Způsobit bolestivé rány a ještě do nich nasypat sůl – tak lze nejlépe charakterizovat Obamovu politiku vůči Polsku a dalším státům střední a východní Evropy. Zapíchl jim několik politických kudel do zad a dopustil se řady diplomatických přehmatů (mimo jiné označil nacistické koncentrační tábory jako „polské tábory smrti“), čímž vyvolal ve vztazích mezi USA a tímto regionem značné napětí.

Je sice pravda, že nedostatek vůle Obamova kabinetu posilovat svazky se střední a východní Evropou je z krátkodobého hlediska mnohem větším problémem pro střední a východní Evropu než pro USA, nicméně Obama svou politikou vůči Rusku a těmto státům očividně hází přes palubu staré a věrné spojence, aniž by získal nové. Pokles amerického vlivu v tomto regionu a fiasko pokusů o „resetování“ Ruska podkopává v dlouhodobém horizontu realizaci strategických cílů americké zahraniční politiky.

„Co se to proboha stalo se Sikorským? Proč je zčista jasna tak proněmecký a proevropský?“ ptal se mě nedávno renomovaný britský novinář a spisovatel, známý svou skepsí vůči Evropské unii a favorizováním uskupení angloamerického. „Má za to, že by mohl být znovu zvolen Barack Obama,“ odpověděl jsem bez váhání.

Je to vskutku pozoruhodné. Radek Sikorski, polský ministr zahraničí a poradce premiéra Donalda Tuska pro mezinárodní vztahy, jemuž Tusk důvěřuje jako nikomu jinému, byl až do loňského roku znám jako jeden z nejvýrazněji atlanticky orientovaných politiků v Evropě. Vzdělání získal v Oxfordu, přispíval do National Review, byl vědeckým pracovníkem na American Enterprise Institute, je šťastně ženat s americkou spisovatelkou Anne Applebaumovou, nositelkou Pulitzerovy ceny. V době, kdy byl ministrem obrany, podporoval americké vojenské akce v Iráku a Afghánistánu i účast Polska v obou operacích.

V západní Evropě nebyla tak důsledná orientace na spojenectví se Spojenými státy chápána ani vítána (zejména ne v Paříži a v Berlíně), a neměla dokonce ani plnou podporu polské veřejnosti. Před rokem 2011 se Sikorski i další přední polští politikové netajili tím, že v Evropské unii spatřují pouze ekonomický pakt, kdežto geopolitickou bezpečnost že může Polsku zajistit jedině spojenectví s USA. Téhož mínění byly i další země střední a východní Evropy. Jejich vedoucí představitelé nabyli přesvědčení, že znovuoživené ambice Ruska ohrožují stabilitu regionu. Jejich znepokojení pochopitelně zesílilo po válce v Gruzii v roce 2008. Jenže většina obranných zařízení a vojsk NATO zůstala – aniž by k tomu byly dobré strategické důvody – umístěna v Německu, nečinná a nevyužitá, a nadále zatěžuje americké daňové poplatníky. Dodnes není ve státech střední a východní Evropy umístěna žádná významnější základna NATO.

Pro Sikorského a další proamerické politiky střední a východní Evropy bylo podepsání smlouvy o raketové obraně mezi USA, Polskem a Českou republikou v roce 2008 strategickým úspěchem. Pravda, systém měl různá technická omezení a nebyl navržen tak, aby dokázal zadržet potenciální ruský útok, ale posílení americké přítomnosti v libovolné podobě by posloužilo jako důkaz, že se Spojené státy cítí zavázány tento region bránit. Smlouva konkrétně zahrnovala rozmístění americké protiraketové obrany v Polsku a instalaci radaru v České republice. Systém byl koncipován tak, aby dokázal sestřelit omezený počet hlavic. Předpokládalo se, že by byly pravděpodobně vystřeleny z Iránu.

V Polsku tuto smlouvu podepsali Sikorski a Condoleezza Riceová v srpnu 2008. Rusko zareagovalo okamžitě: začalo vyhrožovat novými závody ve zbrojení a hypotetickým strategickým plánem na zničení protiraketového štítu. „Polsko nesmí zůstat nepotrestáno,“ nechal se slyšet jeden z jestřábů mezi generály, Anatolij Nogovicin. A co na to Obama? V roce 2011 dal od smlouvy ruce pryč a oznámil, že v Polsku a České republice nedojde k nasazení žádných prvků protiraketové obrany a že Spojené státy budou v otázkách obrany úžeji spolupracovat s Ruskem. Moskva s tím oficiálně vyjádřila uspokojení.

Lze pochopit, že v dobách ekonomických krizí mají političtí vůdci sklony k problematickým rozhodnutím. Nadto má spolupráce s Ruskem zásadní význam pro uskutečňování americké mise v Afghánistánu. Avšak sporné kroky vůči starým spojencům měly být provázeny nějakým povzbuzujícím projevem sounáležitosti. Místo toho Obamova administrativa dala státům střední a východní Evropy zakusit politickou brutalitu a diplomatickou necitlivost. Revokaci původního rozhodnutí rozmístit v těchto dvou zemích protiraketovou obranu jim oznámila na poslední chvíli. Bylo zmíněno během telefonické konverzace presidentovi České republiky a nepředcházely mu žádné speciální konzultace.

Oficiální oznámení přišlo 17. září, v den výročí sovětského vpádu do Polska v roce 1939. Ve střední a východní Evropě ani v Rusku pochopitelně nemohlo toto načasování projít bez povšimnutí. Přitom nebyla byť jen nastolena otázka možného přemístění alespoň některých zahálejících jednotek a zařízení z německých základen do střední a východní Evropy. Jistě, součástí paktu o raketové obraně uzavřeného s Polskem a Českou republikou takový přesun nebyl, ale mohl být gestem, které by zmírnilo rozčarování ve střední a východní Evropě a zároveň zrelativizovalo triumf Ruska. Obamův kabinet nevyslyšel bývalé presidenty a diplomaty zemí střední a východní Evropy, kteří v otevřeném dopise naléhali na Obamu, aby nezapomněl na americké spojence, a vyjádřili silné obavy ze znovu se probouzejícího ruského imperialismu. Dokument podepsali mimo jiné Václav Havel, Lech Walesa a Daniel Rotfeld.

Rotfeld – ostřílený polský diplomat, Žid přeživší holokaust – musel nedávno strpět další hrubou netaktnost Bílého domu. V květnu byl pověřen, aby převzal Presidentskou medaili svobody udělenou posmrtně Janu Karskému, jenž byl prvním, kdo informoval Západ o šoa. Během ceremoniálu Obama použil termín „polské tábory smrti”, čímž uštědřil políček Rotfeldově celoživotnímu úsilí vymýtit toto zavádějící označení z veřejné debaty a neúnavně poukazovat na to, že Polsko bylo okupováno německými nacisty, kteří budovali tábory smrti k vyhlazení polských židů i dalších Poláků a Evropanů.

O tomto diplomatickém faux pas široce informovaly hromadné sdělovací prostředky a ihned připomněly veřejnosti i další nedávné zádrhele ve vztazích mezi střední a východní Evropou a Amerikou, takže ačkoli poznámka o „polských táborech smrti“ by sama o sobě neměla z dlouhodobého hlediska zásadnějšího významu, podnítila veřejnou debatu o stále znepokojivějších skutečnostech, jež by mohly způsobit zahraničněpolitický posun v tomto regionu. Polsko a celá střední a východní Evropa si uvědomují dopady vlažnějšího přístupu ze strany USA, možnost částečného rozpadu EU i diplomatické zastrašování ze strany Ruska a budou muset učinit některá obtížná rozhodnutí. Aby komplikací ve vztazích s Polskem nebylo málo, neposkytla Moskva dostatečnou spolupráci při vyšetřování letecké havárie ve Smolensku, při níž zahynul polský president a několik dalších vrcholných politiků. S ohledem na to vše budou státy tohoto regionu přirozeně usilovat o užší vztahy s Německem. Naštěstí pro Varšavu a další středoevropské vlády je čistý obchodní obrat mezi Německem a střední a východní Evropou stále ještě vyšší než obrat obchodu mezi Německem a Ruskem.

Jakmile se Spojené státy rozhodly přesunout protiraketový štít jinam, zmizela ze Sikorského projevů atlantická nota, do té doby velmi výrazná. V reakci na americkou přelétavost Sikorski i Tusk polskou diplomacii přesměrovali. Na schůzce v Berlíně v listopadu 2011 označil Sikorski Německo za „národ nepostradatelný pro Evropu“. „Nesmíte si dovolit selhat,“ řekl německým čelním představitelům. „Nikoliv dominovat, nýbrž vést k reformám. Pokud nás zapojíte do rozhodovacího procesu, bude vás Polsko podporovat.“ Toto prohlášení, jímž se uznává a schvaluje, že Německo bude v turbulentních časech vládnout železnou pěstí, předznamenává polskou podporu pro novou Mitteleuropu vybudovanou na rozvalinách staré EU.

Z pohledu Polska je sice takovéto uspořádání poněkud ponižující, ale pořád lepší než muset čelit nevybíravým ruským tlakům, jimž je vystaveno Bělorusko a Ukrajina. Pro země usilující o demokracii západního typu je politická kultura ruského střihu nepřijatelná. Ta nachází odezvu leda v autoritářských a poloautoritářských státech, ba dalo by se dokonce tvrdit, že napomáhá jejich vzestupu. Steven Levitsky a Lucan Way v nedávné práci o autoritářství maskovaném volební fasádou přezdívají tomuto jevu „efekt černého rytíře“.

Proto považují elity ve střední a východní Evropě variantu německé dominance za menší zlo. Mělo by je však znepokojovat, že německé vazby s Ruskem už od neblahého působení Gerharda Schrödera na postu kancléře v letech 1998 až 2005 nepřetržitě posilují. Zemní plyn z nesmírných ruských zdrojů se do Německa prodává z ryze politických důvodů za výrazně nižší cenu, než jakou platí střední a východní Evropa. Zčásti s ohledem na tyto zvláštní rusko-německé vazby se lídři zemí střední a východní Evropy raději vyhýbají provokativním výrokům na adresu Ruska. V obtížné geopolitické situaci se nechtějí otevřeně stavět proti Ruské federaci. Chtějí být vnímáni jako političtí klienti Německa, a proto řeší ruské záležitosti prostřednictvím Berlína, což jim poskytuje určitou ochranu před zastrašovací taktikou východního obra. Nadto je Berlín dostatečně silný k tomu, aby byl imunní vůči efektu černého rytíře, a lze od něj očekávat, že bude bránit svou bezprostřední sféru vlivu.

Přežívat mezi dvěma kolosy – Německem a Ruskem – bylo údělem střední a východní Evropy odjakživa. V nedávné historii, kdykoli došlo na nejhorší, se Češi, Maďaři, Slováci a obyvatelé pobaltských republik vždy přimkli k Německu – pokud ovšem stále ještě měli na výběr. Poláci se ve své historii dvakrát pokusili být nezávislí a v obou případech zaplatili nezměrnou cenu.

Zatímco elity střední a východní Evropy se úporně snaží neopakovat chyby minulosti, vláda USA zjevně napodobuje diplomatický manévr, jejž předvedl Franklin D. Roosevelt v Jaltě, když svolil k pochybnému spojenectví se SSSR, a zatloukl tak střední a východní Evropě hřebík do rakve.

Tentokrát však střední a východní Evropa není úplně bezbranná. Je pouze rozčarovaná. Tváří v tvář lhostejnosti USA a NATO se vedoucí představitelé Polska, České republiky, Slovenska a Maďarska nedávno rozhodli vyvinout nezávislé vojenské iniciativy, které by se uskutečnily vně oficiálních struktur NATO a sloužily by těmto zemím jako pojistka. Takové pokusy se však jeví jako marné. Mohutný hospodářský růst regionu a skutečnost, že polská ekonomika v době, kdy ostatní evropské ekonomiky upadly do recese, vyvázla celkem bez úhony, znamenají, že na rozdíl od Řeků mají obyvatelé střední a východní Evropy pořád ještě kupní sílu potřebnou k nakupování výrobků z Německa. Nemají však dost vojenské síly k ochraně svých geopolitických zájmů. Naplnění scénáře, podle kterého se z nich stanou satelity Německa, se tak stává vysoce pravděpodobným.

Spojené státy musejí pochopit, že budou-li takto pokračovat, nezůstane jim nakonec v kontinentální Evropě žádný blízký spojenec. Lépe řečeno nezůstane jim žádný v celé Eurasii s výjimkou Anglie, Turecka a Japonska, což jsou sice mocné země, ale leží na vnějších okrajích obrovské Eurasijské pevniny. Německo a Francie přestaly poskytovat obranné politice Spojených států jakoukoli vojenskou a politickou podporu už dávno. Strategie „resetování“ přitom k žádnému umírnění ruského režimu nevedla, ten se stává naopak stále nedemokratičtějším a opresivnějším, viz dokonale zrežírovaný návrat Putina do presidentského úřadu a rázné potlačení opozičních protestů.

Obamovy politické kroky žádné velké zlepšení vztahů mezi Ruskem a Spojenými státy nepřinesly. Putin nedávno odmítl Obamovo pozvání na summit G8 do Camp Davidu a místo toho odjel navštívit Ruskem okupované oblasti Gruzie. Vzkaz je jasný: rozhodnutí USA „odpískat“ protiraketový štít v Polsku a České republice je Moskvou vnímáno jako projev slabosti, kterého je třeba bez okolků využít.

Cílem Ruska je přesvědčit nyní Spojené státy, aby od programu protiraketové obrany upustily úplně a uznaly nezpochybnitelnou hegemonii Ruska ve Střední Asii a na Kavkaze jakož i nad státy typu Běloruska a Ukrajiny. Nestoudné stupňování požadavků v odpověď na smířlivé gesto – takové praktiky přesně odpovídají historickým zvyklostem ruské politiky i Putinově snaze udržet si doma siláckou image.

Kromě toho se Obamovi nejspíš nepodaří „resetovat politiku resetování“, zejména když už proti sobě stačil popudit celou střední a východní Evropu. Německo si může připsat vítězství na všech frontách: dosáhlo jak strategické aliance s Ruskem, tak úzkých vztahů se státy střední a východní Evropy, které mají z rostoucí síly Ruska obavy.

Tím však geopolitické problémy Spojených států teprve začínají. Dne 5. června podepsaly Rusko a Čína řadu hospodářských smluv a slavnostně se zavázaly utužit svou spolupráci v OSN i v mezinárodních záležitostech obecně. Mimo jiné to znamená setrvalé blokování snah o řešení občanské války v Sýrii. Pozor na to: přidáme-li do eurasijské rovnice Čínu, ozřejmí se, že v dlouhodobém horizontu je obrovská eurasijská koalice rozprostírající se od Bretaně k Sachalinu možná. Je pravděpodobné, že by taková koalice účinně vyvážila moc USA.

George Friedman ve své poslední knize objasňuje, že téměř sto let bylo významným cílem americké zahraniční politiky zamezit expansionismu založenému na kombinaci evropské technologie a asijských zdrojů – a v tomto ohledu že se v nejbližší budoucnosti máloco změní. Chtějí-li Spojené státy zamezit vzniku velké eurasijské koalice, musejí podle Friedmana spolupracovat s malými a středně velkými zeměmi, zejména ve Skandinávii a ve střední a východní Evropě v prostoru mezi Baltickým a Černým mořem (s Polskem, Českou republikou, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem) – tedy se zeměmi znervózněnými rostoucími ambicemi eurasijských hráčů supertěžké váhy.

„Dospěje-li Polsko k přesvědčení, že může být trumfem při licitaci,“ píše Friedman v komentáři k poslednímu vývoji americké zahraniční politiky, „stane se nespolehlivým. Zrada na Polsku projde Spojeným státům v příští dekádě jenom jednou. O takovém kroku by bylo možné uvažovat jedině tehdy, přinesl-li by nějakou převratnou výhodu, ale je těžké si představit, jaká výhoda by to mohla být – vždyť nejvyšším zájmem Spojených států je, aby mezi Německem a Ruskem zůstával vražený klín.“

Bez americké podpory pro politiku „klínu“ budou premiér Tusk a ministr zahraničí Sikorski jednat, jak se sluší na pragmatické politiky: postaví se na stranu Německa. Ale chápu překvapení svého britského přítele nad posunem v jejich vyjadřování a politických krocích. Vždyť polská politická kultura má mnohem blíže k republikánské tradici angloamerické sféry než k ruskému autokratickému modelu či byrokratickému modelu německému.

Po Spojených státech bylo Polsko druhou zemí, kde přijali psanou ústavu – ani ne čtyři roky po ústavodárném shromáždění ve Filadelfii. Vnitřně nestabilní Polská republika ovšem nedokázala dlouho odolávat politickým bouřím, jež jsou ve střední a východní Evropě více než časté, přičemž zánik prvního polského státu šel ruku v ruce s rozpadem Polsko-litevské unie. Nedlouho předtím byl tento politický útvar jedním z nejlidnatějších evropských států. V 17. století zaručoval širší volební právo, než měli Angličané, a nezakládal je na majetkovém censu. Západní dějepisci často zapomínají, že polský parlament přijal jednu z možných variant habeas corpus o 250 let dříve než parlament anglický.

O Polsko-litevské unii neboli Republice obou národů, jak se sama nazývala, najdeme výslovné zmínky v pěti z Listů federalistů. Tyto zmínky jsou leckdy kritické, ale ukazují, že otcové zakladatelé spatřovali mezi oběma mladými státy podobnost vybízející k hlubšímu srovnání. Autoři Listů federalistů prokazují ohromující znalosti polské a středoevropské historie a kultury. Vyznávají, že jejich cílem je pokusit se vytvořit federální republiku, která by se arciť vyvarovala nedostatků Polsko-litevské unie, ale byla by obdobným pokusem o vládu nad rozsáhlým územím a početným obyvatelstvem vykonávanou volenými představiteli.

Současné americké vládě by neuškodilo, kdyby si z historie opět začala brát poučení. Většina lidí na zemi má o minulosti povědomí – neobývá postmoderní říši divů, v níž by bylo možné zmáčknout pomyslný knoflík a „resetovat“ složité vztahy mezi národy, jež se vyvíjely dlouhé desítky let. Je stěží představitelné, že by vyspělá supervelmoc mohla uspět s ahistorickou zahraniční politikou. Spáchají-li její elity nadkritické množství hrubých chyb, nezbyde jim možná nic jiného než nečinně přihlížet, jak se sbližují hráči, kteří by jinak nikdy nespolupracovali, a vytvářejí koalici usilující o omezení jejího vlivu.

Michael Kuz vyučuje na katedře politologie na Louisiana State University a je aktivním členem Philadelphia Society.

Z anglického originálu „The Abandoned Alliance“ publikovaného v časopisu National Review, August 27, 2012, přeložil Jiří Pilucha.