Některá témata jsou natolik ošidná, že je jaksi jistější se jim vyhnout. Migrační krize jich nabízí přímo přehršel. Otázka, která se nabízí skoro nejvíc, je samozřejmě ta, do jaké míry jsou lidé ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu schopni (navíc v takovém počtu najednou) integrace do evropské společnosti. Od takové otázky je ovšem jen krůček k myšlence, ve společenských vědách už skoro kacířské – tedy, že lidé asi nejsou úplně stejní.

Že mají rozdílné zvyky, chování a tradice a tudíž rozdílné šance uspět v rozdílném prostředí.  Že nejsou jako nějaké univerzálně přesaditelné rostlinky, které vyrostou jak v okolí Goteborgu, tak na jihoruských pláních či v okolí Ninive. U rostlin sice v něco takového od dob Trofima Děnisoviče Lysenka už nikdo nevěří, u lidí však zjevně ano. A to i zde, v Evropě, kde přitom můžeme v přímém přenosu sledovat, jak obtížně se v jednom ekonomickém, politickém a právním společenství, jakým je Evropská unie, potýkají země, jako je Německo a Řecko.

Poukázal na to Roger Scruton ve svojí eseji Význam kultury (do češtiny přeložený Občanským institutem v roce 2012 a už jednou v Kontextech zmíněným Františkem Mikšem), kde se podivuje: „Pro mladého anglosaského návštěvníka bylo nepředstavitelné, že by taková země mohla být posuzována podle stejných kritérií jako Německo nebo Francie.“  Odvolává se při tom na svou návštěvu Řecka v 60. létech, kdy „rytmus života byl rytmem vesnice, kde dluhy a závazky jsou místní a kde se běh dne řídí sluncem, spánkem a siestou.“ Vstup do Evropských společenství a příliv evropských peněz samozřejmě změnil řeckou fasádu – ta dostala nový, obvykle předražený nátěr. Základy zůstaly stejné. „Rozdíly mezi kulturou zvykového práva a Napoleonova kodexu, mezi římským a osmanským právním dědictvím, mezi zeměmi, v nichž je zákon jasný a soudci nezkorumpovatelní, a těmi, kde je zákon poslední instancí v systému úplatků“ nelze dle Scrutona vytěsnit z mysli novým dálnicemi nebo hotelovými komplexy. „Zákony, závazky a suverenita nemají tak docela stejný význam ve Středomoří i v Pobaltí…“

Za loňský rok přišly do Evropské unie 2 miliony imigrantů, převážně ze zemí Blízkého východu a Afghánistánu, ale i několik afrických zemí či Bangladéše. Většina jich skončila v Německu (1,14 milionu). Jak se integrují do německé, švédské či rakouské společnosti? Někteří jistě dobře a někteří jistě špatně.  Nemůžeme samozřejmě o dvou milionech lidí mluvit jako by byli všichni stejní.  Ale pokud Roger Scruton napsal, že „zákony, závazky a suverenita nemají tak docela stejný význam ve Středomoří i v Pobaltí…“, bezesporu ještě větší rozdíl bude mezi zákony, závazky a zvyky v Pobaltí a v Sýrii.

Své o tom ví americký ekonom Thomas Sowell, který se otázkám úspěchu a kultury věnuje celá desetiletí. Při prezentaci tak ožehavých otázkách mu pomáhá jeden bonus – nejenže je černý jak bota (takže se dá těžko obvinit z rasismu), ale navíc se narodil v rodině služebné – samoživitelky na hlubokém jihu v době hluboké segregace a vyrůstal v 50. létech v Harlemu. Oproti profesionálnímu černochovi Baracku Obamovi, který vyrůstal v dobře zabezpečené středostavovské bílé rodině své matky, se tak může pochlubit až archetypálním černošským životním příběhem.

Ten příběh mimochodem nemusel skončit dobře. Sowell v sedmnácti letech odešel ze střední školy, aby vydělával jako poslíček nebo dělník. Sloužil pak v námořní pěchotě za války v Koreji.  Teprve poté si dodělal po večerech vzdělání a s vynikajícími výsledky byl doporučen jako stipendista na Harvard. Pokračoval pak University of Chicago, Columbia University nebo na Stanford.  V 50. létech marxista (dodnes se chlubí, že je jeden z mála, kdo přečetl opravdu celý Kapitál), stal se postupně jedním z významných zastánců volného trhu v americké veřejné debatě. Prý mu to došlo, když v roce 1960 zjistil, že stanovení minimální mzdy pro dělníky v cukrovarnickém průmyslu v Porto Ricu vedlo k jedinému – větší nezaměstnanosti.

Sowell ve zkratce tvrdí, že některé skupiny kontinuálně vykazují jisté kolektivní znaky, které predikují jejich úspěšnost či naopak neúspěšnost.  Některé kulturní zvyklosti jim pomáhají uspět, jiné naopak.  Různé skupiny jsou úspěšné (a to dlouhodobě) v různých věcech.  Domorodci v Austrálii umí najít vodu tam, kde běloch do několika dnů zemřel žízní, ale jen obtížně uspívají v moderní průmyslové společnosti. Beduín umí najít cestu v poušti, ale asi by jen těžko uspěl jako lovec tuleňů či stavitel iglú. A ať děláte, co děláte, opačně to nebude. Sowellovy výzkum ukázaly na nebezpečný mýtus hledět na migranty jako na jakousi jednotnou masu, nad kterou lze uvažovat stylem: průmyslu chybí 20 000 dělníků, pusťme sem 20 000 migrantů.  Jsou totiž migranti a migranti.

Němečtí vystěhovalci v 18. a 19. století byli prvními výrobci pian a staviteli pivovarů, ať už přišli kamkoliv – do Ameriky, Ruska, Anglie nebo Austrálie. Číňané po určitou dobu ovládali polovinu maloobchodu ve Vietnamu, na Filipínách nebo v Kambodži. Italové zakládali vinohrady v Kalifornii. Židé v USA ovládli nikoliv bankovnictví, ale krejčovský sektor a tvořící se filmový průmysl. Indové (ti chytří, z Gudžarátu, odkud byl i Ghándhí) ovládli obchod v celé východní Africe a na Fidži. V Malajsii jsou Malajci vládnoucím národem, přesto menšinoví Číňané ovládají obchod i průmysl a mladí Číňané získávají na počet obyvatel stokrát více inženýrských diplomů než Malajci. V Indonésii je Číňanů jen pět procent, ale vlastní čtyři pětiny kapitálu. Američané asijského  původu tvoří jen dvě procenta obyvatel USA, ale tvoří 17 procent studentů PhD technických oborů.  Igbové v Nigerii (to jsou ti, o kterých pak svět slyšel díky válce v Biafře) využili britské koloniální nadvlády k tomu, aby se naučili anglicky a byli při prohlášení nezávislosti prakticky všichni gramotní, zatímco vládnoucí muslimský sever tvrdošíjně setrvával ve feudální nečinnosti. A zatímco Židům, Němcům či Skandinávcům a Číňanům a Japoncům se v USA daří, Hispáncům a černochům ne.

Nevíme přesně proč (zde se třeba Sowell neshodne s více genetikou ovlivněným Charlesem Murrayem), ale určité skupiny obyvatel prostě mají (převážně) určité rysy. A nelze to vysvětlit působením vnějších vlivů. Židovští a italští přistěhovalci začali masově přijíždět do USA přibližně ve stejnou dobu, ve 20. léta 19. století, a za stejných podmínek, často žili ve stejných čtvrtích a jejich děti chodily do stejných škol. A přesto – jejich osudy byly dramaticky rozdílné – Židé se poměrně brzo stali úspěšnou skupinou, zatímco Italové dlouho zůstávali „zlodějskou rasu“.  Proč se některým skupinám daří a jiným ne? Například v  případě amerických černochů viděl Sowell problém v jejich sebedestruktivní subkultuře, která paradoxně nepramenila z afrických kořenů (jak se snaží dokázat zastánci různých afrických studií), nýbrž mnohé převzala z „redneck culture“, neboli bílé buranské kultury potomků irsko-skotských přistěhovalců, kteří se usadili na americkém jihu.

U „buranů“ je vhodné se na chvíli zastavit. Lidé z periferie, obvykle hor či pouští, podněcují naši romantismem ovlivněnou fantazii. Skotští horalové, arabští beduíni, američtí hraničáři… jsou obvykle spojování se svobodomyslností, nezávislostí, sympatickým odporem k autoritám. Zrovna tak je lze ale označit za lidi anarchistické, s averzí k pravidelné práci, s nezájmem o vzdělání, s do extrému vyhnaným pojetím osobní cti, častým sklonem k násilí, lehkomyslným vyhledáváním vzrušení, nespoutanými emocemi či silnými rodovými vazbami (které ztěžují jejich plnou integraci do moderního státu).  Takto popsal Sowell obyvatele amerického Jihu irsko-skotského původu (a připočetl jim k tomu ještě alkoholismus a promiskuitu) slovy nejrůznějších dobových pozorovatelů. Leccos z toho se dá rozhodně použít i pro obyvatele Blízkého východu. Leccos z toho bych po pravdě mohl použít například i pro své černohorské přátele, samé sympatické kumpány, jejichž vztah k času, práci a soukromému majetku někoho jiného, než lidí z jejich nejbližšího okolí, je ale poněkud rozevlátý…

Rozdílů mezi imigranty si byli vědomi v USA. V době neomezeného masového přistěhovalectví na přelomu 19. a 20. století vznikla tzv. Dillinghamova komise amerického kongresu. Několik let důkladně zkoumala integraci přistěhovalců, úspěch jejich dětí, gramotnost, sociálně-patologické jevy, vztah k demokracii, alkoholismus atd. Z dnešního hlediska to zní úsměvně. Přistěhovalci z jižní a východní Evropy (a dost se v komisi věnovali i Čechům a Slovákům) prý tvořili hrozbu Spojeným státům, protože jsou hloupí, moc pijí a nemají ty správné republikánské instinkty. Naopak ti ze severní a západní Evropy měli být i nadále vítáni. To o slovanské, židovské a italské hrozbě se zjevně nevyplnilo, i když například mafie – produkt to italské imigrace – dala Spojeným státům docela zabrat. Na druhou stranu asi nikdo nemůže popřít, že přistěhovalci z Německa, Norska či Švédska prostě byli těmi zdaleka nejméně problémovými a nejrychleji se integrujícími a nejúspěšnějšími přistěhovalci. Ostatně i v řádně sluníčkových českých kruzích je dosud v módě zanadávat si na český „buranov“ a srovnat ho s osvícenými Skandinávci, kteří nekradou, mají povinnou otcovskou dovolenou a fungující sociální stát, který se tak hezky – a ve všech směrech – postará i o vaše dítě.

Jak si v takové optice stojí přistěhovalci ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu? Předně, pochází ze zemí, kde se gramotnost pohybuje od 38 do 85 procent. O Evropě toho pravděpodobně řada z nich moc neví. Už doyen orientalistiky Bernard Lewis upozornil na zásadní nepoměr v zájmu o okolní svět mezi světem islámu a Západem. Zatímco v Evropě šly cestopisy od středověku na dračku, v Osmanské říši svět nevěřících prakticky nikoho nezajímal. Navíc povolil sultán knihtisk až necelých 300 let po Gutenbergovi.  A ani poté se moc netisklo. A netiskne se dodnes… v celém arabském světě se za rok přeloží do arabštiny jen tolik zahraničních autorů, kolik jich přeloží malinký Izrael nebo krizí sužované Řecko. Celý arabský svět se může pochlubit pěti Nobelovými cenami za mír, ale jen jednou za vědu (Egypťan Ahmed Zewail za chemii, ale i ten působí v USA). Citační index je zanedbatelný, znalost cizích jazyků nízká. Ponechme nyní stranou morální aspekt uprchlické krize. Čistě pragmaticky to není vzdělanostní struktura, která je pro ekonomiku hostitelských zemí potřebná a to už potvrzují první zprávy zaměstnavatelů.

Ale co kultura ve smyslu chování, zvyků? Během roční mise v Afghánistánu jsem pochopil, že ne rok, ale roky jsou potřeba, aby člověk jako já pochopil fungování místní společnosti. A to jsem člověk odjakživa se zajímající o jiné kultury a s desítkami načtených knih o Afghánistánu. Říkám to nerad, ale podvod, klam a vpravdě orientální lstivost byly každodenním chlebem našich partnerů, kteří dokázali během sekundy kompletně změnit výraz – a z nejlepšího přítele se změnili na zavilého nepřítele a zase zpět. Často velmi expresivní projev byl něco úplně jiného, než na co byl člověk zvyklý. Dochvilnost, pravidelnost, dodržování závazků a daného slova, to vše byly pro většinu neznámé pojmy.  Neříkám to se záští. Spíš s lítostí, že jsem do způsobu jejich konverzace neproniknul.

Lze s tím něco dělat? Ano… Etnika či skupiny obyvatel v dějinách měnily své kulturní vzorce. Skotsko, které bylo násilnou periferií Evropy a místem, odkud pocházela prapůvodní „buranská“ „redneck“ kultura amerického jihu, se stalo jedním z kolébek osvícenství a průmyslové revoluce. Zaplatilo za to ovšem cenu – Skotové přijali angličtinu a masověji se začali identifikovat se Spojeným královstvím a jeho zákony a pragvidly.  Může se něco takového stát přistěhovalcům? Těžko. Do jaké kultury je integrovat? Do o sobě samé neustále pochybující německé kultury? A jak, když neumí německy. Pravda, nedávno vyšel ve Foreign Policy zajímavý text o tom, jak se stará generace imigrantů obává té nové (což mimochodem pěkně dokazuje, že naopak některé vlastnosti jdou napříč kulturami – obvykle ty špatné, například závist a obava o dobré bydlo). Zmiňuje ale snahu Německa přistěhovalce integrovat. Jak jsou k dispozici jazykové kurzy například. Jenže když si dá člověk tu práci, zjistí, že kapacita regulérních kurzů je dávno vyčerpána a německá vláda dává peníze komukoliv, kdo potvrdí, že umí učit němčinu a ukáže doklad alespoň jednoho imigranta, aniž by kdokoliv kontroloval, zda nějaký kurz vůbec proběhne.

Zní to sice jako samozřejmost, ale stojí za to to připomenout: Sowell opakovaně zdůrazňuje zásadní důležitost ovládnutí jazyka. Samozřejmost to ale není v situaci, kdy se v USA a Velké Británii často učí tzv. substandard English a kdy řada tureckých dětí v Německu mluví tureckým etnolektem němčiny. Především si ale musí migranti pomoci sami. Thomas Sowell: „Nedokážu si vzpomenout ani na jednu jedinou skupinu na světě, která by se dostala z chudoby skrz politické prostředky. Receptem na úspěch se stala tvrdá práce, schopnosti a dovednosti práce a úspory.“

Vyšlo v druhém letošním vydání revue Kontexty, kterou vřele doporučujeme vaší pozornosti!