Do zápasu o duši Srbů v okamžiku duchovního vakua po zhroucení komunismu vstupovala církev sice s velkým kreditem, ale rozdělená a se sice sympatickým, ale v podstatě slabým předákem.

Od pohřbu zavražděného premiéra Zorana Djindjića se v ulicích Bělehradu nesešlo tolik lidí. Pohřbu patrijarchy Pavla, hlavy Srbské pravoslavné církve se zúčastnilo půl milionu lidí. Pohřeb Djidnjiće byl ovšem spíše příležitostí k manifestaci občanského odporu než výrazem obliby zastřeného ministerského předsedy. To stařičký patriarcha se mohl vykázat  opravdovou popularitou, ostatně i církev je v Srbsku zdaleka nejváženější institucí. I to ale spíš se vypovídá o rozkladu dalších společenských struktur, protože deklarovaná obliba církve – chápané ostatně stejně spíše jako národní, než náboženská instituce – se  v praxi příliš neprojevuje. Srbské kostely jsou poloprázdné (s výjimkou významných svátků), naopak potratové kliniky přeplněné – Srbsko má největší počet potratů na obyvatele v Evropě (zhruba 200 000 ročně).

V srbské společnosti, decimované sankcemi, válkami a společenským rozvratem, ve kterém vynikli hlavně ostří hoši, bezskurpulozní byznysmeni a nedůvěryhodní politici, působil nicméně patriarcha Pavle skutečně jako zjevení. Jeho skromnost byla pověstná, jeho chování asketické a jeho vizáž stařičkého, vyschlého mnicha s bílým plnovousem jakoby potvrzovala pověst „živého světce“.  Reálný Pavle byl ale také slabý muž, který manévroval mezi mocnými skupinami v církvi a který nedokázal zaujmout jasné stanovisko k tragédii, do které se Jugoslávie a srbský národ dostal. Stal se přitom jeho duchovním pastýřem právě v ten nejklíčovější okamžik – v prosinci 1990. Třetího prosince byl tehdejší episkop raško-prizrenský Pavle zvolen za patriarchu, devátého prosince pak předák přejmenovaných srbských komunistů Slobodan Milošević v prvních relativně svobodných volbách za prezidenta Srbska. Způsob jejich volby nemohl být odlišnější. Milošević zvítězil zcela drtivě a s 65 procenty vyšel z volebního západu jako jasný vůdce Srbů. Pavle byl vybrán až v devátém kole volby a to ještě tzv.apoštolským způsobem, tedy náhodným vybráním lístku s jeho jménem. Dvacet pět srbských vladyků se totiž na společném kandidátovi neshodlo, hluboce rozděleno jak osobními spory, tak otázkou míry zasahování církve do věcí veřejných.  Do zápasu o duši Srbů v okamžiku duchovního vakua po zhroucení komunismu vstupovala církev sice s velkým kreditem, ale rozdělená a se sice sympatickým, ale v podstatě slabým předákem, který navíc byl jen „první mezi sobě rovnými“, jako ho někteří vladykové neopomněli čas od času upozornit.

Pavle přebíral církev, která čtyřicet let velmi obezřetně  koexistovala s Titovým komunistickým režimem. V osmdesátých létech ale skupina mladých teologů, tzv. „tři A“, Artemije, Amfilohije a Atanasije se později sami stali vladyky a mocnými muži církve. V 80.létech ale oni, spolu se svými přáteli ze Svazu spisovatelů a Akademie věd, vytvořili intelektuální základnu probuzeného srbského nacionalismus. Odrazili se od apelu na pomoc Srbům na většinově albánském Kosovu, aby v podstatě odmítli tehdejší Jugoslávii jako „titovsko-kominternovský“ výmysl, který Srbům odebral jejich „odvěké“ oblasti (Makedonii, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, část Chorvatska) a kde jsou Srbové utlačováni a vykořisťováni  především Chorvaty, Albánci, ale i dalšími národnostmi. Dlouhý seznam nepřátel srbského národa postupně zaplňovali další, především  „osa zla“ Bonn-Washington-Vatikán“ a blíže nespecifikovaný „nový světový pořádek“. Slobodan Milošević, který v nacionalismu rozpoznal  výhodný způsob, jak se udržet u moci i při probíhajícím celosvětovém kolapsu  komunismus, byl zpočátku předmětem obdivu srbské inteligence i církevních kruhů. Milošević si to zasloužil nejen obhajobou srbských zájmů, ale i drobnými ústupky jako třeba, když v roce 1990 státní televize poprvé přenášela vánoční bohoslužbu.

Idylka ale neměla dlouhého trvání. Církev a srbští intelektuálové  to totiž s bojem za Velké Srbsko mysleli na rozdíl od Miloševiće vážně. Když Slobodanovi po nějaké době přestala vyhovovat válka v Chorvatsku a Bosně a začal jednat o míru, ukázalo se, že církev nehodlá přistoupit na nějaké trapné kompromisy, které by Srbům nechají „jen“ třetinu Chorvatska či polovinu Bosny. Pravoslavná církev se posunula k podpoře nacionalistické opozice (jejíž předáci se v roce 1990 do jednoho naučili křižovat, i když někteří nebyli ani pokřtění) a Pavle s ní.

Patriarcha v těchto chvílích působí jako nešťastný člověk, který je hluboce pohnut utrpením obyčejných lidí na všech stranách, zároveň ale nedokáže překročit svůj stín a už vůbec nemá sil disciplinovat některé své vladyky, kteří v těchto chvílích zažívají své hvězdné hodiny. Zatímco své ovečky na chorvatských a muslimských územích zanechali takřka do jednoho svému osudu, mohli je srbští diváci vídávat v televizi, jak se fotí s kulomety v rukou a předkládají národu myšlenky typu: „národní církev je základ pravého evangelijního a organického nacionalismu“nebo „Srbstvo bojuje za pravdu a duši celého světa“, vše samozřejmě donekonečna prokládané neustále se opakujícím tvrzením o Srbech, jako nebeském národě. Teprve, když vladyka Artemije zpochybnil tezi, že „všichni jsme boží děti“, patriarcha s ním v časopise „Svatý car Lazar“ polemizoval. Doba ale teologickým disputacím příliš nepřála.

Pavle sám pak působil jako někdo, kdo se v praktické politice (a v té mezinárodní už vůbec) moc neorientuje. V roce 1991 napsal lordu Carringtonovi (který v té době předsedal jedné z mírových konferencí) dopis, ve kterém zavrhnul možnost soužití Srbů s Chorvaty, aby o pár let později (po nešťastném a zničujícím srbském povstání v Chorvatsku) vyzval srbské uprchlíky k návratu  a k respektování chorvatských zákonů. Před válkou na Kosovu církev podporovala tvrdý postoj Bělehradu, aby po další válce (opět nešťastné, opět zničující a samozřejmě opět prohrané) nabádal Miloševiće, že měl uvažovat více realisticky. S Miloševićem se snažil někdy dohodnout, ale nakonec se plnou vahou svého úřadu přidal k opozici a přispěl tak k pádu režimu v roce 2000 a vysněnému návratu na veřejnou scénu. Proklamovat víru je nyní v Srbsku „in“, náboženství je povinným předmětem a dějiny se přepisují z někdejšího víceméně stále komunistického stylu do národně-pravoslavného. Prestiž církve roste a úměrně k tomu i její vliv a majetek. Sám Pavle, známý tím, že jezdil hromadnou dopravou, byl kolikrát šokován luxusním životem mnohých vladyků ,,Můj Bože, v čem by jenom jezdili, kdyby nesložili slib skromnosti?“, podivil se jednou, když viděl zaparkované limuzíny svých spolubratrů…

Církev i nadále zůstala přední nacionální institucí, ale v nových podmínkách se stala i předním (byť poměrně neúspěšným) strážcem konzervativních společenských hodnot před vlivem „dekadentního“ Západu. Nová témata zahrnují ochranu tradiční rodiny, nenarozený život nebo boj proti registrovanému partnerství či antidiskriminační legislativě, kterou po Srbsku  (a dalších státech, které chtějí vstoupit do unie) vyžaduje (vpravdě multikulturně…) Brusel. Svůj postoj ale kompromituje pokračujícím vypjatým nacionalismem, sexuálními skandály (až na úrovni vladyky) a spojenectvím s násilnickými ultra-pravicovými skupinami (například při snaze zabránit letošní bělehradské Gay Parádě). Po Pavlově smrti navíc znovu vyhřeznou spory v církvi, kde zjevně neexistuje kompromisní kandidát (i proto nebyl nemohoucí Pavle – přes své žádosti – zbaven úřad, i když dva roky ležel v nemocnici). Je nicméně docela možní, že kandidátem tvrdého křídla se stane mitropolit Amfilohije, na něhož mám i osobní vzpomínku. V jeho klášteře v černohorské Cetinji jsem před deseti lety několik dní žil. Místo zvonu se zvonilo na nábojnice, přivezené  ze srbských pozic nad Sarajevem, mniši chodili ozbrojení a čtrnácti-až osmnáctiletí bohoslovci měli o světě představy na úrovni studentů pákistánské medresy (i když ani ti si snad nemyslí, že papež má pod mitrou tři šestky a je ďáblův sluha). Uvidíme za čtyřicet dní, kdy má být nový patriarcha zvolen.

Vyšlo v časopise Týžďeň