Poté, co však Gerald Posner v roce 1993 zveřejnil svou knihu Case Closed: Lee Harvey Oswald and the Assasination of JFK (Případ uzavřen. Lee Harvey Oswald a atentát na JFK), každý seriózní publicista a historik uznává, že 22. listopadu 1963 na Kennedyho střílel Lee Harvey Oswald – a jen Oswald. Počítačová analýza Zapruderova amatérského filmu, který atentát v přímém přenosu natočil, dokazuje, že střílel Oswald.
Oswald, který byl komunistou, střílel rovněž v Dallasu v dubnu 1963 na pravicového generála Edwina Walkera z téže zbraně (6,5 milimetrové pušky Carcano) a nábojem ze stejného zásobníku, který v listopadu téhož roku použil při vraždě Kennedyho. Ukázalo se, že v obou případech byl totožný střelec i použitá zbraň a zásobník. To, že střílel na Walkera, později dosvědčila i vdova po Oswaldovi Marina.
Slabina konspiračních teorií
Slabina “kennedyovských” konspiračních teorií – atentát spáchala například CIA, FBI, generálové-jestřábi z Pentagonu či velkokapitál – spočívá v tom, že neposkytují odpověď na zásadní otázku: Cui bono? Zavražděním Kennedyho se totiž americká politika v žádaném směru vůbec nezměnila. Viceprezident Johnson v postu prezidenta USA pokračoval v politice JFK – a nakonec i intenzivněji a úspěšněji než Kennedy.
Zastřelením Kennedyho se politika USA nezměnila, takže Američané, kteří s ní nesouhlasili, si jeho smrtí nepolepšiliJohnson podporoval hnutí za občanská práva černochů, zavedl sociální programy pro chudé a vojensky pomáhal Jižnímu Vietnamu, aniž by však nastal přímý konflikt se Sovětským svazem (SSSR). Všechny tyto politické cíle prosazoval či inicioval Kennedy a následně prosadil a uskutečnil Lyndon B. Johnson. Zastřelením Kennedyho se politika USA nezměnila, takže Američané, kteří s ní nesouhlasili, si jeho smrtí nepolepšili.
Věrohodnější by mohla být hypotéza, že za atentátem byl vůdce kubánské revoluce Fidel Castro, aby se pomstil za osm (oficiálně přiznaných) pokusů CIA o jeho zavraždění. Oswald totiž v září 1963 – dva měsíce před svou střelbou v Dallasu – navštívil kubánskou ambasádu v hlavním městě Mexika. Tato teorie však má také trhlinu – Američané by na to dříve, či později přišli.
Neodůvodněná role KGB
Johnson sice nezaútočil na Kubu kvůli strachu z jaderné války se Sověty – krátce po atentátu v Dallasu americká vláda skutečně potlačila informace o Oswaldově návštěvě kubánské ambasády v Mexiku, aby rozzlobený americký lid nepožadoval potrestání Kuby, což by mohlo vést ke konfliktu se Sověty -, ale Castrovi by se později stala “nehoda”. To však nenastalo, z čehož vyplývá, že následní američtí prezidenti neměli důkaz, že za atentátem na JFK byl Castro.
Nadále však zůstává otevřená možnost, že Oswald sice střílel sám, ale někdo mu myšlenku atentátu vnukl. Například legendární šéf kontrašpionáže CIA v letech 1954 až 1975 James Jesus Angleton považoval za předčasný závěr Warrenovy vyšetřovací komise atentátu na JFK – v čele s předsedou amerického Nejvyššího soudu Earlem Warrenem -, že vrah nebyl součástí spiknutí.
Proč by Moskva chtěla Kennedyho smrt, pokud s ním dokázala spolupracovat?Generál rumunské komunistické Státní bezpečnosti Securitate Ion Mihai Pacepa, který v roce 1978 zběhl na Západ a dodnes je nejvýše postaveným přeběhlíkem z tajných služeb zemí bývalého východního bloku, tvrdí: “Šéfové zpravodajských služeb satelitů Moskvy byli jednoznačně přesvědčeni, že KGB byl zapleten do Kennedyho vraždy.” Proč by ale Moskva chtěla Kennedyho smrt, pokud s ním dokázala spolupracovat? A zejména když po něm nastoupil Johnson, který prováděl stejnou politiku jako JFK?
Nepříliš úspěšný prezident
Tím se dostáváme k možná nejdůležitějšímu důsledku Kennedyho zavraždění. Kulka, která zabila prezidenta Kennedyho, zároveň smrtelně zranila jakékoli naděje na vítězství republikánského senátora Barryho Goldwatera v prezidentských volbách v roce 1964. Kdyby totiž Oswald v roce 1963 JFK nezavraždil, Goldwater měl šanci v prezidentských volbách zvítězit, neboť Kennedy nebyl za svého života politicky příliš úspěšný ani populární. A do Texasu se vydal proto, aby si ve volebně důležitém státě zvýšil popularitu.
Zavraždění JFK však z něho vytvořilo mýtus, zajistilo kontinuitu americké politiky a přispělo ke zvolení Johnsona v roce 1964 prezidentem. Mohl totiž kandidovat – a i kandidoval – jako dědic a následovník prezidenta-mučedníka.
Kennedy má dnes dobrou pověst díky mládí, zdánlivě energickému chování a vitalitě (ve skutečnosti byl velmi nemocný), krásné a elegantní manželce Jacqueline a v neposlední řádě i předčasné tragické smrti. Jako prezident však příliš úspěšný nebyl a není vůbec jisté, že by jím byl v roce 1964 zvolen znovu.
Odpůrce socialismu a komunismu
Goldwater byl do Senátu zvolen ve stejném roce 1952 jako JFK. Názorově se sice rozcházeli, ale byli přáteli, navíc stejně jako klan Kennedyů nesnášel Johnsona. Goldwater se na volební souboj s “Jackem” Kennedym těšil, dokonce říkal, že na předvolební mítinky by mohli létat stejným letadlem, poté pronést své projevy a následně zase společně odletět.
Republikánský senátor Barry Goldwater se sice s JFK názorově rozcházel, ale byli přáteli. Po Kennedyho smrti Goldwatera jeho předvolební kampaň příliš netěšila – uvědomoval si totiž, že ve volbách v podstatě nemá šanci zvítězit. A oprávněně tvrdil, že Američané nejsou s to akceptovat tři různé prezidenty během jednoho roku (mezi zavražděním JFK 22. listopadu 1963 a prezidentskými volbami na začátku listopadu 1964 uplynul necelý rok). Navzdory tomuto předem prohranému souboji nadále na prezidenta kandidoval – jako výraz povinnosti vůči svým stoupencům.
Goldwater měl přitom ke komunismu podobný vztah jako Abraham Lincoln k otrokářství nebo Winston Churchill k nacismu – byl odpůrcem socialismu doma a komunismu v zahraničí. V jeho knize The Conscience of a Conservative (Svědomí konzervativce) z roku 1960 se pak tyto dva názory ukazují.
Domácí politika
“Mám malý zájem na posilnění státu, neboť jej hodlám zredukovat. Nechci rozšiřovat sociální péči, neboť navrhuji zvětšit svobodu. Mým cílem není přijímat, ale rušit zákony – není jím ani zavádění nových programů, ale rušení těch starých. A pokud na mě zaútočí, že zanedbávám zájmy” svých voličů, odpovím, že jsem byl informován, že jejich hlavním zájmem je svoboda. A pro ni dělám vše, co umím.”
Zahraniční politika
“Mír je určitě správným cílem americké politiky – pokud není vším, oč usilujeme. Mír za cenu kapitulace však nechceme. Chceme mír, v němž vládne svoboda a spravedlnost. A to, vezmeme-li v úvahu podstatu komunismu, představuje mír, v němž sovětská moc nadále nebude schopná ohrožovat ani nás, ani zbytek světa. Řečeno jinak, přijatelný mír musí následovat po porážce komunismu.
Appeasementem je: Raději se budu po kolenou plazit do Moskvy, než bych zemřel atomovou bombou.” Tento postoj odmítá vše, co je v člověku statečné, ctihodné a důstojné. Musíme jako první krok k zachování americké svobody přijmout názor opačný a učinit jej základem své zahraniční politiky: raději zemřeme, než bychom ztratili svobodu.
Chceme zůstat naživu, ale více než to chceme být svobodní. Chceme mír, ale před ním nastolit podmínky, jež jej učiní přijatelným. Ať se vám to líbí, nebo nelíbí, velkým a nevyhnutelným úkolem naší doby není studenou válku ukončit, nýbrž v ní zvítězit.”
Goldwaterův plán
Strategií Barryho Goldwatera a jeho spolupracovníků bylo zvítězit v prezidentských volbách a změnit politickou mapu USA, a to odstraněním politické nadvlády severovýchodu země, který měl v americké politice hegemonické postavení od občanské války Severu proti Jihu. Chtěli vytvořit koalici jihu, středozápadu a západu, jež by mohla zvítězit navzdory ztrátě severovýchodu. Základem této strategie bylo přetáhnout bílé jižany z Demokratické do Republikánské strany.
Goldwater byl prvním americkým kandidátem na prezidenta během studené války, který nechtěl se SSSR koexistovat, ale zničit jej. Goldwaterovi se v roce 1964 sice podařilo získat hlasy bílých jižanů, ale nikoli vytvořit novou vítěznou koalici jihu, středozápadu a západu proti severovýchodu USA. Na to byly tehdy vzpomínky na zavražděného prezidenta Kennedyho příliš živé. Plán, který měl první Goldwater a jeho lidé v kampani, však později úspěšně uplatnili další republikánští kandidáti na prezidenta – Richard Nixon, Ronald Reagan a George W. Bush.
Nebýt Kennedyho zavraždění v roce 1963, možná by se Goldwaterovi tento plán podařilo uskutečnit už v roce 1964. To se však nikdy nedozvíme. Ani to, jaká by byla jeho vláda a politika například vůči Sovětskému svazu. Goldwater byl prvním americkým kandidátem na prezidenta během studené války, který nechtěl se SSSR koexistovat, ale zničit jej.
Od Goldwaterovy porážky v roce 1964 byli až do roku 1980 americkými prezidenty zvoleni jen ti, kteří chtěli se Sověty koexistovat. Dalším kandidátem po Goldwaterovi, který hodlal svou politikou způsobit pád sovětského impéria, a nejen ho zadržovat, byl až Ronald Reagan, jenž se prezidentem stal v roce 1980.
Zvolení Goldwatera americkým prezidentem v roce 1964 by k válce se Sovětským svazem možná vedlo, možná nevedlo, určitě by však usiloval o jeho zánik. Kulka, jež v Dallasu 22. listopadu 1963 usmrtila Johna F. Kennedyho, usnadnila Sovětům v příštích 17 letech život. Tvrdé časy pro ně nastaly až po volbách v roce 1980.
Vyšlo na www.ceskapozice.cz
