V posledním čísle nejvýznamnějšího amerického konservativního časopisu National Review přinášejí autoři v pravidelné rubrice „Tento týden” několik zajímavých postřehů z celého světa.

Nejprve se pozastavují nad návrhem nejvýznamnějšího lídra francouzských muslimů, Dalila Boudakera, hlavy největší mešity v Paříži. Ten přišel s návrhem na rozsáhlý projekt budování mešit, financovaný z francouzského státního rozpočtu. Šestnáct dalších nejvýznamnějších francouzských muslimů má jednodušší návrh: ve svém prohlášení žádají převod prázdných katolických kostelů a jejich přeměnu na mešity. Mohou být potom podle stejné logiky mešity přeměněné opět v kostely? A bylo by možné v jedné jediné muslimské zemi z mešity vytvořit kostel, ptají se autoři. A kalkulují, že jediný, komu muslimští předáci svým návrhem poslouží, bude hlava Národní fronty, Marine Le Penová, která může být velkým překvapením příštích prezidentských voleb.

Seržant britské armády Dipprasad Pun získal nejvyšší britské válečné vyznamenání za hrdinství, které tento ghurkský voják v britských službách prokázal v Afghánistánu. Na jeho osamocené pozorovací stanoviště zaútočilo třicet povstalců. Seržant Pun, který byl jediný na místě, nejprve na útočníky vystřílel všech 400 ran z těžkého kulometu. Když se mu zasekla puška, začal prvního útočícího Talibánce bít pytlem s pískem, aby ho nakonec srazil z předprsně svého zákopu lafetou od kulometu. Následně vyházel všech svých 17 ručních granátů, odpálil na další přístupové komunikaci protipěchotní minu Claymore, aby nakonec s výkřikem „Zabiju vás“ v nepálštině zaútočil proti přeživším protivníkům, tluka je pytlem s pískem. Připomíná to podobný příběh, který v rubrice „Tento týden“ četli čtenáři před časem. Ghurkský voják, který cestoval domů přes Indii vlakem, zahnal na útěk tři tucty vlakových lupičů ničím jiným, než pouze svým mečem… Seržant Pun je třetím vpořadí ve své rodině, kdo slouží v britské armádě – po dědečkovi a otci.

Hned dvě zprávy se vážou k České republice. Ta první je o údajném archeologickém nálezu homosexuálního pračlověka. Od pozdní doby kamenné do rané doby bronzové bylo naše území obývané lidem kultury se šňůrovou keramikou. Tito to byli poměrně precizní ve svých pohřebních rituálech – muži byli pohřbíváni ležíce na pravém boku, obličejem k západu, se svými zbraněmi a dalšími předměty. Ženy ležely na levém boku, obličejem k východu. Když tedy archeoložka Kateřina Semerádová nalezla mužskou kostru, pohřbenou ženským způsobem, mohlo to podle ní být tak, že „ten muž byl pravděpodobně homosexuál nebo transsexuál“. Zprávu převzaly britské noviny a začala se lavinovitě šířit po internetu, zvláště na gay stránkách jako zpráva o prvním „jeskynním gayovi“ (gay cavemen) bez ohledu na to, že jeskynní lidé byli od kultury se šňůrovou keramikou vzdáleni několik tisíc let. O něco opatrnější archeologové sice upozornili, že určování sexuální orientace na základě polohy kostry v hrobce je přece jenom poněkud unáhlené, zpráva ale už žila vlastním životem…

Druhý příběh z Čech je serioznější. National Review vzpomíná v úctě na Franka Lampla, který zemřel ve věku 84 let. Původně František Lampl byl brněnský Žid, který jako jediný z celé rodiny přežil Osvětim a Dachau jen proto, aby byl komunisty obrán o majetek a odsouzen k práci v uranových dolech. V roce 1968 emigroval do Velké Británie, kde začal pracovat jako polír na stavbách, aby se stal šéfem Bovisu, mamutího mezinárodního stavebního konsorcia s obratem čtyři miliardy dolarů. V roce 1990 ho královna pasovala do rytířského stavu. Podle National Review nejen úžasný osobní úspěch, ale také zadostiučinění po vší nespravedlnosti, které byl František Lampl vystaven.  R.I.P.

O něco smutnější requiem je za Mika Campbella, zimbabwského farmáře. Byl jednou z mnoha obětí programu prezidenta Mugabeho, který se rozhodl zabrat půdu bílých farmářů a rozdat jí svým věrným (kteří na ní neuměli hospodařit, což vedlo k dramatickému pádu zemědělské produkce v zemi). Většina bílých farmářů, která žije v zemi po generace, uprchla. Campbell odmítl. Odvolal se k zimbabwskému nejvyššímu soudu a neuspěl. Odvolal se tedy k soudu Jihoafrického společenství pro rozvoj a…byl unesen, zmlácen tak, že ledva přežil a spolu se svou ženou a synovcem odvlečen do převýchovného tábora. Koncem roku 2008 soud rozhodl v jeho prospěch a zábor pozemků na základě barvy pleti označil za rasistický. Mugabe reagoval po svém – Campbell byl znovu zmlácen a jeho dům vypálen. V dubnu na následky utrpěných zranění zemřel. R.I.P.

Jedna z nejslavnějších knih Johna Steinbecka jsou jeho „Toulky s Charleym“ z roku 1960. Je to kniha o jeho putování Amerikou -  v přívěsu, navařeném na korbu auta. Je to kniha o Americe plné rasismu, materialismu, znečištění a vykořisťování. Jak nyní zjistil spisovatel Bill Steigerwald, bylo to s Johnem Steinbeckem asi tak jako s Michaelem Moorem – Steinbeck nebyl jen se svým pudlem a nežil jenom v karavanu, jak podával čtenářům. Ze 75 dní, kolik strávil na cestě, byl 45 nocí se svou ženou – herečkou. A to i v některých z nejluxusnějších hotelů, nemluvě o dvou týdnech na rodinném ranči v Kalifornii a týdnu na texaském ranči, sloužícím jako místo pro luxusní dovolené milionářů. V Americe se pro takové ujalo označení „Champagne radical“, tedy levicový intelektuál, který blouzní o pracující třídě u šampaňského a na 1. máj dá řidiči svého mercedesu volno.

Bývalý americký prezident Jimmy Carter navštívil Kubu. Mnozí doufali, že zpět přiveze Alana Grosse, amerického humanitárního pracovníka, který je od roku 2009 v kubánském vězení. Carter ho sice navštívil (ve vězení), ale jen proto, aby řekl, že se „zdá být v dobré náladě“. Bývalý prezident se setkal i s Fidelem Castrem, kterého nazval starým přítelem a ubezpečil novináře, že bývalý diktátor se má dobře a že se těší dobrému zdraví. S Fidelovým bratrem Raulem mluvil Carter šest hodin a řekl, že je to „čestný muž“. Setkal se pravda i s některými kubánskými disidenty, ale jediná výzva, kterou vydal, byla ta k propuštění „kubánské pětky“. Tedy pětice kubánských špionů, kteří na území USA plánovali vraždu emigrantů a jeden z nich se účastnil sestřelení amerického letounu v mezinárodním vzdušném prostoru v roce 1996, při čemž tři američtí občané přišli o život.

National Review je zdaleka nejvýznamnějším americkým konservativním časopisem, založeným roku 1955 Williamem F. Buckley Jr. Buckley okolo sebe shromáždil representativní skupinu konservativců všech možných odstínů a National Review zásadně přispěl k formování americké konservativní scény v duchu fusionismu (tedy maximálního možného spojení konzervativců různých odstínů). National Review vychází každé dva týdny, rozsáhlý souboir textů je k dispozici i na jeho webových stránkách.