V souvislosti s válkou v Iráku se hovoří o doprovodné “válce slov”, o válečné propagandě obou stran prostřednictvím masových sdělovacích prostředků. Díky televizní obrazovce a zdánlivě přesným informacím přímo z místa bojů si mnozí z nás neuvědomují, že toto sugestivní obrazové “zpravodajství” neposkytuje dostatečně objektivní představu o ideově-politickém kontextu, ve kterém válka probíhá. Již mnoho měsíců se systematicky utváří ve veřejném mínění přesvědčení, že je tato válka vedena za účelem odzbrojení Saddáma Husajna, odstranění “zbraní hromadného ničení” a následné “změny režimu” v Iráku. Patřím mezi osoby, které by si upřímně přáli, aby byl irácký lid veden počestnějšími vůdci, než je “řezník z Bagdádu”. Bude-li důsledkem války stát v čele Iráku osoba, která bude vládnout lépe a spravedlivěji než Saddám, budu rád. Moje pochybnosti o pozitivních důsledcích této války však mají opodstatnění také jinde než jen v řešení otázky Saddámových nástupců. Podle mnoha veřejně dostupných informací a analýz je totiž velice pravděpodobné, že “válka o Irák” je jen předehrou mnohem rozsáhlejšího vojenského konfliktu na Středním východě. V roce 1997 byl ve Washingtonu založen další z dlouhé řady neokonzervativních “myslících tanků” Project for the New American Century (Projekt nového amerického století). Jeho cíl lze soustředit do jediné věty – vytvoření a dlouhodobé zabezpečení globální politické a ekonomické hegemonie USA na všech kontinentech, celosvětový “pax americana”. Jednou z podmínek dosažení tohoto cíle je zabezpečení stálé vojenské přítomnosti na Středním východě. Této podmínky je možné dosáhnout jen prostřednictvím užití vojenské síly: “Bude nutné vést a rozhodným způsobem zvítězit v několika souběžně vedených demonstrativních válkách (“theater wars”) a následně vykonávat “policejní” dohled nad situací v kritických oblastech”. Zajímavá jsou jména osob, která stála u zrodu tohoto smělého projektu: současný viceprezident USA Richard Cheney, dnešní ministr obrany Donald Rumsfeld, jeho blízký poradce a hlavní architekt války v Iráku Paul Wolfowitz či další z vlivných amerických jestřábů Richard Perle. Po vítězství George Bushe v prezidentských volbách přešli tvůrci této strategie vytvoření “globální benevolentní říše” do vládní administrativy, což se plně projevilo v koncepci “Strategie národní bezpečnosti”, uveřejněné v září 2002. Z dříve uveřejněných textů výše uvedených stratégů se lze dočíst, že dobytí Iráku je podmínkou k expanzi do celého regionu a postupné “změně režimu” v ostatních zemích regionu. Dnes se dovolávají obětí teroristických útoků na Světové obchodní centrum a Pentagon v roce 2001, přestože projekt na vojenskou expanzi USA vznikl před 11. zářím 2001. Má jim tato tragická událost posloužit jako odpalovací rampa pro svoje cíle? Richard Perle pro Washington Post uvedl, že “Irák je taktické jádro, Saudská Arábie jádro strategické a Egypt bude konečným ziskem”. Terčem “osvobození”má být také Irán a Sýrie. Shodou okolností byly tyto dva státy v minulých dnech několikrát varovány před aktivní podporou Iráku, jinak “budou čelit nepříjemným následkům”. Považuji proto za projev naivity, pokud se někdo domnívá, že po “osvobození Iráku” a dosazení spravedlivější vlády v Bagdádu se americká vojska vydají zpět do USA. Naopak, vojenská přítomnost v Iráku poskytne lepší možnosti k postupné expanzi v celém regionu. Mnozí z nás jsou možná přesvědčeni, že demokracii lze vyvážet vojensky, neboť je “demokracie tím nejlepším z možných režimů” a není proto důležité, zda má podporu místního obyvatelstva. Oprávněnost tohoto tvrzení by si vyžadovalo zcela samostatné pojednání, proto se zaměřím na jiný aspekt otázky “vojenského vývozu demokracie”. Oblast Středního východu je nábožensky a kulturně utvářena islámem. S výjimkou vynuceně sekularizovaného Turecka se žádná jiná země s většinově muslimským obyvatelstvem nemůže řadit mezi “demokracie”. Islám je náboženstvím, které nezná rozdíl mezi parlamentem a mešitou. Kde je mešit dostatečný počet, tam se islám a jeho právní kodex šíří a udržuje politickými i represivními prostředky. Toto uspořádání ovšem vylučuje ustavení systému, kterému jsme si zvykli říkat demokracie. Za předpokladu, že se v poválečném Iráku použijí nástroje demokratické politiky, povede to k vítězství sil, jež se svojí orientací podobají militantním státům s islámským náboženstvím. Saddám je nepochybně brutálním tyranem, je však nepopiratelným faktem, že se za jeho vlády relativně dařilo udržovat příměří mezi muslimy a křesťany politikou náboženské tolerance. Zatímco v jiných muslimských zemích, jež poskytují USA půdu pro americké vojenské základny, je veřejná prezentace křesťanství trestána smrtí, mohlo se na 800.000 chaldejských a asyrských křesťanů v Iráku těšit relativní svobodě. V případě, že se vlády v Iráku zmocní islamisté, pro které je Saddám “bezvěrcem” (v roce 1991 se Usáma bin Ládin nabízel americké administrativě, že povede útok na Bagdád), čekají irácké křesťany chmurné časy. Suma sumárum – nelze srovnávat demokratizaci poválečné Japonska či Německa se zeměmi Středního východu, neboť kulturně-náboženské předpoklady pro utváření demokratických politických struktur jsou zde zcela odlišné. Spojme obě zachycená témata v jednu linku – vyvážení “demokracie” na Střední východ podle skriptu PNAC povede k radikalizaci islámských sil v této oblasti, narůstajícímu počtu teroristických útoků na americké síly kdekoliv ve světě a v Americe samotné k prosazení programu Patriot Act II, čímž se ještě více omezí občanské svobody, než jak to činí aktuální Patriot Act I. Na závěr si dovolím ještě jeden postřeh. Tato válka je široce vnímána jako válka s podporou politických konzervativců jejímž jediným odpůrcem je pacifisticky a neokomunisticky orientovaná levice. Omyl. Americká pravice je v názoru na tuto válku nejednotná a mnohé konzervativní organizace, časopisy i známé osobnosti (např. Patrick Buchanan, Ron Paul, Robert Novak) stojí v opozici proti válce, kterou považují nejen za nerozumnou, nýbrž také, slovy Petera Hitchinse z britského týdeníku The Spectator, za “válku levicovou”. Mnozí američtí neokonzervativci, jejichž malý počet nekoresponduje s vlivem, který dnes v americké politice mají, se rekrutují z řad bývalých trockistů a přívrženců Demokratické strany a s tradiční americkou pravicí nemají nic společného. Neokonzervativci jsou většinou wilsoniánští internacionalisté, kteří považují liberální demokracii amerického střihu za nejvyšší a nejdokonalejší formu společenského uspořádání. Nedojdou spočinutí, dokud se “americkým životním stylem” nebudou řídit národy po celém světě. Tradiční americká pravice varuje před arogancí neokonzervativního mesianismu a varuje před dalekosáhlými důsledky jeho uvádění do praxe. Průběh “osvobozování Iráku” a následující konfrontace v regionu vyjeví, nakolik je tento sen realizovatelný. Jen Bůh dnes ví, jakou cenu za to “osvobozené” národy i jejich “osvoboditelé” zaplatí.