Premiérka Jejího Veličenstva Theresa Mayová doručila prezidentovi Evropské rady Donaldu Tuskovi dopis, v němž oznámila rozhodnutí britské vlády opustit Evropskou unii. Je to začátek dvouletého konce členství Velké Británie v EU a konec začátku jejího vystupování z Unie. Začátku, který spustilo loňské referendum.

Velká Británie je významná a důležitá země a klub, který opouští, se jejím odchodem stává klubem horším a méně prestižním. My zůstáváme členem klubu, jehož už Británie členem nebude, náš klub se tak bez Británie stává lehčí váhou. O to více, že je to země se zdravým selským rozumem; s tím, čemu Britové říkají common sense.

Aby byl brexit vidět co nejméně

Pro Českou republiku z toho plyne několik závěrů. Za prvé, naše diplomacie ztrácí určitou svobodu volby, kterou jsme měli doposud. Doteď jsme mohli „triangulovat“ mezi Německem, Francií a Británií; s Německem se spojit například v probyznysových záležitostech, s Británií třeba v antiregulačních a s Francií například při zachování jaderné energie. Když nyní Británie z klubu odchází aNěmecko se s Francií na něčem dohodne, odmítat jejich dohodu bude pro nás velice obtížné. Ale paradoxně, jak na to upozornil bývalý velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský, odchodem Británie z EU získají všechny postkomunistické země dohromady blokační menšinu; dohodnou-li se na něčem a budou postupovat společně, mohou zablokovat cokoli, co se jim – nám – nelíbí.

Za druhé, je zájmem České republiky, aby se na vztazích s Velkou Británií i po jejím odchodu z EU změnilo co nejméně. Aby brexit byl co nejméně viditelný, slyšitelný a pociťovaný. Aby vztahy – ekonomické, politické, jakékoli – byly a zůstaly nadstandardní. Tady bude zapotřebí vytyčit českou pozici pro vyjednávání s Británií: co chtít za to, aby britští občané měli volný pohyb po kontinentu a snadnou možnost získávání zaměstnání. Jako vhodná česká priorita mě napadá: požadovat, aby naši studenti směli studovat na britských univerzitách jako doposud.

Za třetí, s kým v EU ještě více zintenzivnit spolupráci? Se zeměmi Visegrádu? S Německem? Se Skandinávií i Pobaltím? Se všemi zároveň, pokud by to vůbec šlo?

Faktem je, že naše ekonomika je provincií německé ekonomiky, a to pro nás není špatné. Tedy zintenzivnění ekonomické spolupráce sNěmeckem je nasnadě. Ale vsadit všechno na jednu kartu – německou, jak se snaží naši sociální demokraté, kteří se „stydí“ za některé země Visegrádu – by bylo neprozíravé. Aby mi bylo rozuměno dobře; s kancléřkouAngelou Merkelovou se nám spolupracuje výborně a ona coby kancléřka je tak vstřícná a velkorysá vůči našim (a polským) zájmům, jak už asi nikdy žádný německý kancléř v budoucnu nebude. O důvod víc si přát, aby i po podzimních volbách kancléřkou zůstala.

Ale realisticky, je nutné si uvědomit, že ona kancléřkou nebude věčně. Časem po ní přijde někdo jiný. Někdo jako Martin Schulz – či přímo Martin Schulz. A chce někdo vložit ruku do ohně, že on se nad našimi hlavami nedohodne s Vladimirem Putinem? Kdyby tento případ nastal, nezbude nám než výrazně zintenzivnit obrannou a bezpečnostní spolupráci s Polskem. Prostě, my si nemůžeme dovolit outsourcing své zahraniční politiky ve prospěch Německa, pokud nejdřív nevíme, jaká ta německá zahraniční politika vlastně bude.

Za čtvrté, jaká bude zahraniční politika Británie po exitu? Někteří britští a američtí publicisté zmiňují tezi o tzv. anglosféře neboli o tom, co Winston Churchill nazýval „anglicky mluvícími národy“; tj. o zintenzivnění spolupráce Británie, USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a částečně i Indie. Zdá se, že tato myšlenka není proti mysli současnému americkému prezidentovi, který, ačkoli protekcionista vůči téměř všem zemím světa, explicitně připustil možnost zóny svobodného obchodu mezi USA a Británií po vystoupení z EU.

Toto rozhodnutí bude na Britech – a taky rozhodnutí, zda Británie bude i nadále „velká“. Tím nemyslím jen otázku případné skotské nezávislosti, ale i méně doceňovanou otázku Ulsteru: budou po vystoupení Británie z EU na hranicích Severního Irska a Irské republiky obnoveny hranice a kontroly? To by s mírem v Ulsteru mohlo nehezky zamávat.

Žádné elity, rozhodl lid

Podobná rozhodnutí budou v rukou Britů a také nás, Evropanů. Odchod Velké Británie z klubu, v němž my zůstáváme, jakkoli pro nás nevítaný, má však jeden efekt. Definitivně se prokázalo, že o všem nerozhodují nějaké tajné všemocné elity, ale že lid, politický národ, může vyslat elitám jasný signál, že kurz, kterým elity kráčí, je nežádoucí. V referendu tak učinili britští voliči, v prezidentských volbách zase američtí. A paradoxem je, že ti, kdo věděli, že ten kurz není dobrý, takovýto signál nepotřebovali, ale ti, kdo jej mají zapotřebí, se i nadále bohorovně tváří, že vše je v pořádku.