Navzdory Obamovi směřujeme ke třetí éře ve své historii. Využíváme technologických vymožeností a výdobytků v oblasti občanských práv éry druhé, avšak navracíme se k vizi decentralizovaného společenství Otců – zakladatelů.

Obdivovatelé i pomlouvači Spojených států se na jedné věci shodnou: tato země je neobyčejně odolná vůči společenským teoriím a hnutím široce známým coby „sociální demokracie“ či „progresivismus“. (Sociální demokracie inklinuje více ke státnímu vlastnictví, progresivismus ke státní regulaci.) Jejich různé verze nalezneme v západní Evropě a v Japonsku, v menší míře pak v Británii, Kanadě a Austrálii. K charakteristickým rysům patří větší rozsah a role státu, centralizace rozhodovacích procesů v rukou státní byrokracie, monopolizace moci skupinou velkých institucí včetně státem podporovaných korporací a odborových organizací a široká škála různých sociálních výhod pro všechny občany. Takto vypadal klasický progresivistický ekonomický program; od šedesátých let zahrnuje i určité sociální prvky, jako třeba oficiální multikulturalismus.

Většina těchto prvků se stala charakteristickými pro určité části kontinentální Evropy na konci 19. století a obecně zde začala převažovat po 2. světové válce. Anglicky mluvící země měly zpoždění. Británie začala přijímat některá sociální opatření a začlenila do svého vnitřního mocenského systému odborové organizace před 1. světovou válkou, k široce pojatému systému sociální péče a státní kontroly ekonomiky se však obrátila až po roce 1945. Austrálie a Nový Zéland přijaly systémy sociální péče brzy, přičemž využily výnosy z exportu zemědělských produktů a nerostných surovin, podobně jako to dnes dělají státy disponující prostředky z prodeje ropy, avšak v mnoha jiných ohledech zůstaly sociálně konzervativní. Z hlediska domácí politiky – navzdory větší míře státního vlastnictví v některých odvětvích, především v dopravě – byla Spojeným státům až do šedesátých let podobná Kanada. Od konce sedmdesátých let však ve světě zdánlivě universální shody ohledně silného manažerského státu stojí Amerika fakticky osamocena.

Optimističtí progresivisté poukazují na výsledky plánů New Deal a Great Society jako na důkazy toho, že Spojené státy mohly dosáhnout všech jejich cílů a že by se jim to nakonec i podařilo. Systém sociální péče (Social Security) byl koneckonců universálním nárokovým dávkovým systémem, i když musel být maskován jako pojištění; systém zdravotní péče (Medicare) byl semínkem znárodněného zdravotního systému. Mnohé ze států na východním a západním pobřeží došly s progresivistickou agendou dál než země jako celek. Byly bohatší a vzdělanější a představovaly tak majáky budoucnosti.

Takový obrázek byl věrohodný do konce období budování „Velké společnosti“ a dokonce i za Nixonovy administrativy. Na Nixona bylo možné pohlížet jako na konzervativního racionalizátora zaopatřovacího státu; od něj pochází výrok „nyní jsme všichni keynesiáni“, byl to on, kdo zavedl kontrolu mezd a cen a kdo dal vzniknout Úřadu na ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency) s širokými regulačními pravomocemi. Každý ne-progresivistický (tedy nelevicový) rys jeho administrativy lze odbýt jako volební podbízení se jednodušším venkovským voličům, anulovatelné v okamžiku nástupu skutečných progresivistů k moci.

A zvolením Jamese Earla Cartera v roce 1976 se skutečně ukázalo, že taková administrativa stojí přede dveřmi. Když Carter převzal z rukou Republikánů, jejichž pověst byla v tu dobu zle pošramocena, presidentský úřad, pokládal mylně své těsné vítězství za mandát k tomu, aby svou zemi dále přibližoval k evropskému modelu sociální demokracie, stavíc přitom na Johnsonově a Nixonově rozšiřování centralizované moci. V tom v zásadě sledoval cestu Británie a Kanady. Carter počítal s posunem směrem ke státem plně kontrolovanému zdravotnictví, k vládou majoritně ovládanému energetickému sektoru se striktním přídělovým systémem a k federální mocí řízenému školství prosazujícímu hodnoty vládnoucí třídy. Aby plnění tohoto svého programu zajistil, zřídil a značnou mocí obdařil dva nové vládní úřady – ministerstvo energetiky a ministerstvo školství –, a zavedl širokou škálu nových nárokových programů, jež se staly zdrojem tučných příjmů pro určité skupiny – k tomu přispěl např. zákon o jednotném vzdělávání a učňovství (Comprehensive Education and Training Act) nebo rozšíření mnoha skandály poznamenaných Sdružení pro místní rozvoj (Community Development Corporations).

S nečekaně rychlým koncem jeho administrativy se však tyto plány ocitly v troskách. Jím prosazovanému rozšiřování státní moci se podařilo z větší části zabránit nebo je omezit. Národ se ve své většině postavil proti takovým opatřením jako omezení rychlosti na silnicích na 55 mil v hodině. A k překvapení a hrůze těch, kteří se přikláněli k převažujícímu intelektuálnímu proudu, byl na Carterovo místo vybrán Ronald Reagan. Ač si to v té chvíli mnozí plně neuvědomovali, znamenala tato změna kritický bod (ve skutečnosti nikoli první, ale první obecně zaznamenaný) velkého obratu v americké politice a společnosti.

Po desetiletí, přinejmenším od začátku „Éry progresivismu“ a pravděpodobně ještě dříve, se Amerika pohybovala na cestě k centralizovanější společnosti, v níž byl individualismus v té podobě, jak byl chápán již od dob před založením Spojených států, tedy jako společnost budovaná na nezávislých rodinách žijících na vlastních pozemcích, většinou farmách, nahrazován odlišnou představou. Progresivistická vize pohlížela na občany jako na zaměstnance, jejichž existence byla zprostředkovávána vyjednáváním mezi velkými korporacemi, odbory a vládními agenturami. Pro takové subjekty měla být „práva“ předem daným souborem nároků, garantovaných zmíněnými institucemi.

Amerika do roku 1980 po této cestě kus ušla, byť ne takový jako Kanada či Británie, a podstatně kratší než Německo či Francie, u nichž myšlenka laissez-faire nikdy nestála na prvním místě. Rok 1980 však představoval bod, v němž země obrátila kurs. Od té chvíle měla být vedena opačným směrem, směrem k nové vizi individualismu a decentralizace.

Byly to porážka a nezdar plánů Carterovy administrativy, díky nimž tento obrat, k němuž docházelo jen zvolna, vnímaví pozorovatelé zaznamenali. Objektivně vzato byla Reaganova domácí politika dost umírněná a zdrženlivá. Nesměřovala ke skutečné demontáži podstatných částí federální mašinerie, jen zpomalovala tempo růstu federálních výdajů mimo resort obrany. Podstatnou část své pozornosti věnoval Reagan zahraničním záležitostem a realizaci svého hlavního cíle: uvědomoval si, že jedno období stálého tlaku stačí k tomu, aby se Sovětský svaz bez jediného výstřelu zhroutil, a vyvíjel tento tlak k zamýšlenému výsledku.

Souběžně s tím se projevily výsledky řady deregulačních a decentralizačních opatření, jako např. privatizace COMSAT (Communications Satellite Corporation, zahájená za Nixona), zákonné deregulace letecké a železniční nákladní dopravy (provedené za Cartera) či soudem nařízeného zrušení regulovaného telefonního monopolu. Výsledný drastický pokles cen železniční nákladní dopravy, leteckých a telefonních služeb výrazně usnadnil podnikání v celé zemi a vlastně i v zahraničí, bez ohledu na místo podnikatelské aktivity. To je často přehlížený faktor při odstraňování podnikatelských bariér a pokračující decentralizaci v letech Reaganovy administrativy.

Během 2. světové války akceptovali Američané v zájmu dosažení vítězství řadu státně reglementačních opatření, dali však jasně najevo, že s příchodem míru chtějí něco jiného. V letech 1933-1946 ovládala obě komory Kongresu Demokratická strana, která spolehlivě hlasovala pro všechna centralizační opatření předkládaná Franklinem D. Rooseveltem. První poválečné volby v roce 1946 vrátily v obou komorách k moci Republikány.

Nový Kongres přikročil k rušení válečných kontrolních opatření a posunoval zemi směrem k tržněji orientovanému hospodářství, přičemž zachoval některé populární součásti New Dealu jako např. systém sociálního zabezpečení. Mezi nejdůležitější kroky patřilo schválení Taftova-Hartleyova zákona přes Trumanovo veto 80. Kongresem v roce 1947. Ten postavil mimo zákon řadu škodlivých odborářských praktik a zejména umožnil jednotlivým státům Unie zakázat praxi nuceného náboru zaměstnanců do odborových svazů.

Eisenhowerova administrativa následně pojistila sociální výdobytky 80. Kongresu, přičemž řešila obranné, infrastrukturní a ekonomické problémy spojené se studenou válkou a opětně stabilizovala zemi po desetiletích bolestných a traumatizujících zkušeností. Eisenhower rovněž zahájil řadu iniciativ, jež Ameriku proměnily z kontinentální říše s metropolí a kvasi-koloniální periferií ve skutečný severoamerický národ. Předtím politice, financím i výrobě dominovalo metropolitní jádro na severovýchodě a kolem Velkých jezer, zatímco západní a jižní státy byly v postavení polokoloniálních farmářských a těžebních regionů. Mezistátní dálniční síť a další projekty, především dobudování transkontinentální kabelové sítě (jež umožnila simultánní šíření televizních programů), sítě přímého telefonického spojení a rozšíření sítě letecké dopravy umožnily nejrůznějším aktivitám rozvinout se rychlým tempem ve skutečně celonárodním měřítku. Dobrým indikátorem této změny může být nárůst počtu prvoligových sportovních týmů z pohledu doby i geografického rámce této expanze.

Posledním významným počinem bylo zavedení levné klimatizace v obytných domech, automobilech a komerčních budovách. Spolu se zlepšením dopravních a spojovacích sítí proměnila velké oblasti jihu, jihozápadu a západu země v místa s mnohem lepšími podmínkami pro život i práci a integrovala je mnohem těsněji do celonárodní ekonomiky. Když k tomu došlo, mnoho západních a jižních států, kde byly odbory vždy slabší, začalo přijímat zákony týkající se práva na práci i bez členství v odborech, jak jim to umožňoval Taftův-Hartleyův zákon. Tím vznikl magický kruh, v jehož rámci v takových státech vznikaly nebo se usazovaly menší a mladší firmy a zvyšovaly tak tlak na deregulaci a snižování daní, čímž tyto státy činily ještě atraktivnějšími pro další společnosti a zaměstnance. Lze to téměř považovat za poslední vlnu transkontinentálního osídlování Ameriky, v jejímž průběhu bylo vnitrozemí Sunbeltu (Sunbelt – dynamicky se rozvíjející státy jihu a západu USA pozn.překl.) osídleno podruhé, po objevení nového typu zlata – tentokrát nehmotného zlata v podobě podnikatelsky příznivého prostředí.

Výsledkem byly zástupy proudící ze severovýchodu do oblastí Sunbeltu. Tento trend měl hluboké dlouhodobé důsledky spojené s volbami. Migrace začala ovlivňovat rozložení křesel v Kongresu a hlasů voličů již v souvislosti se sčítáním obyvatel v roce 1960, a vlastně dokonce již v roce 1950 v důsledku výrazného pohybu populace směrem na Západ během a po skončení 2. světové války. Voliči, kteří se rozhodli přestěhovat se do států se svobodnějším pracovním zákonodárstvím byli obecně konzervativnější než ti, kteří zůstali. Nárůst voličských hlasů a křesel ve sněmovně ve prospěch států Sunbeltu začal republikánským kandidátům poskytovat výhodu nad demokraty a uvnitř Republikánské strany konzervativním kandidátům výhodu nad centristy a liberály.

Zvolení Barryho Goldwatera senátorem za republikány v roce 1952 v historicky demokratům nakloněné Arizoně bylo prvním z plodů tohoto pohybu, podobně jako jeho nominace na presidentského kandidáta v roce 1964. Nic z toho by se pravděpodobně nestalo při rozložení hlasů, jaké bylo v roce 1940. Podobně přesídlenci ze Severu na Hluboký Jih se stali jedním z faktorů jeho proměny z převážně demokratického regionu v region převážně republikánský.

Uvedené změny vypovídají o tom, že k velkému americkému obratu nedošlo ani tak díky zásadní americké výjimečnosti jako spíše vlivem okolností. Stalo se tak v důsledku jistých specifických rysů americké situace ve 20. století, především geografických a technologických, jež dovolily rozsáhlé pohyby obyvatelstva mezi jednotlivými regiony. Ty zase naopak umožnila jasnozřivá práce Otců – zakladatelů s jejich oddaností federalistickým principům, jež uvedly do chodu účinný cyklus deregulací a podnikatelské aktivity. Tyto faktory byly znásobeny příznivým politickým klimatem 80. Kongresu, zejména přijetím Taftova-Hartleyova zákona.

Stojí za to použít komparativní metodu a podívat se na „socialistickou propast“ rozprostírající se mezi Spojenými státy a jim nejbližšími zeměmi – Británií, Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem. Tři posledně jmenované jsou zvláště užitečnými příklady, neboť všechny prošly podobnou zkušeností pionýrských počátků a koloniální éry, což bývá často uváděno jako základní příčina americké výjimečnosti. Jestliže předpokládáme, že tyto zkušenosti formovaly americké Otce – zakladatele, musíme počítat s jejich úměrným vlivem i na zakladatele Kanady a Austrálie.

Letmý pohled na anglicky mluvící svět řekněme v roce 1945 by neodhalil žádnou výraznou propast – politickou či v praktickém životě se projevující – mezi jeho členskými zeměmi z hlediska centralizace, moci státu či obecného souhlasu s direktivním státem. Lehký posun v přijímání podobných mechanismů bylo možné pozorovat spíše v Británii; ve Spojených státech a v Kanadě k tomu došlo až o jedno či dvě desetiletí později.

Na konci 19. století provedli populističtí politikové v Austrálii a na Novém Zélandu sérii experimentů týkajících se státem řízeného systému sociálního zabezpečení a zásahů do ekonomiky. Obě země se vyznačovaly malou, homogenní populací s velmi omezeným počtem prosperujících podniků v zemědělství a těžbě přírodních zdrojů, vyvážejících většinou zpět do Británie. Jejich socialismus nebyl systematickým socialismem moderních německých sociálních demokratů ani apokalyptickým totalitarismem slovanských komunistů. Šlo spíše o řadu pragmatických experimentů prováděných skupinou tak trochu potrhlých a politicky různě zabarvených odborářských vůdců a populistických politiků, spíše metodistů než marxistů, ohánějících se rétorikou „férovosti“.

Nepředvídatelné pohyby cen na mezinárodních trzích a absence účinných tržních mechanismů, jež by si s nimi poradily, ovlivnilo členy rad pro komoditní trhy; nedostatečná rozvinutost bankovního sektoru a odvětví bytové výstavby vedly ke státní podpoře výstavby rodinných domů na Novém Zélandu. A opět, nedostatek efektivních kapitálových trhů povzbudil podnikatelské aktivity státu při budování železnic. Systémy sociálního, zdravotního a penzijního pojištění stály na vysoké míře porodnosti a zaměstnavatelé mohli pod křídly celních preferencí v rámci Britského impéria přesunovat své náklady na své britské zákazníky.

Marxističtí intelektuálové jako ti ve Fabiánské společnosti samozřejmě s radostí využívali tyto výsledky – ať už skutečné, nebo smyšlené – jako argumenty pro podporu jejich druhu všezahrnujícího, ideologického socialismu. Mnohem většímu počtu lidí v Británii však připadaly jako soubor rozumných opatření, jež přinášejí výsledky. Zkušenost 1. světové války se zdála být potvrzením těchto představ. Divize zdatných, zdravých australských a novozélandských vojáků, kteří v pochmurných letech zákopové války přišli na pomoc, kontrastovaly s většinou branců z chudinských čtvrtí britských průmyslových měst, kteří nebyli uznáni za fyzicky schopné služby. Všechny ty rodinné příplatky, denní bezplatné příděly mléka pro školní děti a státem finančně zajišťovaná kriketová hřiště se zdály být hodnověrným vysvětlením.

Výsledkem bylo, že konzervativci sociálního smíru (One-Nation Conservatives) stejně jako liberálové a levičáci se postupně smiřovali s větší mírou státních zásahů. Ty přišly v patách viktoriánské reformě morálky, jejíž součástí bylo sociální cítění vedoucí ke zlepšení dickensovské mizérie v chudinských čtvrtích. Tyto trendy se objevily i ve Spojených státech, nebyly ovšem tak universální.

Druhá světová válka vystavila Británii extrémnímu tlaku z hlediska potravinových, palivových, finančních i lidských zdrojů, a to po stránce vojenské i průmyslové. Odpovědí byl nejvyšší možný stupeň všestranné mobilizace těchto zdrojů, včetně všeobecné branné povinnosti, přídělového systému a přísného plánování a kontroly všech ekonomických a průmyslových záležitostí. Tato kontrola byla ve jménu válečné nezbytnosti obecně akceptována; smíření s ní napomohl pocit, že strádání a ztráta soukromí se týkají všech bez rozdílu. Na konci války se to promítlo do podpory Labour Party a jejího programu zaopatřovacího státu a státního vlastnictví hlavních průmyslových odvětví či kontroly nad nimi.

Poválečná labouristická vláda provedla jedny z nejrozsáhlejších a nejradikálnějších institucionálních a strukturálních změn, jaké kdy byly volenou mírovou vládou v anglicky mluvícím světě realizovány, především směrem k vytvoření zaopatřovacího státu. Navzdory vládnoucí atmosféře byl skutečný rozsah zestátnění omezen na strategické špičky starého sektoru „první průmyslové revoluce“ plus zdravotní péči. Stát získal i železniční společnosti, avšak dráhy byly válečnými událostmi a zanedbanou údržbou natolik vyčerpané, že k jejich modernizaci bylo zapotřebí obrovské množství prostředků. Je pravděpodobné, že podobná rekonstrukce by byla financována státem – a tedy i státem kontrolována – i za konzervativní vlády.

Znárodnění uhelného průmyslu bylo odměnou hornickým odborům. Ocelářský průmysl byl quasi-znárodněn prostřednictvím jakéhosi koordinačního subjektu, jenž získal nakonec označení British Steel. Znárodnění ocelářství bylo rychle zrušeno k moci se navrátivší Churchillovou konzervativní vládou na začátku 50. let, znárodnění železnic a důlních odvětví bylo anulováno během thatcherovské revoluce o pár desetiletí později. Ze všech poválečných zestátnění se jenom znárodnění systému zdravotní péče ukázalo být trvalým politickým úspěchem, a byl to také krok, který Británii nejvíce záviděla americká levice. Celkově vzato byl britský socialismus spíše bismarckovský než leninský.

V roce 1945 se zdálo možné, že Amerika by mohla Británii brzy v řadě jejích klíčových sociálních iniciativ následovat. Na Harryho Trumana se dnes vzpomíná především pro jeho aktivní zahraniční politiku. Mnozí zapomněli nebo přehlížejí to, že v hospodářských otázkách to byl tvrdý zastánce New Dealu, neústupně prosazující regulaci, povinné členství v odborech a zestátněnou zdravotní péči. Až po 80. Kongresu, kdy se Amerika obrátila zpět směrem k decentralizaci a soukromému podnikání, zatímco labouristická vláda přivedla Británii na cestu centralizace mířící k zaopatřovacímu státu, se projevila podstatná rozdílnost vývoje. I tehdy ale vnímali progresivisté „zpoždění“ Spojených států jako pouze dočasné a věřili, že jakmile se dostane k moci progresivní vláda, budou věci uvedeny na pravou míru.

V roce 1962 prosadila kanadská provincie Saskatchewan povinný universální státem řízený systém zdravotního pojištění, byť až po tvrdém boji včetně třiadvacetidenní stávky lékařů. Další provincie rychle následovaly a v roce 1966 měla Kanada federálním zákonem formálně zřízený jednotný, státem kontrolovaný zdravotní systém. Mezitím schválil Lyndon Johnson se svou výraznou většinou v Kongresu zvolenou v roce 1964 Medicare. Mnozí na levici se domnívali, že se vbrzku rozšíří ve všeobecný, státem financovaný systém zdravotní péče. Žádné podstatné kroky tímto směrem však nebyly podniknuty až do přijetí zákona předloženého Obamovou administrativou v letošním roce, který ovšem za britským i kanadským modelem stále zaostává. Na krátký okamžik po triumfálním volebním vítězství levice v roce 2008 se zdálo, jakoby mělo dojít k novému obratu. Hlasitá a široká opozice proti Obamově programu však naznačuje, že velký obrat je součástí dlouhodobého pohybu a nelze ho patrně zvrátit krátkodobými politickými opatřeními.

Pokud by byli Truman či Lyndon Johnson ve své době schopni prosadit podobnou agendu jako v Británii nebo v Kanadě, nové instituce a mechanismy by okamžitě začaly působit na podstatnou část voličů, především na odborově organizované zaměstnance velkých korporací, z nichž by se stala nezanedbatelná lobby usilující o pevné etablování, ochranu a expanzi těchto institucí a získaných výhod. Do roku 2009 byl tento blok voličů očividně malý a slabý a podstatnou část vlastního politického kapitálu byl nucen vynakládat na to, aby se vůbec udržel při životě. Velké podnikatelské subjekty, osoby samostatně výdělečně činné i drobní podnikatelé, jimž tento systém nepřináší žádné výhody, ba naopak je penalizuje, jsou naopak silnější.

Jeden ze způsobů, jak o velkém americkém obratu uvažovat, je podívat se na možnou alternativu, jež byla navrhována a obhajována, nikdy však nebyla uskutečněna. Do 80. let 19. století Británie pozorovala, že její podíl na celosvětové výrobě oproti vrcholu v půli tohoto století, kdy činil polovinu světové produkce, výrazně poklesl. Na podstatné části tohoto rozdílu se podepsaly rychle rostoucí výkony americké a německé ekonomiky. V té době bylo Německu jako jednotnému státu (sjednocenému až v roce 1871) sotva deset let a Spojené státy obhájily a prohloubily svou jednotu jen šest let předtím. Zdálo se, jakoby vůdčím celosvětovým trendem bylo sjednocování menších celků ve větší. Malá Británie se zdála být předurčena k tomu, aby byla neustále překonávána mladšími, většími a vitálnějšími uniemi.

Alternativa však vábila. Zatímco pozornost světa byla upřena na maximální úsilí Američanů osídlit svou část kontinentu, jejich bývalí britští partneři na severu dosáhli srovnatelně významného výkonu. Od roku 1783, kdy byla útočištěm pro vyhnané americké loajalisty, stala se Kanada zemí s osídlením od pobřeží k pobřeží, v roce 1867 dominiem s vlastní vládou a v roce 1885 dokončila stavbu transkontinentální železnice. Austrálie vyšla z dokonce ještě mizernějších podmínek, když ještě v roce 1788 byla trestaneckou kolonií, do roku 1901 se ale vypracovala v samosprávnou kontinentální federaci. Nový Zéland rychle následoval, zatímco na dalším kontinentu se v 90. letech 19. století zdálo, že v důsledku zlatokopecké horečky budou holandští osadníci v Jižní Africe rychle početně převýšeni neúnavnými Brity.

V této situaci začala skupina viktoriánců – jak britských, tak i koloniálních – snít sen o po všech kontinentech se rozprostírající Imperiální federaci pod vládou Koruny, jež by sjednocovala Británii a všechny její kolonie v globálním federálním státu, řízeném jedním Imperiálním parlamentem a schopným operovat ve stejném měřítku jako Spojené státy, Německo a Rusko.Vzato jednotlivě, Británie a její kolonie nebyly prakticky ničím víc než malým ostrovem se zmenšujícím se podílem na globální ekonomice a souborem izolovaných pouští a lesů řídce zalidněných hrstkou osadníků. Vzato dohromady, funkčně mohly být rovnocennou verzí (i když rozptýlenější do větší plochy) Spojených států – Británie jako severovýchod, Kanada jako středozápad a severozápad a Austrálie jako jihozápad a Kalifornie; aby udržely krok s Amerikou a Německem, chtělo to jen soustavu federálních institucí amerického střihu. Chyběli toliko nějací otcové – zakladatelé, aby se tato možnost stala skutečností.

Historik Duncan Bell to označil za „jeden z nejodvážnějších politických projektů novověkých dějin“. Byl to politický ekvivalent vizionářského inženýrství Isambarda Brunela a dalších velkých viktoriánských inženýrů. Ve světě vlekoucích se dostavníků, namáhavě budovaných kamenných mostů a dřevěných lodí vydaných na milost větru si Brunel představoval širokorozchodné vlaky uhánějící rychlostí míle za minutu, litinové mostní oblouky překlenující široká ústí řek a parníky podobající se velkým plovoucím městům překonávající oceány a bezpečně a pohodlně spojující jednotlivé kontinenty. Brunel své vize proměnil ve skutečnost, avšak viktoriánští političtí vizionáři zahlédli je stín svých snů – v podobě toho, co vešlo ve známost jako Britské společenství (British Commonwealth).

Důvody, proč se jejich sen neuskutečnil, jsou různé. Když dobrovolné Společenství fungovalo dobře, nezdálo se nutné proměnit je ve federaci; když tento systém přestal postačovat, bylo již na podobné řešení pozdě. Jiné možnosti se staly atraktivnějšími – jako např. uzavírání separátních dohod se Spojenými státy. Británie samotná byla nakonec zlákána alternativou evropského sjednocení. Její přihláška do Evropského hospodářského společenství v roce 1961, která signalizovala ochotu přerušit obchodní svazky s jejími partnery ze Společenství, přišla jako ničivý úder. Existující vazby – zejména společné občanství a volnost pohybu lidí mezi jednotlivými dominii – spěly postupně k zániku.

Bylo ironií, že v té samé době, kdy Spojené státy spojovaly pomocí proudových letadel, simultánního celonárodního vysílání, přímého telefonního spojení, mezistátního silničního systému a klimatizace své odlehlé kvasi-koloniální oblasti ve skutečný národ, britské Společenství ztrácelo své perspektivy rušením společného občanství a omezováním svobody pohybu. Proudová letecká doprava, televizní vysílání a geostacionární družice (opět ironicky, vše vynalezené či spoluvynalezené Brity) slibovaly nakonec potřebné technické prostředky k uskutečnění předčasné vize starých imperiálních federacionistů, a to právě ve chvíli, kdy posledních pár politických pout, jež zbyla z tohoto snu, bylo přeťato.

Pokud by byla plná federalistická vize uskutečněna, Imperiální federace by se stala objektem stejných decentralizačních tlaků jako Spojené státy. V podobném typu státu by bylo nanejvýš obtížné udržet jednotnou, centralizovanou administrativu v rozsahu nutném pro pokrokářské plánované ekonomiky a levný a ničím neomezovaný pohyb lidí mezi jeho jednotlivými součástmi by bránil výstřelkům v daňové politice těchto jeho složek. Možná nejdůležitější efekt by byl psychologický: vždy přítomný pocit existence rozlehlých zámořských zemí, jež tu jsou jako potenciál v případě, že se rozhodnete využít možnosti migrace. Kipling, nadšený obdivovatel imperiální Británie, psal v 90. letech 19. století láskyplně o „vzdálených nekonečných prériích / kde táhnou rychlé stíny mraků“. A ještě v roce 1953 Nevil Shute ve svém románu z budoucnosti In the Wet vylíčil Společenství roku 1980 propojené leteckou dopravou a společným občanstvím – ke zděšení britských socialistických politiků.

Vlna privatizace a deregulace v anglicky mluvícím světě i za jeho hranicemi dnes socialistickou propast mezi Spojenými státy a jejich anglofonními příbuznými zúžila – se zásadní výjimkou zdravotní péče. Kanada a Británie privatizovaly své státní železnice a mnoho dalších průmyslových odvětví. V některých oblastech, jakými jsou třeba kontrola letecké dopravy a provoz letišť, jsou socialistickým reliktem zase Spojené státy. Konzervativní vlády v Británii a v Kanadě ohlásily záměr omezit velikost státu. Obamova administrativa se mezitím naopak snaží rozšířením amerického státu onu socialistickou propast zcela zasypat – začala reformou systému zdravotní péče a údajně dočasně automobilovým průmyslem.

Avšak současně s tím, jak Obama a jeho stoupenci nastoupili tuto cestu, začala jim decentralizovaná povaha Ameriky klást překážky. Různá „nová média“ zabránila vládě zahltit veřejnou diskusi uniformními, zglajchšaltovanými frázemi a poskytla prostor pro organizování protestů, jež vedly ke vzniku hnutí „Tea-party“. Obrozující se státní administrativy podaly žaloby s cílem zvrátit Obamovu reformu systému zdravotní péče a omezit přitom regulační pravomoci federální vlády. V případě úspěchu by tyto žaloby mohly být stejně významným milníkem, jako byl předtím Taftův-Harleyův zákon.

Americký obrat se navzdory Obamovi zdá mít v porovnání s váhavými pokusy omezit britský stát a zrevidovat stále problematičtější rozhodnutí o vstupu do Evropské unie pevné základy. Obama nastoupil do úřadu s cílem položit základy k novému New Dealu; dnešní Amerika však není Amerikou F. D. Roosevelta. Dar v samotných základech decentralistické Ústavy, jehož se Americe dostalo z rukou Otců – zakladatelů, v kombinaci s dostatkem všemožných příležitostí nás směřuje ke třetí éře v americké historii, na cestě k níž využíváme technologických vymožeností a výdobytků v oblasti občanských práv éry druhé, avšak navracíme se k vizi decentralizovaného a pestrého společenství éry Otců – zakladatelů.

James C. Bennett (nar. 1948) je americkým podnikatelem v oblasti vesmírných technologií. Je spoluzakladatelem společnosti Space Enterprise Consultants (1980), v roce 1985 založil společnost American Rocket Company (AMROC), jejíchž výsledků využil projekt SpaceShipOne. V letech 2000-2003 byl pravidelným přispěvatel United Press International (UPI). V současnosti je presidentem společnosti Internet Transactions Transnational, Inc. a místopředsedou Openworld, Inc., neziskové společnosti podporující svépomocné iniciativy, a pracuje rovněž v Hudson Institute.

Z anglického originálu „The Great U-Turn“ publikovaného v časopisu National Review, October 4, 2010, s. 28-34, přeložil Jaromír Žegklitz.