ZVOLME SPRÁVNOU CESTU

Jak zvítězit ve válce s terorismem

Mark Helprin je absolventem Center for Middle Eastern Studies Harvardovy university, jeho nynějším působištěm je Claremont Institute. Má za sebou službu v pěchotě a letectvu státu Izrael a byl poradcem pro otázky obrany a zahraničních vztahů republikánského presidentského kandidáta Boba Dolea. Publikoval mj. knihy “A Soldier of the Great War” a “Winter´s Tale”.

Z anglického originálu Let Us Count the Ways. To Win the War on Terrorism zveřejněného na internetové adrese http://www.claremont.org/writings/crb/fall2004/helprin.html
přeložil Václav Frei.

Od 60. a 70. let, kdy docházelo k únosům a masakrům, přes období konce studené války až po následující hubená léta nepodnikaly Spojené státy proti terorismu prakticky žádné aktivní kroky. Nepředstavoval nic srovnatelného s nebezpečím jaderného střetu mezi USA a SSSR nebo s konvenční válkou v Evropě, a sotva vzbuzoval větší znepokojení než zástupné války ve Třetím světě s milionovými ztrátami nebo apatická léta “mírové dividendy” s jejich rostoucím blahobytem; byl něčím, co je jen třeba držet na uzdě. Ačkoli teroristické akce byly hrozné a vždy vzbudily pozornost, počet jejich obětí byl tak nízký, že pokud byly vnímány z pozice bezpečí a klidu, zdálo se nemožné, že by mohly ohrozit mohutnou vojenskou a hospodářskou sílu západních zemí, jichž se tak jako tak týkaly jen okrajově. To byl cynický úsudek elit a bezděčný názor lidu těchto zemí včetně naší.
Při svém pozvolném vývoji postupoval mezinárodní terorismus obezřetně. Podobně jako slabá ekonomika, která se zpočátku vyhýbá soutěži se silnějšími, ponechával velkým a mocným státům široký volný prostor. Pokud USA zůstávaly mimo hru, bylo tak pro nás snadné zdůvodnit si, že bychom se neměli nechat zbytečně do ní zavléci. Když se dostali do palby Američané, jak se několikrát stalo, bylo snad momentálně obtížnější se s tím vypořádat, ale s několika málo výjimkami byl závěr stejný: raději přijmout nahodilé oběti než se dostat až po krk do konfliktu díky výpadům proti výcvikovým táborům nebo trestným výpravám proti státům podporujícím terorismus. To by jen stálo životy ještě více Američanů a znamenalo by to vstup do špinavé války, která by byla proti mysli každému, a zvlášť Američanům.
Když islámský terorismus vyvinul svou ideologii, našel útočiště a finanční prostředky, získal stoupence, sympatizanty a obhájce, a když zdokonalil své operační umění, začal s přímými útoky na Američany a americké zájmy, ale po krocích tak malých, aby nevyvolal rozhodnou reakci. Co předtím bylo vedlejší, průvodní škodou, bylo nyní záměrné. Počet obětí však zůstával nízký a naše kalkulace stejné: národ nechtěl píchnout do vosího hnízda kvůli pouze několika, třebaže vlastním lidem. Když organizace Černé září zavraždila v roce 1973 na příkaz Jásira Arafáta amerického velvyslance Cleo A. Noela Jr. a chargé d´affaires George C. Moora, nechtěla Nixonova administrativa zatáhnout národ do války. Nechtěla jej do ní zatáhnout ani Reaganova administrativa kvůli americkému námořníkovi Robbie Stethamovi, zavražděnému v Bejrútu při únosu v červnu 1985, ani kvůli 71 mrtvým při bombových útocích na americká velvyslanectví v letech 1983 a 1984.
Teroristé překročili i další hranici – jež však stále ještě nebyla dostatečně provokativní -, když začali útočit na americké zájmy a zároveň vystupňovali míru násilí. Jestliže my jsme nebyli připraveni na válku v plném slova smyslu, oni ano: útočili na americké zastupitelské úřady a válečné lodě a odvážili se poprvé na americkou půdu, kde roku 1993 napadli Světové obchodní centrum. Clintonova administrativa ke své hanbě jednala stejně, jako jednaly dříve administrativy předchozí – jako kdyby dosud obvyklé postoje a přístupy zůstávaly v platnosti, ačkoli se okolnosti radikálně změnily: zánikem Sovětského svazu padla hlavní překážka odvetných akcí. Teroristé, kteří navzdory obecnému mínění mají vždy určitou adresu, tak mohli napadat – a také znovu a znovu napadají – naše zastupitelské úřady, námořní síly, největší města, aniž se stali terčem jediné trestné výpravy a tím méně odpovědi v plném rozsahu, jak by si byli plně zasloužili.
Teprve když 11. září 2001 přenesli válku na hlavní město USA, zaútočili na nejvyšší představitele státu a vládní symboly, a když zabili téměř 3000 Američanů přímo na americké půdě, zdálo se, že dosavadní kalkulace konečně padly. Zdálo se, že s brilantním válečným tažením v Afganistanu a pak nešťastně vedenou válkou v Iráku konečně přichází odplata. Ale přišla skutečně? Bohužel nikoli. Kalkulace dosud platí. Naše země a zejména její elity se teprve musejí zbavit iluzí, že nemusíme jít v zájmu své obrany do důsledků; že tak jako dříve není nutné, abychom vyvinuli plné úsilí a zaujetí; že v sázce není tak mnoho a že ztráty, jež se ještě dají očekávat, nejsou neúnosné.
Dosud jsme si plně neuvědomili zřejmost našich přetrvávajících závažných nedostatků a ve srovnání s tím, co je třeba vykonat, jsme neudělali skoro nic, abychom dokázali čelit dalším výzvám, které mohou být mnohem horší než útok 11. září, ani abychom byli připraveni na neodvratný vojenský vzestup Číny. Jen zčásti jsme opustili přístup “usměrňování” terorismu, třebaže dnes víme, že se terorismus usměrňovat nedá.
To svědčí o nedostatku charakteru a představivosti, který je srovnatelný s hlubokým spánkem, jejž projevovala Velká Britanie v průběhu 30. let: její vlády jako s klapkami na očích měřily dostatečnost vojenských příprav země ne podle vzrůstající hrozby, ale podle toho, co si podle jejich mínění přeje obyvatelstvo, a lidé si přáli pouze to, o čem věřili, že to moudře určila vláda. Nyní jsme v pasti téže dynamiky. Ani vládnoucí strana ani opozice neprocitly k vědomí, co je třeba udělat a co se může stát, jestliže se to neudělá. Žádná politická strana, levice ani pravice, ani vedení civilní obrany, ani armádní špičky, ani Kongres, ani sami občané ještě nejsou ochotni se ve válce, kterou jsme my nevyvolali, na skutečnou válku náležitě připravit, vyhlásit ji, pečlivě definovat nepřítele, přijmout jasné a uvážené rozhodnutí ohledně válečných cílů a podřídit hospodářství společné obraně; nejsou dokonce ochotni ani souhlasit s nejzákladnějšími opatřeními odpovědné vlády, jako je kontrola hranic a vstupu na naše suverénní území.
Levice je rozlícena, jako kdyby už to všechno bylo provedeno, a pravice z obavy, aby se nerozlítila ještě víc, se to ani neodvažuje navrhnout. Výsledkem je ochromení, o jakém teroristé nesnili ani ve svých nejoptimističtějších plánech, nahodilé a zbytečné selhání vůle, jež však v sobě nese veliký příslib: že totiž může být – jelikož nemá žádný rozumný základ ani přesvědčivý důvod – rychle zažehnáno. A jakmile se tak stane, může se uplatnit váha naší zkušenosti, našeho přirozeného nadání, našich zdrojů a rezerv.

Pobídka cti

Jakkoli hrozivá je perspektiva terorismu, Spojené státy mají prostředky, jak vydržet a zdolat jej, navzdory nesnázím asymetrie a rizikům chemických, jaderných a biologických zbraní. Všechny kroky, jež chci navrhnout, i další důsledky, jež z nich plynou, jsou nákladné. Je pravda, že podstatná část útrap a nejistot naší války byla dosud připisována zdánlivě nevyhnutelné omezenosti finančních prostředků, jež občas vedla k nedostatku personálu, lodí, bomb, střel, potravin, zdravotních potřeb a dokonce i vody. Avšak tyto nedostatky brzdily jenom to, co jsme se skutečně snažili konat. Okolnost, že nejsou k dispozici prostředky objemem a významem mnohem větší, nám brání byť jen uvažovat o řadě dalších opatření, jež bylo třeba přijmout, ale my jsme k tomu neměli odvahu; podobná opatření proto nemohla odstrašovat od některých nepřátelských akcí a jejich absence k nim ve skutečnosti teroristy inspirovala a povzbuzovala. Kdyby byla například ve Spojených státech zavedena stejná úroveň ochrany civilní letecké dopravy jako v Izraeli, bývalo by 11. září jen jedním z mnoha jasných dní na východním pobřeží – ale takový postup domněle byl a domněle dosud je příliš nákladný. Nekontrolujeme také, a podle některých nemůžeme nebo bychom neměli kontrolovat naše hranice, protože i to je příliš nákladné. Obrněná vozidla se pohybují bez výzbroje, zavazadla procházejí bez kontroly, epidemické nemoci bez imunizace, chemické látky bez protilátek, radiace bez detekce, a tak dále a tak podobně v celé škále možností naší zranitelnosti.
Jednoduchá analýza však ukazuje, že je to je falešná hospodárnost. Roční produkce zboží a služeb USA představuje přibližně 11 bilionů dolarů. Z toho bylo použito zhruba 400 miliard dolarů neboli 3,6% HDP na vojenské účely, včetně operací v Iráku a v Afganistanu. Těchto 3,6% HDP je mnohem méně než 5,7%, jež USA vynakládaly na obranu během mírových let z období 1950-2000, a nepatrně víc než čtvrtina ze 13,3% HDP vydávaných na obranu ve válečných letech.
Za 2. světové války jsme vydali až 38,5% HNP (v roce 1945) a ve zbrani bylo až 12 milionů vojáků, téměř 10% celé populace. To je opravdu hodně daleko od nynější situace. Kdybychom dnes projevili stejnou míru úsilí, vydávali bychom ne 400 miliard, nýbrž 4,235 bilionu dolarů. V uniformě by nesloužilo 2,7 milionu, ale 30 milionů lidí. Nepřimlouvám se za nic takového. Vždyť ať jsou naše potřeby jakkoli naléhavé, neválčíme s žádnou velmocí a míra nasazení za 2. světové války byla jistě daleko a daleko vyšší, než je nutné nyní. Poukazuji na to jen proto, abych ukázal, co můžeme dokázat a co jsme také skutečně jednotnou vůlí dokázali. Vždyť zejména během 2. světové války bylo mnohem obtížnější dát pro vojenské účely dohromady 29% národního produktu (průměr za období 1942-1946), než by tomu bylo dnes: máme totiž mnohem větší příjem na hlavu než tehdy, po období hospodářské krize 30. let. Pro lidi, kteří sotva vystačili se svým příjmem, bylo mnohem krušnější vzdát se z něho téměř třetiny, než pro někoho, kdo žije v hmotném nadbytku.
Co je přiměřené podniknout proti epidemii neštovic, která může zahubit desítky, ne-li sto milionů Američanů? Co stojí za to udělat, abychom předešli jaderným výbuchům v centru Manhattanu nebo na Michigan Avenue? A aby se zabránilo promyšleným, koordinovaným masakrům, jaký jsme zažili 11. září? Pro zachování jak bezpečnosti, tak nezávislosti naší země, v principu i reálně? **Na to je jediná odpověď: neponechat vládu nad osudem Ameriky v rukách teroristů je prostě věcí cti, bez ohledu za jakékoli materiální náklady; zde jdou všechny kalkulace stranou. V této době už ztrácíme v Iráku na 1000 mužů. Jsem přesvědčen, že většina Američanů by ochotně přijala skromnější způsob života – mít méně, méně očekávat – pro záchranu i jediného z nich. A myslím, že většina Američanů má dojem, že elity USA, jež nás vedou, jež doufají, že nás vedou, jež si činí nárok na to, že nás vedou, podceňují náš potenciál ochoty jednat podle toho, co si žádá čest. To, co tito lidé nechápou – ne proto, že jsou tak kultivovaní a inteligentní, jak si sami myslí, ale protože nejsou dost kultivovaní a dost inteligentní -, je skutečnost, že odvrhnout motiv cti nakonec znamená ztratit prosperitu, svobodu, důstojnost a sám život.
Politikové v obou našich stranách špatně odhadují charakter Američanů, jestliže při pohledu do vlastního zrcadla o nás soudí, že jsme lidé povrchní, neschopní přinášet oběti a snášet útrapy. Jak by to mohli vědět, když se nikdy neodvážili na to zeptat? Jak mohou mít tito politikové smělost očekávat od tolika rodin vojáků, že přijmou nejvyšší riziko, a podle toho vydávat rozkazy, a přitom se třást při vyhlídce, že nám ostatním budou říkat, že možná budeme muset počítat s nepatrným omezením? My si můžeme dovolit platit mnohem víc za cokoli, co tato válka vyžaduje. Peníze k dispozici jsou, a nasměrovat je k dobře uváženým a účinným opatřením v zájmu společné obrany je samozřejmou odpovědností sebezáchovy.

Válečné cíle

Na válce možná není nic tak podstatného a zároveň pro fantazii méně poutavého jako stanovení válečných cílů. Snad ani ne tak proto, že příslušné úvahy blednou ve srovnání s barvitostí bitev, nýbrž proto, že fantazii je při nich třeba držet na uzdě a primárním úkolem je omezit nabízející se příležitosti rámcem striktní kázně.
Cíle této války byly dosud značně nesourodé a elastické, do značné míry improvizované, a jejich směr se rychle měnil, když se narazilo na překážku. Ať byla tato válka zpočátku čímkoli, rychle se stala velkolepým podnikem zaměřeným – a to při značně omezených prostředcích – k transformaci celého islámského světa na skupinu mírumilovných demokratických států. Ty by pak měly, zbaveny tísně z toho, že nejsou mírumilovnými demokratickými státy, přestat podporovat terorismus. Takový cíl nejen vychází ze špatných předpokladů, je nejen nedosažitelný a přehnaný, on je i zpozdilý: ačkoli je možné transformovat nepřítele tím, že jej porazíme, neporazíme na úrovni států nepřítele tím, že jej transformujeme.
Naše cíle by měly být méně ambiciózní a více obranné. Pokud by byly ukázněně pojaty takto, byly by tím také přiměřenější, lépe ospravedlnitelné a dosažitelnější. My jako národ bychom si jistě neměli přát zmocnit se všech islámských států nebo je obrátit k našemu způsobu života, v politickém nebo jiném smyslu, nýbrž bychom měli bezvýhradně trvat na tom, aby se zdržely útoků proti nám. Lze se jistě ptát: jak zjistíme, kterých států se to týká, když jsou maskovány strukturami a praktikami teroristů, kteří se před světlem skrývají? Politická levice jim jejich strategii usnadňuje, když tvrdí, že naše kritéria k prokázání spojitosti takových států s terorismem jsou příliš neurčitá a nejistá. Ona jsou ale naopak sotva neurčitá, s možnou výjimkou Saudské Arábie. Jsou-li důsledky tak závažné, jakými je dělá potenciál jaderných nebo biologických zbraní, pak i nejslabší podpora, tolerance nebo sympatie k terorismu namířenému proti USA by měly dotyčný stát kvalifikovat k otevřeným operacím, jejich vlády k výměně a jejich ozbrojené síly jako terč. Kvůli porážce Německa jsme v obou světových válkách způsobili větší utrpení a škody dokonce i Francii, svému spojenci, než jakými jsme v této válce postihli své nepřátele.
Vyloučíme-li ze zásahů toho typu státy, které podporují terorismus, budou jej podporovat tím víc. A tím, že jsme zvolili model dobývání, okupace a politické přeměny, jsme většinu podporovatelů terorismu vyloučili, protože my sami ani společně s celým ostatním světem nemáme dost sil, abychom dobyli, okupovali o transformovali všechny země, z nichž terorismus vychází. Je-li prvořadou potřebou chránit Spojené státy, jejich občany a jejich zájmy před vojenskou agresí jakéhokoli druhu, pak by mělo být prvním cílem ve válce zničit tolik teroristů, kolik jen možno, a těm zbylým odepřít útočiště a podporu, takže jako štvanci buď padnou, nebo se sami vzdají boje. Ale svět, z něhož pocházejí, je příliš rozsáhlý a nám cizí, než abychom při nyní zvoleném přístupu dokázali i jen toto. Nemůžeme rozumně doufat, že zvládneme celý Střední východ, když půldruhého roku po dobytí Iráku musíme cestovat z opevněné zóny v Bagdádu na opevněné bagdádské letiště nepříliš častými ozbrojenými konvoji. Jediný způsob, jak účinně postupovat, je donutit existující režimy, aby vše potřebné vykonaly za nás; to je možné tak, že přímo ohrozíme jejich přežití – ale této možnosti jsme se do velké míry sami zbavili paralyzujícím účinkem představy, že odstraníme-li nějaký režim, musíme v dané zemi zůstat. Nemusíme. Naší povinností je pouze bránit Spojené státy. Trpíme iluzí, že by náš odchod způsobil anarchii, i když například v Iráku jsme zůstali, a je to stále nejanarchičtější země regionu. Kdybychom byli odešli, ustavila by se možná přirozená rovnováha. Anebo by také rovnováha nevznikla. Ale je-li tam anarchie, proč jí musíme přihlížet, když je naše přítomnost neefektivní?
Odvolávat se na anarchii znamená rozhodně v mnoha případech namlouvat si něco, co není pravda. Tyto režimy žijí proto, aby zůstaly u moci, kterou zpravidla získaly i udržují násilím. Jsou plně schopné zlikvidovat infrastruktury terorismu na svém území a dají se do toho raději, než aby čelily své vlastní likvidaci. A odmítnou-li spolupracovat, pak režim, který je nahradí, bude stát před stejnou volbou.
Tedy: Krotit a trestat režimy, které podporují terorismus, dokud jej nevykoření všude v okruhu své pravomoci. Operovat na každém území, kde teroristický nepřítel působí. Vybudovat a udržovat příslušné vojenské síly a k tomu zálohy pro bezpečnost, aby bylo možné splnit uvedené cíle a od dalšího vývoje terorismu odstrašovat. Ve stejném rozsahu jako vojenské síly a s touž důkladností vybudovat nezbytnou civilní obranu. Odmítnout každé pokušení strukturovat obranné síly USA výhradně k válce proti terorismu, protože to by povzbuzovalo vojenský vývoj Číny a ujišťovalo by ji v tom, že na něj nejsme připraveni. Takové by měly být naše cíle v této válce.
Nejsou ani skromné ani bez rizika ani nezaručují jistý úspěch – to vzhledem k jejich povaze není možné. Jsou však modelem kázně a zdrženlivosti ve srovnání s neuskutečnitelným modelem usilujícím o transformaci Středního východu, změnu povahy Arabů, změnu povahy islámu a změnu povahy člověka. Takový úkol nemůže splnit žádná armáda. Žádná armáda to nikdy nedokázala.

Kontrolovat centrum

Ačkoli to vzhledem k stupni naší angažovanosti v Iráku asi nebude možné ani jako alternativa nezdaru, byl by kontingent 140 000 mužů, kteří bojují za nastolení míru v této zemi, mnohem efektivnějším nástrojem, pokud by se vrátil ke svému původnímu úkolu. byl přeskupen a znovu mu bylo vštípeno poslání, pro něž byl jako armáda připravován – totiž aby vítězil v boji proti jiným armádám. Což kdyby operoval ze sítě existujících základen na severu Saúdské Arábie a v Kuvajtu, byl posílen na dvojnásobek nynějšího stavu, nebyl ohrožován demoralizací z opotřebování, měl možnost cvičit a trénovat, byl vybaven plnou podporou z moře i ze vzduchu? Měl by stejně daleko do Damašku, Rijádu a Bagdádu a byl by schopen i přes kladený odpor během dvou nebo tří dnů masivně zasáhnout v každém z těchto měst a srazit na kolena kterýkoli režim, který by v oblasti své kompetence nepotlačil terorismus. Tato hlavní města jsou gravitačním centrem Středního východu a tím chtě nechtě i terorismu. Kontrola nad tímto centrem – namísto dlouhodobé okupace obydlených území – by přinášela nesmírné přímé strategické a psychologické výhody. Navíc by tvořila bezpečnou základnu pro zvládání problému nepřátelské migrace do jiných oblastí; to je známý a běžný jev, s jehož opakováním je třeba počítat.
Jakmile bude centrum pod bezpečnou kontrolou, aktivity rozptýlené v okrajových oblastech budou izolované a zranitelné. Režimy, jež odmítaly spolupracovat, by pak bylo možné si brát na mušku jeden po druhém. Vezměme například Írán, stát na periferii, který je nicméně nejmocnějším a bojovným sponzorem terorismu, který ještě na Středním východě a vlastně na celém světě zůstává. Je to země se 73 miliony obyvatel, mocnou armádou a obtížným hornatým terénem. Poté, co se USA a NATO po skončení studené války zbytečně vzdaly své moci a síly, není Irán zemí vhodnou k invazi, ani ve stylu “tam a zpět”, za jaký jsme se právě přimlouvali. Avšak získal a ještě získává balistické rakety středního doletu a jaderné zbraně, je opakovaným podporovatelem terorismu a texty jeho zákonů často začínají provoláním “Smrt Americe”.
My se k této hrozbě stavíme, jako kdyby byla nepřekonatelná, protože v důsledku naší nedostatečné připravenosti, nynějšího rozmístění sil a strategické slepoty takovou v tomto okamžiku skutečně je. Naše administrativa nemá jinou taktiku než pár bezzubých prohlášení o volbách a nabídku (s pohrdáním odmítnutou) vyslat Elizabeth Doleovou s pomocí pro oblast postiženou zemětřesením. Administrativa Kerryho typu, překypující porozuměním pro opovržení světa vůči Spojeným státům a odmítající legitimitu preventivního útoku, by zůstávala trpělivá až do výbuchu. Zženštilí členové Kongresu doufají, že dají dohromady rezoluci vyzývající k sankcím OSN, zatímco blok konzervativců doufá, že předloží rezoluci požadující změnu režimu. Evropané, mírní jako vždy, to zkoušeli s podplácením a přesvědčováním a byli odmítnuti jako idioti. A Rada pro mezinárodní vztahy doporučuje “přímý dialog” a rozšíření kulturních a hospodářských vztahů – tj. ping-pong a pistácie. Mezitím Írán poskytuje ochranu Al-Kajdě, získává rakety a spěchá se svým jaderným vyzbrojením.
Ale kdyby byl otevřený a krvácející bok v Iráku zacelen, centrum bylo pod bezpečnou kontrolou, americké vojenské síly náležitě materiálně vybaveny, přebudovány a omlazeny, pak by byl spolehlivý postup, jak zbavit Írán jeho jaderného potenciálu, jasný: vydat ultimátum, podle něhož nestrpíme, aby teroristický stát, jehož legislativa bez ustání vyzývá k našemu zničení, vlastnil jaderné zbraně; vyčistit Záliv od íránských námořních a pobřežních obranných sil; proříznout nad Íránem koridory zbavené účinné protiletecké obrany; vyslat mateřské letadlové lodě do Zálivu a expediční letecké síly do Saúdské Arábie; tam i na Guamu uvést do pohotovosti dálkové bombardovací letouny; dát dohromady obrovské průzkumné a záchranné síly. Pokud by naše požadavky nebyly splněny, mohli bychom zničit každé jaderné, raketové a vojenské technické či výzkumné zařízení v Iránu, s příslibem, že kdyby byly tyto zakázané aktivity obnoveny nebo přemístěny, zničili bychom celou hospodářskou infrastrukturu země. To vše bychom byli schopni provést v několika dnech a kdykoli opakovat, aniž by jediná noha vstoupila na íránské území. To je varianta akce ve velkém měřítku, nezbytná pouze tehdy, kdyby se z nějakého důvodu nepodařilo zničit iránská jaderná zařízení pomocí neviditelných bombardérů a řízených raket. Skoro úplně paralyzovat iránské hospodářství, pokud by toho bylo třeba, by bylo možné za pomoci již popsaných nástrojů, a navíc prostřednictvím ostřelování z lodí a námořní blokády.
Podobně jako strategie využití pozemních sil připravených v gravitačním centru Středního východu a schopných odtamtud udeřit, měla by také strategie pro vzdušné a námořní síly vysokou pravděpodobnost vynucení svých cílů pouhým tlakem bez skutečného boje, a pokud by už bylo nutné do války vstoupit, nevyžadovala by ani lehkomyslné rozptýlení (relativně) nepočetných sil mezi velkou populaci jako v Iráku, ani nutnost vystavovat je nebezpečí vzpoury či dlouhodobého rozmístění na nepřátelském území. Paradigma by přešlo od dobýt, okupovat, neuspět a pak odtáhnout k jinému: udeř, vrať se a pak obnov síly. Jednou z mnoha výhod by bylo, že by americké vojenské síly zůstávaly intaktní a schopné přesunu do oblastí nyní nebezpečně zanedbávaných, jako je východní Asie.
Ale jakkoli je uvedená strategie sama o sobě výhodná, není kouzelná. Občas může být okupace klíčových bodů nezbytná. A nezávisle na účinnosti toho či onoho paradigmatu se nelze vyhnout potřebě budování vojenských sil. Manažérský étos, v Pentagonu nyní běžný a pro vedení války zhoubný, má vykonat svou práci s dostatkem toho, čeho je třeba. Ale válka vždy vyžaduje nadbytek, rezervy a tolik kapacit navíc, kolik je možné udržovat. Na rozdíl od výroby šamponů nebo televizorů je ve válce mnohem více proměnných a méně pravidel, jsou zde nepřátelské záměry a důsledky smrtelné pro jednotlivce i národy. Ozbrojené síly Spojených států musí být vytvářeny nejen s dosti značnou rezervou pro boj proti terorismu, ale také s ohledem na vzestup Číny. V obou případech tak nebude naše zranitelnost podněcovat iniciativy nepřítele nebo rivala; naopak naše síla a kapacita bude odstrašovat a odrazovat. Jednat jinak, jak to činíme, bojujeme-li hodně lacino, nedbáme-li vůbec na vzestup Číny a jen doufáme, že všechno dobře dopadne, znamená riskovat národní bezpečnost.

Prostředky k získání převahy

Takové civilní obraně, jakou dnes praktikujeme, můžeme nejlépe porozumět podle její podobnosti s tzv. vojenskou “transformací” nebo “revolucí ve vojenských záležitostech”, jež vlastně vůbec není revolucí, nýbrž dobře sledovatelným vývojem, který se však zrychluje (jak se dalo tušit) tak divokým tempem, že pro leckoho vypadá jako revoluce. Uvažujme třeba takto: Kdyby byla Dohoda měla za 1. světové války včely, z nichž každá by byla schopna vstříknout smrtící žihadlo do krční tepny deseti nepřátelským vojákům a přilétala by tak rychle, že by se sotva dala zpozorovat, a kdyby navíc akce včel byly koordinovány tak přesně, že by nikdo nebyl bodnut dvakrát, pak by armády Británie, Francie, Itálie, balkánských států, Ruska i USA se vším jejich dělostřelectvem, kulomety, zákopy a plynem mohly být nahrazeny tuctem včelích rojů a válka by byla vyhrána v několika dnech. V tom – analogicky -spočívá podstata transformace.
Problém je, že ať jsou včely jakkoli zdatné, vyvolají v bodnutých různé adaptace, a také jsou věci, jež včely v žádném případě nedokážou. Americká vojenská transformace je nezbytná – i když nemusí být dostatečná -, abychom byli s to zvítězit nad jinými armádami (početní stav a tradiční výcvik mužstva jsou rovněž stále potřebné, stejně jako těžké zbraně a logistika zásobování). Transformace však mnoho nepomůže při potlačování vzpoury, jak nám tak bolestně dokládají zkušenosti z Iráku. Nicméně je to nyní móda a nástroj pro všechny účely.
Ačkoli je mnohem snazší zaútočit na několik málo tisíc nepřátelských základen, odkud jsme ohrožováni, než chránit mnoho milionů cílů, které z nich mohou být napadeny, daná asymetrická a skrytá povaha války vyžaduje, že je chránit musíme. Jelikož je taková obrana velice nákladná, obrátili jsme se pro její realizaci k modelu transformace. Právě proto, že Clintonova administrativa ve snaze vyhnout se vyšším výdajům na zbrojení zdůrazňovala transformační model s jeho aureolou něčeho skoro zázračného, a protože z týchž důvodů částečně takto postupuje i administrativa Bushova, nepohlížíme na naši civilní obranu jako na nesnadný, vyčerpávající a nákladný prostředek pečlivé a všudypřítomné ochrany, ale jako na výzvu k provádění přesně zacílené zpravodajské služby.
Místo komplexního dohledu a prohlížení všech pasažérů a nákladů volíme raději složité počítačové procedury. Místo abychom střežili hranice, snažíme se vypátrat oněch několik málo škůdců. To znamená důraz na výzvědné služby a zanedbávání skoro všeho ostatního. Ale stejně jako je vojenská transformace k vítězství ve válce sice nezbytná, přesto však nepochybně nestačí, jsou také výzvědné služby absolutně nezbytné, a přece pro ochranu obyvatel naprosto jistě nedostatečné. A protože kontroly jsou z politických i čistě lidských důvodů jen dílčí a často jako by dokonce ani neexistovaly, přičemž to, co jimi může proklouznout, má až nepředstavitelně ničivý potenciál, nemůžeme se už bezpečně spoléhat jen na kontroly selektivní.
Naopak, hranice musí být pod absolutní kontrolou, jak je také právem každého suverénního státu. To není nemožné a nebude to vyžadovat víc než posílení hraničních kontrol paramilitárními jednotkami o síle zhruba 30 000 mužů, vybavených vozidly, vrtulníky, bezpilotními průzkumnými letadly, zátarasy a senzory. V zájmu rychlých a důkladných prohlídek jak tradičními metodami, tak i metodami, jež umožňuje současná technologická úroveň pro případy, jako jsou kontrola dutin ve vozidlech nebo prohlížení nákladních kontejnerů, kde by mohl být ukryt jaderný nebo chemický válečný materiál, by měla být rozšířena dnes přecpaná stanoviště pasové a celní kontroly s pomalým odbavováním. Námořní hranice by mohla být bezpečná, kdybychom pobřežní stráž vybavili pár desítkami vysoce výkonných ozbrojených člunů, stovkou pobřežních strážních plavidel, padesáti průzkumnými letadly s dlouhým doletem, stovkou vrtulníků a příslušným personálem, a kdyby námořnictvo rozšířilo své prostředky protiponorkové obrany a zaručilo tak ochranu proti infiltraci pod vodou.
Cizinci byť jen s nejmenším záznamem o podpoře terorismu by měli být vesměs deportováni – žádný cizinec nikdy neměl absolutní právo na pobyt v USA – a američtí občané podezřelí s kontaktů s teroristy by měli být podrobeni přinejmenším stejné míře dozoru a vyšetřování jako účastníci organizovaného zločinu – se stejnými ústavními zárukami, pokud by tyto záruky nebyly omezeny mimořádným soudem; ten by byl naopak pod kontrolou ještě vyššího soudu, aby se předešlo zneužití, jaké se může vyskytnout i v personálu pečlivě vybraném pro takové úkoly.
Spojené státy musejí mít opět vzdušnou obranu i s prostředky proti hrozbám ze vzduchu operujícím z jejich vlastního území. To by si žádalo jen několik set nových stíhaček – malou část těch, jež je třeba plánovat pro letectvo a námořnictvo; s těmi by měly být v zájmu rotace a výcviku také kompatibilní.
Ačkoli nejlepším způsobem, jak předejít nukleárnímu výbuchu v některém americkém městě, je zabránit už jeho plánování v co nejranějším stadiu, existence nepředvídatelně mnoha přenosných jaderných náloží sovětského původu ospravedlňuje nejen již uvedená detekční opatření na hranicích, ale také podstatné zdokonalení lokálních městských zařízení pro jadernou detekci, například ve Washingtonu, D.C., a jejich rozšíření na jakoukoli větší koncentraci obyvatelstva na celém našem území. Výcvik v dekontaminaci a rozmístění skladů protiradiačních prostředků jsou opatření stejně důležitá jako evakuační plány s navazující infrastrukturou. Ačkoli pro některé lidi znamená existence zbraní “nízké intenzity” v podobě zbraní teroristů – díky jakémusi kouzlu, jemuž osobně nedokážu přijít na kloub -, že už pominulo jakékoli nebezpečí raketového jaderného úderu na cíl ve Spojených státech, existence raketových a jaderných programů v zemích, jež Madeleine Albrightová nazvala “problémovými státy”, ukazuje, že obrana proti balistickým raketám zůstává naléhavou prioritou. Zejména proto, že balistické rakety s kratším doletem mohou být poměrně snadno odpalovány odkudkoli z moře, kam je nákladní loď nebo letoun nejprve svrhnou do vody.
Pro nalezení protijedů a imunizačních látek i účinných preparátů a léčebných postupů proti široké paletě chemických a biologických bojových prostředků by mělo být vyvinuto úsilí v několikrát větším měřítku, než jakému se kdysi těšil Manhattan Project, a s větší naléhavostí. Jakmile budou takové preparáty na světě, měly by být rozesílány do středisek rozsáhlého celostátního distribučního a aplikačního systému, tak aby bylo možné každý útok rychle izolovat a potlačit a jeho případným obětem poskytnout pomoc. Každý Američan by měl mít přístup ke všem dostupným možnostem imunizace. (Nyní tomu tak není. Například ačkoli byla velká část obyvatel kdysi očkována proti neštovicím, a bylo k tomu mnoho příležitostí, přeočkování není nyní pro mnoho lidí možné, neboť pro ně vzhledem k jejich pohledu na existující rizika představuje hrůznou vyhlídku.) A rezervy by měly čekat na opozdilce a lidi bojácné.
Všechny tyto kroky by sice neposkytovaly plnou ochranu ve všech případech naší zranitelnosti (některé z nich by nebylo moudré rozebírat veřejně), a také nemohou zaručit – stejně jako nic na světě – absolutní jistotu, přece však by jejich odstrašující účinek při jejich skutečném fungování drasticky snížil závažná nebezpečí. Kromě toho by jistě přinášely také různá dobrodiní navíc. Nová, dobře vybavená velká centra lékařského výzkumu by při vynaložení veškeré iniciativy k dosažení vědeckých objevů v daném směru nepochybně přinesla medicíně i nejeden další užitek. Významné zvýšení počtu nemocnic a rozšíření jejich personálu pro řešení nejhorších scénářů by při zachování zákonů nabídky a poptávky nemohlo mít jiný než kladný dopad na hospodárnost a dostupnost zdravotní péče. Důkladná ostraha hranic by prudce snížila největší světový trh mezinárodního ilegálního obchodu s drogami. Nezbytný vyvážený růst obranného potenciálu by odradil všechny státy, asociální živly a kohokoli jiného od plánů nebo snů provokovat USA vojenskou silou. Tak bychom se odstrašováním nepřítele vyhnuli budoucím konfliktům, jež nemůžeme předvídat, a ušetřili životy mnoha těch, kdo se ještě nenarodili.

Jsme ve válečném stavu?

Na nespokojenou námitku, že vše, co navrhuji, je nemožně nákladné, odpovídám: podívejme se do historie, podívejme se na současné účty, podívejme se na objem hospodářství – víc než 11 bilionů dolarů, z nichž navrhuji uvolnit ani ne desetinu, a mějme na druhé straně na mysli druh zbraní, jež má nepřítel k dispozici, jeho motivaci, jeho prohlášení, jeho záměry.
Načrtnutá opatření – vyžadující úsilí relativně malé ve světle nákladů ve válkách minulosti – by ve spojení s rozumným zaměřením politiky, vhodnými změnami strategie a stanovením odpovídajících válečných cílů poskytovalo nejlepší šanci, jak se vyhnout zkáze nevyčíslitelné ceny – ztrát na životech, zničených měst a zbytečných válek, jež by byly v budoucnu podníceny naší nepostačující připraveností, nedostatkem rozhodnosti a neschopností konat to, co jsme začali ukazovat světu. Vzhledem k tomu, čemu se musíme rozhodně hledět vyhnout, znamenají tyto náklady největší myslitelnou hospodárnost.
Spojené státy musejí sebrat svůj kolektivní rozum a odpovědět si na prostou otázku, jsme-li ve válce, či nikoli. Je-li odpovědí NE, pak si nemusíme dělat starosti, nic proti terorismu podnikat ani měnit svůj přístup k němu. Je-li odpovědí ANO, pak je třeba nejednoho závažného přezkoumání a nových iniciativ, a to brzy. Nezačne-li se s nimi v rozumně blízké budoucnosti, náš národ může zaplatit cenu jako nikdy dosud.
Všechno nakonec záleží na tom, máme-li dostatek vůle, nebo zda nám potřebná vůle chybí. Neboť soustředí-li se vhodně všechna síla Spojených států na tuto válku, je pouze na nás, abychom v ní zvítězili. Prostředky k tomu máme. Musíme jen zvolit vhodnou cestu.