Když maminka vejde do dětského pokoje, začíná právě ohňostroj v Maihaugenu. … Anders i Hans musí vstát a jít se podívat z okna. Ale zanedlouho končí i tato podívaná. Dětem skončil nejdelší a nejšťastnější den z celého roku. A velký, dlouhý Anders bere najednou maminku kolem krku a líbá ji – a už je tu i Hans a chce se taky hubičkovat. – “Mami – díky – to byl krásný den. A tak báječně jsme se bavili, co říkáš…”
Sigrid Undsetová, Nobelova cena za literaturu 1928

Benno – fňuká, ale přitom vesele poskakuje:
“Tři kusy děcek úplně vychlastala, rozuměno? Potom s mojí kutilskou pilou celou tu hromadu masa takhle rozporcovala, jasný, … Takže byl problém, kam s tím masem, jasný! Moc smrdí.”
Elfriede Jelinková, Nobelova cena za literaturu 2004

Obraz ženy a dítěte se v kultuře dvacátého století změnil. Je to jedna z věcí, jež ovlivnily stav naší civilizace, a výsledky sklízíme mimo jiné v podobě populační imploze: lze ji ovlivnit, aniž bychom změnili právě obraz ženy a dítěte? A co to vůbec pro ženu znamená – mít dítě? Je to povinnost? Nebo radost? – ptají se mne Hospodářské noviny. Dokážeme si pod takovými slovy ještě něco představit?

Pojem “mateřská povinnost” u nás vymizel dříve než v západní Evropě: v Německu se používal ještě v sedmdesátých letech, u nás jsem ho naposledy viděla v lékařském časopise z padesátých let. Představoval analogii branné povinnosti pro muže a spolu s ní vyjadřoval skutečnost, že život ve společenství přináší lidem kromě nepopiratelných výhod také jisté úkoly.
V našem prostředí se odjakživa považovalo za samozřejmost, že “mateřskou povinnost” lze plnit i jinak než biologickým mateřstvím – tisíce řeholních i civilních celibátních žen působily jako zdravotní sestry, učitelky, pečovatelky, chůvy… Ale v zásadě platilo, že mateřství je úběžník ženského života, který mu dává smysl, a který současně nese strukturu předávání hodnot ve společnosti: “Ruka, která hýbe kolébkou…”

Teprve totalitní režimy dvacátého století tuto samozřejmost zpochybnily: nacisté se sice snažili různými způsoby povzbudit biologické plození, ale s nástupem války hnali ženy do válečné výroby; komunisté v očekávání třetí světové války zorganizovali podobný Totaleinsatz a vtiskli naší společnosti představu, že “práce” je cosi, co i žena – matka vykonává mimo dům : péče o děti se do ní nepočítá.
K těmto stereotypům se česká společnost od poloviny devadesátých let opět vrací; nejde ovšem o české specifikum, ale o obecný evropský trend. Nemluví se o kolektivních zájmech, spíše o individuální seberealizaci, ale výsledek je týž. Tisícům matek se dává najevo, že péče o děti je něco druhořadého, s čím se sice počítá, ale co nestojí za dlouhodobé celodenní úsilí. Řada žen si tento názor uloží do podvědomí a jedná podle něho.

Žena, která odmítá mateřství, přitom ale sama zůstává dítětem: říká se tomu “syndrom Petera Pana”. Jestliže přese všechno nějaké dítě má (“pořídí” si je, jak říkává), staví se k němu ne jako matka, ale jako žárlivá starší sestra. – Naopak matka, která své mateřství pozitivně přijme, jím sama dozrává a rozvíjí svou osobnost právě tím, že se učí ji překračovat.

Jakou “radost” znamenají děti pro matku? Sigrid Undsetová (viz citát) o tom psala v době, kdy z jejích tří dětí nemocná dcerka zemřela, nejstarší syn Anders padl a Hans bojoval ve Spojeneckých jednotkách proti Německu. Znamená “mateřská radost” vlastně jen vzpomínky? – Do jisté míry ano: radost je právě to, co si zapamatujeme. Ale nejen to. Matka, která se věnuje dětem, přetváří svět kolem sebe, vytváří svět, z něhož roste budoucnost širšího společenství. A tak smysl jejího úsilí přetrvává: domov, který vytvořila, žije déle než ona i než její děti. Je to tvůrčí dílo, které do sebe vstřebalo mnoho obtížné a nepříjemné práce (stejně jako malba stropních fresek nebo objevování pólů nebo základní výzkum) a lze je poměřovat právě jen tím, co bylo vytvořeno.

Michaela Freiová
24.října 2004