Podobá se život pizze? Ukořistí-li někdo víc kousků, nezbude ostatním než žvýkat prázdnou krabici?
Jelikož významnou součástí diplomacie je pokrytectví a diplomacie je nezbytná pro zahraniční politiku, rád bych vám poblahopřál ke znovuzvolení.
Kéž bych vám mohl poblahopřát také k nějakým zahraničněpolitickým úspěchům. Samozřejmě vás chválím za zabití Usámy bin Ládina. Byla to akce záslužná a část zásluh, které jsou vám přičítány, vám právem náleží. Jenže zpravodajské informace shromáždili a akci provedli muži a ženy, kteří jsou sice poslušni vašeho velení, ale v první řadě jsou poslušni svých služebních povinností. Mimo to je těžké si představit, že by libovolný prezident Spojených států za daných okolností zásah proti bin Ládinovi nenařídil. I když vlastně… málem bych zapomněl na Jimmyho Cartera. Chválím vás, že nejste Jimmy Carter.
Je sice zvykem předstírat po volbách vůči prezidentovi vstřícnost a nechat ho chvíli v klidu vydechnout, ale já ten zvyk poruším. Sestavil jsem seznam věcí, za které vás rozhodně pochválit nemohu, a není to seznam v žádném případě kompletní.
Nemohu vás pochválit za to, jak jste pohrozil Talibánu, že ho za porušování pravidel hry krutě ztrestáte odchodem našich vojáků.
Nemohu vás pochválit za to, jakou jste za sebou zanechal spoušť opouštěje spěšně Irák.
Nemohu vás pochválit za to, že sledujete sešup Evropy do řecké pasti a chystáte totéž pro Ameriku.
Nemohu vás pochválit za to, s jakými chybami řešíte v čínské aritmetice své čínské politiky úlohu lidských práv a strategické angažovanosti.
Nemohu vás pochválit za to, že jste zosobněním nevlídného počasí pro arabské jaro, na jehož nejlepší projevy jste reagoval chladně až podmračně a na ty nejhorší mrazivou lhostejností.
Nemohu vás pochválit za to, jak si zahráváte s ruskou bábuškou – otevíráte jednu dutou figurku za druhou a věříte, že některá nebude vypadat jako Putin.
Nemohu vás pochválit za to, že stojíte s rukama v kapsách, zatímco dva zombie Castro a Chávez řádí jako utržení ze řetězu.
Nemohu vás pochválit za to, že jste pozval na rande Izrael a mluvil s ním pak mezi dveřmi.
Nemohu vás pochválit za to, jak chodíte krotit iránské a severokorejské pitbuly a nesete jim plné kapsy pamlsků.
Ale paradoxně tím nejhorším, co jste spáchal na mezinárodní scéně, je to, co jste spáchal doma. V kampani za znovuzvolení jste Americe cosi důležitého sdělil. A tím pádem jste to sdělil celému světu. To sdělení říká, že žijeme ve vesmíru s nulovým součtem.
Dobrých věcí je neměnné množství. Život je jako pizza. Pokud někteří snědí víc kusů, nezbude ostatním než sežvýkat prázdnou krabici. Neuměl jste odpovědět Mittu Romneymu, když argumentoval, že budeme-li mít víc pizzerií, upeče se víc pizz. Podle vás vyřešíme naše problémy přerozdělením pizz, které máme. A napaříme-li ještě k tomu majitelům pizzerií vyšší daně, jakýmsi způsobem vzniknou levné a státem dotované feferonky.
Ve vesmíru s nulovým součtem existuje neměnné množství štěstí. Postaráme-li se, aby přešel smích spoluobčany s prosperujícím byznysem a úspěšnou kariérou, budeme se moci smát my ostatní.
Existuje neměnné množství peněz. Mohovití lidé si je křečkují. My ostatní můžeme přijít k penězům tak, že uděláme z křečků fašírku.
Pane prezidente, platformou celé vaší kampaně bylo přerozdělování. Brát bohatým a dávat… komu vlastně? O chudých jste se přece nezmiňoval. Pořád dokola jste mluvil o střední třídě, ke které se počítá většina dobře postavených Američanů. Máte tedy v plánu brát bohatým a vcelku bohatým a dávat o něco méně bohatým. To je, jako kdyby Robin Hood uloupil šperky nottinghamskému šerifovi a daroval je jeho zástupci.
Ale o to tolik nejde. Zlo plynoucí z toho, že uvažujeme v pojmech nulového součtu a přerozdělovací politiky, nemá co do činění s tím, komu jaké věci sebereme a komu je dáme či jak se k nulovému součtu dopočítáme. Zlem je odpírat lidem právo vytvářet více věcí, brát jim prostředky k jejich vytváření a zbavovat je – nebojme se to říci – povinnosti je vytvářet.
Pro vás je zřejmě nejpohodlnějším politickým počínáním vkrást se Americe zadními dveřmi do domu, šlohnout tam laptop, obejít dům k přednímu vchodu, zazvonit a zahlaholit: „Počítačové vybavení pro všechny školáky zdarma!“
Co mi leží na srdci nejvíc, však není domácí politika. Jde o něco jiného. Chcete ujistit mezinárodní společenství, že si Amerika vzala nulový součet za premisu, ze které plyne přerozdělování jako logický důsledek?
Nemyslím, že by bylo zapotřebí zbytek světa ještě více pobízet, aby uvažoval v pojmech nulového součtu a počínal si redistributivně.
Západní Evropa natolik zdařile přerozdělovala, že má dnes španělskou ekonomiku, švédskou zahraniční politiku, italskou armádu a irské gigoly.
Politické ideologie přerozdělování byly po pádu sovětského bloku na ústupu a nyní opět posilují. Pomůžete neomarxistům Latinské Ameriky, aby po svém kontinentě přerozdělovali stupiditu?
Džanžavíd se chce resdistribuovat v Dárfúru. Srbové by rádi udělali totéž v Kosovu. Číňané to už udělali v Tibetu. Odnože Al Kájdy ze všech sil přerozdělují násilí do míst, kde ho není dostatek.
Rusko a Čína chtějí, aby se přerozdělila globální rovnováha sil. Jelikož má Čína spoustu peněz na půjčování a Rusko dost ropy na prodej, vaše politika zadlužování a energetická politika jim hrají do karet a napomáhají tomu, aby byla rovnováha sil pro Rusy a Číňany příznivější.
Ale i když je přerozdělování (neboli „zcizení díla“, jak říkáme my spisovatelé) špatné, hra na nulový součet je ještě horší. Zákonitosti nulového součtu znamenají, že stát, který nekořistí na jiných státech, zrazuje své občany. To je v kostce příběh celé známé historie a nic z toho není žádoucí opakovat. Trvalo celá tisíciletí, než se lidstvo naučilo, že obchodovat je výnosnější než plenit. Jsme-li ochotni přijmout certifikovaný šek, není třeba vláčet domů v pytlích, co jsme museli naloupit.
Číňané, jak se zdá, to zatím nepochopili. Myslí si, že obchod je jednostranným počínáním, jehož účelem je, aby Čína získala všechny peníze světa. Většinu našich už má. Pane prezidente, utvrzovat Číňany v těchto ekonomických představách není dobré.
Víra v nulový součet, která učí, že cokoli chceme získat, musíme vzít ostatním, bývá uplatněna i na víru samu. Na leckterých místech mají jediné náboženství a myslí si: má-li kdo nějaké jiné, je to bezpochyby na úkor našeho. Vzdejte se svého náboženství, vy nevěřící psi!
A mluvíme-li o nevíře, pane prezidente, zamyslete se, prosím, nad smyslem tohoto vánočního týdne – dávat, nikoliv dostávat. A zamyslete se nad svým výsadním postavením hlasatele pokoje lidem dobré vůle na zemi. Nabudete-li přesvědčení, že mají nulovému součtu podléhat i dárky pod stromečkem, a navrhnete-li přerozdělit vše, co je naděleno v punčochách, žádáte tím, aby si svět sedl na klín Grinchovi místo Santa Clausovi.
Nenávist k chudým – skrývaná zvrácenost liberálů
1. ledna 2012 se Maine stal prvním státem USA, který zakázal kouření ve všech obecních bytech a obytných komplexech pro sociálně slabé. Dvanáct tisíc chudých se na Nový rok mátožilo v kocovině, aniž si mohli ke kafi a aspirinu zapálit spásnou camelku.
To bylo samozřejmě dobře. Jen se zeptejte správně smýšlejících pokrokových elit vzletného ducha, kteří – na to vemte jed – řídí Úřad státu Maine pro bytovou politiku. Pokrokové elity rády něco řídí. Kdyby mohly, řídily by vládu, média i celou americkou ekonomiku. Když to nejde, vystačí si aspoň s Úřadem pro bytovou politiku. Kouření už zakázaly městské úřady v Detroitu, San Antoniu a Portlandu. V Bostonu to udělají v září. Má se za to, že následovat bude Los Angeles. A není žádným tajemstvím, co chystá pro newyorčany ten nejsprávněji smýšlející extra pokrokový elitář ducha ze všech nejvzletnějšího, starosta Bloomberg.
Kouření je špatné. Pokrokové elity sice nemají jasno o dobru a zlu, když jde o válku proti fanatikům páchajícím genocidu, o svobodu trhu či o trest smrti pro masové vrahy, ale o kouření jasno mají.
Kouření kuřáky zabíjí, a to jim patří. Nemají se oddávat tak přízemní, pomýlené, zpozdilé a vulgární zábavě. Kéž by prostě umřeli – jenže to oni ne. Musejí nejdřív onemocnět, a tím ženou vzhůru náklady federálně financovaného zdravotnictví, a to ještě není nic proti pasivnímu kouření, protože to je úplný hnus, dýcháme pak kouř rovnou z úst týpků, kteří nejspíš ani nemají vyčištěné zuby, a tenhle kouř zabíjí pokrokové elitáře, kteří snad už ani neznají někoho, kdo by kouřil, a kromě toho kouř obsahuje skleníkové plyny a zasmraďuje záclony, které elitáři rozvěšují v klubovnách obytných komplexů pro sociálně slabé, aby rozjasnili životy nešťastníků, kteří žijí v betonových králíkárnách s obývákem dva krát dva metry, s okny z plexiskla a s oplechovanými dveřmi se šesti zámky. Kouření je špatné.
Jenže chudí těch radovánek tak moc nemají. Ano, sexu sice holdují víc než pokrokové elity, ale sex chudých z nějakého důvodu vždycky končí nemanželskými dětmi, virem HIV nebo nějakým kalamitním vztahem, místo aby přinášel – tak jako v případě pokrokových elit – tantrické probuzení prvotní kosmické energie nebo blahodárnou seberealizaci středního věku, ze které vypučí květ osvobozujícího rozvodu. A chudí sice mají drogy a alkohol, ale ty jim přinášejí jen žal. Nic, co by se vyrovnalo jemným a vytříbeným požitkům, jimž se může oddávat majitel vinného sklepa s 300 lahvemi. Je jim odepřena i blahodárná úleva, kterou přináší pokrokovým elitám Zoloft, Lexapro, Neurol, Urinal, Spermax, Xanax, beta blokátor, Benadryl a Cialis.
Zato mají chudí dost starostí. Občas se stane – máte-li podřadné zaměstnání, a i z něho vám dávají výpověď, vaše dcera je závislá na cracku a má tři děti se čtyřmi chlápky, nejstarší syn je na frontě v Afghánistánu, nejmladší se rozhoduje, ke kterému drogovému gangu se přidá, odpojili vám kabelovku a někdo chrastí šperhákem v posledním z vašich dvanácti zámků – v takové chvíli občas máte chuť si sednout na židli v kuchyni a zapálit si. Chápete? Na vlastní židli ve vlastní kuchyni vlastního bytu.
Ale na to zapomeňte. Pokrokové elity od vás už teď kasírují 7 dolarů za krabičku a brzy k tomu přirazí náklady na vaše vystěhování. Protože vás z duše nenávidí.
Pokrokové elity horlí proti chudobě, ale nesnášejí chudé. O tomto pohrdání vypovídá každý jejich „chudinský program“, vzletně koncipovaný na základě správného smýšlení, ať již jde o buldozery srovnávající se zemí zchátralé, avšak činorodým životem pulzující nájemní domy, nebo represivní uplatňování protidrogové politiky, která posílá děti chudých do lochu a děti bohatých do odvykacích středisek, anebo urážlivé a ponižující potravinové lístky a školní obědy zdarma pro státní školy v problémových čtvrtích, kde dětem ty šlichty ve školních jídelnách zdarma nakydají na talíř.
Federální vláda financuje na 50 různých „chudinských programů“. Každý rok se za ně utratí skoro půl bilionu dolarů. To dělá zhruba 11 000 dolarů na každého muže, ženu či dítě pod hranicí chudoby, což by stačilo k jejich vyzdvižení nad hranici chudoby. (Federální ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí vyčíslilo hranici chudoby za rok 2011 pro tříčlennou rodinu na 18 530 dolarů.) Není divu, že se jim říká „chudinské programy“. Kdyby těch půl bilionu použili normální lidé se zdravým rozumem, mohlo by se jim říkat „programy přijatelné prosperity“.
Nenáviděly pokrokové elity chudé odjakživa? Teddy Roosevelt se za ně svého času dost bral, ale jakmile nabyl vzletného ducha a správného smýšlení, zajímal se už leda o ty, kteří mu vařili a uklízeli. William Jennings Bryan podporoval prohibici, ksindl jeden. A dnes máme co do činění s Michaelem Moorem. Člověk by u něj nenávist k chudým nečekal, když byl kdysi jedním z nich. Ovšem soudě podle jeho vizáže a oblečení, vše nasvědčuje tomu, že nenávidí přinejmenším sám sebe.
Ale skutečným důvodem, proč elity nenávidí chudé, je strach. Co kdyby chudí přestali v pokrokovou elitu věřit? Co kdyby ji přestali podporovat? Co kdyby ji přestali volit? Elita by byla namydlená – obžalovaná, odvolaná, poražená u volebních uren, propuštěná z universit, vyhozená z novin a televizí, vypráskaná z neziskovek, vyhnaná z kazatelen.
Ze správně smýšlejících pokrokových elit vzletného ducha by se pak stali chudí v podřadných zaměstnáních. A jaké zhovadilosti by při tom napáchaly. Představte si, kdyby pokrokové elity obsluhovaly u okénka Burger King a dávaly by zákazníkům hamburgery se salátem a okurkou bez sýra, masa i bez housky, aby je zachránily před obezitou. Nebo kdyby vracely drobné stejným způsobem, jako to dělá Federální rezervní banka: „Počkejte, hned jsem zpátky, skočím dozadu natisknout nějaké pětidolarovky.“ Místo aby vám posekaly trávník, svolaly by seminář a sepsaly by dvousetstránkovou Bílou knihu o udržitelné údržbě trávy. A žebraly by po způsobu federální vlády: „Hej, kámo, nemoh bys postrádat 787 miliard? Potřebuju ekonomickou pobídku.“
Kdyby správně smýšlející pokrokové elity vzletného ducha přestaly být elitami, život by se proměnil v peklo. To radši přece jen přestaneme kouřit, co říkáte?
P. J. O’Rourke je politický satirik, spolupracovník Cato Institute a přispěvatel periodik The Weekly Standard, World Affairs, The Atlantic Monthly, The American Spectator a dalších. Napsal 17 knih, například Parliament of Whores, Give War a Chance, Republican Party Reptile, Peace Kills, All the Trouble in the World, On the Wealth of Nations, Don’t Vote—It Just Encourages the Bastards.
Z anglických originálů „Dear Mr. President, Zero-Sum Does Not Add Up“, The Wall Street Journal, 27. prosince 2012, a „They Hate Poor People. The Liberals’ Dirty Little Secret“, The Weekly Standard, 30. ledna 2012, přeložil Jiří Pilucha.
