Postkomunistická strana demokratického socialismu míří k vládním pozicím
Z německého originálu “PDS: Das verflixte zehnte Jahr”, publikovaného ve švýcarském týdeníku Zeit-Fragen, č. 4, duben 1999, s. 4-5,
přeložila Michaela Freiová.
V současné době slyšíme ze Strany demokratického socialismu (PDS) – následnické strany východoněmeckých komunistů (Jednotné socialistické strany Německa, SED) – hlučné hřmění a hluk. V PDS probíhá řada sporů, dochází k častým verbálním napadením, tu či tam i k hlasitémuu, teatrálnímu hromování. Členové a voliči PDS jsou tím znejistěni, její protivníci a ne-sympatizanti už dokonce předvídají konec této strany. Ale v kritických sporech uvnitř strany téměř vůbec nejde o zásadní ideologické otázky. Pochod směrem k “novému” socialismu je cílem, který se nezpochybňuje. Hádky se vedou spíše o strategicko-taktické postupy a orientační body. Otázkou je, zda má PDS zůstat “navěky” v opozici nebo v poloviční opozici, nebo zda se má v celém Německu, na všech úrovních, projevit jako kompetentní koaliční partner schopný spoluvlády a spolupráce.
Předseda Lothar Bisky tvrdí, že PDS nestojí před rozštěpením. “Ne, zcela jasně ne!”, zapřísahá se. To je jistě pravda. V dlouhodobé perspektivě je ale takový vývoj myslitelný: odchod “umírněných” a přizpůsobivějších členů PDS do SPD (“S SPD se dá spíše budovat stát”; členové PDS mohou přechod k SPD také chápat jako jeden z kroků k “jednotě dělnické třídy”); přestup ortodoxnějších, především marxisticko-leninsky orientovaných členů PDS (např. komunistické platformy) do DKP (Německá komunistická strana); a pravděpodobně jen dočasné přežívání oslabené PDS.
V Meklenbursku-Pomořansku nemohla PDS vnést do tamější vládní práce “vlastní odstín vůně”, stěžovala si předsedkyně zemské frakce PDS Angelika Gramkowá poté, co byly ve schwerinských “Ostseezeitungen” uveřejněny průzkumy veřejného mínění. Podle nich by PDS dnes – pokud by se konaly zemské volby – obdržela jen 17% hlasů, což je o 7,4% méně než při volbách do zemského sněmu v září 1998.
Politolog André Brie, který byl šéfem volební kampaně PDS na spolkové úrovni, “jeden z mála skutečně kritických intelektuálů ve straně” (“Neues Deutschland”), si stěžuje: “PDS je ztracena, pokud se nedokáže konečně obrátit k těm, kdo vytvářejí společenské bohatství. Obecně řečeno jsme jako strana příliš málo zakořeněni ve světě práce, tam, kde se nejintenzivněji rozvíjí společenská komunikace ve své nejmodernější formě. A v západoněmecké společnosti téměř nežijeme. Místo toho se spokojujeme s tím, že nám samotným je jasno. Vidíme sice, že existují lidé, kteří myslí jinak, ale až příliš často si myslíme, že oni prostě nejsou tak daleko jako my.”
Přestaňme mluvit o rozpuštění
Jeden titulek novin PDS “Neues Deutschland” zněl: “Buďme zase politickou stranou, káže Gysi PDS po nezdařeném startu do roku 99″.
Na konci roku 1989 třiačtyřicetiletá SED zkorodovala, dostala nové jméno a pod ním přežila; když se SED jako strana “reálně existujícího socialismu” zhroutila a existence neschopná NDR byla překonána tlakem lidu na znovusjednocení Německa, pohlíželi vedoucí funkcionáři SED/PDS k Moskvě, protože doufali, že obdrží z Kremlu signál. Počítali s pomocí při záchraně a udržení NDR. Obdrželi hodně slibů, četná poplácání po rameni a od zkušených stranických “specialistů na Západ” dobré rady; řadu pokynů politicko-ideologických a politické pokyny pro chování v nejbližší budoucnosti, pro činnost a agitaci pokračovatelů SED v demokratickém, svobodném, parlamentárně demokratickém Německu. Stát SED, NDR, už se nedala udržet. To poznali soudruzi v Moskvě velmi rychle a soudruzi z východního Berlína to nakonec také nahlédli.
Existuje řada dokladů pro to, že SED, založená v dubnu 1946 v sovětské okupační zóně spojením SPD a KPD, nebyla na konci roku 1989 rozpuštěna, ale byla pod jiným jménem – “Strana demokratického socialismu” – zachována a působí tak dodneška. Doklady o tom, že tato strana není následnická, ale je přímým pokračováním SED, existují také v řadě protokolů o špičkových kontaktech SED/PDS a vedení KSSS z doby mezi koncem roku 1989 a začátkem roku 1991.
Gregor Gysi dal jako čerstvě zvolený předseda SED už 10. prosince 1989 v rozhovoru se zástupcem ředitele mezinárodního oddělení ÚV KSSS Rafaelem Fjodorovem zřetelně najevo, že změna názvu strany nepřinese žádné právní důsledky. Stranický vůdce patrně došel k závěru, že všechna práva zůstávají zachována té straně, která pod novým jménem SED nahradí. 2. února 1990 informoval Gysi (tehdy jako předseda strany s dvojitým jménem SED/PDS) generálního tajemníka KSSS a předsedu nejvyššího sovětu Michaila Gorbačova o tom, že mnozí soudruzi ze SED/PDS volají po rozpuštění strany. Gysi moskevské soudruhy informoval, že ve své řeči na zasedání presidia (26. ledna 1990 pod názvem “Přestaňme mluvit o rozpuštění – dělejme svou politickou práci!”) vysvětlil, že “teď musíme dát zřetelné znamení, že žádné rozpuštění nepřipustíme a že už se nebude dál ustupovat”. Předsednictvo SED/PDS se 20. ledna 1990 znovu většinou hlasů rozhodlo pro zachování strany. 4. února předsednictvo rozhodlo o odstranění názvu SED a pro pokračování (staré) strany pod firmou PDS.
“Rozloučení s neotesaným levicově-extremistickým stylem”
V rozhovorech mezi vedením KSSS a vedením SED/PDS se opětovně probírala “práce na západě”, kterou měla vykonávat SED a její stát podle strategické koncepce a za organizační, finanční a politicko-ideologické podpory SSSR proti svobodné části Německa. Sovětští “velcí bratři” vysvětlili svým německým soudruhům, že četné prvky “západní práce”, politicko-psychologické války proti (staré) Spolkové republice Německo a jejímu svobodnému demokratickému řádu musejí být po zániku “vlastní státnosti NDR” přejaty do praktické politické práce PDS v nové Spolkové republice. To se týká zvláště četných kampaní a hnutí (např. boj proti zákazu zaměstnávání, mírová hnutí), kde společně a úspěšně působí pospolitost komunistů a socialistů. Z poznámek z rozhovorů mezi vedením KSSS a SED/PDS v době od konce roku 1989 do počátku roku 1991 jasně vyplývá, že už v těchto konzultacích byly otevřeny a dohodnuty některé strategické a taktické směrnice, především ale koordinované působení na národní i mezinárodní úrovni.
Prioritou PDS nyní bylo “budování západu”, konkrétně – postupné rozvíjení strany ve starých spolkových zemích. Od stranického sjezdu v lednu 1999 jsou soudruzi ze západu v předsednictvu PDS zastoupeni silněji (5 z 18 členů), než odpovídá složení strany; ze samotného Hessenska jsou tři – Diether Dehm (jeden ze spolkových místopředsedů) z Frankfurtu, Pia Maierová z Marburg/Lahn a Španěl José del Pozo (který roku 1996 přešel od Zelených k PDS) z Frankfurtu.
Diether Dehm (48) je spisovatel, hudební skladatel, kulturní a sportovní manažer. Od roku 1966 do roku 1998 byl členem SPD, momentálně je městským radním a členem Bundestagu, byl spolkovým předsedou pracovního společenství samozaměstnavatelů a podnikatelů v SPD, od podzimu 1998 je členem PDS. Prohlásil: “PDS bude perspektivnější, až bude mít víc lidí se zkušenostmi ze západu. Jako levičák mám za sebou 30 let funkcí v SPD včetně vedení jedenácti volebních kampaní, v parlamentu, v komunálních funkcích. Jako spolkový předseda 43.000 podnikatelů v SPD jsem seděl ve stranickém předsednictvu. (…) Když jsem vydal materiál “Návrhy k posílení – i na západě!”, byl jsem pozván řadou uskupení. Materiál získal širokou podporu. (…) Je třeba se rozloučit s neotesaným levicově extremistickým stylem, ale nevzdat se přitom antikapitalistického postoje.”
“Postupovat společně – pružně, obezřetně, ale cílevědomě”
18. května 1990 se Gysi (tehdy už jako předseda PDS) setkal v Berlíně se zkušeným sovětským “pracovníkem pro západ” Valentinem Falinem (tehdy šéfem mezinárodního oddělení ÚV KSSS). Gysi mu oznámil úmysl PDS “dosáhnout širokého konsensu s levicovými silami v SRN, diskutovat s nimi obsahové problémy a organizační otázky nechat až na konec. Za cílovou skupinu PDS označil předseda PDS především inteligenci, levicové odboráře a mládež ze všech vrstev obyvatelstva. Falin začal během rozhovorů probírat i “pátou kolonu” ve Spolkové republice – tradičně podporovanou z NDR, ze SSSR (i z mezinárodní roviny) – totiž “Mírové hnutí”. Toto téma se hlouběji probíralo v rozhovoru mezi čestným předsedou PDS Modrowem a Falinem 24. července 1990. Falin řekl: “Po sjednocení Německa se musí mírové hnutí zase silněji rozvinout.”
Především však PDS musí posilovat spolupráci na poli “antifašistického boje” a rozšířit ji na mezinárodní rovinu. Spolupráce stran a organizací evropské levice musí zintenzívnit i na poli “antifašistické práce” a je třeba do ní intenzivněji zapojit levicovou frakci v Evropském parlamentu. Kromě toho bude PDS hledat možnosti celoevropského propojení “antifašistických struktur” za pomoci nových technických prostředků a zaangažování i Rady Evropy na tomto poli.
Hans Modrow, tehdy ještě ministerský předseda NDR, jednal na setkání vládních delegací na vrcholné úrovni 6. března 1990 s Gorbačovem. Ten nabádal německé soudruhy, aby posilovali spolupráci levicových sil včetně SPD. O čtrnáct dní později, v rozhovoru mezi členy komise PDS pro mezinárodní politiku a nejmenovaným zástupcem mezinárodního oddělení ÚV KSSS, se německým soudruhům dostalo rady “rozvíjet pružně, obezřetně, ale cílevědomě spolupráci se všemi levicovými silami”. Sovětský soudruh konstatoval: “Z dlouhodobé perspektivy by měly PDS a SPD v NDR – a později ve společném Německu – postupovat společně. Je to nevyhnutelné už proto, že mají mnoho společného a že se PDS ve svém pojetí stala stranou sociálně demokratického typu”.
Spolupracovník PDS si poznamenal: “Slova a tón našeho partnera dávala najevo, že v tom nevidí negativní označení, ale pozitivní vývoj.”
Falešný obraz PDS?
Modrow slíbil v lednu 1991 Falinovi, že strana bude rozvíjet politiku spojenectví na národní i mezinárodní úrovni, “zvláště vzhledem k nutnosti širšího rozvoje mezinárodní solidarity a součinnosti různých levicových sil a kontaktů se sociálními demokraty”.
Pro další spolupráci SPD s PDS se vyslovilo “SPD-Forum Východní Německo”. Brandenburský ministerský předseda Manfred Stolpe potvrdil, že rozhodnutí o podobné spolupráci by měla každá zemská organizace učinit sama za sebe. Pro spojenectví všeho druhu je rozhodující jen to, aby se jím prosazovala “sociálně demokratická politika”. Předseda Bundestagu Wolfgang Thierse konstatuje souhlas obou stran v některých oblastech politiky, a proto musí být možná i spolupráce.
Hannsheinz Bauer (90), člen SPD od roku 1930, od září 1948 do května 1949 člen Parlamentní rady, dlouholetý poslanec zemského sněmu i Bundestagu, soudí o PDS v jednom interview toto: “Příliv hlasů, který byl pro většinu lidí na západě skutečně nečekaný, má své příčiny ve skutečnostech východního Německa. Po sjednocení tu bylo příliš mnoho přehnaných nadějí. Tato euforie je však pryč. Vývoj druhé poloviny devadesátých let vedl ke zklamání a desiluzím. Nesmíme také zapomenout, s jakou nenávistí a s kolika falešnými obrazy byl na západě veden boj proti této straně. Byla označena jako nepřátelská ústavě a nedemokratická, byla postavena na okraj, a vlastně mimo měšťácky blahobytnou společnost. V minulé volební kampani získala nálepku houfu, kde mají slovo převážně staří stalinisté. Kořeny této propagandy tkví – jinak se to říci nedá – v Hitlerově a Goebbelsově primitivním štvaní proti bolševismu a marxismu. CDU v tom pokračovala za Adenauerovy éry a tak získala v padesátých letech většinu.”
O tapetách se budeme bavit později
Důrazně varuji před osudově chybnými závěry z odstoupení Oskara Lafontainea jako spolkového ministra a předsedy SPD. Na politice SPD, především na její koaliční politice, se nic nezmění – snad jen taktika a agitace vůči veřejnosti a na veřejnosti. Lafontainův nástupce ve funkci spolkového ministra financí Hans Eichel není – stejně jako politicky rozhodující spolkový kancléř Gerhard Schröder – žádný “pravicový sociální demokrat”; je ovšem lepší taktik než jeho předchůdce, který příliš rychle vyjevoval socialistické orientační body. Lafontaine ostatně není sám, ba ani jen jeden z mála vedoucích soudruhů SPD (a tady je na místě znovu připomenout Gerharda Schrödera), který vždycky měl a má afinitu vůči komunistům a socialistům, a tedy i k nositelům moci ve státě SED – NDR, k této straně samotné i k její nástupnické straně. “Změkčení” SPD, tedy především změkčení jejího jednoznačného, jasného a praktického vymezení vůči komunistům, socialistům a jejich pomocným oddílům i spojeneckým akcím, začalo už ve druhé polovině šedesátých let. Strategie SPD byla vyjádřena článkem v novinách SPD “Vorwärts” z 21. září 1972, který měl nadpis “O tapetách budeme mluvit později”. Heslo, vzešlé z tohoto článku, znělo: “Musíme znovu společné dobýt dům Spolkové republiky: na diskuse o tapetách máme času dost.”
Např. náklonnost současného spolkového výkonného tajemníka SPD Otmara Schreinera k akcím a spojenectví s komunisty a dalšími levicovými extremisty není nic nového. Už před dvěma desetiletími se Schreiner – který byl tehdy mj. spolkovým místopředsedou mladých socialistů v SPD – aktivně podílel na kampaních, akcích a hnutích, jež byly zásadně ovlivňovány levicovými extremisty a podporovány “západním působením” SED včetně její pomoci organizační a finanční. Šlo například o boj proti zákazu zaměstnávání členů komunistické strany ve státních službách. Jednou z nejúspěšnějších akcí, pokud jde o propojenost a psychologický boj, byla “Mezinárodní konference proti zákazu zaměstnávání v NSR” konaná v Karlsruhe v květnu 1976. Na její přípravě a realizaci se podíleli vedle komunistů a příslušníků komunistických pomocných organizací i četní příslušníci SPD a FDP: mezi jinými také Schreiner, který měl na kongresu řeč.
“Frontální opozice proti SPD nepřichází v úvahu”
V “Ideových východiscích” skupiny spolupracovníků frakce PDS v Bundestagu se konstatuje: “Pro PDS je SPD dlouhodobě nejpřirozenější, nejbezprostřednější a nejlepší koaliční partner. SPD většinou hraje podobnými nebo stejnými kartami. Má ojedinělou možnost volit mezi koaličními partnery – Zelenými, FDP nebo PDS – podle potřeby a v nejrůznějších kombinacích. (…) Pro PDS nepřichází frontální nebo universální opozice proti SPD v úvahu.”
Členská základna SPD v Durynsku má čtrnáct dní po zemských volbách (12. září t.r.) rozhodnout na shromáždění v Erfurtu, zda jejím koaličním partnerem v zemské vládě bude PDS. “Něco takového se v poválečných dějinách SPD ještě nestalo”, konstatoval nad tímto rozhodnutím zemského předsednictva SPD zemský předseda durynské SPD Richard Dewes, který pochází ze Sárska. Rozhodnutí 6.000 členů SPD v erfurtské Messehalle má padnout 25. září veřejným hlasováním. Durynská SPD dá podle svého vlastního tvrzení “signál pro přístup k tématu, jež je po celé spolkové republice kontroverzní”.
“Možnost spolupráce zůstává”
Výzvu “PDS nesmí promarnit volební vítězství SPD” zaměřili místopředsedové frakce PDS v Bundestagu Heidi Knake-Wernerová a Wolfgang Gehrcke k SPD po Lafontainově odstoupení: “Nemáte právo promarnit volební vítězství, s nímž je spojena naděje milionů voliček a voličů, v partajních sporech s hospodářskými spolky a v profilových debatách. Šance na jinou politiku po 16 letech Kohlovy vlády s sebou nese značné nároky a musí být zužitkována. (…) Lafontainovo odstoupení z funkce ministra financí a předsedy strany vrhá ostré světlo na stav vlády. Lafontaine patřil k nejprofilovanějším politikům německé sociální demokracie.”
Gregor Gysi, předseda poslanecké frakce PDS v Bundestagu: “Naděje mnoha lidí na větší sociální spravedlnost nacházejí v této vládě jen malou rezonanci a odstoupením Lafontaina z funkce předsedy strany asi i malou rezonanci v SPD. Pro PDS to znamená ještě větší výzvu k levicové a sociální politice. Naše politické rozhodnutí usilovat podle možnosti o spolupráci s SPD ale trvá, i když podmínky pro to nejsou jednodušší.”
Podíváme-li se zpět na dosavadní výsledky a úspěchy koaliční politiky PDS na národní i mezinárodní úrovni, vidíme, jak poměrně realistické byly situační analýzy a koncepty, které na počátku devadesátých let používaly špičky KSSS a PDS při svých rozhovorech.
“PDS a státní moc”
Strategický materiál “PDS 2010?” předložili k diskusi tři mladí soudruzi z PDS – poslankyně Bundestagu Angela Marquardtová, Matthias Gärtner, místopředseda frakce v zemském sněmu Saska-Anhaltska, a referent PDS pro mládež Stefan Grunwald. V materiálu autoři ohlašují své požadavky pro nadcházející diskusi ve straně o struktuře a kursu PDS. Strana se musí soustředit na zásadní kritiku panujících poměrů, tak jak se projevují i v každodenní politice. Autoři se vyjadřují i k otázce vztahu PDS a státní moci. Mezi jiným uvádějí: “Je správné přenášet ty státní úkoly, které nejsou naléhavé, na občanské složky společnosti, jež nejsou orientovány na zisk… Je také správné, aby se státní regulace přenášely na jedné straně do supranacionálního prostoru, na druhé straně do občanských komunit, a to v zájmu efektivity a možností politického jednání. Nemá ale smysl zaměňovat ‘zeštíhlení státu’ za ‘oslabení státní moci’. Má-li se realizovat ‘primát politiky’ jako předpoklad politické změny, vyžaduje to zejména na rovině zdrojů stát schopný jednání, protože jen stát jim může dát demokratický rámec.”
Nadace PDS “Společenská analýza a politické vzdělávání e.V.”, později nazvaná “Spolková nadace Rosy Luxemburgové e.V.” hodlá – teď i za milionové částky z kapes daňových poplatníků – vedle některých vzdělávacích a výzkumných projektů v cizině pěstovat zvláště “Reflexi dějin NDR a praktických pokusů o socialismus”; současně chce nabídnout fórum pro debaty o “demokratickém socialismu”. Správní rada nadace sestává podle údajů Michaela Brie, člena předsednictva, z jedné třetiny ze zástupců zemských vzdělávacích spolků blízkých PDS, z jedné třetiny z politiků PDS a z jedné třetiny z “nezávislých osob”. Ze začátku bude mít nadace 30 pracovníků na plný úvazek, “mladých západoněmeckých akademiků i zkušených východoněmeckých vědců”. Spolupráce se Stasi není sama o sobě důvodem k vyloučení, vysvětlil Brie. V takových případech se musí vysvětlit, zda je dotyčná osoba “s to působit na veřejnosti s určitým morálním nárokem”.
Odchod od Zelených k PDS: “důsledný krok”
Pro letošní zemské volby v Durynsku navrhlo zemské předsednictvo PDS prvních dvanáct míst na kandidátce. Podle očekávání je na prvním místě místopředsedkyně spolkové organizace PDS Gabrielle Zimmerová a na druhém místě nestranický kandidát Bodo Ramelow, zemský předseda odborového svazu obchodu, bankovnictví a pojišťovnictví. Předseda zemského svazu PDS Dieter Hausold vychází z toho, že po zemských volbách dostane do zemského parlamentu “nejméně dvacet” poslanců. Momentálně je zde sedmnáct členů PDS.
Od Zelených k PDS přestoupil dolnosaský zemský poslanec Christian Schwarzenholz, dosavadní mluvčí pro životní prostředí zemské frakce Zelených. Spolkový výkonný tajemník PDS Dietmar Bartsch Schwarzenholze srdečně uvítal ve straně socialistek a socialistů. Díky tomuto přestupu má PDS první křeslo v zemském parlamentu staré spolkové země. Také sedmačtyřicetiletý žurnalista Rolf Wettstädt, který byl v letech 1990 až 1994 zemským poslancem Zelených v Brandenburgu a dnes je referentem na brandenburském ministerstvu pro evropské záležitosti, se stal členem PDS. “Můj vstup do PDS je důsledným krokem k dalšímu působení v politické a parlamentní práci”, vysvětlil.
Do PDS přestoupila také bývalá berlínská zemská předsedkyně Zelených, Birgit Daiberová. Zdůvodnila svůj krok odklonem Zelených od původních pozic v zahraniční a sociální politice. Spolkovému výkonnému tajemníkovi PDS Dietmaru Bartschovi dodává přestup Daiberové důvěru: volební úspěchy jeho strany v Bonnu a ve Schwerinu způsobily, že se stále více členů SPD a Zelených zajímá o spolupráci s PDS.
Nový příliv zelené krve zaznamenává PDS i v Bavorsku. V Mnichově-Harlachingu vystoupil ze strany Zelených – údajně “v důsledku osobního zklamání” – Dirk Joussen a vstoupil do PDS. Joussen je místopředseda okresního výboru. Dobrovolně se však svých pozic nevzdá: svůj mandát poslance v okresním výboru si podrží jako nezařazený.
Frakci PDS chtějí v městské radě Stolbergu na Rýně (60.000 obyvatel) založit dva dosavadní nositelé mandátu Nezávislého společenství voličů. Toto Nezávislé společenství získalo v posledních komunálních volbách 13% hlasů a 7 křesel na radnici. Ilona Steudle (52), současná místostarostka, a její manžel Heinz Steudle (49) opustili frakci nezávislých už před nějakou dobou a založili frakci “Nezávislých občanů”. Podle výpovědi svého muže sleduje Ilona Steudle Gregora Gysiho, který na ni jako politik činí dojem. Při rozhovoru s ním zjistila, že “řada představ PDS odpovídá našim”. Oba dosud nestraničtí Steudleovi vstoupili na konci minulého roku do PDS a v září 1999 za ni budou kandidovat v komunálních volbách. Pro mandát na radnici stačí ve Stolbergu 1.400 hlasů.
“Dát Evropě levicový charakter”
Třináct komunistických, levicově socialistických a levicově zelených stran ze dvanácti evropských zemí vydalo k letošním evropským volbám společné provolání: patří k nim také PDS. Výzva byla formulována už v červnu minulého roku na setkání fóra evropských levicových stran v Berlíně. Artikulují se v ní poprvé společná stanoviska k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu a k dalšímu vývoji v Evropě. Volební výzva končí heslem: “Náš cíl je jasný: spojme své síly, abychom mohli dát Evropě levicový charakter”.
Španěl Alonso Puerta, člen Evropského parlamentu, kde je předsedou frakce spojené evropské levice a severské zelené levice, prohlásil: “Pro nás by bylo velmi důležité, kvantitativně i kvalitativně, dostat do štrasburského parlamentu také PDS. Nesmíme nechat ‘téma Evropa’ konzervativcům a sociálním demokratům. Musíme se stát subjekty evropské integrace – ne jen jejími objekty. K tomu potřebujeme všechny levicové síly.”
Slabost ostatních je silou PDS
André Brie, současný šéf volební kampaně PDS, je na druhém místě kandidátky PDS pro volby do Evropského parlamentu 13. června. Volební slogan PDS zní: “Evropo, přicházíme!” Mnozí francouzští levičáci se jednoznačně vyslovili pro tohoto bývalého spolupracovníka Stasi a podporují jeho kandidaturu. V prohlášení jeho francouzských sympatizantů se mj. říká: “André Brie, jeden z velkých kritických intelektuálů sjednoceného Německa, důsledně bojuje za zásadní vyrovnání se se zhroucením sovětského komunismu a NDR. Je pro něj podstatné jít v kritické reflexi až k samým základům totalitarismu, odvážně čistit rány a odtud otevírat nové cesty naděje pro sjednocené Německo a pro Evropu.” Svou podporu Andrého Brie nazývají signatáři, mezi nimi jeden bývalý francouzský ministr, “účastí na procesu evropské kultury”.
Wolfgang Gehrcke, místopředseda spolkové frakce PDS, oznámil: “Žádný činitel nebude své přesvědčení odkládat v šatně, ať je ve vládě nebo v opozici.”
Síla a šance PDS na všech parlamentních úrovních spočívají ve slabosti ostatních stran, v jejich malátnosti vůči cílevědomé spojenecké politice PDS.
Když hrozí krize v rudo-zelené koalici v Bonnu nebo v SPD nebo u Zelených, je tu vždycky PDS jako pomocník v nouzi, ve skutečnosti: jako budoucí koaliční partner i pro spolkovou vládu. A otevírá se víceméně zřetelná vize rudo-rudé koalice SPDS.
