Udržení Kaddáfího u moci byť jen v části Libye by nyní znamenalo neúspěch Západu, následně ztrátu loajality našich spojenců a sympatizantů ve třetím světě a zajistilo by nám navíc i zaručeného nepřítele.

Ve středověké teorii války jednou ze sedmi podmínek její spravedlnosti byla spravedlivá příčina. Tu představovaly: a) sebeobrana, b) ochrana nevinných, c) potrestání velkého zla. Pod velkým zlem se rozuměly kanibalismus či přinášení lidských obětí.

A jak je to dnes se spravedlivým vedením války? Země, které lidská práva dodržují či se dodržovat snaží (stručně řečeno: my – Západ), mají právo intervenovat vůči režimům, které je masivně nedodržují, v důsledku čehož místnímu obyvatelstvu hrozí humanitární katastrofa. Mají právo intervenovat, nikoli však povinnost. Primární povinnost vlády je vždy jen vůči vlastním občanům.

Intervence v Libyi? Ukvapený nápad Je prozíravé a správné prosazovat zároveň své ideály (svobodu, lidská práva) i své zájmy (svobodu, bezpečnost, prosperitu). Politika prosazující pouze ideály, nikoli však zájmy, je naivní; ovšem ta prosazující pouze zájmy, nikoli však ideály, je cynická. Má-li stát za to vojenská intervence v zahraničí, jež si nutně vyžádá nemalé prostředky všech daňových poplatníků a životy některých (mnohých?) vojáků, měla by být v souladu se zájmy i s ideály zároveň.

Ve světě existuje spousta nespravedlivých režimů, pod nimiž jejich občané trpí; leč nelze očekávat, že my-Západ budeme intervenovat všude, že budeme vlastními intervencemi napravovat všechny křivdy světa. To by totiž bylo křivdou vůči našim daňovým poplatníkům a vojákům a nakonec by to bylo i proti našim zájmům, neboť kdybychom jednoho dne byli napadeni my, mohli bychom zjistit, že nemáme dost prostředků k sebeobraně či ochraně spojenců.

Kaddáfí před rokem 2003 přes třicet let sponzoroval protizápadní terorismus. Když však na podzim 2003 shledal osud Saddáma, přešel, tak řečeno, „na druhou stranu“. Pak už nebyl protizápadní a z mezinárodního hlediska nepředstavoval hrozbu. Byl to jedovatý had, leč od roku 2003 nikoli nepřátelský.

Měl Západ v Libyi intervenovat, aby pomohl povstalcům či zachránil Benghází? Nejsem si tím jist.
Za prvé, kdo jsou oni povstalci, kdo jsou jejich vůdcové, jaké mají názory? Jsou prozápadní? Když jim pomůžeme odstranit Kaddáfího, budou na naší straně? Pomohou nám v našich válkách? Pomohou nám v Afghánistánu?

Za druhé, je nesprávné ve světě vzbuzovat iluzi, že Západ – či především Západ – bude intervenovat ve všech humanitárních konfliktech. Západ nemůže hasit všechny požáry světa. Na to nemáme dost prostředků a vojáků. A navíc ty obranné prostředky, které máme, potřebujeme především pro obranu vlastní svobody, bezpečnosti a prosperity. To je naše hlavní povinnost vůči vlastním občanům.

Za třetí, Libye byla a je především problém arabského světa. Když Kaddáfí masakroval vlastní civilisty, mravní povinnost zasáhnout na ochranu arabských životů ležela především na ostatních arabských vládách. Co arabské země udělaly pro Araby v Libyi? Financovala snad Saúdská Arábie expediční sbor na ukončení násilí v Libyi? Iniciovala snad vznik takového expedičního sboru? A když se západní země rozhodly zasáhnout, slíbila snad – spolu s ostatními bohatými arabskými zeměmi – že tuto intervenci alespoň zaplatí? Proč to neudělala? A požadoval to od ní někdo? Události v Libyi byly a jsou selháním především vlád arabských.

A za čtvrté, v posledních pětačtyřiceti letech se stalo zvykem, že když je Západ ve válce a dříve nebo později dojde k prvním mrtvým a k prvním chybám (k nimž v každé válce nutně dříve či později dojde), podstatný segment západní levice přestane být loajální vůči svým zemím a svým vládám. Je to smutné, ale je to tak. Proto z ohledu na tento vnitropolitický aspekt – neloajalitu doma – by západní vlády k vojenským intervencím v zahraničí měly přistupovat, jen když je to pro naše ideály i zájmy zásadní.

Ze všech těchto důvodů, kdyby to bylo jen na mně, hlasoval bych proti intervenci v Libyi.
Poučit se z chyb válek proti Saddámu Husajnovi Jenže západní aliance se v Libyi rozhodla zasáhnout a tím se celá situace změnila. I kdyby zásah v Libyi předtím našim zájmem nebyl, nyní, v důsledku rozhodnutí Západu, se našim zájmem stal. A to přináší dva imperativy:

Za prvé, Česká republika má být loajální vůči spojencům. Je to v souladu s našimi ideály i zájmy. Kdybychom nebyli loajální vůči spojencům teď, jak bychom mohli očekávat, že oni budou loajální vůči nám v budoucnu?
A za druhé, když už se západní aliance rozhodla v Libyi intervenovat, hlavní otázkou dne už není situace v Libyi, nýbrž věrohodnost západní aliance.

Udržení Kaddáfího u moci byť jen v části Libye by nyní znamenalo neúspěch Západu, následně ztrátu loajality našich spojenců a sympatizantů ve třetím světě a zajistilo by nám navíc i zaručeného nepřítele na život a na smrt – Kaddáfího. Opakovala by se situace z Iráku v letech 1991 – 2003: úder proti Saddámovi, jeho porážka, leč ponechání u moci z něho -bez ohledu na to, čím byl předtím – učinilo zapřisáhlého protivníka. Jedovatého hada, který není vůči nám nepřátelský, lze nechat na pokoji. Když se však někdo rozhodne na jedovatého hada udeřit klackem, ať si je raději stoprocentně jist, že ho tím úderem vyřídí jednou provždy.

Nezničí-li Západ režim Kaddáfího poté, co vstoupil do války proti němu, ztratí věrohodnost a respekt ve světě. Tato ztráta následně povzbudí všechny světové protizápadní diktátory, oportunisty a potenciální agresory, čehož důsledkem bude konfliktů více, nikoli méně, a krvavějších. Neochota či neschopnost Západu vyřídit Kaddáfího nyní by v posledku mohla vést k humanitárním katastrofám větším a horším, než by byla bývala „jen“ zkáza Benghází. Rozhodl-li se jednou Západ jít do války, byť to rozhodnutí mohlo být ukvapené, nyní mu zbývá už jen jedna možnost: vítězství, definované jako exitus Kaddáfího režimu. A pak se z Libye rychle stáhnout.

Vyšlo 28.3. 2011 v Hospodářských novinách