Z vývoje ohledně migrace by měli mít euroskeptici radost. Mezi státy EU se staví ploty, hroutí se Schengen – vlajková skříň integrace – a brutální vynucení kvót dokazuje, že to s těmi hezky znějícími frázemi o jednotné Evropě rovnoprávných národů, soudržnosti a důvěře nebude tak horké, jak se nám původně servírovalo. Všechny ty řeči o společných evropských hodnotách, zájmech, o řeckém kavárníkovi, portugalské důchodkyni a italském hoteliérovi, kterými nás krmila evropská propaganda, se v těchto dnech ukázaly bát passé. Jak půvabně znějí slova europoslankyně Roithové: „A nevěřte zlomyslným lžím, že nám jižní země budou posílat azylanty“

Národní košile, evropská kabát

V téhle krizi se ukázalo, že košile je bližší než kabát. Že každý hraje na sebe. Řekové, Makedonci a Srbové pouští uprchlíky dál, jen aby jim nezůstali na krku… Visegradská skupina se hlasováním Polska konečně ukázala být tím, co každý zasvěcený už dávno tuší: mrtvým pomníkem nadějných časů 90.let.  Německo svým sólovým rozhodnutím otevřít hranice problém nejprve prohloubilo, aby,ho pak kvótami „vyřešilo“.  Maďarsko, které jediné bránilo schengenské hranice tak, jak se k tomu zavázalo, je na Západ od nás popisováno jako polofašistická diktatura… (přitom i pro Maďary by bylo bývalo jednodušší uprchlíky na hranici naložit do vlaků a odvézt do Rakouska).

Je poctivé si přiznat, že měli pravdu ti, co varovali před tím, že lisabonská smlouva umožní vnitřní redistribuci uprchlíků v rámci Evropské unie a že zrušení vnitřních hranic má i svou cenu.  „Já sem to říkal“, mohou říkat všichni ti, co byli proti Lisabonské smlouvě či přímo proti vstupu do Evropské unie. A další vývoj jim bude posílat vítr do plachet.

Těch 160 000 uprchlíků, které si máme v rámci EU přerozdělit, totiž nebude ani zdaleka (a o tom není ani nejmenších pochyb) to poslední číslo. A občané, kteří vidí poslední rok procházet děravými hranicemi tisíce uprchlíků, se z Bruselu dozvídají takové špeky jako že „Reakce Evropy v posledních měsících byla komplexní a rozhodná“. To jsou chvíle, kdy člověk  zapochybuje o zdravém rozumu  členů Evropské komise a vzpomene staré pravdy, že v Bruselu se člověk „buď uchlastá nebo zblbne…“.  Realitou ale je, že pod dojmem celé krize a lidských tragédií, které jí doprovází, dochází k razantnímu obrácení evropské (především německé, ale ono už je to skoro jedno) migrační politiky.  Bojovat proti působivým záběrům utopených dětí a trpících matek je obtížné a zastánci imigrace si užívají (a zneužívají) pocit morální převahy nad těmi obezřetnými, kteří zdvihají varovný hlas.

Kult sentimentality

Naše společnost se vyžívá v sentimentalitě, o jejímž „toxickém kultu“ napsal britský psychiatr Theodore Dalrymple celou knihu. Takže se rozplýváme nad zastřeleným lvem v Africe a nebo se rozčilujeme nad maďarskou novinářkou, která údajně nakopla (či nenakopla, ale to je teď jedno) syrského uprchlíka. Proboha, ten člověk přitom utíká ze země, kde se mučí a vraždí lidi po tisících způsobem hodným Gestapa  či NKVD, a miliony lidí v Evropě řeší, jestli na své cestě za lepším zakopl nebo mu nějaká kameramanka podrazila nohu!! Ani jedno video z bojů v Sýrii a masakrů tam učiněných ale nemá na youtube tolik zhlédnutí jako tahle pakárna.

Ti, kdo si tu sentimentalitu mohou nejsnáze dovolit, jsou lidé ze středních a vyšších vrstev. To jsou novináři, to jsou autoři petic na podporu uprchlíků, to jsou lidé, kterým v anketách dávají novináři prostor. To všechno jsou mimochodem lidé, kteří se (alespoň krátkodobě) uprchlíků opravdu bát nemusejí. Nežijí v blízkosti uprchlických táborů a žádný Hasan jim nevezme práci, ani nebude zabírat místo ve frontě na Úřadu práce.  Je v tom trochu povýšenectví, ostatně typickém pro ty, kteří (jak kdysi napsal izraelský satirik Ephraim Kishon) dávají na prvního máje svému sluhovi volno a na svůj mercedes pověsí rudou vlaječku…

Samozřejmě, že Evropa zvládne přijmout 160 000 uprchlíků, zvládne jich dokonce i pětkrát či desetkrát tolik. Je ale fér si říct, za jakou cenu, s jakými riziky, a kdo ti lidé jsou.  Představa o tom, že to jsou ti, kdo nám vyrovnají demografický deficit (jak se poněkud zavádějícím způsobem u nás připisuje Pavlu Bělobrádkovi, ale o čem se otevřeně mluví v Německu)  nebo, že zaplní chybějící místa v průmyslu, připomíná totalitní sociální inženýrství v jeho nejhorší tradici. Lidé nejsou jen nějaká zaměnitelná čísílka a proto, když nám chybí, řekněme  13 453 zaměstnanců v těch a těch oborech, tak se podíváme za hranice a ejhle: v Sýrii je zrovna 13 453 lidí, co se chce dostat do Evropy, tak tím je to vyřešeno. Zapomíná se na to, co tak pěkně popsal britský filozof Roger Scruton. A sice, že „demokracie vděčí za svou existenci loajalitě vůči státu“. Že lidé jsou spojeni společnými zájmy na jistém území. Spojují je prvky společné kultury a jistota vzájemné sounáležitosti, tolerance a svobody. Že loajalita vůči státu je silnější než loajalita vůči náboženství, klanu či velkorodině.  Žádného Čecha, ani sebevětšího zločince, nenapadne se obhajovat třeba tím, že ten, koho okradl, byl Moravák či protestant.  To, že jsme v bolestivých procesech překonali naše partikulární identity (které tím nezmizely, jen už nehrají tu klíčovou roli) vedlo k tomu, že žijeme v právním státě, kde zákon platí pro Čecha i Moravana, měšťana i sedláka, muže a ženu, protestanta i katolíka. Třeba ve středověku tomu tak nebylo.

Klan je víc než národ

Ale je tomu tak ve společnostech Blízkého východu, kde moderní stát je jen tenoučkou slupkou, jak se ukázalo v Iráku, Sýrii či Libyi? V zemích, kde se lidé okamžitě obrátili ke svým tradičním a blízkým identitám? Kmenové, klanové, náboženské? Zjevně není. A opět, nepochybuji, že mnozí z těch, kdo prchají do Evropy, chtějí uprchnout z pasti těchto identit, které jejich země uvrhly do sektářské války. Asi to ale nebudou tito, kteří odmítají balíčky červeného kříže, protože je na nich kříž…

Ale jak zjistit pravdu? Jak posuzovat každý jednotlivý případ? A jak to vyřešit v situaci, kdy nás nezodpovědná politika evropských států dovedla k tomu, že ti lidé jsou již zde v statisícových počtech a velmi pravděpodobně se je nepodaří nikdy dostat pryč. Kam také? Do Sýrie, do Libye? Do rozpadlých válčících států?

Nikdo, snad ani docent Konvička, nemůže zůstat slepý a hluchý, když vidí zoufalé lidi, často s malými dětmi, jak se snaží dostat někam, kde se jim nabídne lepší život. Jim se nedivím. Na jejich místě bych udělal vše pro to, abych se Německa dostal. Pral bych se s policisty, stříhal bych díry v plotě, podplácel, lhal, podváděl, … A mimochodem, o orientální lstivosti a prohnanosti se nevypráví zbůhdarma. Lidé z Blízkého a středního východu jsou ve svém jednání mnohem expresivnější, hlučnější, emotivnější a – přiznejme si to  –   často i přesvědčivější, než racionální Evropané. Osobně jsem nezažil lepší herce než Afghánce, kteří dokázali ve vteřině změnit náladu z nejlepšího přítele ve smrtelně uraženého protivníka. I to je třeba brát v úvahu, když kritizujeme třeba maďarské policisty. Zkuste si být dny a týdny obklopen takovým prostředím.

A taky vím, že tohle jsou záběry mediálně nejvděčnější. Že z nich kameraman vždy  zabere raději matku s dítětem, než partu mladíků vedle.  A taky si každý reportér vybere raději jako mluvčího uprchlíků anglicky mluvícího inteligenta než někoho negramotného. Vzniká tím ale mylný dojem, že do Evropy míří davy syrských inženýrů. Nemíří.

Imigrace obohacuje?

Obohatí nás imigrace? Jak? Čím? Obohatí nás, když bude ve městě kromě kostela i mešita? Pokud ta mešita bude stát, pravděpodobně se nic hrozného nestane. Pokud ne, určitě se nic nestane. Obohatí nás, že bude v ulici Syřan a naše děti budou ve třídě s Afgháncem? Možná. Ale obohatí to naši společnost nějakými měřitelnými ukazateli? Vyšším HPD, vyšší vzdělaností? Větší mírou inovací? Podívejme se na hodnoty, které arabský svět vykazuje. Se vším bohatstvím, které arabský svět má, se v celém arabském světě (skoro 300 milionů lidí) ročně přeloží méně knih než v Izraeli nebo Řecku. Zhruba 40 procent lidí je negramotných. Počet vědeckých prací je v poměru k vyspělým průmyslovým státům na úrovni statistické chyby (dvě procenta). Citační index je minimální.  A to se nebudeme raději pouštět do tak politicky nekorektní záležitosti jako je průměrné IQ (je totiž politicky korektní říci, že průměrný východoasiat má větší IQ než průměrný Evropan, ale nikoliv už, že Evropan ho má vyšší než Arab).

To neznamená, že imigranti jako takoví nemohou být přínosem. Jde ale o to, jací. Existuje samozřejmě individuální variabilita. Ale každý se asi shodne na tom, že – i když mohou být výjimky – příliš mnoho beduínů by nebylo dobrými lovci tuleňů a naopak většina Eskymáků by nebyla dobrými průvodci Saharou. Různá etnika a různé kultury jsou obvykle lepší v něčem. Jak napsal americký ekonom Thomas Sowell (sám černý jak bota, takže mu nikdo nemůže vyčítat rasismus): „když se divám na NBA, je to zjevný důkaz, že potomkům otroků ze západní Afriky jde basketbal lépe než komukoliv jinému. A naopak u pivovaru, který hru sponzoruje, si můžeme být jisti, že ho před nějakými sto padesáti lety založili němečtí imigranti“. Ano, v USA, Kanadě, Austrálii či Rusku to byli vždy Němci, kdo založili pivovar a třeba také jako první vyráběli piana. Číňané vlastní čtyři pětiny kapitálu v Indonésii. To samé platí o Indech na Fidži. Židé tvořili v předválečném Polsku či Maďarsku polovinu lékařů a v USA dominovali dvěma dosti odlišným odvětvími: krejčovství a filmovému průmyslu. Když z Polska emigrovali do USA Žid a Polák, Žid si otevřel krejčovskou dílnu a Polák (či Slovák a hodně Čechů) šel pracovat do dolů nebo oceláren. Přistěhovalci německého původu ovládali v Brazílii ještě v polovině 20.století většinu průmyslu a obchodu. Číňané v Malajsii získávají mnohonásobně více inženýrských titulů než většinoví Malajci. V Nigérii žije většina obyvatel v severních muslimských provinciích, ale drtivá většina studentů jsou ti z křesťanského jihu (ano, z toho, co se kdysi nazývalo Biafrou…).

Ačkoliv se jistě řada imigrantů z Blízkého východu do evropských společností začlení, imigrant ze Sýrie či Afghánistánu bude statisticky více nezaměstnaný, více trestaný, méně vzdělaný (a to i jeho děti, které už zde budou chodit do školy)  a více pobírat sociální dávky (více o tom třeba zde britský historik Niall Fergusson při popisu situace ve Švédsku, kde je nezaměstnanost obyvatel narozených mimo Švédsko dva a půl krát vyšší než nezaměstnanost Švédů).

Jenže i při sebeoptimističtější představě o uprchlících je tu ještě jeden problém. Žádná skupina obyvatel v dějinách se po společenském žebříčku nevyšplhala díky politice. Vždy to bylo díky ekonomickému vzestupu způsobenému schopnostmi a znalostmi té či oné skupiny. Nejenže jim v tom politické prostředky nepomohly, ale ani jim politické prostředky neuškodily, pokud se o to stát či společnost snažila. Bojkoty židovských výrobků či pogromy na čínské dělníky nezabránily nikde Židům či Číňanům ve vzestupu. Jenže dnes to není tak, jako když čeští zedníci jezdili stavět po velkém požáru Hamburg: že si prostě stoupli na náměstí a nechali se najmout na práci. Jen získat povolení pracovat, nemluvě už o podnikání, je záležitost spíše na roky, než měsíce. Po celou tu dobu budou uprchlíci (a to i ti, co pracovat či podnikat chtějí) klienty sociálního systému. Takže i těm, kteří by měli zájem na integraci a sociálním vzestupu, v tom paternalistický stát zabrání.

Jenom my jsme xenofobní?

A bude také méně vnímavý k liberálně-demokratickým hodnotám evropské společnosti. Když britský historik David Frimkin ve své kapitální práci „ A Peace to End All Peace“ hodnotil všechna ta nedorozumění, omyly a chyby, které vedly k evropskému (především britskému) angažmá v arabském světě za první světové války, upozornil i na to, jak naivní byl pokus Evropanů vládnout (či více či méně nenápadně ovládat) asi nejvíce xenofobnímu místu na světě.  Ano, je načase si přiznat, že jen proto, že jsme na Západě vymysleli koncept xenofobie, rasismu a nesnášenlivosti, to neznamená, že xenofobní a nesnášenlivý a rasistický může být jen bílý Evropan (či Američan). V kmenově-klanové společnosti, jakou dosud do značné míry arabské společnosti jsou, nemá nikdo rád nikoho. Sunnité šíity, jeden kmen druhý kmen, jeden klan vedlejší klan a jedna rodina sousední rodinu. Vesměs je ale spojuje jedno: nepochopení neislámského světa. Nepochopení toho, že vůbec někdo není muslim. Jsme tak zvyklí na hluboký zájem o jiné kultury (na Západě přece vznikla etnografie, kulturní antropologie, egyptologie, orientalistika atd. atd.), že si ani nedovedeme představit, že někoho vůbec nezajímá, co a) bylo na jeho území před islámem (všechny ty vykopávky dělali Evropané) b) co je mimo svět islámu. Zahleděnost do sebe, kterou naši pokrokoví intelektuálové tak rádi vyčítají onomu průměrnému Čechovi, je v arabských zemích (stejně jako třeba v Afghánistánu či Pákistánu) stokrát, tisíckrát horší… A navíc, ono to s těmi Evropany nebude tak zlé. všimněte si, kdo pomáhá muslimským uprchlíkům. Kdo jsou ti dobrovolníci z celé Evropy, kteří jezdí zachraňovat imigranty na pobřeží Řecka či kteří jim vozí jídlo do Maďarska? Kolik je mezi nimi členů početných muslimských komunit v Evropě a kolik „původních“ Evropanů?

Naše slabost

A na závěr si přiznejme: Strach z uprchlíků je také výrazem naší slabosti. Sebevědomá, hodnotově ukotvená společnost by je dokázala integrovat. Tak jako dokázali Američané ve svém tavícím kotli integrovat přistěhovalce od Německa přes Sicílii (za cenu existence mafie v USA ovšem.. na to se zapomíná) po Čínu.  A také, nebýt sociálního státu, jednak by sem tolik uprchlíků nešlo a jednak by se snáze integrovali

Ale sebevědomou společností nejsme mimo jiné i kvůli těm zastáncům nové levice, kteří po nás nyní chtějí, abychom uprchlíků přijali co nejvíc. Ti do nás zaseli sémě viny a pochyb o západní civilizaci jako takové, která je vina za vše – od křížových válek přes kolonialismus až po globální oteplování. Zaseli ten koncept viny, který je tak naprosto cizí kultuře islámské (slyšeli jste někdy někoho v arabském světě omluvit se třeba za otrokářství, které přitom má na svědomí nejméně stejné množství odvlečených černých Afričanů jako otrokářství západní a navíc třeba v Saudské Arábii bylo legální do roku 1962?).  To co my chápeme jako vstřícnost a sebereflexi, chápou oni (přesně řečeno většina z nich) jako slabost a poraženectví. A sociální stát nezměníme. To by totiž najednou byli proti i všichni ti, kdo dnes na náměstí nosí šibenici a jsou schopni se vrhnout na první ženu v šátku, kterou vidí.

Narukovat..

Takže buďme realisté. Ani jedno nezměníme. Nestaneme se sebevědomou společností, ani  neomezíme sociální stát. Tak si to alespoň nedělejme horší. A dělejme něco pro to, aby k nám uprchlíků přicházelo co nejmíň. Ano, budujme i ty ploty. Záchytná střediska. Pomáhejme v zemích, odkud přicházejí (je to sysifovská práce, ale budiž).  Jen mám obavu, že v evropské  byrokratické struktuře už nejsme schopni ničeho více, než frází a projektů, kde tři čtvrtě nákladů půjde na vlastní provoz. A kdyby to šlo (jako že nejde) zkusme nafackovat Georgi Sorosovi za to, že financuje webové stránky a brožury, které lákají uprchlíky do Evropy a vysvětlují jim, kudy na to. A mimochodem, ten nápad vycvičit mladé muže ze Sýrie a poslat je zpět bojovat (taky nereálné, já vím, ale hypoteticky…) taky není špatný. Naši humanisté se ohánějí tím, jak nás přijali na Západě, když naši předci prchali před nacismem a komunismem. Pomineme-li asi tisíc rozdílů, tak v době války (druhé světové) prakticky každý český zdravý uprchlík mužského pohlaví narukoval. A v Sýrii je válka, ne..?

Vyšlo na www.pravybreh.cz 25.9.2015