uspořádání a vliv na toto uspořádání.
Ano, velke mnozstvi relativistu je schopno rozlisit, ze Hitler nebyl zrovna to prave orechove. Ale na zaklade ceho? Na zaklade relativismu? Ten pripousti vse, i Hitlera. Pokud by relativismus nemohl pripustit mravnost Hitlera, prestal by byt relativismem, vyvratil by se a legalizoval by absolutismus. Takze pokud je nekdo relativista a zaroven odsuzuje Hitlera (a samozrejme kohokoli) je v rozporu. To nesvedci o nedogmaticnosti nebo zralem usudku. Svedci to o dogmaticnosti (na zaklade relativismu je odsouzeni Hitlera nezduvodnitelne) a nedostatku vlastniho usudku (neschopnost pochopit, ze jde o rozpor).
to je těžké s vámi diskutovat, když nechápete oponenta a sám tomu zbla rozumíte…
samozřejmě jsem nezvratnost závěru definovat v rámci určitého poznání, které je otevřené do budoucna změnám a proto zvratné. ale pokud tu zvratnost zarhrnu do svého poznání a vyvodím z ní určité důsledky, mohu dospět k něčemu snad nezvratnému – ovšem neudělám-li chybu, a vůči té není nikdo imunní.
vaše vazba (jakékoliv) odpovědnosti na to, zda někdo může či nemůže jednat jinak, je naprostý nesmysl. reálně samozřejmě odpovědni jsme v tom smyslu, že naše činy ovlivňují okolí a mají důsledky, mezi kterými rozlišujeme lepší a horší. být si odpovědnosti vědom pak znamená být si vědom těchto důsledků a snažit se maximálně předem rozšířit své povědomí o těchto důsledcích a jednat podle toho – včetně odmítnutí podřizovat své vnímání důsledků nějaké ideologii, jako je třeba vnímání nezáměrných důsledků jako eticky irelevantních.
vy asi vnímáte “odpovědnost” jako bič na druhé lidi, ne? abyste do nich mohl kopat, že si za své činy mohou sami. já ji vnímám výrazně jinak. jenom vás upozorňuji, že i podle katolické nauky je následování i bludného svědomí etickou povinností a v tomto případě vůbec neexistuje osobně přičitatelný hřích, takže kdyby byl někdo v (katolickou teologií připouštěném) nazaviděnně bludném svědomí přesvědčen, že odpovědný není, tak (v absolutním smyslu) opravdu odpovědný není Takže se pak někdo může maximálně divit tomu, že absolutní odpovědnost existuje, nikoliv tomu, že byl odpovědný.
Vase NEZVRATNE zavery vzdy stoji na vzdy ZVRATNEM poznani. Velmi zajimave. Asi tak nezvratne nebudou. )) Kdyby Newtonova teorie platila nezvratne, nezvratil by ji ani Einstein. Jen to dokazuje, ze subjektivni nezvratnost neni ve skutecnosti nezvratnosti. Je fajn, ze uznavate moznost sebereflexe, ale i ta je neodpovedna. Nemuzte jinak. Zadnou odpovednost nemate. To se jednou budete divit. Ve filosofii asi taky nejste moc kompetentni.
zajímavá jsou třeba tvrzení o pravděpodobnosti nějakého jevu: že je to třeba 70 %. Tvrzení “stane se to na 70 %” se dá přepsat jako “tvrdím, že se to stane na 70 %” a to se dá (“de dicto”) přepsat na “tvrdím, že je to tak a tak – a tedy že je jisté – , že se to stane na 70 %”. Což je trochu zvláštní, co? možná by se to bylo obejít tvrzením typu: tvrdím, že je jisté, že (myslím, že myslím… ad infinitum..) podle mi známých údajů je to tak a tak a pomocí mi známých teorií z tohoto “tak a tak” můžu usoudit, že při počtu případů blížícím se nekonečnu bude 70 % řešení tohoto typu. Jaká tvrzení jsou totožná s tvrzeními o jistotě, všechna? Vzniká tu ještě jeden problém: když říkám “je jisté”, tak to nutně znamená, že to považuji za jisté já sám. zároveň ale na otázku: “takže tohle považuješ za jisté, když to tvrdíš?” může ten druhý po pravdě odpovědět: “Ne, nepovažuji”. Jistota je stav přesvědčení o něčem, bez pochybností – jakýchkoliv, nejen racionálních.
co je to “dělat si, co chci”? opakem k tomu je “dělat si, co nechci” nebo “nedělat si, co chci”. Proč bych tak měl ale postupovat? To by přece bylo naprosto absurdní a taky to nikdo vědomě nedělá. Ani křesťan ne: u toho by se spíš dalo říct “protože chci A, tak nedělám B, o němž jsem přesvědčen, že mi v dosažení A brání – B sice chci taky, ale v menší míře než A”. To se ale koneckonců dá říct naprosto o komkoliv, kdo má aspoň trochu rozumu v hlavě.
proč něco chci? protože to považuji za lepší než něco jiného.
Podle křesťanské tradice a katolické teologie zvláště – ke které se Martin Horák, zdá se mi, hlásí – jsou základy pravdy poznatelné rozumem bez ohledu na víru.
možná by taky pomohlo zeptat se Viléma a Bělohradského, jestli se zmíněným, Horákem formulovaným “relativistickým axiomem” souhlasí nebo jak by jej formulovali jinak. Vůbec: Romane, ty sis ty věci s Bělohradským vyjasnil už dříve, ujasnil sis, že ho chápeš dobře? U diskusních chatů není problém po sobě “střílet”, ale u větších polemikby bylo myslím vhodné si pozice, definice slov a myšlenky vyjasnit dvoustranně ještě před jejich publikací.
nic zásadního jsem teď v diskusi neviděl, tak jen malé poznámky. nízká porodnost má vazbu k větší svobodě lidí v těchto zemích obecně a k větší svobodě žen konkrétně. a v USA to není zásadně lepší, přirozená porodnost tam jen velmi mírně překračuje 2,0, takže je zhruba na úrovni prosté reprodukce – což by bylo dlouhodobě optimální (pokud bychom tedy znali ideální počet lidí na Zemi, ale ten těžko někdo určí – je pouze hodně náznaků, že už teď je nás vzhledem k našemu stupni (ne)efektivity využívaní zdrojů moc). ale myslím, že i v USA ta porodnost zatáím klesá. protože děti dnes mají v evropě hlavně ti, co je opravdu mít chtějí, lze očekávat, že se pokles populace zastaví. Přesněji řečeno, vzhledem k touze stamiliónů lidí z okolního světa žít v Evropě by opravdu zatím (na sto let?) stačilo více uvolnit přistěhovalectví, případně stanovit kvóty na základě počtu obyvatel té které části světa (v němž je muslimů, pokud vím, tak pětina).
.
ad porovnávání koncepcí: někdy jsou různé koncepce všechny natolik zavádějící, že je opravdu těžké určit, která z nich je pitomější, ne?
ad ještě filozofie jako hledání pravdy: opatrnost tzv. “relativistů” nebo spíše umírněných skeptiků říci “ano, pravdu lze nalézt”, je dána zejména druhou, nedoslovenou částí uvedené věty: “ano, pravdu lze nalézt a je to tato.” dva zastánci nalezitelnosti absolutní pravdy se mohou shodnout na této nalezitelnosti, ale přitom každý z nich bude hájit., že absolutní pravda je tím, co za ni považuje právě on. jak jsem zde již psal, z hlediska svého současného poznání považuji (a to už hodně dlouho, odhadem tak 15 let) determinismus za jistý a nezpochybnitelné. narážím ale na lidi s úplně jinými názory, vím, že jsem omylný a vím z rozumu i zkušenosti, že se moje názory mohou dalším poznáním změnit, i když to je “uvnitř” mého současného poznání vyloučeno.
no, a pak člověk občas narazí na tvrzení typu “existuje absolutní pravda a ta je, že na Plutu žije pes Pluto” – asi podobně na mě působilo to Romanovo odvození maximy o nezabíjení ze zákona sporu
Nemůžeme nerozlišovat (nebo přesněji: m§žeme, ale málokdo k tomu bude ochoten – k totální “ataraxii”). většina z nás si myslí o věcech a událostech, že jsou jedny lepší než druhé, a má své důvody proč. výuka politické filozofie samozřejmě vedla dost lidí i k tomu, že považovali tyranii či konkrétně fašismus (či komunismus) za LEPŠÍ než demokracii (ne “nesrovnatelnou”, “stejnou”). Jaký smysl pak mělo jejich studium např. v případě, kdy si toto před ním nemysleli a po něm ano?
Sám FAKT, že lidé si myslí různé věci – a různé věci si navzájem myslí i ti, kteří zastávají tezi poznatelnosti pravdy a usilovně se o ni snaží – by nás měl vést k opatrnosti vyhlašovat: “Pravda je všemi poznatelná”. Stačilo by možná říci: snad není zásadní, nepřekročitelný problém v cestě poznávání pravdy. někdo v ní ujde víc, někdo míň a není nikdy a priori vyloučeno, že nás zkušenost a názory druhého obohatí a přimějí změnit vlastní názor. Zásadní otevřenost pravdy umožňuje komunikaci mezi lidmi a to, aby svou zkušenost a názory lidé navzájem přijímali jako podněty ke změně společenského uspořádání a vliv na toto uspořádání.
“Jenže taková realita prosím není, žádnou takovou jistotu nemáte”
Realita je vzdy nejista. Pokud tato teze plati, pak se vyvraci. Pokud neplati tato teze musi platit antiteze.
Realita neni vzdy nejista.
Ano, velke mnozstvi relativistu je schopno rozlisit, ze Hitler nebyl zrovna to prave orechove. Ale na zaklade ceho? Na zaklade relativismu? Ten pripousti vse, i Hitlera. Pokud by relativismus nemohl pripustit mravnost Hitlera, prestal by byt relativismem, vyvratil by se a legalizoval by absolutismus. Takze pokud je nekdo relativista a zaroven odsuzuje Hitlera (a samozrejme kohokoli) je v rozporu. To nesvedci o nedogmaticnosti nebo zralem usudku. Svedci to o dogmaticnosti (na zaklade relativismu je odsouzeni Hitlera nezduvodnitelne) a nedostatku vlastniho usudku (neschopnost pochopit, ze jde o rozpor).
A vite to jiste?
mou determinantou je rozum
, u té vaší bych o tom tak přesvědčen nebyl.
Acho jo. Muzete mi dat kontakt na svou determinantu? Asi placu na spatnem hrobe.
to je těžké s vámi diskutovat, když nechápete oponenta a sám tomu zbla rozumíte…
Takže se pak někdo může maximálně divit tomu, že absolutní odpovědnost existuje, nikoliv tomu, že byl odpovědný.
samozřejmě jsem nezvratnost závěru definovat v rámci určitého poznání, které je otevřené do budoucna změnám a proto zvratné. ale pokud tu zvratnost zarhrnu do svého poznání a vyvodím z ní určité důsledky, mohu dospět k něčemu snad nezvratnému – ovšem neudělám-li chybu, a vůči té není nikdo imunní.
vaše vazba (jakékoliv) odpovědnosti na to, zda někdo může či nemůže jednat jinak, je naprostý nesmysl. reálně samozřejmě odpovědni jsme v tom smyslu, že naše činy ovlivňují okolí a mají důsledky, mezi kterými rozlišujeme lepší a horší. být si odpovědnosti vědom pak znamená být si vědom těchto důsledků a snažit se maximálně předem rozšířit své povědomí o těchto důsledcích a jednat podle toho – včetně odmítnutí podřizovat své vnímání důsledků nějaké ideologii, jako je třeba vnímání nezáměrných důsledků jako eticky irelevantních.
vy asi vnímáte “odpovědnost” jako bič na druhé lidi, ne? abyste do nich mohl kopat, že si za své činy mohou sami. já ji vnímám výrazně jinak. jenom vás upozorňuji, že i podle katolické nauky je následování i bludného svědomí etickou povinností a v tomto případě vůbec neexistuje osobně přičitatelný hřích, takže kdyby byl někdo v (katolickou teologií připouštěném) nazaviděnně bludném svědomí přesvědčen, že odpovědný není, tak (v absolutním smyslu) opravdu odpovědný není
Vase NEZVRATNE zavery vzdy stoji na vzdy ZVRATNEM poznani. Velmi zajimave. Asi tak nezvratne nebudou.
)) Kdyby Newtonova teorie platila nezvratne, nezvratil by ji ani Einstein. Jen to dokazuje, ze subjektivni nezvratnost neni ve skutecnosti nezvratnosti. Je fajn, ze uznavate moznost sebereflexe, ale i ta je neodpovedna. Nemuzte jinak. Zadnou odpovednost nemate. To se jednou budete divit. Ve filosofii asi taky nejste moc kompetentni.