Ocitl jsem se jednou na ostrově Jersey (znáte jej, to je ten daňový ráj v Lamanšském průlivu) nevěda, zda tam pobudu dva měsíce nebo čtvrt roku či jak dlouho vlastně, a tak jsem se rozhodl uchýlit se do místního archivu a napsat krátkou knížku o třech vraždách, k nimž na ostrově došlo během tří měsíců mezi prosincem 1845 a únorem 1846 – mezi nimi o první a poslední vraždě policisty v celých dějinách ostrova. Jmenoval se George Le Cronier a ubodala ho Madame Le Gendreová, provozovatelka bordelu známého jako Mulberry Cottage. Byla to skutečná profesionálka. Speciálně naostřený nůž nevedla odshora dolů, nýbrž odspodu nahoru a dramaticky při tom zvolala: „Olé!“ Le Cronier se doplazil ven a nahlásil kolegovi ve službě Henrimu Manuelovi Lucemu: „Oh mon garçon, je suis stabbé!“ (Většina obyvatel ostrova v té době mluvila nářečím.) O den později zemřel. Madame Le Gendreová byla transportována na doživotí do Van Diemenovy země (nynější Tasmánie) a stačila ještě rozzuřit bohabojné obyvatele jerseyské prudce elegantními šaty, které si na cestu oblékla.

Jedním z pramenů, do nichž jsem v knihovně Société jersiaise nahlížel, byla básnická sbírka La lyre exilée vydaná v roce 1847 francouzským exulantem usídlivším se na ostrově, L. D. Hurelem, což byl ovšem pseudonym; o jeho nositeli se mi podařilo zjistit jedině to, že přibyl na ostrov o několik let dříve než nejslavnější jerseyský exulant Victor Hugo. Před čím utekl L. D. Hurel, není známo.

Sbírka La lyre exilée obsahuje pohřební ódu na Le Croniera a ódu na zrušení trestu smrti. Ódu na Le Croniera původně Hurel publikoval samostatně ihned po vraždě, dokud zůstávaly city ostrovanů vzedmuté a mohl se svézt na jejich vlně. Podle tvrzení autora se vyprodala dvě vydání po 2000 výtiscích, což znamená, že si ódu koupil každý dvanáctý obyvatel Jersey.

Po odjezdu z ostrova jsem nad rozepsanou knihou seznal, že moje výpisky z La lyre exilée jsou neúplné a že bych potřeboval do sbírky znovu nahlédnout. Jenže jak se ke knize dostat? Stěží byste narazili na obskurnější dílko: zjistil jsem, že se na celém světě zachovalo pouhých dvanáct katalogizovaných výtisků. Tak řídkému výskytu říkají antikváři velmi vzácný (a nechávají si pro sebe, že ještě vzácnější jsou podivíni, kteří o takovou knihu mají zájem.)

Návrat na Jersey nepřipadal v úvahu – a tu jsem s překvapením (a v tu chvíli i s radostí) zjistil, že Hurelova kniha existuje ve zdigitalizované podobě. Mohl jsem do ní nahlédnout, aniž bych vytáhl paty z pracovny, ba aniž bych vůbec vstal ze židle. Na malý okamžik jsem nalezl smír s moderním světem.

Brzy však radost ustoupila melancholii; začal jsem být nesvůj, dokonce lehce zatrpklý. Je-li na internetu dostupná natolik kuriózní kniha jako La lyre exilée, cožpak to nezvěstuje zánik knihy jako takové a neodsuzuje ji to ke zbytečnosti, podobně jako pozbyla užitečnosti husí brka či pijáky?

Ale počkat – je-li tomu tak, proč bych vlastně měl truchlit? Konec konců nad zánikem psacího stroje jsem také žádný velký žal nepociťoval. (Vidím-li ve starém filmu velkopísárnu – halu plnou písařek v řadách pěkně za sebou – přijde mi to neskonale komické, jako by to byly dělnice u pásu či dojičky). A přece se mě zmocnilo znepokojení. Jak asi musí být člověku, jenž se celý život zabývá alchymií, a nakonec, když už je pozdě pustit se do něčeho jiného, zjistí, že chemie coby vědecká disciplína obrátila veškeré jeho snažení vniveč, a že tedy zasvětil svou pozemskou existenci honbě za chimérou a vyměřený čas vyplýtval na dětinskou iluzi.

V mém životě hrály podobně významnou roli knihy a symbolem jejich zániku se mi stala digitalizace La lyre exilée. Nehodlám předstírat, že si knih cením pouze kvůli obsahu, ač by racionalista řekl, že právě tak tomu má být. Cením si jich jako fyzických objektů a shromáždil jsem jich tisíce. Nejsem v pravém slova smyslu bibliofil – člověk, jemuž přináší vzrušení, objeví-li na straně 278 tiskovou chybu dokazující, že jde vskutku o první vydání. Přitom si tu knihu možná ani nepřečetl. Nejsem v pravém slova smyslu ani bibliomaniak – člověk, jehož najdou mrtvého pod hromadou zřícených svazků, které bez rozmyslu shromažďoval z úchylného puzení hromadit. Jsem něco mezi. (Hned se mi vybaví, jak za mých studentských let jeden lékař vysvětloval pacientovi, že má myelom, což není ani leukémie, ani rakovina, nýbrž „něco mezi“.) Mám raději dobrá vydání nežli špatná, myšleno fyzicky i literárně. Kupuji víc knížek, než jich přečtu, ale vždy s poctivým úmyslem je přečíst. Nejsem vášnivý lovec rarit pro raritu samu, ale pár rarit se u mě najde; až moje ovdovělá žena pozve nákupčího knih, zasvítí mu oči… a nabídne jí obvyklé metrovné: dva dolary za metr knih.

Prozatím však stále čerpám jistou útěchu z pohledu na plné police, jež mě obklopují. Jsou mým útočištěm před světem, s nímž mám potíž se srovnávat, a nebýt toho, že se musím živit něčím praktičtějším, snadno (a asi i rád) bych se proměnil v pravého knihomola anebo v rybenku, mola či jiný organismus trávící život mezi polozapomenutými a zřídka přerovnávanými svazky. Mohlo by se o mně říkat: kdyby alespoň četl, aby žil, ale on žije, aby četl.

Police s knihami jsou pečlivě sestaveným hieroglyfem mého života. Jenom já jej umím číst a po mé smrti bude rozmetán. Jelikož jsem nikdy nebyl odborník na nic konkrétního, je můj život sledem posedlostí. Jakmile vrah svůj čin zopakuje, stává se z něj vrah sériový; já jsem sériový monomaniak. Každá monománie mi vydrží sotva pár měsíců, ale zanechá stopu v mé knihovně. Kamarád ji onehdy přelétl zrakem a pravil, že podle mých knih by nikdo nedokázal určit, kdo jsem a co dělám – vždyť co mají společného dějiny Srí Lanky s topologií pavoučích sítí, případně myšlenkové proudy v Rusku devatenáctého století s temperovaným laděním, s historií krinolín či s čistěním komínů? Na každé z těchto témat najdete v mé knihovně zarážející množství svazků. Očividně svědčí o snaze definovat si pomocí knih vlastní identitu podobným způsobem, jako to činí narůstající počet lidí, kteří si nechávají dělat piercing či tetování.

Knihy jsou pro mě natolik důležité, že když přijdu k někomu na návštěvu, ihned se začnu nenápadně sunout ke knihovně (pakliže nějakou mají). Snažím se odolat, ale vždy podlehnu. Platí-li, že v potravinovém řetězci pochází veškeré jídlo z trávy, pak veškerá mysl pochází z knih – alespoň tak si to rád představuji, i když vím, že striktně vzato tomu tak není. Co v knihovně chybí je samozřejmě stejně podstatné jako mlčení psa, jenž v noci nezaštěkal. Moje knihovna, v tuto chvíli tak nezpochybnitelná a konejšivá, se po mé smrti rozpadne stejně neodvratně jako mé tělo. Někteří lidé říkají, že útěchu v myšlenkách na smrt jim poskytuje vědomí, že atomy a molekuly, z nichž jsou složeni, přetrvají a vstřebá je širý vesmír. Já jsem v poslední době čerpal útěchu z představy, že své knihy ve skutečnosti nevlastním, nýbrž jen dočasně střežím. Po mně zase přejdou pod ochranu dalšího strážce. V ranějším věku jsem uvažoval jinak: koupil-li jsem knihu starou čtvrt století, prohlížel jsem si jména předchozích majitelů zaznamenaných na obálce či patitulu a napadalo mě: „Konečně nalézá tato kniha pravého vlastníka. Teprve u mě dojde definitivního spočinutí.“ A jak mi bylo líto předchozích majitelů, jimž zůstal její konečný osud utajen! Jenže teď si mnohem jasněji uvědomuji, že knihu vlastním jen krátkých třicet let a za dalších třicet let ji bude vlastnit a opečovávat někdo další, o jehož totožnosti nic nevím pro změnu zase já, a bude trpět tou samou klamnou iluzí jako já i všichni předchozí majitelé. (Ne že by mi to zabránilo pořizovat si další knihy. Reverend Thomas Dibdin – autor knihy Bibliománie: Příčiny a léčba životu nebezpečné nemoci – líčí, jak jeden bibliomaniak, jenž vlastnil už 50 000 knih, objednával nové knihy z katalogu ještě na smrtelné posteli, ba doslova ve své poslední hodince. Měl šťastnou smrt, anebo smutnou? Máme mu závidět jeho nepřestajnou vášeň, anebo se pousmát nad jeho bláhovostí? Jisté je, že se jeho knihovna obratem prodala v aukci za mnohem méně, než kolik za knihy zaplatil. Mimochodem obsah Bibliománie doznal mezi prvním a druhým vydáním patrně největšího rozšíření v historii vydávání knih. V roce 1807 vyšlo první vydání o 94 stranách. První dotisk v roce 1809 jich měl už 786. Samo toto rozšíření je metonymem biblikomaniakova problému. Anatomie bibliománie Holbrooka Jacksona vydaná o čtvrtstoletí později – úchvatně erudované anekdotické kompendium, strukturované podle vzoru Burtonovy anatomie – byla ještě o něco rozsáhlejší. A též jen na okraj: téma bibliománie tvoří samostatnou sekci mojí knihovny, či spíše metaknihovny.)

Avšak útěcha, že se moje knihovna rozpadne na původní součásti v širém světě antikvárních knih, není tak velká, jako bývala před lety. Antikváři zavírají kamenné obchody a přesouvají prodej na internet. Je to velice jednoduché podnikatelské rozhodnutí: z internetu pochází 90 % jejich obratu a z kamenných prodejen 90 % režijních nákladů.

Podle knihkupce, ke kterému jsem chodil pro knížky čtyřicet let a s nímž jsem takříkajíc zestárl, se charakter zákazníků během let proměnil. Řekl mi to krátce před tím, než zavřel krám. Skutečných pátračů, jako jsem já, kteří se tři hodiny dychtivě probírají prašnými regály a možná v nich objeví knihu, o jejíž existenci neměli ani tušení a která poškádlí jejich vybíravý vkus či rovnou zažehne plamen vášně, je málo a jsou staří. Mladí – pokud vůbec nějací přijdou – se přeptají, zda má tu a tu knihu, obvykle povinnou četbu pro takový či makový kurs, a pokud ji nemá, ihned odejdou, aniž by se zajímali, co má jiného. Museli tu knihu potřebovat opravdu naléhavě, protože přes internet by byla k dodání do druhého dne – nejspíš jim hrozilo, že zmeškají nějaký termín. Má-li být mládež naší budoucností, pak je naše budoucnost neveselá (přinejmenším pro antikváře v kamenných obchodech).

Odehrála se zásadní kulturní změna, děl trudně můj knihkupec – a nebyl to jen povzdech člověka, jenž zestárl a nevšiml si, že čas si běží po svém. Když začínal, prohlíželi si mladí knížky v knihkupectví stejným způsobem, jako to dnes činí staří. Padl za oběť změně, kterou nemohl ovlivnit, podobně jako kdysi bednáři, koláři či kováři.

Kdo si tedy vezme mé knihy, až zemřu? Jaký širý svět je absorbuje?

Také od dalších knihkupců slýchám historky, jež mi na klidu nepřidávají – byť beru v potaz, že knihkupci obvykle zpochybňují věrohodnost historek jiných knihkupců. (Ne nepodobni rybářům a myslivcům všichni vespolek provozují s gustem jakousi knihkupeckou latinu a líčí báje o tom, jak jim o vlásek unikl původní tisk z dílny Gutenberga či Caxtona anebo vydání Shakespearových her z roku 1623. Návštěvníci knihkupectví pochopitelně nejsou jinačí: též já občas vyprávím o knihách, které jsem si skoro koupil, ale z nějakého důvodu nekoupil.)

Tyto znepokojivé historky vyprávějí o masovém zanedbání péče, či přímo ničení vzácných svazků veřejnými institucemi (včetně knih, které jim lidé v důvěře odkázali.) A nejde jen o to, že jsou mnozí knihovníci nedbalí či lhostejní ke knihám, za něž zodpovídají – oni je dočista nenávidí, podobně jako dělníci v čokoládovně po letech nenávidí čokoládu. Jeden knihkupec ve Walesu mi řekl, že našel knihy ze sedmnáctého a osmnáctého století vyhozené v kontejneru přímo před vraty slovutné instituce vědění. Jiný přistihl knihovníka, jak šlape po svazcích ze šestnáctého století, vyházených z polic a čekajících na likvidaci, aby udělaly místo počítačovým terminálům. Nazývají ten proces deakvizicí, což je orwellovský obrat k pohledání. Jako kdyby se demolici či bombardování říkalo třeba odstavba. Deakvizice konkrétní knihy se mimo jiné zdůvodňuje tím, že si ji podle záznamů už celá léta či desetiletí nikdo nepůjčil. Knihovna přestala být úložištěm veškerého myšlení a písemnictví a stala se obchodním domem, kde čtenáři svými výpůjčkami určují, co bude na skladě. Zajímá-li je víc Dan Brown než Summa Theologica, knihovny jim vyhoví. Zákazník je král.

Dalším důvodem deakvizice je nutnost uvolnit místo nejen počítačovým terminálům, ale i novým a novým knihám. Bědujeme sice, že mladí méně a méně čtou, ale knih se vydává ve všech žánrech a oborech stále víc. Knihovna, která by měla pojmout všechny svazky vydané ve Velké Británii za jediný rok, by musela být větší, než byla před několika sty lety největší knihovna světa. Velmi přísná, ba až nelítostná selekce je očividně nezbytná a ušetřeny by jí měly být jen Library of Congress, British Library a Bibliothèque nationale. Ale nemyslím, že by to ospravedlňovalo vyhazování starých tisků do kontejneru (když nic jiného, daly se přece prodat), stejně jako nemůže potřeba životního prostoru ospravedlnit nepříčetné demolice starých budov.

Tak či onak není sporu, že půl tisíciletí trvající vláda tištěných stran v intelektuálním životě se chýlí ke konci. Například náklady novin všude ve vyspělém světě nepřetržitě klesají. Noviny přežívají jen proto, že někteří lidé rádi drží v ruce papír. Nic není tak slabé jako síla zvyku, mění-li se zvyk souběžně s generační výměnou.

Opakované průzkumy ukazují, že děti tráví méně času čtením než generace předchozí. Místo toho věnují mnoho hodin svého bdělého stavu elektronickým obrazovkám toho či onoho druhu. Nedávno jsem na jedné konferenci shlédl vědeckou presentaci, podle níž americké děti tráví v průměru sedm hodin denně před obrazovkou, ať již je to televize, počítač nebo mobil. Výzkumníci požádali děti, aby v náhodně generovaných časech natočily pomocí videokamery v mobilu, co právě dělají. Ukázalo se, že mnoho dětí má kolem sebe hned několik zapnutých obrazovek najednou. Zamyslíme-li se nad touto simultánní elektronickou stimulací, můžeme se ptát: poznamená tahle všude se rozlévající bramboračka natrvalo jejich schopnost či ochotu soustředit se na jednu věc a znemožní jim skutečnou intelektuální činnost? Na tohle autoři studie odpovědět neuměli. Děti, které trávily před obrazovkou více času, měly ve škole jednoznačně horší výsledky, ale studie nedokázala určit, zda to byla příčina nebo následek.

My knihomilci nejen věříme, že nahrazení stránek obrazovkou změní lidskou povahu, zploští ji a zbaví hloubky, ale ve skrytu doufáme, že se tak opravdu stane. Poškození lidské povahy způsobené smrtí knihy bude pro zaryté čtenáře apologia pro vita sua (ospravedlněním života). Strávili jsme totiž velký díl žití s knihami, leccos jsme jim i obětovali, a z toho si odvozujeme mravní nadřazenost. Jen si povšimněme, jakým tónem pronášíme to naše věčné: „Mladí dnes nečtou“ – jako lamentaci, a ještě spíše jako morální odsudek. Osoba, která nečte – a čtením rozumíme čtení papírových knih – je mentální barbar, jenž se omezuje na vlastní zkušenost (vědomě či nevědomě), a ta je zákonitě jen nekonečně malým zlomkem všech myslitelných zkušeností. Takový barbar je navíc i egocentrik. Ale co my? Pyšníme se tím, že čteme hodně a se širokým záběrem, jenže zapomínáme, že nám tištěná stránka slouží jako droga. Už po krátké době bez knihy začínáme být neklidní a chřadneme. Pak už nám stačí cokoliv: jízdní řád, telefonní seznam, návod k použití pračky. „Říká se, že život je to pravé ořechové,“ pravil Logan Pearsall Smith (znamenitý littérateur, dnes však již takřka zapomenutý), „ale já radši čtu.“ Ptám se: pro kolik zapálených čtenářů je tištěná strana prostředkem, jak se vyhnout nevýslovné složitosti života, jeho neuchopitelnosti – s jediným cílem utéci před sebou samými? Kniha má pro nás stejnou funkci jako telenovela pro obyvatele Latinské Ameriky: je nám rozptýlením a útěchou. Hltáme stránku za stránkou, abychom se nemuseli zabývat vlastním nitrem. To je velké téma dr. Johnsona, jak potvrzuje Bolswell i sám Johnson. Anebo čteme proto, abychom si vytvořili pocit nadřazenosti či přinejmenším zaplašili pocit méněcennosti: „Cože, tys nečetl Joyce?!“

Jednou jsem přenocoval v letištním hotelu v Los Angeles nemaje při sobě žádnou knihu. Jak se to mohlo stát, mi nejde do hlavy. Takové výpadky nemívám, neboť to nejužitečnější, čemu mě život naučil a čím se téměř vždy řídím, je poučka nejít nikdy nikam bez knihy. (V Africe jsem zjistil, že kniha je skvělým prostředkem, jak překonat obstrukce úředníků. Afričtí úředníci dělají obstrukce v očekávání, že jim nabídnete úplatek, aby s obstrukcemi přestali. Když se místo toho pohodlně usadíte a otevřete tlustou knihu, třeba Moby Dicka, přiznají nakonec porážku. Africkým úředníkům ostatně vděčím za to, že jsem Moby Dicka kdy přečetl, jinak bych se jím zřejmě nikdy neprokousal.) V onom losangeleském hotelu jsem však měl na vybranou pouze mezi televizí a zlatými stránkami. Zvolil jsem zlaté stránky, a tu jsem teprve zjistil, jak je moje posedlost knihami doopravdy vážná: automaticky jsem začal vyhledávat telefony knihkupců. A kolik myslíte, že jich tam bylo? Sotva půl stránky. Zato dentistů bělících zuby a slibujících klientům zbrusu novou existenci, neboť sebevědomý úsměv je tajemstvím úspěchu a úspěch je zárukou štěstí, tak těch tam bylo na dvacet stran. Nikoliv tedy básníci, nýbrž dentisté bělící zuby jsou nepoznanými zákonodárci světa.

Intelektuála lze definovat jako člověka, jenž vymýšlí přijatelné ospravedlnění svých tužeb a libůstek – ostatně metafyziku kdosi trefně definoval jako hledání nepravých zdůvodnění toho, čemu věříme instinktem. Tímto způsobem dokáže čtenář knih bleskově zdůvodnit domnělou nadřazenost tištěné strany nad displejem elektronického přístroje, nic totiž nestimuluje mozek lépe než nutnost racionalizace. Zjistil jsem, že i nejtupější mozek pracuje rychlostí světla, potřebuje-li něco racionalizovat.

Stránka knihy přináší estetické potěšení, jaké obrazovka nepřináší… až na to, že mnoho stránek mnoha knih také ne. V knize je snazší než na obrazovce vracet se zpět … avšak pouze pro ty, kteří nejsou tak technologicky zdatní jako dnešní mládež. Stránky knihy je snazší anotovat… avšak se stejnou výhradou jako výše. Na knihu se lze déle a plněji soustředit… až na to, že toto médium v sobě neskrývá žádný zásadní důvod, proč by tomu tak mělo být – přinejmenším o nic větší (jak uvedl zesnulý Neil Postman), než proč by televize musela nutně propadnout vulgaritě a primitivismu. Nám bibliofilům nezbývá než hledat nepravé důvody toho, čemu věříme instinktem.

Zeptal jsem se jednoho ze svých nakladatelů (provozujícího malé nakladatelství jako všichni ostatní moji nakladatelé), zda si myslí, že kniha přežije. Konec konců právě malých nakladatelů se tato otázka týká naléhavěji než většiny ostatních, a jak je známo, starost o vlastní zájmy je mocný stimul k hledání pravdy (ne sice mezi akademiky, ale mezi obchodníky určitě). Odvětil, že podle jeho názoru ano, byť určité žánry budou vbrzku totálně digitalizovány. Přežijí kupříkladu harlekýnky a romány psané pro letištní knihkupectví. Nadále se budou vydávat naopak i knihy se závažným, či dokonce výjimečným obsahem anebo vysokou estetickou hodnotou. Okamžitě jsem pocítil úlevu a svěřil se mu, že v těchto záležitostech funguje jako můj guru: jeho předpovědi vnímám bez přemýšlení jako fakta. Varoval mě, abych v něj žádnou víru nevkládal: „Cožpak se obvykle nestane pravý opak toho, co jsem předpověděl?“ „Tak tedy budete můj urug – guru v zrcadlovém obraze.“

Ihned jsem si uvědomil, že pojem urug je nadmíru šikovný. Vždyť tak mnohý odborník té či oné specializace (příkladmo v oblasti ekonomie) je neocenitelným průvodcem realitou, nahlédneme-li, že je to urug a ne guru. Problém je poznat, který je který.

Tištěná kniha možná zahyne, možná nezahyne – mně osobně nikdo nevymluví, že by přežít měla. Srdcem věříme navzdory důkazům. Pro mě bude vždy neskonale lákavější prohlížet si knihy v knihkupectví (a v antikvariátu dvojnásob) než na internetu, protože v knihkupectví hraje mnohem větší roli náhoda. Máloco může přinést větší požitek než zcela náhodný objev, který je nejen fascinující sám o sobě, ale též vytváří neočekávané vazby s čímsi úplně jiným. Představivost je zde podněcována způsobem, jemuž se nemohou rovnat logičtější vazby na internetu. Internet učí lidi myslet doslovně.

Zánik každého oboru podnikání probíhá ve fázích. Antikvárnictví není výjimkou. Naprostá většina antikvárních knih se nyní kupuje online. Znám malá města, jež mívala několik antikvariátů a dnes nemají žádný. Profese hledače knih již neexistuje a tajná vědomost, jíž hledači knih disponovali, přišla vniveč. Místo toho máme portály chvástající se nabídkou 100 000 000 titulů, což je zajisté požehnáním pro každého, kdo potřebuje nebo chce získat nějaký titul urgentně. Stačí pár kliknutí a kniha, kterou byste jinak hledali půl života, vám bude doručena zítra či pozítří.

Ale každý zisk je i ztrátou. Takto doručená kniha vám sice určité potěšení také přinese, ale zdaleka ne tak velké, jako když ji najdete náhodou a neočekávaně. Možná se zde naskýtá širší poučení: nelze mít všechno a nelze smířit všechny dostupné zdroje potěšení. Nemůžete se těšit z nenadálého štěstí a zároveň mít pohodlí okamžitého přístupu k čemukoliv. Navíc se zdá, že s pokračujícím technickým pokrokem už žádnou volbu ani nemáme. Poupravme mírně Marxův výrok o historii: člověk si obstarává, co je mu libé, ale ne podle libosti. Odmítat využívání nových technologií v naději, že si uchováme staré požitky? To nemůže fungovat. Nebylo by to o nic poctivější a autentičtější, než kdyby si Marie Antoinette hrála na pastýřku. Lítost nad osudem knihy je nefalšovaná, odpor však nikoliv.

Poznámka překladatele: tento překlad věnuji otci. I on by si zasloužil zmínku v Dibdinově Bibliománii.

Anthony Daniels (píšící často pod pseudonymem Theodore Dalrymple) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž jmenujme např. „The New Vichy Syndrome: Why European Intellectuals Surrender to Barbarism“ (2011) a „Not With a Bang But a Whimper: The Politics and Culture of Decline“ (2010). Jeho nejnovějším titulem je „The Pleasure of Thinking: A Journey Through the Sideway Leaps of Ideas“ vydaná nakladatelstvím Gibson Square Books. Česky vyšla jeho kniha Ztraceni v ghettu.

   Z anglického originálu „Loss & Gain – or the Fate of the Book“ publikovaného v časopisu The European Conservative, Issue 8, Summer 2013, s. 45-48, přeložil Jiří Pilucha.