Virginia I. Postrel je šéfredaktorkou časopisu Reason.

Z anglického originálu “The green road to serfdom” publikovaného v časopisu Reason, č.11, ročník 21, duben 1990, s. 22-28,

přeložil Jaroslav Kučera.

Socialisté alespoň tvrdili, že mají lidi rádi.

            Existuje-li oblíbené téma 90. let, pak je to životní prostředí. Mateřství, jablkový koláč, baseball, vlajka – o tom všem je možné přít. Ne však o životním prostředí. Jak tvrdí časopis Time, “…naše bytí na této planetě závisí na tom, jak podpoříme její přežití”. Může snad být něco humánnějšího, něco méně sporného?

            “Ochrana něčeho tak obrovského jako je tato planeta je pro mnohé stále abstraktní záležitostí”, prohlásil guvernér Kalifornie Jerry Brown v roce 1979. “Nicméně se blíží den, kdy úcta k přírodním systémům – oceánům, deštným pralesům, půdě a všem dalším živoucím věcem bude tak silná, že ji nepřemůže žádná jednostranně zaměřená ideologie založená na politice či ekonomii.” Zdá se, že s příchodem 90. let se Brownovo proroctví naplňuje.

            Ale za řečněním o přežití, za kalendáři Sierra Clubu, za apely filmových hvězd, za tím vším vězí vyzrálá ideologie; ideologie stejně mocná jako marxismus a také stejně nebezpečná pro svobodu jednotlivce a pro lidské štěstí. Stejně jako marxismus se dovolává vznešených citů: touhy po kráse, po harmonii a po míru. Je to zelená cesta k nevolnictví.

            Máme-li tuto ideologii správně pochopit, musíme si nejprve uvědomit, čemu slouží. Stejně jako socialismus svedl mnoho lidí tím, že vydával sám sebe za jakousi propracovanější formu uskutečnění lásky k bližnímu, tak se tato bezejmenná zelená ideologie maskuje za pouhý zájem o čistší svět. Je ale rozdíl mezi normální touhou po čistém vzduchu či hezkých turistických oblastech a vášní proměnit svět.

            Zelená ideologie je nebezpečná zvláště tím, že se tak mocně dovolává nejhlubších tužeb sdílených mnoha lidmi. Vyvolává představu světa přírodní krásy a lidského rozumu, v němž budou lidé plně chápat nástroje, které používají, a přitom budou soběstační, aniž by byli závislí na odbornících. Hovoří o pochopení života jako celku a o zpomalení jeho tempa. Své prameny nalézá v síle divočiny a v pastorální poezii. Nabízí lásku k místu, cit pro kořeny. Vzývá “dávnou moudrost” a “vesnickou demokracii”. Slibuje “kvalitu života”. Hovoří poeticky o mnohém, otevřeně a srozumitelně téměř o ničem.

            Ideologie bývají spletité. Mají sklon spojovat neslučitelné ideje nečekanými způsoby. Jejich obhájci se stěží shodnou na tom, co obhajují. Při detailním pohledu žádní dva socialisté, konzervativci nebo zastánci klasického liberalismu nevěří v přesně stejnou věc.

            Zelení nejsou jiní. Mají své vnitřní spory a ideologické frakce. Samotná německá Strana zelených může být rozdělena na dva tábory: na “realos” a “fundis”, anebo na “rudé zelené” a “zelené zelené”. První tábor zaujímá víceméně kompromisní postoj s ohledem na krátkodobé politické zisky, druhý je ovlivněn marxismem.

            Podobné tábory existují i ve Spojených státech. “Provinčně” orientovaní ekoaktivisté se oddávají svým vizím, zatímco washingtonští “envirokraté” sepisují a prosazují zákony. Mystičtí zastánci “hlubinné ekologie” se staví proti obhájcům marxistické “sociální ekologie”. Uprostřed stojí ti, kteří tvoří členskou základnu. Chtějí jak větší regulaci z Washingtonu, tak větší pravomoci na místní úrovni. Líbí se jim to, co říká hlubinná ekologie o duchovnu a záchraně přírody jako takové, zároveň se ale domnívají, že sociální ekologie je v právu, dává-li přednost praktickým politikům, kteří obdivují nekompromisní postoj skupin přímé akce (jako je Earth First!), kteří ale shledávají metody ochrany stromů před kácením spočívající v jejich pobití hřeby poněkud extrémními. Jsou to zkrátka ti, kteří si hledají a vybírají mezi zelenými idejemi a organizacemi to, co vyhovuje jejich temperamentu.

            Bez ohledu na možné spory svých přívrženců je jádrem každé ideologie její primární hodnota či systém hodnot – svoboda, rovnost, řád, ctnost, spása. Pro zelené je niternou hodnotou stasis, což v osvědčeném žargonu znamená “udržitelnost”. Ideální země je taková země, která se nemění a na které nejsou vůbec – nebo jen málo – patrny výsledky lidské činnosti. Dějiny nejsou vystřeleným šípem, ale kruhem. Na tom, že růst je zlem, se shodnou jak Murray Bookchin, marcusovský stařešina sociální ekologie, tak Arne Naess, intuitivní apoštol hlubinné ekologie. “Meze růstu” jsou stejně tak popisem toho, jak by věci měly vypadat, jako popisem toho, jaké jsou. Země je posvátná. Přírodu je nejlépe ponechat netknutou. Největším hříchem je zúrodnit poušť.

            Jak píší britští zelení Jonathon Porritt a David Winner: “Politikové zelených požadují úplně novou etiku, podle níž násilné kořistnické lidstvo zanechá svých destruktivních metod, uzná svou závislost na planetě Zemi a více se ztotožní se zbytkem přírody… Reformní environmentalismus tak jak je praktikován jednostrannými nátlakovými skupinami a obhajován svými zastánci v hlavních politických stranách není dostatečný. Nebezpečí nespočívá pouze v na vlastní pěst jednajících fabrikách znečišťujících prostředí, v průmyslu nebo technologiích, ale přímo v podstatě našeho ekonomického systému. Je to industrialismus sám o sobě – “superideologie” osvojená jak socialistickými zeměmi, tak kapitalistickým západem – co nás ohrožuje.”

            Zelená ideologie je sdílena lidmi, kteří se sami nazývají zelení. V trikách a sandálech se sjíždějí na konference do Oregonu a debatují o tom, zda je vhodné převážet potraviny pro hladovějící přes bioregionální hranice. Tito Zelení jsou nepochybně a opravdu zelení. Ale to koneckonců platí i o těch statisících, které čtou publikace typu Utne Reader a L.A.Weekly a vstřebávají část po části zelené ideje. V podobném smyslu to platí i o osmdesáti procentech respondentů výzkumu prováděného časopisem New York Times, kteří odpověděli, že životní prostředí musí být chráněno “ať to stojí cokoli”.

            Navzdory touze některých aktivistů po původní straně, která bude hájit zelenou ideologii, si většina zelených uvědomuje, že úspěchu dosáhnou jinými způsoby. Jejich hodnoty se stanou součástí obecného ducha doby a najdou si cestu do sdělovacích prostředků, filmů a na tribuny Demokratické i Republikánské strany. Radikálové budou v čele toho všeho obhajovat a prosazovat stále “principiálnější” ideje a odvádět základní myšlenky hlavní diskuse stále dál a dál od udržení rovnováhy mezi výdaji a zisky směrem k samoúčelně pojaté ochraně přírody.

            Zelení ideologové často popírají ekology hlavního proudu nebo přinejmenším ty z nich, kteří v úsilí omezit znečišťování či uchránit přírodní zdroje chtějí zároveň vycházet po dobrém se soukromým vlastnictvím, tržními vztahy a průmyslem. Na druhé straně “puristy”, kteří jsou mimo tento hlavní proud, odmítne jeho představitel málokdy.

            “Domnívám se, že skupiny jako Greenpeace a Earth First! značně přispěly k výchovnému procesu”, řekl bývalý senátor Gaylord Nelson, dnes člen Wilderness Society, spisovateli Brandonu Mitchenerovi v oslavném článku o skupinách přímé akce. A vicepresident National Audubon Society Robert SanGeorge prohlásil: “Působením odlišných strategií různých ekologických organizací se slibně zvyšuje pravděpodobnost, že se na světě cosi obrátí k lepšímu.” (Výzkum pro Mitchenerův článek, který vyšel v novém ekologickém časopisu E, byl financován údajně konzervativní Reader’s Digest Foundation).

            David Brower, “velekněz” ekologického hnutí ve Spojených státech, chápe velmi dobře dynamiku ideologických křižáckých tažení a to, jak radikální frakce vzrůstající měrou tlačí hlavní proud do stále větších krajností: “Založil jsem Friends of the Earth, abych odůvodnil existenci Sierra Clubu”, řekl pro časopis E. “Potom, abych odůvodnil Friends of the Earth, jsem založil Earth Island Institute. Naši existenci nyní odůvodňuje Earth First!. Čekáme jen na někoho, kdo přijde a založí něco, co odůvodní Earth First!”.

            Mezi nejvlivnější ekology ve Washingtonu patří Jeremy Rifkin, zavilý obhájce krajně zelené ideologie, a Lester Brown, jeho horlivý přívrženec. Není třeba se ztotožňovat se sloganem Earth First! “Zpět do pleistocénu!” aby člověk podlehl ideologii, která je v pozadí. “V tomto velkém konfliktu se bude muset každý postavit na něčí stranu, ať už tím či oním způsobem”, píše zelený prorok E. F. Schumacher.

            V jistém smyslu je zelená ideologie výkřikem srdce: “Zastavte svět, chci vystoupit!” Technologie je příliš komplikovaná, práce náročná, komunikace nedostatečná, informací je mnoho, životní tempo je příliš vysoké. Stasis vypadá přitažlivě nejen pro přírodu samotnou, ale i pro lidské bytosti.

            “Vypětí a únava ze života”, napsal Schumacher v knize Small is Beautiful, “je mnohem menší dejme tomu v Barmě než ve Spojených státech, navzdory faktu, že množství strojního vybavení usnadňujícího práci je v Barmě nesrovnatelně menší než v USA”.

            Rifkin označuje zelenou koalici za “rebely své doby”, kteří “tvrdí, že dlouhodobé psychické a ekologické poškození přesahuje jakékoli dočasné zisky dosažené díky posedlosti rychlostí za každou cenu. Tvrdí, že tempo výroby a spotřeby by nemělo převýšit schopnost přírody napravit škody a obnovit základní zdroje. Tvrdí, že tempo společenského a hospodářského života by mělo být v souladu s životním tempem v přírodě.”

            Na to, aby se v ekonomice a společnosti dosáhlo odhlasovaného zvolnění tempa, mají zelení docela jednoduché recepty. Omezit obchod na místní oblasti. Vyloučit trh, kde je to jen možné. Zastavit specializaci. Připoutat jednotlivce k jejich “bioregionům”, tj. k lokálním oblastem vymezeným charakteristickými rysy jejich prostředí. Omezit růst populace. Učinit život člověka opět prostým, dosáhnout jeho soběstačnosti.

            To je představa, která se může stát pozoruhodně svůdnou, neboť nahrává naší touze po jisté soběstačnosti, po společenství, a naší nostalgii po vesnické minulosti. Vrátíme se opět k zemi, zpět k rytmu setí a sklizně, budeme si opět vyrábět vlastní šaty, nábytek, nářadí. Budeme opět společně stavět stodoly a drát peří. Zpět k životu, který lze pochopit bez titulu doktora filosofie.

            “Ve světě, kde je možno používat svou vlastní vůli a dovednost, je nejhloupější venkovan nebo příslušník kmene kvalifikovanější než nejinteligentnější dělníci či intelektuálové ve společnosti specialistů”, píše Wendell Berry, zemědělský reformátor uznávaný jak Zelenými, tak kulturními konzervativci. Berry je dobrý spisovatel, pečlivě volí slova, to, co říká, myslí vážně. Staneme se znovu venkovskými balíky.

            Zelení sdílejí s komunitárními konzervativci jako je Berry nedůvěru v modernost, v individualismus, v kosmopolity bez kořenů, v města, jichž jsou sami obyvateli. Ale tam, kde konzervativci vzývají autoritu a tradici, zelení tyto tradice, jichž jsou sami dědici, zavrhují. Konzervativci obhajují to západní, křesťanské – středověké velkostatky, možná, či drobné sedláky.

            Zelení hledí k Východu, za mrakodrapy Hongkongu, přes Ginzu, k Číně dynastie Ming, která zničila své loďstvo ze strachu, aby neodplulo za horizont. Žádný středověký Číňan by se rozhodně neznal ke směsi uctívání přírodních sil, feminismu, zenu, taoismu, marxismu a rovnostářství, která tvoří zelenou filosofii. Ale mnozí zelení by vzali za svou vizi Tao Te Chinga, citovanou v roce 1985 v knize Deep Ecology:

“Ať lidé obnoví

Jednoduchý život:

Počítat uzlíkovým písmem,

Mít radost z prostého jídla,

Radost z prostého oděvu,

Šťastní ve svých domovech,

Nacházející potěšení ve svých

Prostých způsobech…

Lidé šediví věkem

Možná odejdou, aniž by předtím

Zabloudili za hranici vesnice”.

            Budiž, takový život má své výhody, ale pokud jde o jeho nezbytnost, existuje drobný rozpor mezi mystiky a marxisty, anebo mezi těmi, kteří se řídí principy, a pragmatiky. Tento rozpor spočívá v otázce jak toho dosáhnout.

            Zelení často naznačují, že omezení spotřeby energie či skleníkový efekt si vynutí proměnu, o níž usilují. Podmiňovací “mělo by se” se snadno zaměňuje s přítomným “je” nebo s budoucím “stane se”. Věci se změní, protože budou muset. Zelení si možná nepřivlastňují Marxovu dějinnou dialektiku, ale sdílejí jeho determinismus.

            Jak napsal Porritt, který vede britskou větev Friends of the Earth: “Všechny naše znalosti o ekologických problémech vedou nevyhnutelně k závěru, že nemůžeme setrvávat na našem způsobu života, aniž bychom vážně poškodili Zemi a naše vlastní zdraví. Do dnešního dne jsme způsobili obrovské škody a tím, že hledáme cestu, jak v tomto způsobu života setrvat do příštího století, záměrně a zločinně ohrožujeme budoucí generace, které budou žít na naší planetě. Jednoduše vzato, naše moderní společnost je neudržitelná. Neudržitelná, to znamená, že nemůžeme pokračovat v dnešním způsobu života” (zdůrazněno již v originálu).           

            Avšak Porritt není naivní. Tak jako mnozí zelení i on věří, že lidské postoje se musí změnit, a plynně hovoří o “duchovní dimenzi ekologického hnutí”. Ale ví, že to nestačí. Píše: “Mám silný dojem, že musíme dosáhnout souladu se Zemí, ale navíc se musíme zavázat k určitým politickým postupům v zájmu její ochrany. Jakkoli je to lidem nepříjemné, znamená to politickou konfrontaci.”

            Obzvláště nemarxistické odnoži zelených, těm, kteří uctívají Zemi jako božstvo, je dle jejich výroků politická konfrontace nepříjemná. Chtějí dohodu a hlásají nenásilí. Vynášejí decentralismus, zdaleka ho však nezamýšlejí dovést až k jednotlivci. Ale pokřikem jejich radikálního křídla “není kompromisu při obraně Matky Země” směřují zelení k politické konfrontaci stejně jako hnutí, které chrání život tím, že blokuje potraty provádějící kliniky.

            Zelení si brousí zuby na politickou moc na místní, státní i mezinárodní úrovni. Tím, že se stavějí proti prostředí ničícímu centrálnímu plánování, se zdají být věrnými následovníky Hayeka, ale vybaveni příležitostí prosadit svou vůli smlouvou nebo nařízením zbavili by se konsensu stejně jako tolik toxického odpadu. Jak zaznamenal novinář Alston Chase od jednoho německého zeleného: “Vesnická demokracie byla krásná, než jsme se dostali do parlamentu. Nyní jsme ale u moci a centralizovaná řešení se zdají být mnohem efektivnější”.

            Z převážné části se politická moc zelených zatím projevuje zdánlivě umírněnými způsoby: zakazují farmářům prodat jejich půdu někomu, kdo by ji zušlechťoval, vycházejí vstříc snům některých o domově jako o “otevřeném prostoru”, brání v prodeji klimatizačních zařízení pro automobily (jako ve Vermontu), nutí některé lidi pracovat v devítidenních, osmdesátihodinových pracovních týdnech (Air Quality Management District – AQMD – v Los Angeles). Ještě jsme se nedostali k vyprazdňování měst ve stylu Rudých Khmérů.

            Všimněme si ale pozorně zelenými ovlivněné odpovědi na nesourodý a s největší pravděpodobností neefektivní plán AQMD na kontrolu znečištění ovzduší v Los Angeles prostřednictvím např. diktátu pracovní doby, zakazování dezodorantů a vedení mnoha odvětví ke krachu či jejich vykazování z měst. Nezáleží na tom, že plán byl nadekretován shora a sepsán hrstkou nedovzdělaných “expertů”. Nevadí ani to, že naházel do jednoho pytle nevýznamné zdroje škodlivin s důležitými, že neuspěl v racionálním zvážení poměru mezi výdaji a ziskem, či v prokázání toho, že významně omezí objem škodlivin ve vzduchu. Vše, na čem záleží, je to, že šel do krajnosti a že se týkal všeho. Že byl “seriózní”. Lester Brown, uznávaný předák Worldwatch Institute, stejným způsobem vychvaluje čínskou drakonickou “politiku jednoho dítěte”. Nakolik seriózní zelení budou záleží především na tom, kolik moci uchvátí.

            Většina zelených může sama sebe považovat za nenásilné z jednoho důvodu: jejich protivníci neodpovídají bojem. Zatím nikdo nezdvihl ruku, aby bránil svůj majetek proti sabotáži Earth First! nebo před uzavřením své továrny členy EPA. Přinejmenším někteří zelení shledávají ale ve svých názorech vnitřní rozpory.

            Jak napsala dlouhodobá aktivistka Stephanie Mills, která rozjímá nad tím, zda se pustit do boje za zákaz stavět golfová hřiště: “Ekofašista ve mně stěží doufá ve výsledek demokratizačního procesu, natož pak ve změnu paradigmatu, protože démos, ne svou vlastní vinou, vůbec biologii nerozumí. Obávám se, že naše kultura je tak zmatená a náš informační systém tak zaneřáděný nesmysly, že lidé budou znovu a znovu hlasovat pro to, aby golfové hřiště bylo postaveno.”

            Pro Millsovou, která sama sebe považuje za abolicionistku, je vlastnictví půdy totéž co otroctví. Ale na rozdíl od lidské bytosti půda nemůže vlastnit sebe sama. Osvobození otroci se mohou rozhodnout, jak naložit se svými životy. Mohou se sami obhajovat. Musí ale být někdo, kdo by obhajoval půdu a kdo rozhodne o tom, co se s půdou stane. Millsová a její zelení kamarádi se dobrovolně nabízejí, že budou těmito obhájci. Důsledek toho bude, že vlastníky půdy budou oni.

            Aniž by za ni ovšem platili. Konec konců, píše Millsová,  “… množství půdy, kterou je třeba chránit, mnohokrát převyšuje možnosti vlády či dobrovolných organizací odškodnit její vlastníky. Bude to nerozhodná situace, dokud bude vládnout názor, že země může být vlastněna.” Opět budeme likvidovat kulaky.

            Millsová je pozoruhodně upřímná spisovatelka a její kniha Whatever Happened to Ecology?, nedávno vydaná v Sierra Club Books, obsahuje některé velice zajímavé pohledy na “zelený svět”, které by si mohla osvojit široká veřejnost. Millsová na sebe obrátila pozornost v roce 1969, kdy na závěr akademického roku pronesla projev nazvaný “Budoucnost je krutý žert”, v němž prohlásila, že nechce mít nikdy děti. V uvedené knize popisuje, jak se od té doby vyvíjelo ekologické hnutí a její názory. Dnes žije se svým manželem na farmě v severním Michiganu podle svého bioregionálního ideálu návratu k půdě částečným obnovením původní divočiny a omezením dalšího vývoje. Protože není teoretička, ale novinářka, mluví Millsová nejenom za sebe, ale za celé intelektuální hnutí, jehož je součástí. Její slova mrazí:

            “My, moderní mládež, se omezujeme na získávání fyzické zkušenosti. Jogínská cvičení, fanatické běhání, jízda na kole, soutěživé sporty, kulturistika. Všechny tyto zábavy jsou dobrovolné a neslouží k dosažení vytrvalosti, nezbytné pro činnost nutnou k rozbití industriální společnosti a obnovení produktivity Země.” … Jsou dobrovolné … nezbytná vytrvalost… nutná činnost … rozbití industriální společnosti. Styl je příjemný, obsažené myšlenky alarmující. Máme povolat armádu otroků, která obnoví Zemi? Budou si nás zeleně odění instruktoři podávat při jakémsi výcviku vytrvalosti? Na co to dělá Millsová narážky? Blíže to nikde nevysvětluje.

            Pokračuje: “Jednoho letního odpoledne pár dnů po zuřivé bouři jsem se vypravila koupit toaletní papír. Kdykoliv musím doplnit zásobu tohoto nezbytného předmětu denní potřeby, říkám si, čím ho asi nahradíme, až nákladní auta přestanou jezdit.” Až nákladní auta přestanou jezdit. V těch slovech je skryt příběh budoucnosti, materiál pro romány science-fiction. Opět ale chybí vysvětlení, kdy a proč přestanou auta jezdit. Anebo kdo je zastaví.

            Lidé nechtějí být rolníky. Města třetího světa oplývají důkazy. Typický předplatitel časopisu Utne Reader (odnož zeleného Reader’s Digest s nákladem takřka 100 000 výtisků po pouhých pěti letech vydávání) si jistě nepředstavuje svou budoucnost jako zemědělec-samozásobitel, tím méně jako jakýsi lovec-sběrač, tak jak to nabízí hlubinná ekologie. Vkusu čtenářů bezpochyby více vyhovuje přehnaně optimistická vize výkonného redaktora Jay Walljaspera.

            Je rok 2009. Jaderné zbraně byly zlikvidovány. “Zelené” publikace mají obrovské náklady. Minneapolis má jedenáct novin a vlastní měnu (“vyplatitelnou pstruhy či divokou rýží”). Pouliční kavárny prodávají rohlíky a jogurt. Místním výnosem je nařízen čtyřiadvacetihodinový pracovní týden. Automobily takřka neexistují (ve městě je na návštěvě delegace poradců z Estonské lidové nezávislé republiky, kteří pomáhají navrhovat lepší lyžařské stopy pro přepravu do zaměstnání). Občané hlasují elektronicky. Nákupní střediska se stávají přírodními rezervacemi.

            Walljasper se zjevně dobře baví – konec konců dává na závěr na desetidolarovou bankovku tvář Arethy Franklinové – a nebere přitom v úvahu žádnou z nabízejících se otázek. Například to, jak všechny ty noviny a časopisy mohou existovat bez tiskáren a papíren. Anebo to, jak se Estonci dostali do města bez letadel či bez pohonných látek. Jeremy Rifkin speciálně uvádí Boeing 747 jako typ výrobku, který nemůže být vyráběn v továrnách typu “co je malé, je i pěkné”, které budou charakteristické pro nastávající věk entropie.