Rozsahem monumentální kniha Stephena Graubarda “Prezidenti” není – byť se tak tváří – historií prezidentů USA 20. století, nýbrž touhou autora. Touhou, aby čtenáři vnímali jednotlivé prezidenty stejně jako on, levicový liberál ze severovýchodu USA. Graubard často vynáší silné soudy, aniž by je podpořil argumenty či fakty.Autor výstižně hodnotí Theodora Roosevelta (spíše příznivě) a Woodrova Wilsona (velice nepříznivě; Wilson byl segregacionista, moralista, jenž postrádal realismus a Evropě nerozuměl). Jako slabé však hodnotí presidenty Tafta a Coolidge jen proto, že se nesnažili zvětšit roli a moc prezidenta. To levice a Graubard považují za projev malosti; podle nich „velký“ prezident je ten, kdo zvětší roli svého úřadu a použije ji ke změně země. Není však ve skutečnosti lepší ten prezident, který striktně respektuje ústavní omezení své moci? Graubard vyčítá Coolidgeovi, že nenavrhl ani jeden nový zákon, což je v mých očích zásluha; za lepšího prezidenta bych považoval už jen toho, kdo by pár zákonů navrhl zrušit!
Nepřekvapí tudíž, že Graubard za nejlepšího prezidenta považuje Fraklina Roosevelta a za druhého nejlepšího Harryho Trumana. Ostatní vidí jako malé či průměrné.
Byl to však Franklin Roosevelt, kdo vytvořil instituci imperiálního prezidenta. Zničil ústavní systém otců zakladatelů, podle nichž role federální vlády v životech občanů měla být malá, a nahradil jej rozsáhlým státem. Franklin Roosevelt ze všech amerických prezidentů 20. století nejvíce porušoval ústavu, ale o tom Graubard mlčí. Jeho ekonomická politika úspěšná nebyla, nicméně dodávala chudým naději, že se o ně někdo stará. Svou velikost a prozíravost, kombinované s nejflagrantnějším porušováním ústavy, Roosevelt projevil ve vztahu k nacismu. Věděl, že vítězství nacistů v Evropě by vedlo ke vzniku mohutného euroasijského totalitního kolosu, s nímž by Amerika pak musela svést monumentální zápas. Proto všemožně pomáhal Británii, chtěl vstup země do války, proti němuž byla většina Američanů, a na podzim 1941 (před Pearl Harborem) vedl v severním Atlantiku nevyhlášenou válku proti Německu. Pokud jde o preventivní válku, Roosevelt byl jejím větším praktikantem než kdokoli po něm, včetně G.W. Bushe.
Vztahem vůči nacismu Roosevelt projevil prozíravost a velikost, jež naprosto postrádal ve vztahu vůči komunismu a Stalinovi, což vedlo ke komunizaci východní Evropy. To ani Graubard nezakrývá, jakkoli se ho snaží omlouvat a jakkoli zamlčuje míru komunistické infiltrace americké vlády za Roosevelta.
Truman na rozdíl od Roosevelta sovětskou agresivitu chápal – a je tak svými projekty Marshallova plánu a NATO zachráncem svobody v západní Evropě. Jeho role byla heroická v klíčovém momentu dějin, přesto měly být zmíněny dvě věci: jeho kampaň za znovuzvolení v roce 1948 byla nejhorším příkladem vulgárního populismu a sociální demagogie; a Trumanova politika zadržování sovětské moci byla nutná, nikoli však dostačující. Poté, co Čína napadla Američany v Koreji, Truman zakázal generálovi MacArthurovi zaútočit na Čínu a dovedl korejskou válku k patu. MacArthur správně předpověděl, že do deseti let bude s komunisty nová válka ve východní Asii.
Graubard považuje presidenta Eisenhowera za neschopného, což je překvapivé, neboť v posledních letech se mezi americkými historiky ujímá konsensus, že Eisenhower byl velký prezident, který zpoza scény tahal za nitky. Takovou glorifikaci Eisenhowera sice nesdílím (zradil Brity a Francouze za suezské krize a za maďarské revoluce 1956 se nepokusil dosáhnout pro Maďarsko statut neutrální země), ale stejně nepatřičná je i Graubardova snaha vydávat jej za nulu.
Souhlasím s Graubardem, že John Kennedy byl prázdnou, nafouklou bublinou, navíc neúspěšnou, ale nelze přijmout tvrzení, že jeho vražda neměla na americkou politiku vliv (Johnson dělal vše to, co předtím Kennedy). Měla dopad zásadní, který Graubardovi jako levicovému demokratovi uniká: vražda Kennedyho způsobila, že ve volbách 1964 neměl proti jeho dědici Johnsonovi žádné šance Barry Goldwater, který měl předtím dobré šance proti neúspěšnému Kennedymu.
Garubard označil Goldwatera za „zkrachovance“, což je slaboduché označení pro člověka, jenž, ačkoli prohrál, transformoval americkou politiku k nepoznání. Goldwater byl představitelem politického hnutí, které dostalo označení konzervativní, ačkoli bylo dynamické a radikální: usilovalo o omezení role státu v životech občanů doma (po vzoru otců zakladatelů – proto konzervativní) a o zatlačení komunistické moci v zahraničí – tedy o svobodu od státu doma a od komunismu v zahraničí. A toto hnutí postupně přispělo ke zvolení Nixona, Reagana i obou Bushů. Tedy Goldwater – zkrachovanec, nebo prorok?
Graubard je nadšen domácí politikou Johnsona („nikdo neprosadil takové množství nových zákonů….“), zato nesouhlasí s jeho politikou zahraniční (Vietnam). O Nixonovi správně píše, že jeho největším nepřítelem byl on sám (jeho paranoia), jinak jej autor má za padoucha. Jenže: Nixon jako mladý kongresman usvědčil vlastizrádce, komunistického špiona Hisse, a čekal, že se mu dostane uznání. Od levicového tisku se mu dostalo „uznání“, že je padouch. Tak se padouchem stal. Graubard velebí jeho zahraniční politiku Détente (zmírňování napětí) vůči Sovětům, i když ta objektivně vedla k bezprecedentnímu nárůstu moci Sovětů.
Prezidenti Ford, Carter, Reagan, Bush, Clinton, G.W. Bush jsou pro Graubarda už pouhé nuly zostuzující post zastávaný kdysi velikány Rooseveltem a Trumanem. Zvláště Reagan vychází jako roztomilý starý osel. Ale jak vysvětlit fakt, že osel porazil Sovětský svaz? Graubard křečovitě hlásá, že Reaganova politika vůbec, ale vůbec nezpůsobila pád Sovětského svazu! Jak ale k němu došlo? A proč ne dřív, nýbrž až po Reaganovi?
Reagan byl prvním americkým presidentem, který s komunismem nechtěl koexistovat, nýbrž ho chtěl zničit. Chtěl přivést SSSR ke krachu skrze závody ve zbrojení, neboť s těmi zkostnatělé sovětské hospodářství nemohlo držet krok. Proto se Gorbačov odhodlal k hospodářské reformě – to byla perestrojka. K ní ale potřeboval svobodu kritiky – tedy glasnosť. Jenomže začne-li se tyranie liberalizovat, je to její konec. To byl i případ Sovětského svazu. Reagan jej zbrojením přinutil k reformám, a tedy i k následnému kolapsu.
Pokud jde o posledního prezidenta hodnoceného Graubardem, George W. Bushe, je to již jen hysterický výkřik. Graubard považuje Bushe za Reaganův klon, což je pravda jen částečná. Pokud jde o vnitřní politiku, Bush je opakem Reagana, který stát redukoval, zatímco Bush jej rozšířil. Pokud jde o zahraniční politiku, pro Reagana byla cílem obrana svobody a porážka komunismu, přičemž šíření demokracie bylo k tomu jen prostředkem, a i to ne vždy. Pro Bushe je však šíření demokracie natolik zásadním prostředkem boje proti terorismu, že se stává až cílem, čímž odvádí pozornost od cíle hlavního, kterým je porážka terorismu zničením či zastrašením režimů teroristy podporujících. Bush je mnohem více dědicem Trumana, ať už jde o politiku domácí (expanzi státu) či zahraniční (v klíčovém momentu dějin správné rozpoznání nutnosti zadržovat komunismus či bojovat proti islamistickému terorismu, ale v obou případech uvíznutí ve válce – korejské, irácké – z důvodu špatného vedení, v důsledku čehož oba prezidenti odcházejí z úřadu neoblíbení, a až dějiny nad nimi vynesou lepší i zaslouženější úsudek).
Graubard nezmiňuje tu nejhorší chybu Clintona i obou Bushů: špatnou politiku vůči Číně, v niž absentovala snaha změnit její režim předtím, než bude příliš pozdě a z Číny se stane vojenské monstrum.
A na závěr upozornění na dva faktické omyly české verze: spolupracovník Hillary Clintonové Ira Magaziner byl muž, nikoli žena; a Katherine Harrisová byla státní tajemnicí Floridy, nikoli její ministryní zahraničí.
Publikováno v sobotní příloze Kavárna Mf DNES 2.6.2007.
Opět, je to velice zajímavé, co píšete. Musím říci, že jste neuvedl ani jednu myšlenku, s kterou bych ostře nesouhlasil. S pár nesouhlasím mírně – dokonce vlastně ani nevím, zda nesouhlasím, neboť bych potřeboval vědět, jaké by byly Vaše případné odpovědi na podmiňující podotázky.
Měl jsem dojem, že reagujete na jednu kapitolu z mé knížky “Vzpoura proti revoluci 20. století”, konkrétně kapitolu o antikomunismu a podkapitoly o morálnosti jaderné války. Je neuvěřitelné, jak veliké množství problémů zmiňujete, jež jsem já zmiňoval v té knížce. Pokud jste to nečetl, musím říci, že naše úvahy se zabývaly stejnými otázkami a ubíraly podobnými směry. (Pokud ji nemáte, rád Vám tu knížku pošlu.)
Pár bodů: O instalaci raket na Kubě rozhodl Chruščova sám, nikoli kolektivní vedení. Byl pak za to svými kolegy kritizován a i sesazen.
Na přelomu 70. a 80. let měl SSSR šanci celou západní Evropu finlandizovat, tj. nikoli sice ovládnout doslovně, nýbrž uvést do podřízeného vazalského postavení. V ideálním případě měli Sověti šanci získat celý svět kromě USA, ty ovládnout neměli šanci nikdy. Samozřejmě, že sovětský, komunistický režim, i kdyby ovládl celý svět kromě USA, by se časem zhroutil. Ale to neznamená, že by jej pak nahradila svoboda. V tomto bodu se asi lišíme; Vy se domníváte, že po triumfu komunismu a pak následném pádu sovětského režimu, který by časem nastal (v tom se shodujeme) by opět následovalo ustavení svobodné formy vlády. Já o tom velice pochybuji. Myslím, že komunistický režim by byl pak nahrazen jinou formou nesvobody, byť mírnější. Jinými slovy, byl by to definitivní zánik svobodné formy vlády na světě (s možnou výjimkou USA). Uvažte, v té době svobodná forma vlády existovala 200 let z 5000 let civilizované lidské existence (tedy 4% času), a i to jen na malé menšině zemského povrchu. Já svobodu považuji za velice nesamozřejmou. Důsledek štěstí, náhody, moudrosti některých státníků, geniality některých politických filosofů a hrdinství některých vojáků.
“Vy budíte občas dojem, že než připustit dobytí Západu a dočasné potlačení hodnot tzv. svobodné společnosti, raději zničit celý svět jaderným ohněm, kdyby bylo třeba. S odůvodněním, že křesťané věří v život příštího věku. Možná jsem plně nepochopil, co chcete říct, takže Vás intepretuji mylně.” – No, rozhodně považuji za potřebné, aby si to o mně (resp. o nás, Západu a našich státnících) mysleli nepřátele. (Co si však skutečně myslím, je uvedeno v té knize). Navíc otazník dávám nad Vaší kvalifikací “dočasné” – “dočasné potlačení” svobody. Máte jistotu, že by bylo dočasné?
To nás přivádí k “Vycházejme z koncepce spravedlivé války – následky nesmí být horší než co se snaží odvrátit. Anihilace tohoto světa je horší než krátkodobý úpadek svobody.” – S tím souhlasím. Ale dám Vám otázku: řekl byste to samé, i kdyby ten úpadek svobody nebyl krátkodobý, ale již permanentní? Zastával byste tudíž tezi “Anihilace tohoto světa je horší než definitivní zánik svobody navždy a všude”?
Za ďábelskou bych považoval intenci, záměr zničit svět, zabít všechny lidi na světě, jakožto primární cíl jaderného útoku. V tom se shodujeme. Ale nechápu tuto pasáž: “Samozřejmě, i válce se dělají rozhodnutí za druhé, ale jde o rozhodnutí z nutnosti (neboli důsledek fyzického zla – není ani fyzicky možné, aby se každý jeden vyjádřil kdy a kde a zda je ochoten položit život) ale nesmí být zdůvodněno – je pro ně lepší smrt než život v nesvobodě, apod. To už je právě ten Soud, který člověku nepřísluší.” – V čem vidíte ten Soud? To je přesně rozhodnutí, které Churchill učinil v polovině roku 1940 – rozhodnutí, že neuzavře s Hitlerem mír, nenechá mu Evropu a neukončit válku. Kdyby tak učinil, Británie by stále zůstala svobodná a nezávislá a Britové by již neumírali (umírali by jiní Evropané). On však usoudil, že je “lepší smrt /britských vojáků/ než život /Evropanů/ v nesvobodě.” Dodnes je za to mnohými historiky kritizován. Považujete jeho rozhodnutí za ďábelské? Doufám, že ne.
Ano, Reagan byl v hloubi duše jaderný abolicionista. Tehdy v roce 1986, když se Thatcherová dověděla, co byl ochoten Reagan učinit v Reykjavíku, měla pravdu a Reagan se mýlil.
“…energetický ekvivalent jaderných zbraní dnes není už dost vysoký na “přivolání soudného dne”, ačkoliv je dost vysoký na to, aby bylo mravně oprávněné s nimi libovolně nakládat při jakémkoliv dočasném ohrožení svobody.” – Souhlasím, není mravně oprávněné s nimi nakládat libovolně, s důrazem na to libovolně. Ale opět by bylo nutné kvalifikovat, která ohrožení svobody by byla dočasná a která ne. Zničení Izraele by nebylo rozhodně zničením svobody na celém světě, a dokonce ani jen zničením svobody či životů všech Izraelců (klidně by mohli žít ve svobodě a prosperitě v Californii). Ale zničení Izraele jako politické společnosti by bylo zničením svobody v regionu. Má podle Vás Izrael v případě svého existenciálního ohrožení vůbec právo použít jaderné zbraně vůbec za nějakých okolností, anebo kategoricky ne, nikdy? To samé Tchaj-wan, kdyby Tchaj-wan jaderné zbraně měl?
Ještě dodávám – pro fanatika nemusí být problém obětovat např. půlku či 75% obyvatel, otrávit zemi, apod., jed se časem vstřebá, obyvatelé domnoží, Věc bude uchována. Pro člověka se svědomím to problém bude, jde o to, že ne každý (a to i “příčetný fanatik”, nepříčetného nemá cenu řešit) si musel (a do 80.let to také nebylo) vykládat globální termonuklerání válku jako (téměř) úplné zničení.
A ano, SSSR bylo možné porazit a bez jaderné války, to už víme i empiricky
Reaguji šířeji, i na jiné články, to máte pravdu. Takže hned v úvodu zareaguji na jeden bod mimo, na který jsem si z tohoto webu vzpomněl, pak už navážu na Vás zde.
Vím, že píšete s nadsázkou, proč ne, ale – např. píšete – levičáci si obecně myslí, že pravičáci jsou zlí lidé, zatímco opačně my si myslíme, že jsou jen pomýlení. Nemám po ruce globální statistiky, ale mám zkušenosti spíše opačné alespoň v řádu vysokoškoláků. Ti. tzv. levicoví (nekomunističtí) jsou vesměs ochotni pochybovat o některých svých názorech a nemysleli si, že kdo je pro rovnou daň je zloduch, apod. Zatímco naopak se s tím setkávám častěji. Ale osobně to pokládám za dobovou a místní shodu, tohle bude v USA dost možná opačně, ale obecně si myslím, že to je 50:50.
Ostatně, všiml jsem si, že teď už na tohle forum chodí už minimum levicově orientovaných a sem tam 1-2 libertariáni (sem tam nějaký ten – “pryč s Amerikou”). Teď už zde s Vámi polemizuje především Vaše vlastní “pravice” zprava. Ty pojmy zprava, zleva jsou trochu zavádějící. Mám na mysli onu skupinku evropských Talibanců, kteří si vymysleli v hlavě ideální středověk, který by rádi nastolili.
A teď zpět.
Ad ateisté – rozlišujme:
Část ateistů by po bližších prozkoumání vlastně nebyli ateisté ale naopak “jakožekřesťané”, kteří explicitní křesťanství odmítají , protože ho chápou jako modlářství svého druhu. Na tomto jejich vnímání má podíl naopak i část sebeproklamujících se křesťanů, kteří, pokud jejich názory blíže prozkoumáte, (jejich představy o Bohu, atd.) jsou vlastně modláři (to je o tom svědectví pro druhé, že) Našli by se pomýleně, v určitých dobách, i mezi komunisty. Tyhle teď nebudu řešit, ani jejich důvody, berme v potaz jen ty, o jakých píšete vy.
Nepřikládejte přehnaný důraz rozumu, už právě i ten Akvinský píše, že člověk je zároveň ovládán smyslovou vášní a tudíž může např. obětovat život i pro zcela nesmyslnou věc.
Navíc, kdo říká, že právě ten “diktátor” v čele bude skutečně věřit v nějakou “Věc na Zemi v dějinách”, on dost možná věří jen v sebe a svou moc, anebo, když se to začne hroutit, smyslovou vášní se rozhodne raději svět zničit, než aby vyhráli “oni”.
Naštěstí, v SSSR, zvláště po Stalinovi, bylo již natolik kolektivní vedení, že snižovalo šance jediného šílence tohoto druhu.
(na druhou stranu, právě že jde o jedince, ani v Americe nelze vyloučit, že se prezidentem nestane sice “dobrý člověk”, jehož pravda se ale zbláznila a dá pokyn ke konci světa v důsledků zcestných eschatologických vizí, i zde naštěstí je opatření, že k naplnění rozkazu musí být přinejměnším dva – jeden kdo ho nařídí, druhý kdo ho splní)
Já si osobně myslím, že šance na vítězství bez světové války SSSR nikdy neměl. Ani za Cartera. Naopak, bez ohledu na zdánlivý mírný posun vnějších hranic vlivu, pomalu se tak jako tak hroutil. Ale agonie by se protáhla na dlouho. To je na samostatnou esej.
Mohl by uspět, pokud by zahájil konvenční světovou válku včetně taktickojaderné a podařilo se mu dobýt západní Evropu, Ameriku ne, ale politicko-mravní otřes, který by tím vyvolal, by podlomil její globální pozice. Jenže, ani pak by nebyl navěky. Sám přece nevěříte v trvalou živatoschopnost režimu, který představoval. Což samozřejmě neznamená, že by to zbavovalo oponenty nutnosti bojovat proti špatnému režimu, ale omezuje to absolutnost některých věcí.
Ano, tlak na něj mohl být větší, ale on mohl vyvíjet také mnohem nepříjemnější reakce.
Např. globální termonukleární válka nemá v této věci mravní oprávnění. A to je, co jsem chtěl svým závěrem říct. Vy budíte občas dojem, že než připustit dobytí Západu a dočasné potlačení hodnot tzv. svobodné společnosti, raději zničit celý svět jaderným ohněm, kdyby bylo třeba. S odůvodněním, že křesťané věří v život příštího věku. Možná jsem plně nepochopil, co chcete říct, takže Vás intepretuji mylně.
Ale tohle by bylo každopádně mylné. Vycházejme z koncepce spravedlivé války – následky nesmí být horší než co se snaží odvrátit. Anihilace tohoto světa je horší než krátkodobý úpadek svobody. Protože toto není žádná soudná bitva, svoboda by nebyla zničena, jen utlumena na 30-100 let řekněme. Ona reálně globální termonukleární by také nezničela život (to by muselo zbrojení pokrařčovat exponenciálně do roku 20XX), ale mohla by zlikvidovat civilizaci na staletí a zabít 90 a více % lidstva. To je dle mého mravně nepřijatelné. Navíc se celé pohybuje na hraně “přivolat soudný den” (protože odkaz – nebojme se smrti v tomto kontextu je eschatologické) a to je kacířská pýcha jak hrom. Dokonce bych se nebál říct, že to je odpovídající mytologickému pojetí ďábla, protože má analogii v ustanovení se konečným Soudcem (místo Boha). Opakuji to, že křesťanské klidné čelení smrti má značit, že lidé se nemusí bát zemřít pro pravdu a že taková smrt má smysl, ale jde o smrt za sebe, ze svého rozhodnutí. Samozřejmě, i válce se dělají rozhodnutí za druhé, ale jde o rozhodnutí z nutnosti (neboli důsledek fyzického zla – není ani fyzicky možné, aby se každý jeden vyjádřil kdy a kde a zda je ochoten položit život) ale nesmí být zdůvodněno – je pro ně lepší smrt než život v nesvobodě, apod. To už je právě ten Soud, který člověku nepřísluší.
A teď konkrétně – hrozba plynula z jiných věcí. Při stupňujícím se vedení války, zvláště už při jejím přechodu v taktickojadernou, hrozil mimovolný a nechtěný přechod v globálně termonukleární. Oboustranně. Věci se snadno vymknou z rukou, když nervy tečou.
A zároveň řada reakcí SSSR, které by dost možná následovali při tvrdším postupu USA, který navrhujete, by vyžadovali ze strany USA jako reakci světovou válku (a že vojska NATO v západní Evropě nebyli v situaci, kdy by mohli snadno vést úspěšně masivní útok) se všemi riziky výše. Souhlasím, že riziko jaderné války nebylo tak velké, ale riziko následků jaderné války bylo tak velké, že bylo třeba to první riziko zvažovat. Proto se tak jistě nedomnívám, že se mělo mnohem víc tlačit. Dokonce se domnívám, že Reaganovi se to mohlo vymknout z rukou (jakkoliv nepovažuji politiku Cartera za tu dobrou, to ne), naštěstí nevymklo a uspěl.
Ale osobně si myslím, že Reagan si to, co naznačuji, také uvědomil po několika krizových momentech za Andropova, a proto, aniž by odstoupil od tlaku na SSSR, nehodlal ho přehnat, a na jedné straně se chtěl vyvázet kosmickým deštníkem z tohoto mravně zcestného rizika přivolání soudného dne, na straně druhé, při postupné proměně SSSR se vyvázet z jaderných zbraní obecně (v tom množství jaké byly v 80,letech k dispozici)
Víte, že v této otázce došlo k (jedné z mála) neshod Reagana s Thatcherovou, která se stavěla proti jadernému odzbrojení (resp. radikálnímu snížení). Mimochodem, Thatcherová měla pravdu, když řekla, že právě jaderné zbraně 3.světové válce zabránily, ale že zároveň představují riziko zničení světa, to Reagan právě naznal.
Abych to na něčem modeloval. Vím z jiných článků, že jste čtenář Tolkiena. To, co jsem pochopil, že navrhujete, je dle mého postoj Denethora (cituji hrubě). “Neříkám použít ho, ale schovat ho do nejhlubšího sklepení a použít leda na konci, kdyby už nebyla jiná možnost” (tj. až bude Mordor obsazovat poražený Gondor). Gandalf říká jasné ne, jsou i jiné země než Gondor, atd. Protože Denethor už je trochu pološílený a Gandalf nerovnovážně informovaný ohledně Prstenu, snad by tenhle model více vynikl na porovnání názoru Boromira a Faramira na Prsten. Nejde mi o analogii Prstenu a jaderných zbraní, ale o analogii toho názoru, že některé věci nejsou oprávněné ani tehdy kdy to může vypadat, že ano. Myslím, že Reagan se postupně přiklonil k názoru Faramira, Thatcherová setrvávala u Boromira.
To se vlastně povedlo, energetický ekvivalent jaderných zbraní dnes není už dost vysoký na “přivolání soudného dne”, ačkoliv je dost vysoký na to, aby bylo mravně oprávněné s nimi libovolně nakládat při jakémkoliv dočasném ohrožení svobody.
Graubard to naznačuje; říká, že Nixon byl přesvědčen, že Kennedy vyhrál díky podvodům ve dvou státech – Texas (odkud byl Kennedyho kandidát na vicepresidenta Johnson, jenž byl zaručeně zvolen senátorem v roce 1948 díky podvodu) a Illinois (kde starosta Daley pravděpodobně nacpal obálky hlasovacími lístky) – ale Graubard sám žádný soud nevynáší. Říká jen, že někteří republikáni byli přesvědčeni o volebním podvodu, ale zda to podvod byl, Graubard raději taktně mlčí.
Zajímalo by mne,zda Graubard ve své knize Kennedyho jen výstižně charakterizuje nebo zda uvádí i ten důležitý fakt,že vyhrál prezidentské volby jen díky mafii.
Mnohé, co píšete, je velice zajímavé a stálo by to za podrobnější rozbor. Reagujete ale skutečně jen na moji recenzi Graubardovy knihy, anebo i na něco jiného? – Mám ten dojem.
Máte pravdu v tom, že aktivní zahraniční politika – která byla nezbytná – vedla ke zvětšení presidentské moci. Ale celé období od roku 1940 bylo možné vnímat jako výjimečný, válečný stav, nikoli stav míru. Avšak aktivní, až militantní zahraniční politika nemusí vést nutně ke zvětšení (rozsahu) státu uvnitř země a k omezení svobod občanů. Příklad: 2. polovina 19. století byla vrcholem britského imperialismu a militantní zahr. politiky (od krymské války, přes povstání sipáhiů v Indii, mahdistů v Súdánu až po búrskou válku) a zároveň vrcholem klasického liberalismu, tedy nejmenšího státu v dějinách Británie. Naopak, období od roku 1945 do konce 60. let bylo obdobím, kdy se Británie zbavovala svého impéria v zahraničí a zároveň expandoval její socialistický stát doma.
Uznejte, že: (1) nad Sovetským svazem bylo lze zvítězit a to (2) bez atomové války. Tedy šlo to, ne? Jenže Západ o vítězství – až do nástupu Reagana – vůbec neusiloval. Dnes víme, že komunismus byl poražen, ale po celou dobu od roku 1946 do řekněme 1984 nebylo zřejmé, že komunismus poražen bude. Šance na jeho vítězství byla reálná a sovětská zahr. politika např. v letech 1975-79 jakoby se blížila k úspěšnému cíli. Stalin, Chruščev i Brežněv se vskutku chovali jako “rudí Reaganové” – komunistcké impérium za všech z nich expandovalo a nekomunistický svět kontrahoval. Chybou bylo, že západní státníci té doby nebyli “Reaganové”. Reagan přišel až v roce 1980. Nepovažujete trendy a postoje Západu vůči Sovětskému svazu do roku 1980 za nedostatečné? Já jsem se snažil argumentovat, že (1) bylo lze dělat víc, (2) mělo se dělat víc a (3) riziko globální jaderné války mezi USA a SSSR bylo přeceňované, nikdy nebylo tak velké (i když rizika lokálních válek byla větší, než se myslelo).
Takže v čem je Vaše výhrada vůči mně? Lišíme se až tak moc? Já ten dojem nemám.
P.S. samozřejmě ateisté jsou schopni osobní oběti pro Věc – a ta Věc je na Zemi v dějinách, tj. v času a prostoru. Avšak hrozba totální anihilace oné pozemské Věci (Třetí říše, komunismu) činí onu oběť nesmyslnou. Osobní oběť je pro komunistického či nacionálně-socialistického ateistu smysluplná pouze tehdy, když Věc žije dál a pomůže oné Věci.
Reagan nemá na konci komunismu žádné zásluhy. Ve skutečnosti jeho politika hrála do karet stalinistům Brežnevova typu jako byl Konstatin Černěnko. Jenže lidé z KGB už tak kolem roku 1980 museli mít analýzy z kterých bylo jasné že bez reforem skončí sovětský model totálním krachem a proto Andropov protlačil Gorbačova.
Několik postřehů-
Roanald Reagan vydával na zbrojné programy USA ne více než do 10-ti% hrudbého národního produktu své země.
Sovětský svaz produkoval pouze 14% hrubého národního produktu USA,ale jeho výdaje na poli zbrojení představovaly 50% hrubého národního produktu SSSR.
Když ve Spojených státech začal probíhat zbrojní program na obranu USA pod názvem-Obranná strategická iniciativa-stačilo prezidentu Reaganovi zvýšit výdaje na zbrojení jen o několik procent HDP,ale SSSR,aby udrželo krok ve zbrojení se Spojenými státy muselo zvýšit výdaje na zbrojení na 75 až 80% HDP,co samozřejmě by představovalo úplný ekonomický bankrot této velmoci postavené na hliněných nohách.
Co se týče novinářů a publicistů v USA i tam se bohužel nájde spousta tzv.”užitečných idiotů”,kteří kolaborují s levicovým extrémizmem proti vlastní zemi.Je jen otázkou zda tak činí vědomě z osobního prospěchu,z nepochopení situace či nějakého jiného komplexu,který jim bráni v rozhledu?
Trošku si ale protiřečíte – pokud by američtí prezidenti před a kolem 2.světové války nezvětšili významným způsobem svou roli, těžko by pak ve studené válce hráli roli, za kterou je zároveň chválíte, případně ještě větší, jakou byste od nich požadoval. Kongres vždy projevoval silné tendence k izolacionismu (pochopitelně ne takovému jako v druhé půli 19.stol a zač. 20.stol.).
Samozřejmě, čistě z hlediska politologie, současný rozsah reálné moci amerického prezidenta je mnohem, mnohem větší, než jaký zamýšleli tvůrci ústavy.
Např. je fakticky schopne rozpoutat a určitou dobu vést poměrně velkou válku, aniž by byl vyhlášen Kongresem válečný stav a to by patrně Otce zakladatele docela vyděsilo.
Popravdě řečeno, ani s opatřeními typu – nařízení odpalu strategických mezikontinentálních raket do 15 minut -, v 18.stol. nepočítali. Ačkoliv toto lze těžko řešit jinak, doba si žádá funkční uspořádání pro situace nesnesoucí odklad.
K vašemu názoru na poválečné prezidenty, vaše návrhy na tvrdý postup dle mého také postrádají poněkud smysl pro realitu.
Ad Suez – ano, teoreticky tam mohl přitvrdit a vyzískali by více, otázka je, že americký prezident měl i své důvody proč ho Francie s Británií naštvaly, zda z nich vyvodil přesto špatný závěr je samozřejmě věc jiná.
Ad Maďarsko – díval-li bych se hodně ošklivě cynicky na dějiny, ono potlačení maďarského povstání historicky zas tak moc krvavé nebylo, několik tisíc mrtvých, pár set poprav, leckterý římský velitel a císař by nad takovou změkčilostí kroutil hlavou, kdyby alespoň Budapešť srovnali se zemí jako Hitler Varšavu, ale takhle? (Cromwell byl Brit a ve své kolonii Irsku řádil podstatně krvavěji, pravda v 17.stol…) A v dějinách hrůz stalinismu je to vlastně detail…
Ale to není námětem, možná mohl americký prezident. Využít jisté slabosti tehdejšího sovětského velení, ale kdyby slabé nebylo, tak byla vždy varianta jediná – 3.světová válka, a víte, do toho se každému nechtělo.
Ano, v 50-60.letech měli USA jadernou převahu, takže mohli SSSR zaplavit atomovkama, pomineme-li globální efekt, historický efekt by byl, že by se na Hitlera a Stalina zapomnělo a hlavní “satan” 20.století by v kronikách zůstaly USA…
Ono i poválečné vyjednávání ve stylu –pustíte Polsko nebo na Moskvu hodíme atomovku- není úplně ten koncept “spravedlivé války”, který měl Akvinský a jeho následovníci na mysli…(i proti “zlé mocnosti”)
A pokud vedete vyjednávání jinak, zas o tolik víc než v Jaltě bylo obtížné získat, však Stalin pustil zase Řecko, a co kdyby chtěl oplátkou za vliv ve vých. Evropě pro západ vliv v Belgii, Itálii, atd.?
A teď opačně, uvažoval jste někdy nad tím, co by se dělo, kdyby SSSR opustil svou politku “koexistence systému” a “diverze ve třetím světě” a zahájil v letech 1975-1985 politiku “aktivního zatlačování kapitalismu”? Kdyby např. proti Reaganovi stál “rudý Reagan”? (to se trošku dělo když byl ve vedení Andropov – pozor, “rudý Reagan” vůbec neklade na roveň jejich mravnost!, klade na roveň vůli porazit “ty druhé”)
Invaze do Afganistánu byl nesmysl, taková invaze dále do Pákistánu, s vyprovokováním Indie k spoluopsazení Pákistánu, to by bylo jiné kafe. Konvenční silou by s tím akutně USA nich nezmohli (v roce 1980-82), takže zbývala opět jaderná válka a na rozdíl od 60.let., SSSR v 80.letech Ameriku dozbrojil a ekvivalentem výbušné energie i předehnal.
Takže ono americké vedení bylo, jak píšete, “měkké”, jenže sovětské naštěstí taky. (např. Trockij by toho asi šel).
A když to doženu do trochu absurdního extrému – říše zla, Mordor, temný pán; co kdyby sovětský temný pán v roce 198X řekl Walesovi v Polsku – tak chlapče, buď kapituluje a padnete na kolena do 24 hodin, anebo zítra hodím na Varšavu 5 megatun, “this power cannot be undone” (a poklepal by si na jaderný kufřík), jaký přesně byste navrhoval další postup?
Popravdě řečeno, já váš postup trošku tuším – zlí ateisté nevěří v život nového věku, tak se bojí smrti a atomovku nepoužijí-. Pěkné, bohužel jde o konstrukt.
a) velká většina křeštanů si není “novými nebesy a zemí” zdaleka tak jistá jako apoštolové a možná vy, tudíž by volila raději podrobení než smrt.
b) zvláštní, že tolik ateistů, a i těch komunistických život poklidně obětovalo, přestože šlo o definitivu a měli se sobecky klepat hrůzou.
c) kdo říká, že obětuje “temný pán” sebe? On bude v hlubinném krytu, třeba přežije (a má zásoby na roky, stejně je mu 60-70 let, atd…pak tak radost z toho, že kapitalismus shořel v plamenech, atd…), to jen jeho národ, jeho země, zemře, a tuto oběť je on přece ochoten přinést. (zvlášť v úvaze o zločinném vedení)
Je otázka svědomí, zda “tuto oběť” by chtělo přinést americké vedení, čímž vaši otázku otáčím naopak…
Oni to ti apoštolové mysleli s klidným čelením smrti jinak, šlo o jejich vlastní život, ne že obětují miliony-miliardy ostatních s poklidným prohlášením, že to pro ně bude lepší než život v nesvobodě.