Zřejmě nejpozoruhodnější Američan druhé poloviny 20. století. Patrně nejvlivnější novinář všech dob. Evidentně zázračné dítě. Ve středu 27. února zesnul ve svém domě ve Stamfordu v americkém státě Connecticut William F. Buckley jr. Zakladatel časopisu National Review, který redigoval pětatřicet let. Debatér na vlastní televizní talk-show Firing Line (Palebná linie), kterou vedl třiatřicet let, celkem to bylo 1429 dílů; za pořad obdržel cenu Emmy. Autor pětapadesáti knih a stejného počtu předmluv ke knihám druhých. Napsal osm set článků pro National Review, stovky textů pro jiné časopisy a 5600 novinových sloupků. Proslovil stovky přednášek. Autor špionážních románů. Vášnivý lyžař. Milovník koní a latinské mše. Třikrát na plachetnici přeplul Atlantik, jednou Pacifik. Hrál na cembalo s filharmonií v přímém televizním přenosu. Ústřední postava americké poválečné pravice. Přítel a rádce Ronalda Reagana.
Když se v listopadu 1917 Lenin zmocnil vlády v Rusku, nastal nový, totalitní věk lidstva. V roce 1924 Lenin umírá. A 24. listopadu 1925 se v New Yorku narodí – coby šesté dítě z celkem deseti dětí – ropnému magnátovi z Texasu a jižanské krásce z New Orleans syn William F. Buckley junior. Celý příběh je jako z pohádky a on je tím princem, jenž skolil rudého draka. Zasloužil se podstatnou měrou o to, že dědictví, které po sobě zanechal Lenin je – alespoň pro nás – vzpomínkou na krutou minulost.
Vítězem nad komunismem je přece president Ronald Reagan, řeknete si. Ano, Reagan byl mečem, který zasadil sovětskému rudému draku smrtelnou ránu. Ale William F. Buckley jr. byl duchem a perem, které Západ svolávaly do zbraně. Jak řekl americký publicista George Will: „Všechny velké příběhy začínají genezí. A před tím, než byl Ronald Reagan, byl Barry Goldwater; a předtím, než byl Barry Goldwatwr, byla National Review; a před tím, než byla National Review, byl Bill Buckley s jiskrou ve své mysli, a z této jiskry se rozhořel požár.“
Po druhé světové válce absolvoval proslulou universitu Yale. V roce 1951 ji ve svém knižním debutu „Bůh a člověk na Yale“ kritizoval za – zjednodušeně řečeno – výuku atheismu a socialismu. (Měl totiž za to, že univerzita založená křesťany a individualisty by měla šířit tomu adekvátní hodnoty – takové, které nazýval ortodoxní. Tu akademickou svobodu, kterou na Yale viděl, považoval za institucionální přijetí mravního relativismu a kolektivismu, jež nemusí být imunní vůči komunistické infekci.)
Pak necelý rok pracoval pro CIA v Mexiku a v roce 1954 napsal svou druhou knihu, obhajobu senátora McCarthyho. V roce 1955 založil National Review, časopis obhajující ekonomický liberalismus, tržní kapitalismus, kompetencemi malý stát, decentralizaci, hodnotový tradicionalismus a židovsko-křesťanskou morálku. Především však nesmlouvavý antikomunismus. Buckley vnímal komunismus jako největší hrozbu samotnému přežití svobody a spravedlnosti. Proto požadoval nikoli ukončení studené války, nýbrž vítězství v ní. Nikoli mír s komunismem a jeho vládou nad polovinou zeměkoule, nýbrž porážku komunismu a jeho zánik. Do National Review psali významní myslitelé, autorská plejáda je to ohromná, prakticky každý, kdo v americkém konzervativním myšlení své doby něco znamenal, zde publikoval: Whittaker Chambers, James Burnham, Russell Kirk, Frank Meyer, Milton Friedman, Willi Schlamm, Friedrich von Hayek, Ludwig von Mises, Evelyn Waugh, Pat Buchanan, Michael Novak, Robert Conquest, Richard Pipes, atd. National Review vyjadřovala názory, které v politice representoval kupříkladu senátor Barry Goldwater, jenž byl kandidátem Republikánské strany na presidenta v roce 1964.
V roce 1965 Buckley položertem kandidoval na starostu New Yorku, v šestašedesátém začal s talk-show Firing Line. Za presidenta Nixona byl chvíli vyslancem při OSN. V roce 1975 se spřátelil s nově zvolenou vůdkyní konzervativní opozice ve Velké Británii Margaret Thatcherovou. A již od konce 50 .let byl jeden bývalý herec z Hollywoodu náruživým čtenářem National Review. Když časopis slavil čtvrtstoletí od svého založení, ten člověk byl právě zvolen čtyřicátým presidentem Spojených států. Na oslavě třicátého výročí založení National Review pak Ronald Reagan pronesl hlavní zdravici. Když tato revue slavila pětatřicáté výročí své existence, v roce 1990, komunismus byl na kolenou – i díky Buckleymu. Rok poté mu president Bush senior udělil nejvyšší americké vyznamenání, Medaili svobody.
Podzim 2005, padesáté narozeniny National Review a osmdesáté narozeniny Buckleyho. Malá ceremonie v Bílém domě s presidentem Bushem juniorem, k němuž byl Buckley kritický (kvůli enormnímu nárůstu státních výdajů doma a utopickému šíření demokracie v zahraničí; nikoli však kvůli svržení Saddáma). U té příležitosti již zmíněný George Will konstatoval: „Za poslední půlstoletí měl málokdo více pravdy ve větším počtu důležitých politických otázek než William F. Buckley jr.“
Jakýkoli portrét Billa Buckleyho by nebyl úplný bez zmínky o jeho třech atributech. Zaprvé: o úžasnému smyslu pro přátelství a laskavost. Lidé ve finanční tísni najednou zjistili, že jejich účty jsou zaplaceny. Takto vypadá ideální caritas, láska k bližnímu: nikdo jiný o vaši pomoci lidem v nouzi neví a vy se tím nechlubíte. S tím souvisí i atribut druhý, jeho hluboká křesťanská víra: Buckley byl celý život oddaným katolíkem, jenž k Církvi přivedl mnohé. A zatřetí, jeho výjimečný smysl pro humor: to byla technika, kterou v debatách porážel své levicové oponenty.
(A v našem, českém kontextu se patří zmínit to, co již zdůraznil v Kavárně překladatel Luděk Bednář, když zde publikoval v dubnu 2005 Buckleyův profil: na konci šedesátých let zakladatel National Review oslovil českého emigranta, v New Yorku žijícího fotografa Jana Lukase (1915-2006), aby pro časopis pracoval. Lukas nabídku přijal a v sedmdesátých a osmdesátých letech pro časopis vytvářel fotografie na obálky; Lukasův vizuální vklad do NR teprve čeká na své hodnocení,)
V poslední době mnozí Buckleyho přátelé postupně odcházeli: Ronald Reagan, Milton Friedman, levicoví oponenti John K. Galbraith, Norman Mailer, Arthur Schlesinger. Loni na jaře, ve věku nedožitých jednaosmdesáti let, mu zemřela jeho elegantní manželka Patricia, s níž má syna Christophera (nar. 1952), který je úspěšným autorem satirických politických románů; jeho titul „Děkujeme, že kouříte“ byl zfilmován a adaptace byla uváděna i v českých kinech.
Na příchod Billa Buckleyho do Nebe se toužebně těšily nebeské zástupy brilantních diskutérů, fajnšmekrů humoru a bojovníků za svobodu. William F. Buckley jr., requiescat in pace.
Publikováno ve víkendové příloze Kavárna MfDnes 1.3.2008 pod redakčním titulkem „Tomuhle se dá říci velký příběh“.
…ale snad již naposled, neboť je to nudné.
1. Jak jsem uvedl, nevím, co Buckley psal o rozvodu a evidentně ani vy (žádná citace jeho článku…). Jen máte potřebu útočit proti tomu, co neznáte – tj. jeho názoru.
2. Privilegium paulinum a Privilegium petrinum jsem nepoužil jako přirozený argument z přirozeného práva za rozvod, to je evidentní. Použil jsem to jako argument proti tvrzení Čejena a Michala, že podle Církve je prý přirozené manželství nerozlučitelné. Ne nutně, jak vidět.
3. Spor se redukuje na otázku, zda je z přirozeného práva přirozené (tj. nikoli svátostní) manželství možné rozvést. Vy dogmaticky tvrdíte, že nikoli. Pokud muž a žena uzavřou přirozené manželství s vědomím, že je navždy, pak z přirozeného práva je zřejmé, že není rozveditelné jednostranně, na přání pouze jedné strany. Pokud jej uzavřou jako přirozené manželství s možností rozvodu přestane-li sloužit přirozeným cílům, proč je z přirozeného práva pak nerozveditelné?
Prosím, předveďte mi tuto přirozeno-právní úvahu. A nemusíte spěchat, klidně si dejte na čas – týden, měsíc, rok. Hodně štěstí! Možná jste skutečně přirozeno-právními teoretiky, ale má zkušenost byla, že argumentujete pouze z víry (více či méně ortodoxní).
Aha! Takže Buckley měl na mysli “privilegium paulinum” a “privilegium petrinum”… Super, jsem zase o něco chytřejší.
Ne, Romane, teď trochu vážněji, jedná se přeci o vážné věci. Tobě nedochází, jak je Tvůj argument trapný? Já samozřejmě o těch DVOU zmíněných výjimkách vím. (K tématu doporučuji: http://www.newadvent.org/cathen/05054c.htm ) Jenomže Ty se těchto výjimek dovolávat nemůžeš, neboť je sám popíráš: “Přirozené manželství má sloužit přirozeným cílům. Když už přirozeným cílům neslouží (výchově a vzdělání dětí, neboť již vyrostly), v čem je rozvod proti přirozenému právu?” Tedy žádné paulinum ani petrinum, nýbrž nové “privilegium jochinum”. A jsi si jistý, že Buckley obhajoval možnost rozvodu tak, jak se snažíš svými slovy naznačit? Chápu, že když jde o bohy Tvého nového náboženství, tak jde rozum stranou, ale zkus si ještě jednou přečíst, co jsi napsal.
Jinak děkuji za projevené sympatie k Čejenům. Těchto statečných válečníků si vážím i já. Stejně tak jako si vážím statečných Siouxů, kteří v boji za svou svobodu porazili u Little Bighornu “teologicky osvobozovací” armádu Říše zla.
Ad Michal: “Mater Sí, Magistra No” nebyl Buckleyho celoživotní názor na Církev jakožto Církev, nýbrž titulek článku, editoriálu, reagujícího na “Mater et Magistra” Jeho postojem bylo, že pokud jde o obsah “Mater et Magistra”, pak Církev je zajisté matkou, ale v tomto konkrétním případě nikoli (dobrou) učitelkou. Jinak Církev jako Církev byla pro Buckleyho Mater et Magistra. Magistra v obecnosti, nikoli v každém konkrétním politickém doporučení: na kritiku americké jaderné odstrašující strategie ze strany amerických biskupů Buckley reagoval, že biskupové jsou asi tak kompetentní vyjadřovat se k jaderné strategii, jako admirálové a generálové k mešní liturgii (s dodatkem, že by to pak nejspíš vedlo ke zlepšení liturgie).
Ad Michal i Čejen:
(a) Rozvody. Je rozvod přirozeného, nesvátostného manželství proti přirozenému právu? Hmmm, nevzali jste si příliš velké sousto? Přirozené manželství má sloužit přirozeným cílům. Když už přirozeným cílům neslouží (výchově a vzdělání dětí, neboť již vyrostly), v čem je rozvod proti přirozenému právu? A pánové, nemáte pravdu, když tvrdíte, že Církev učí, že přirozený sňatek, tj. platné manželství, je nutně nerozveditelné. Říká se tomu “privilegium paulinum” a “privilegium petrinum”. Aha! Takže nesvátostné manželství je podle učení Církve za určitých okolností přeci jen rozveditelné!
Nečetl jsem Buckleyho články o rozvodu a antikoncepci, ale nevylučuji, že napsal, co říkáte. Víte, mě zajímaly jeho důležitější článkly, např. ty, které se týkaly Studené války.
Ale typuji, že jeho článek měl tu podobu, že ve společnosti, která z velké části nesdílí svátostní pojetí manželství, trvat na tom, aby světské zákony zakazovaly rozvod, je pošetilé. To je, shodou okolností, taky můj názor: jak dobře víte, zastávám svátostné pojetí manželství jakožto nerozlučitelného, ale nepožaduji, aby světské zákony znemožňovaly rozvody světských manželství těch lidí, kteří svátostné pojetí manželství nezastávají.
(b) Antikoncepce. Antikoncepce je proti přirozenému mravnímu zákonu a nemám tendenci ji hájit. Ale nebyl náhodou Buckleyho názor ten, že nekatolické páry, které ve svém svědomí nevidí nesprávnost antikoncepce, mohou antikoncepci používat? Nedivil bych se, pokud by to tak bylo. Ale jak říkám, jeho osobní názory na antikoncepci, stejně jako jeho osobní názor na arašidové máslo, mě zajímají méně, než to podstatné, co psal. Např. aby svět nebyl jedním velkým, rudým gulagem.
(Navíc jemu vytýkat antikoncepci je celkem mimo mísu. Buckley osobně litoval, že nemohli mít více dětí než jen jedno. Jeho manželka Patricia měla 2 ektopická těhotenství, takže pak již žádné dítě mít nemohli. Takže v důsledku dvounásobné tragédie nemohli mít další děti, které jinak chtěli. Ale samozřejmě, napsal kdysi kdesi cosi o antikoncepci, takže předem nevylučujme pro něj možnost Pekla!)
(c) Nebe. Michale, pokud se dostaneme do teologických detailů a vysvětlujeme si je, pak souhlasíme. Ale mě udivilo něco jiného – že ze všech lidí Tebe a a ze všech věcí v nekrologu (nekrologu, ne teologickém traktátu!) Tě popudí právě zmínka o Nebi jako cílové destinaci. Velký člověk zemře – a Tobě vadí zmínka o Nebi! Jak zdvořilé by asi bylo na závěr nekrologu – anebo pohřebního projevu na pohřbu – zmínit: “A, mimochodem, nezapomínejme, ten nebožtík, náš drahý zesnulý, vlastně teď již může být v Pekle!” Ano, je to teologická možnost, ale říct či napsat to je v daném společenském kontextu strašně, strašně nezdvořilé!
S pozdravem (hlavně Martinovi Čejkovi): “Ať žijí Čejeni, smrt Komančům!”
R.
Romane,
Já jsem nevyčítal Buckleymu jeho kritiku Mater et Magistra (v mnohém s ní souhlasím), ale jeho názor, že Církev je v sociálních a ekonomických otázkách nekompetentní. Tím samozřejmě netvrdím, že je úlohou Církve stanovovat oprávěnou výši daní, nicméně existují morální principy, které Církev zastává a učí, podle kterých lze poznat, zda jsou daně oprávněné, případně zda míra zdanění je spravedlivá či není. Analogicky to platí i pro jiné sociálně ekonomické otázky.
možná jsem se nesrozumitelně vyjádřil, možná jenom interpretuješ k horšímu
Není pravda, že encyklika nemůže obsahovat závazné a neomylné tvrzení. Tak, jako může obsahovat výroky nedokonalé či chybné, může obsahovat i výroky neomylné. Pokud jsou splněny podmínky neomylnosti řádného učitelského úřadu, může se neomylné učení vyskytovat v ex cathedra výrocích papežů, závěrech koncilů, bulách i encyklikách papežů.
Bucklymu vyčítám jeho dichotomii Mater si – Magistra no. Buď platí oboje nebo ani jedno.
Čtenář Čejen Ti už připomněl, že jsi zcela opominul moji základní výtku, totiž že Buckely říká “Magistře” své “no” také v otázce antikoncepce. Nebo snad víš, že by svoje veřejně zastávané stanovisko (tak jako např. M. Novak) změnil? Čejenovi děkuji i za dobrou poznámku ve věci rozvodů. Buckelymu samozřejmě nešlo jen o “rozluku od stolu a lože”, ale o možnost opakovaných sňatků. Kristus jasně říká, že definitivně ruší ustavení mojžíšského zákona o rozvodu, což platí i pro manželství přirozená.
Zemřít za politickou svobodu v liberálním smyslu nemá s mučednickou smrtí nic společného. Tím nepopírám, že svoboda, ovšem správně chápaná, není dobrem. Stejně tak je ovšem dobrem potrava, čistý vzduch či matematické vzdělání. I pro tato dobra lze zemřít, ale proč to hned spojovat s nárokem na nebe? Nechci bý cynický. Samozřejmě si vážím všech, kteří bojovali proti hydře totalitních režimů, ale i zde je třeba rozlišovat. Být obětí komunistického režimu nezakládá žádný předpoklad ke spáse . Měl jsem tu možnost žít koncem 80. let v prostředí českých disidentů. Jsem za tuto zkušenost vděčný. Součástí této zkušenosti je ovšem i vysoká míra nemravnosti, zvláště pak v oblasti šestého a devátého Božího přikázání, se kterou jsem se mezi disidenty (i křesťanskými) setkal. Z rozhovoru s některými disidenty vím, že tento proimiskuitní způsob života chápali jako přirozený doprovod oné touhy po všeobecné svobodě. Jako čerstvý a v mnohém naivní konvertita a “bojovník za svobodu” jsem se s touto zkušeností nelehce vyrovnával. Proto dost dobře nechápu, proč bych měl být za svoje postoje srovnáván s Vasilem Biľakem.
V našem liberálním prostředí se o nebi píše až moc. Kdykoli čtu nějaký nekrolog, ať už zemře fotbalista, zpěvák nebo herec, téměř vždy se v něm píše o nebi. A o tom, že v něm pokračuje ve svém dosavadním díle, samozřejmě v dojemné součinnosti s jinými fotbalisty, zpěváky, herci. A úplně stejně si pojal nekrolog Buckleyho. Vštěpovat české ateistické společnosti TAKOVOUTO představu o nebi není žádnou zásluhou. Chápu, že při psaní nekrologu se nehodí připomínat také variantu věčného zatracení, ale to je právě to, co ta naše společnost potřebuje slyšet. Zredukujeme-li poslední věci člověka jen na nebe, pak tím jenom nahráváme peklu.
jen podle paměti, …”ztrátou nebe budu oslavovat Boží spravedlnost.”
To je jistě absurdní výrok, ale biskup s bohatou životní zkušeností, věděl cosi o složitosti lidství po vyhnání z ráje. Tak touto hyperbolou ukázal, že ač nám Nebe obvykle dost daleko, ne však my Nebi. Nepochybně pro výchovu v obecné škole třeba zjednodušit teologii na nutnou strukturu schémat, ale tak není vymazán kontext i dosah. A ten je větší.
Nebe je tedy naše naděje a důvěra, ne kalkul, ne nárok. Tu s ním lze i lehce žertovat, asi jako když školní dítka se pitvoří, když přejde direktor školy. Nepřeklenutelná vzdálenost si žádá odlehčení. Viz. humor v evangeliích…
Koukám, že po marxistických teologických osvoboditelích jsou dnes v kurzu “konzervativní” teologičtí osvoboditelé anglosaského střihu. Někdo holt přirovnává komunistickou revoluci k narození Spasitele v Betlémě, a jiný za takovéto narození Spasitele považuje vznik americké demokracie (M. Novak). Obojí je rouhání, tedy alespoň z pohledu tradičních vyznavačů katolické víry. Stoupenci obou zmíněných náboženství to pochopitelně vidí jinak. Jsa příznivcem náboženské tolerance, tak Romanovi neberu jeho novou religiozitu, někdo se klaní k Mekce, druhý směrem k Soše svobody, budiž. Nicméně dosud nebylo přijato dogma Extra National Review nulla salus, a tak se snad nedopouštím hereze, když si dovolím trochu zaviklat Romanovou modlou: Michal vytýkal Buckleymu obhajobu antikoncepce, v tvé vtipné reakci jsem žádný vtip na toto téma nečetl. Hoď, prosím, jeden do placu! Dík. Pokud ti mohu poradit, tak bych to uchopil asi takto: Buckley tím, že obhajoval antikoncepci, bojoval vlastně proti komunismu, neboť lze presumovat, že by z řady dětí vyrostli komunisté.
Jo, a mimochodem, máš jeden z tvých vtipů není, bohužel, moc vtipný. Cit.: “Křesťanský sňatek je svátostí de fide; světský nikoli. Kdo neuzavře církevní sňatek, ale jen světský, má možnost světského rozvodu.” Nevím přesně, co hlásá tvá nová víra, ovšem ze zastaralého katolického pohledu je i manželství nepokřtěných nerozlučitelné, a to z moci přirozeného práva. Nicméně, jak jsem psal, jsem ochoten vaše náboženství tolerovat, a to včetně jeho proroků, kteří neúnavně zaplňují tvé nebe.
…v tom, že striktně vzato, nikdo z nás přesně neví, v jakém vztahu ke Stvořiteli WFB zemřel. Nepředpokládejme to nejhorší, předpokládejme to lepší – a tudíž naše modlitby za zemřelého (v očistci) jsou plně namístě a adekvátní. Takže v té nejdůležitější otázce, kterou Michal Semín vznesl, má pravdu.
Ale dále, obávám se, mluví spíše emoce. Editoriál “Mater Sí, Magistra No” v National Review z roku 1961 byl reakcí na encykliku Jana XXIII. “Mater et Magistra”. Encyklika není dogmaticky neomylným dokumentem, tudíž je pro katolického laika plně kritizovatelná. Buckley v editoriálu kritizoval příklon Jana XXIII. k socialismu. Rozdílný názor na míru zdanění a státní dotace není ani diskvalifikací spásy, ani “heterodoxním” názorem. Jsou však lidé, kteří – ač se považují za katolíky – nesouhlasí s Janem XXIII. v mnohem závažnějších věcech, např. v tom, že svolal II. Vatikánský koncil. A myslí si, že je katolickým počinem světit biskupy proti vůli papeže či takové biskupy následovat. Co je tedy tady tudíž heterodoxií?
A další příklady:
Křesťanský sňatek je svátostí de fide; světský nikoli. Kdo neuzavře církevní sňatek, ale jen světský, má možnost světského rozvodu.
Celibát je otázkou vnitrocírkevní disciplíny – Matka Církev má plnou svobodu rozhodnout, zda jej od svých kněží vyžaduje, či nikoli. Laici mají plné právo říci svůj názor, zda by jej vyžadovat měla, či nikoli. Říci, že celibát kněží by nemusel být povinný, ještě není neposlušností.
“Normální” podmínkou svatořečení jsou dva zázraky; jeden zázrak je však při svatořečení “prominut”, pokud adept zemřel mučednickou smrtí. Smrt v zápasu proti “bezbožeckému komunismu” (slovy encykliky papeže Pia XI. “Divini Redemptoris” z roku 1937) nemusí být nutně mučednickou, ale je k ní blíže, než nikoli. Tudíž smrt v zápasu za svobodu je určitou kvalifikací ke spáse (uznávám, nikoli stoprocentní) – a nechápu, proč to Michala popuzuje. Rozhodně je lepší zemřít v zápasu za svobodu, než v zápasu za nesvobodu. Presumpce, že oběti komunistických režimů jsou spíše v Nebi než v Pekle, pokud je presumpcí a nikoli dogmatickým tvrzením, je naprosto kóšer. Tento výrok však ze všech lidí v Československu může popuzovat snad jen Michala – anebo Biľaka, kdyby ovšem Vasil na Nebe a Peklo věřil…
A to nás přivádí k bodu poslednímu, na který upozornil již pan Josef: je dobře – není snad? – že v nekrologu uveřejněném v deníku v ateistické zemi se čtenářům připomene Nebe jako reálná možnost, jako něco, co reálně existuje, a tudíž se jím taktně naznačí, že biologická smrt není koncem, nýbrž jen přechodem k životu věčnému!? Není právě toto náhodou evangelium – tj. dobrá zvěst – že smrtí nekončíme? A není rozsévání tohoto povědomí taky evangelizací?
Ale vždy se najde někdo, kdo vám to vytkne… Napište něco hezkého o Angličanech, a ozve se vám Ir. Napište něco hezkého o Polácích, a o ozve se vám Ukrajinec. Napište něco hezkého o Židech, a ozve se vám Arab. Napište něco hezkého o Nebi a ozve se vám…
Omyl, pane Josefe. O určitých skutečnostech se píše věcně a s úctou bez ohledu na to, zda je médiem bulvární deník nebo odborný teologický časopis. Lze samozřejmě volit takový slovník, který je danému publiku nejsrozumitelnější, nikdy to však nesmí být na úkor pravdy.
Pane Semín, publikování v MfDnes a použitá nadsázka málokoho ze čtenářů vedla k úvahám tímto směrem. Ale proč ne, bude-li článek otištěn v některém z teologických časopisů…
Zdravím! Internetovým diskusím se spíše vyhýbám, ale v tomto případě učiním výjimku a zareaguji na poslední větu Tvého příspěvku, Romane. Nechci Buckleymu upřít zásluhy v těch oblastech, kde je to oprávněné, ale z hlediska katolického morálního i sociálního učení je Buckley (nevím, zda však ke konci života některé svoje heterodoxní názory neodvolal) kritizovatelný. Když pominu, že Tvoje líčení nebe, jakož i automatické vstupenky do nesbeské slávy pro “bojovníky za svobodu”, hraničí s pseudoteologií moderních bezbožeckých žurnalistů, rád bych Tobě i četnářům článku připoměnul, že Buckley odmítal kompetence učitelského úřadu Církve v sociálních otázkách (viz jeho Mater si, Magistra no), obhajoval užívání antikoncepce, rozvody a zrušení povinného celibátu pro katolické kněze. Tvůj kanonizační nekrolog není proto namístě. Zemřel-li Buckley v milosti posvěcující, pak s velkou pravděpodobností potřebuje naše přímluvné modlitby za ukrácení pobytu v očistci, nikoli vzbuzování dojmu, že je v náruči Boží.