Současná dluhová krize je krizí důvěry – a to dvojího druhu. Nejen investoři ztratili důvěru vůči zemím eurozóny. Také voliči jsou znejistěni. Kdo by také ještě věřil evropským politikům, když na jejich prohlášení není žádné spolehnutí?
Jako věštec není německý ministr financí Wolfgang Schäuble moc použitelný. Na otázku, zda bude muset španělská vláda požádat o pomoc evropský záchranný balík, ujišťoval ještě před měsícem: „Španělsko je na správné cestě. Španělé tvrdí, zvládneme to sami, a já jim věřím.“ Od sobotního večera ale víme, že země eurozóny pomohou španělským bankám do 100 miliardami euro.
Neexistuje žádné spolehnutí
Možná se jenom Schäuble příliš spoléhal na španělské ministerské kolegy. Sotva dvě hodiny před tím, než španělské volání o pomoc proniklo do světa, ubezpečoval španělský ministr průmyslu José Manuel Soria, že jeho vláda v „žádném případě“ nebude o pomoc žádat dříve, než nebudou k dispozici zprávy expertů povolaných ke kontrole. Tyto zprávy byly očekávány až za 14 dní. Formálně bylo Soriaho vyjádření správné – Španělsko ještě oficiálně o pomoc nepožádalo. Ale již dvě hodiny po pokusu Soriaho o uklidnění veřejnosti, bylo zřejmé, že Madrid o pomoc požádá za několik dní. Nestranný divák se selským rozumem, na kterého se němečtí soudci tak rádi odvolávají, nemůže tato slova vnímat nijak jinak než jako podvod. Nakonec ale není španělský ministr jediným politikem, na kterého není spolehnutí. Vzpomeňme na případ Řecka.
21. prosince 2009 tvrdil Wolfgang Schäuble: „My Němci nemůžeme platit za chyby Řeků.“ 3. února 2010 ujišťoval tehdejší řecký předseda vlády Giorgos Papandreou: „Rád bych zcela jasně vysvětlil jednu věc: Řecko nechce ani jediný cent od německých daňových poplatníků.“ 21. března 2010 vysvětlila kancléřka Angela Merkelová: „Řecko samo říká, že v této chvíli nepotřebuje žádnou pomoc. Zemi nehrozí platební neschopnost.“ 28. dubna 2010 ujišťoval ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle: „Ti spekulanti, kteří uzavírají sázky proti Řecku, ztratí velice mnoho peněz.“
„Důvěřuj, ale prověřuj“
Kdo se spoléhal na uvedené výpovědi, zůstal později zcela bezradný. Tak jako šéf Commerzbank Martin Blessing. Před několika měsíci si stěžoval, že nejvyšší evropští politici ještě v roce 2010 slibovali soukromým věřitelům Řecka, že do roku 2013 nedojde k žádnému škrtání dluhů Atén. Byl nabádán k tomu, aby ukvapeně neprodával státní dluhopisy. „Pokud by dnes za mnou znovu přišel nějaký evropský politik a požadoval by, abychom naše státní dluhopisy dále vedli v účetní knize, odpověděl bych mu: důvěřuj, ale prověřuj.“
Zřejmě má Blessing pravdu. Copak si ještě někdo pamatuje všechna tabu, která odpřisáhla také německá vláda, aby je nakonec porušila? Pravidlo předepsané v Maastrichtské smlouvě, podle kterého nesmí žádná země eurozóny ručit za jinou, už dávno neplatí. Automatické sankce při překročení dluhového limitu na zlost všem tvrzením neexistují, přesto byly krizové záchranné fondy navýšené. Německo mezitím ručí za daleko více než 211 miliard euro, ke kterým se ještě před několika měsíci předseda CSU Horst Seehofer hlásil jako k vyznání víry.
„Když je situace vážná, musí se lhát“
17. června se v Řecku uskuteční parlamentní volby. Jen málokteří pozorovatelé věří, že vyhrají ty strany, které chtějí dodržet mezinárodní dohody. Pro případ, ze země nebude schopna držet se pevně slibovaného kurzu škrtání a šetření, hrozí evropští vrcholoví politici několik měsíců tím, že zavřou Aténám finanční kohoutky. Śéf ministrů financí ezurozóny Jean-Claude Juncker prohlásil pro Spiegel: Pokud Řecko neprosadí potřebné reformy, nemůže čekat, „že ostatní s ním budou projevovat solidaritu“. A dále: „Jestli zjistíme, že vše v Řecku jde špatným směrem, nedostane země nový program pomoci, tedy bude muset vyhlásit bankrot.“
Problémem je, zda mají Řekové těmto hrozbám opravdu věřit. Před přibližně rokem kolovala v Bruselu Junckerova věta, kterou sotva co předčí v její přesnosti: „Když je situace vážná, musíme lhát.“ Doufejme, že se tato věta nedostala až do Atén. Mohla by řecké voliče povzbudit k tomu, aby se na ní spoléhali.
Vyšlo v deníku Frankfurter Algemeinne Zeitung 10.6.2012
Přeložila Maria Pešeková
Tak banka nevydrží být konservativní, budovat seriozní klientelu, sloužit propojení čestných lidí. To mne poděsilo na algoritmech přístupu k zákazníkům již před lety. Občan mimo islám chce větší úspěch, je připraven k drsnějšímu riziku.Neseriozní zákazník je sice propad, ale občas některý má dům, a to ztráty vykompenzuje. Exekuce je větší úspěch, než jen splněné smlouvy.Navíc banku člověk vyplatí skrze lichváře, takže i ty exekuce odnese někdo jiný.V klasickém westernu je obchodník, který právě opět začal cejchovat telata jako kovboj. Ne tak v evropě, stát klasický garantoval šlechtictví a další pozice. Dnes evropa garantuje vysněné pozice a přání.Televize je denně utvrdí, slíbí i důchod, smlčí iluzi takového triku. Stejně se hraje se zdravotnictvím, slibuje se péče jako chalífovi, třejmě jen aby se lépe kradlo.Je tedy i krise nějak marketingovým trikem, nejen jeho výsledkem. Obchodem je i politika, nejen pana Ratha, jen prodloužení předváděcí akce pro důchodce.Lid je bezmocný, jdeme jej zachránit jako všichni lžimesiáši před námi. Nafoukne se nebezpečí, vykrade se obecní či krajská kasa, když je už ta apokalypsa. Lid nemá odměnit výsledek jeho práce, ale investice do zaměstnanosti. Člověk neuhradí své vzděláním uplatněním v praxi, ale dostane je jako foršus, odměna je všem, aby nebyla diskriminace, ale pracující na rozdíl od zbytku má navíc snad spropitné. Je to dost velká zakázka, udržet civilizaci přes nápor obchodníků s lidským masem i duší.