Německo se stalo „pečovatelskou“ zemí. Namísto výchovy dětí je preferovaná institucionální péče. O staré lidi je pečováno ve veřejných institucích. Roste nesamostatnost a ztrácí se solidarita.
Němečtí křesťanští demokraté (CDU/CSU) se již několik týdnů nemohou shodnout na příspěvku pro rodiče (tzv. Betreuungsgeld) kteří po dosažení věku 14 měsíců jejich potomka upřednostní domácí výchovu před jeslemi. Příspěvek ve výši 150 euro měsíčně navrhuje ministryně Kristina Schröderová pro rodiče, které chtějí zůstat s dětmi doma déle než 14 měsíců. Takové matky jsou značně znevýhodněné oproti ženám, které využívají státní službu v podobě jeslí a vrátí se brzy do svého zaměstnání. Přesto, že zavedení tohoto příspěvku předpokládal již zákon na podporu dětí z roku 2008, jehož předmětem byla masivní výstavba jeslí, jakož i koaliční smlouva, křesťanští demokraté nemohou najít společnou řeč. Příspěvek požaduje zejména bavorská CSU, proti se staví liberální (tedy většinové) části CDU i svobodných demokratů (FDP). Téma komentoval na stránkách Focusu Alexander Kissler.
Německo se už dávno stalo „pečovatelskou“ zemí. Namísto výchovy dětí je preferovaná institucionální péče. O staré lidi je také pečováno ve veřejných institucích, namísto doma. Roste nesamostatnost a ztrácí se solidarita.
Měli bychom více naslouchat gramatice, ve které se skrývá pravda. Slovo pečování (betreuen) je slabým slovesem (jako tzv. slabá slovesa se v němčině označují slovesa s pravidelným časováním). To platí v každém ohledu. Sotva byste vymysleli slabší slovo. Přesto se stalo hlavním pojmem pro celou společnost. Spolková republika se stala pečovatelskou republikou. Plné zaopatření nás šálí od kolébky až po hrob. Měli bychom se rozloučit s touto klamnou iluzí, s těmito nebezpečnými hlasy sirén, pokud nám záleží na naší zemi.
Momentálně se v berlínské koalici CDU, CSU a FDP vede spor o příspěvek pro rodiče, kteří zůstanou doma s dětmi po dosažení věku 14 měsíců. Jelikož by byl i přes všechny nevýhody prostředkem na posílení svobodné volby rodičů rozhodujících se mezi domácí péčí a odložením dítěte do jeslí, neměli by se nechat členové koalice odradit řevem průmyslových svazů a FDP. Pozice jejich zájmů je průhledná: čím dříve odevzdají rodiče svého novorozence z domova do rukou cizí péče, tím rychleji se vrátí matky či otcové zpátky na pracovní trh. Malé děti jsou v tomto smyslu brzdou produktivity národního hospodářství, „zabijáky“ efektivity. Nelze ale zpochybnit, že je výchova v rodičovském domě pro dobro dětí každopádně nejlepší, protože střídající se personál v jeslích dovede vybudovat jenom nesrovnatelně slabší emocionální vazbu a chabý pocit domova. Shodují se na tom neurologické i pedagogické výzkumy.
Člověk, o kterého se pečuje, je závislým člověkem
Tím se dostáváme k rozhodujícímu bodu, který žel ani obhájci příspěvku pro rodiče starající se o děti doma, nepojmenují. Kdo prohlašuje děti – ať doma nebo v jeslích – za objekty péče, považuje je nejen z jazykového hlediska za zajatce v pasti nezralosti. Děti mají nárok na lásku, jistotu a výchovu, nejen na zabezpečení svých potřeb. Člověk, který je odkázán na institucionální péči, je bezmocným, závislým člověkem. Tato souvislost platí zvláště pro nabídky institucionální péče. Skrývá se za nimi vnímání skutečnosti jenom skrze svět čísel a lidí jako zdroje nákladů.
Staří nebo nemocní lidé také touží po pozornosti, starostlivosti, a ne institucionální péči. Nechtějí být „případem“ či číslem, ale lidmi mezi lidmi. Bydlení v domově důchodců je životem pod dohledem, na vodítku mezi státem a zdravotnictvím. Také celé široké pole mezi dětstvím a stářím se rozpadá v mnoho drobných pečovatelských opatření pro příslušné životní období. Pečovatelé mají takzvaným těžce zvladatelným dospívajícím vysvětlit život, pomoci nalézt povolání a předvádět jim manželství. Koučové pro kariéru a vztahy mají dospělým ukázat, jak psát dopisy, zvládat vášně či uspořádat/organizovat rozchody. Televize je plná starostlivých nabídek a poradců, kteří vám pomohou zvládnout vaše neuspořádané a dezorganizované bydlení, vyřešit problémy v práci či najít nevěstu. Žádná činnost není dostatečně jednoduchá na to, aby k ní nebyl potřebný pečující poradce předvádějící každý následující úkon. Je jenom otázkou času, kdy dojde i na pečování u dýchání.
Státní opatřovatelský aparát má tisíc chapadel a bohatě živí celou opatřovatelskou branži. Mnoho z jejich protagonistů je jistě motivováno upřímnou snahou zmírnit lidské utrpení či ulehčit rány osudu. Ve skutečnosti je dávno neomezená pečovatelská rétorika a valící se vlna pečovatelských nabídek alarmující. Dlouhodobě totiž omezují osobní angažmá, vlastní iniciativu vyhrazují jenom na odůvodněné výjimečné případy a zcela opomíjejí zodpovědnost za svoje činy.
Možná již brzo zažijeme situaci, kdy občan uvidí na silnici zrazeného či klopýtajícího člověka a začne volat o pomoc pečovatele, místo toho, aby se o nuzného postarala sám. Protože všude, kde se rozmáhá státní pečovatelský systém, vítězí pasivita nad aktivním přístupem. Člověk nežije aktivně, nýbrž prožívá.
Z článku Kisslers Konter: Stoppt die Betreuungsindustrie in Deutschland! přeložila Maria Pešeková
která nesmí být zveřejněna,” ale která je zcela jasná tomu, kdo zná historii západní civilizace aspoň do hloubky tisíc let. Tedy např. ne tomu, kdo počátek západní civilizace klade do tzv. americké revoluce …
..ale téma patří v Německu k oblíbeným politickým “tahanicím” a pokud o něčem vypovídá, tak kromě neschopnosti ministrů a politiků řešit nějaký (i malý) problém asi především o tom, jak dezorientovaná je dnes celá německá společnost a pak také o tom, že problémy se nediskutují a neřeší podle důležitosti, ale podle toho, které téma je právě politicky nejvhodnější (volby, odvádění pozornosti, potřeba ministra či ministryně prezentovat se, politická revanš,…).
Zmiňovaná a evidentně málo zkušená mimistryně současně čelí kritice, že nedokaže uskutečnit jiný nastartovaný program – totiž masovou výstavbu předškolních zařízení pod heslem “místo ve školce pro každého”. Zlí jazykové tvrdí, že diskuse kolem rodičovského příspěvku slouží jenom k zamaskování skutečnost, že se prostě nedaří budovat slibovaná předškolní zařízení. Zjevný rozpor mezi těmito dvěma programy, financovanými z veřejných prostředků, nikdo v zemi Hegelových potomků dávno neřeší.
V tomto smyslu musím souhlasit s Felixem, článek je pokryteckým zvoláním. Na obranu Alexandra Kisslera je ale třeba doplnit, že společenský diskurs v Německu upadl na takovou úroveň, že i povrchně kritické komentáře jsou chápany jako projev disentu a osobního hrdinství.
Mimochodem, Felixi, jakou jednovětou odpověď navrhujete?
Toť pokrytecké zvolání pokrytce pokrytcům. Soudný člověk si spíš než ! položí ? otázku: Jaká byla příčina vzniku a jaká je příčina rozvoje pečovatelského státu? O tom v pokryteckém článku ani slovo. A když už přestanete otiskovat pokrytecké články, můžete hledat na tuto otázku odpověď. A třeba zase pokrytecky: uspořádáním nějaké konference, kolikvia, diskusního fóra, kulatého stolu, otázek Georga Mrňavce, mezináboženského dialogu expertů. A nebo si na to přiznáte jednovětou odpoveď, která nesmí být zveřejněna. Takže pečovatelský stát bude bez zábran pokračovat do té doby, než na něj přestanou být love. A ti, kteří si v srdci přiznali tu jasnou jednovětou odpověď, si pak jen řeknou: Blázni, kam nás to přivedli?!
je posledním důvodem pro zbytný stát. Tedy stát není zbytečný, pouze v mnohém jen trochu navíc.Již státní svátky tvoří cosi marného, protože jednak má každý obvykle svátek svůj osobní vlastní, nebo se okruh lidí prostě shodne, co chtějí (nechtějí) slavit. Rozpad sociálního zdraví (zázemí) ale vrhá lidi do deprese, kde jako baron Prášil se tahat z bláta za vlastní cop moc nejde. Když jeden ztratí půdu pod nohama, vypadne ze systému vztahů, Salvation Army už na to nestačí. Ale nestačí ani stát, protože poptávka je po osobním, vzájemném. Techniky, profesionální kompetence mnohé iniciují, ale pokud neuvedou člověka do chodu, jen z louže do bláta, v tom souhlas.Politik ale ze samostatných lidí má instinktivní strach, asi jako rodič nezralý, který se bojí odchodu dětí z domova. Životu se nevěří, proces ohrožuje, vítězí struktura. Proto nelze řadu věcí politikům svěřit, řadu věcí nelze svěřit ženám (dělají je moc důkladně), řadu věcí nelze svěřit mužům (konají je povrchně). Německo je úzkost, proto i výkon, proto i pečlivost. Žel Rakousko dnes již příliš malé a pro německý civilizační okruh nepatrné. Bývalo lépe.