V politickém pohledu na lidskou společnost jsou možné tři pozice. Ta první je utopická a idealistická zároveň. Věří, že politicky lze člověka a společnost zásadně zlepšit a zdokonalit, že lze vytvořit ráj na zemi, utopii; a tím je samozřejmě tato pozice idealistická, plná ideálů.

Ta pozice druhá, vůči ní alternativní,  je jejím protipólem. Není utopická, nýbrž realistická. Nevěří, že ráj na zemi lze stvořit – z toho důvodu, že lidé samotní jsou nedokonalí. Zároveň není ani idealistická, nýbrž je přímo cynická: lidé jsou nehodné červy, tupé stádo, dobytek. Zaslouží vládu tvrdé knuty.

Pozice třetí rovněž odmítá utopismus, představy o možnosti vytvoření ráje na zemi politickými prostředky, je tudíž rovněž realistická. Zároveň však – pro někoho možná paradoxně – odmítá i cynismus pozice druhé a je naopak idealistická v tom, že na člověka nehledí jako na dobytek, nýbrž jako na bytost s vnitřní hodnotou. Uznává, že i nedokonalý člověk je schopen pochopit objektivní normy dobra a zla, pravdy a omylu, šlechetnosti a hanebnosti, spravedlnosti a nespravedlnosti a ve svém životě – ať již osobním či politickém – se o jejich realizaci, byť nedokonale, pokusit. Je-li však schopen se o ně pokusit, má to pak taky za svou mravní povinnost. Byť, opakuji, výsledek – vzhledem k jeho nedokonalosti – dokonalý nebude.

Tato pozice třetí je křesťansko-konzervativní.

Křesťansko-konzervativní politický přístup ke společnosti je tedy založen na vyhnutí se Scylle utopismu a Charybdě cynismu. Je konzervativní, tedy není levicový, tedy není utopický. Ví, že království Boží není z tohoto světa, že ráj na zemi nelze vytvořit, a proto se rozchází i s těmi levicovými křesťany, kteří by sice díky své víře měli mít více rozumu, ale přesto pošetile věří, že království Boží lze realizovat na zemi politicky, což je pochopitelně nemožné. Křesťansko-konzervativní politika je tedy realistická. Dokonalá společnost na zemi, společnost bez žádných bolestí, obtíží, slz či utrpení, nikdy nebude. Rozchází se však s těmi realistickými leč cynickými konzervativci, kteří z tohoto faktu zkratovitě a zbytečně vyvozují, že ani žádná spravedlnost neexistuje, že o spravedlnost prý není nutné usilovat, je prý dokonce pošetilé po ní žíznit, a vůbec, lidi jsou celkem hloupá, hnusná a špinavá sebranka, proto se jim má vládnout tvrdou knutou. Naopak, křesťanský konzervatismus je prostě křesťanský, tj. věří, že i ten nejposlednější člověk je stvořen k obrazu Božímu a Bohu na něm záleží. Člověk je tvor, který po právu žízní po spravedlnosti a po právu má žíznit po spravedlnosti.

Václav Benda byl křesťanským konzervativcem. Málokde lze najít vyjádření křesťansko-konzervativních principů v jejich krystalické podobě lépe, než právě v myšlení Václava Bendy. Nyní po zbytek svého příspěvku budu citovat z textů Václava Bendy, které jeho křesťanský konzervatismus obrážejí. Citáty rozdělím do tří kategorií:

A: realismus jakožto opak utopismu.
B: idealismus jakožto opak cynismu.
C: realismus a idealismus v jednom, a to na příkladu studené války, boje za svobodu proti komunistické tyranii.

A. Realismus jakožto opak utopismu

a) Moc a její nutnost: „…myslím, že moc má být vykonávána, ba že ve svém výkonu není nutně vázána normami individuální etiky (jsem spíše přívržencem než odpůrcem trestu smrti); v bezbřehém a formálně zabsolutizovaném liberalismu spatřuji smrtelné nebezpečí pro svobodu jak ve smyslu jejího ohrožení rozkladnými tendencemi, tak ve smyslu nemožnosti skutečně svobodu provozovat bez existence pozadí, vytčeného pevným řádem; rozhodně zásadně a a priori neodmítám ani existenci zbraní (včetně jaderných), ani jejich případné použití (a to nejen v užším slova smyslu oprávněné sebeobrany, ale též jako faktor, který za určitých okolností stvrzuje a garantuje důstojnost člověka, možnost efektivně ji bránit, odporovat zlu násilím).“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

b) Svoboda coby odpovědnost: „Svoboda je však nerozlučně spjata s odpovědností: neexistuje absolutní a zcela neodpovědná svoboda, protože každá taková svoboda se velmi rychle obrací v otroctví. Ještě spíše je otroctvím od samého začátku, protože jenom otrok může pojmout záměr úplně zničit kontury svého vězení; svobodný člověk si cení členitosti domu, v němž se volně pohybuje a v němž odpovědně uskutečňuje svá rozhodnutí. K uchránění svobody nestačí ani její vytrvalá, avšak pouze abstraktní obrana. K úspěchu takové obrany, ke skutečnému sepětí svobody s odpovědností je třeba disponovat něčím, jako je řád hodnot a jejich stupnice, něčím jako je určitá hierarchie lidských svobod, schopnost rozlišit základní a nezadatelné lidské svobody od svobod odvozených, sekundárních, ne nezbytných.“ Pokorný návrat k parlamentní demokracii, 1990.

B. Idealismus jakožto opak cynismu

a) Žízeň po spravedlnosti, spravedlnost je nezcizitelná: „…blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti; fiat iustitia, pereat mundi; vina a trest (či odpuštění!), zásluha a odměna, možnost rozlišování dobrého a zlého, to jsou patrně nejzákladnější svorníky všech lidských kultur i náboženských a filozofických soustav. Spravedlnost je absolutně nezcizitelná: ovšemže je možno ji za výjimečných okolností porušit, nikdy by se to nemělo dít v jejím jménu, nýbrž výlučně na konto osobní viny a odpovědnosti těch, kdo však jsou v dané chvíli povoláni volit mezi menším a větším zlem. Jsou zajisté situace, v nich účel světí prostředky (či alespoň omlouvá), povýšením této věty na morální či právní zásadu je však jakýkoli účel definitivně zmařen (to je mimochodem jeden z mnoha důvodů, diskreditující soudobý socialismus ve většině jeho podob). Spravedlnost může nabývat nesčíslných a namnoze neslučitelných forem, každý pokus ji popřít, znásilnit či omezit je však atentátem na společnost jako celek…“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

b) Potraty: „Je paradoxní, že právě moderní doba, která natální i prenatální psychice přičítá velkou váhu a ne zcela bezúspěšně se pokouší proniknou do jejích tajů, se tak ochotně stává spoluviníkem všech těch ukrutností. Tatáž věda nám umožnila získat filmový záběr o průběhu potratu. Zárodek na něm vypadá velmi lidsky a také se lidsky chová: cucá si paleček. Technické provedení vraždy je natolik perfektní, že dítě nestačí dát najevo žádnou reakci. To ostatně není v nukleárním věku nic mimořádného, nebo dokonce odlišujícího, stíny těch dospělých, kteří se vypařili v Hirošimě, také nevykazují žádnou vnější známku, že by stačili pochopit svůj osud.“ O problémech nejen morálních, 1985.

C. Realismus a idealismus na příkladu studené války, boje za svobodu proti komunistické tyranii

a) Odpor proti totalitní moci jest povinnost: „Totalitní moc rozšířila sféru politiky na všechno, včetně víry, smýšlení a svědomí jednotlivce: první povinností křesťana i člověka je proto oponovat takovémuto nemístnému nároku politické sféry, ergo vzepřít se totalitní moci.“ O situaci, perspektivách a smyslu paralelní polis, 1987.

b) Odmítnutí morální ekvivalence USA a SSSR: „Rád bych předeslal, že mě nesmírně odpuzuje každý pokus (a čím je sofistikovanější a rádoby spravedlivější, tím větší dávku lži a nebezpečí v sobě tají) klást Američany a Rusy či jejich vojenskou přítomnost kdekoliv na stejnou úroveň, vidět v politice bloků sám základ světového zla a odpovědnost za ně přidělovat paritně oběma partnerům, dovozovat, že Východ i Západ mají vlastně tytéž problémy, tu i onde je život těžký a lidsky nedůstojný, tu i onde jsou svobody omezovány a práva porušována, tu i onde se zavírá za projevy přesvědčení (bylo by pěkné, kdyby se pár britských mírových aktivistek, nejlépe po předchozím nabytí čs. občanství, pokusilo utábořit před některou sovětskou raketovou základnou na našem území: mezi 14 dny a 14 lety vězení je přece jen jakýsi kvalitativní rozdíl, třeba by za tu dobu aspoň pochopily, že odzbrojit Západ a spoléhat na dobrou vůli Východu není ten nejlepší lék; stejně by ale musely mít to nepravděpodobné štěstí, že by jim někdo umístění základny prozradil a že by byla dána přednost jejich humánnímu odsouzení na limitovanou dobu před zmizením v nenávratnu).“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

c) Kritika mírového hnutí na Západě: „Velmi důležitým motivem těchto hnutí je naprostá nevůle k odporu a vysoce sofistikovaný strach: zvlášť nepochopitelný u těch, kdo si říkají křesťané a jinak vytrvale hlásají, že snaha zachránit svůj život znamená jeho ztrátu, že všechny lidské naděje mají kořenit v očekávání Jeho příchodu a konce časů. Cíle většiny mírových hnutí jsou naprosto nereálné, jsou to vyprázdněná nebo i nemorální hesla, jakož jejich jazyk je spíše jazykem ideologů nebo pomatenců.“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

d) Pád komunismu – zásluha Reagana, nikoli Gorbačova: „Na událostech ve střední a východní Evropě bije do očí jejich synchronnost a analogie jejich průběhu – to vede k pokušení popisovat je jako důsledek událostí v jediném společném centru, či dokonce jako projev vůle tohoto společného centra. To je pravda jen potud, že státy a národy tohoto prostoru byly svázány železnou vnější obručí a že teprve tehdy, kdy tato obruč praskla (nebo se alespoň uvolnila), mohlo v nich dojít k obnovení chodu dějin ve vlastním slova smyslu. Avšak již sám fakt odstranění této obruče nelze interpretovat pouze jako projev dobré vůle Gorbačova a jeho reformistů či jako fatálně nevyhnutelné zhroucení komunismu právě hic et nunc. Fenomén „Gorbačov“ a fenomén „selhání komunismu“ mohou být totiž pokládány za nutné sub speciae aeternitatis, v řádu času však běží jen o fenomény odvozené a vynucené. Vynucené stejně tak mužnějším a prozíravějším postojem Západu, který nakonec „uzbrojil“ říši zla, jako rostoucí neschopností totality vyrovnat se se stále sebevědomějším vnitřním odporem, od afgánských mužahedínů až po polskou Solidaritu. V okamžiku, kdy prozíravější politikové Západu pochopili, že se od nich nepožadují nepopulární lidské oběti, ale jen materiální podpora těch milionů mužů a žen, kteří svádějí zoufalý zápas s totalitou, přestal být tento zápas zoufalý a osud totality byl definitivně zpečetěn.“ Pokorný návrat k parlamentní demokracii, 1990.

e) Causa Pinochet – aneb mravní povinnost vojenského převratu, jde-li vše do háje: „Provolávání „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ z roku 1938 je pouhou propagandou, nenásleduje-li konkrétní návod, kde tyto zbraně vzít a pod čím velením jich použít. A existuje-li vůbec nějaké ospravedlnění pro existenci armády, pak se její velitelé ve chvíli zrady civilních politiků a smrtelného ohrožení státu neuchylují k divadelním sebevraždám, ale k vojenskému převratu – čímž zároveň zodpovídají otázku, jakými zbraněmi a pod jakým velením.“ O situaci, perspektivách a smyslu paralelní polis, 1987.

Děkuji Vám za pozornost.

Předneseno na semináři Václav Benda: křesťan v politice v Senátu Parlamentu ČR, 16.6.2009.