Neocenitelné aktivum České republiky. Pro její reputaci v zahraničí udělal – jako osoba či jako mýtus – více než kdokoli jiný a více než kdokoli jiný by byl býval schopen. Čech i Evropan zároveň, vyvolávající úžasnou, zapšklou nenávist komunistů i nacionalistů.
V domácí politice měl výkon smíšený, nelze jej charakterizovat jako jednoznačný úspěch. Jako osoba častokrát synkretický a eklektický, jako politik napůl Ronald Reagan a napůl Jane Fonda – v zahraniční a bezpečnostní politice Reagan, v kulturně-morálních otázkách Fonda. Neochvějný atlantista, jenž měl ohledně západního zakotvení ČR v NATO i v EU jasno.
Disidentské období bylo nejstatečnější částí Havlova působení. V nejzásadnějším konfliktu té doby – konfliktu mezi svobodou a totalitarismem – stál Havel na správné straně. Nikoli zvenčí a z bezpečí, nýbrž zevnitř: na území nepřítele, vydán jeho moci napospas, obrněn pouze „mocí bezmocných“. To nebyl disent v teplu ústavů prognostických, nýbrž v chladu ústavů „nápravně-výchovních“.
Za Havlovy názory tehdejší by se nemusel stydět žádný konzervativní studenoválečník:
„…z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká ‚raději rudý než mrtvý‘; …takové heslo je neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství jako na schopnost osobně zaručovat něco, co ho přesahuje, a tedy obětovat v mezním případě i život jeho smyslu. Patočka kdysi napsal, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit… Nepřítomnost hrdinů vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek. Jinými slovy: heslo ‚radějí rudý než mrtvý‘ mne neirituje jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života… To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života… Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. Nemohu se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc než rakety SS 20 ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. Což se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie? Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt ‚obecného blaha‘ sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí života za jeho smysl), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse?“
Václav Havel, „Politika a svědomí“, únor 1984
Po listopadové revoluci a svém zvolení presidentem se Havel těšil absolutní autoritě a mohl mít i absolutní moc, kdyby chtěl. Slouží mu ke cti, že po ní nesáhl. Přivedl zemi k ústavní, parlamentní demokracii. V té době byl Georgem Washingtonem – ne Robespierrem, ne Napoleonem – našich novodobých dějin. Již podruhé: bravo!
Po vzniku samostatné České republiky byl volbou jejího prvního presidenta samozřejmou a logickou. Jeho z hlediska ústavy nejvýznamnější pravomocí bylo jmenování soudců Ústavního soudu – a ty jmenoval vynikající.
Bylo by mu sice lze vytknout přílišnou shovívavost k reliktům minulého režimu – osobním i systémovým. Buďme si však vědomi toho, že u všech jednání v listopadu 1989 jsme nebyli a víme, že přechod k demokracii ani zdaleka nemusel být tak bezbolestný a hladký.
Ve svém druhém funkčním období se jako president nezřídka vzdalovat od reality své země a unikal do sfér esoterických, do sfér úvah o „globálních problémech světa“ a o globální světové vládě, a dopracovával se k pozicím, jež by byly z hlediska našich tradičních svobod problematické.
Vždy však byl hlasem loajality vůči našim spojencům, především octli-li se ve válečném konfliktu – kdy masky padají a jasně se ukazuje, kdo je přítel a kdo ne -; častokrát hlasem mezi našimi ústavními činiteli osamělým, ojedinělým, vždy však neochvějným, jistým, spolehlivým. Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.
Jak už jsem uvedl, pro reputaci ČR v zahraničí po listopadu 1989 udělal více než kdo jiný a jako takový představoval neocenitelné aktivum naši politické společnosti. Za tuto jeho službu mu naše země musí být po právu vděčna.
Naše kondolence patří jeho rodině, jeho nejbližším a všem našim spoluobčanům. Václave Havle, requiescat in pace.
Všechny, kteří rádi používají úsloví R.I.P., bych rád upozornil na častou chybu: pokud nebožtíka oslovujeme, musíme tomu přidat správný tvar slovesa requiescere, neboť latina je flexivním jazykem. I v češtině přece říkáme “V. Havel ať odpočívá v pokoji” a ve vokativu “V Havle, odpočívej v pokoji”. Tak i v latině musíme namísto 3. osoby singularu presentního konjunktivu aktiva vložit osobu 2. Tedy jedině správně je “Václave Havle, requiescas in pace!” Requiem aeternam dona tibi Dominus, et lux aeterna tibi luceat…
Označit projekt EU za VESKRZE špatný je planý radikalismus, který nelze historicky obhájit. Stejně tak jde souhlasit s Romanem Jochem v tom, že spojenci se nepodporují jen tehdy, když se nám to hodí do krámu (i když mnichovská zrada nikdy nepřebolí). Samozřejmě existuje určitá mez, ale jak bylo řečeno, tohle by bylo na dýl, a osobně se domnívám, že ani Kosovo, ani Libye za touto mezí nebyly. *** Problémem současných konzervativců není rétorika (i když překrucování postojů Václava Havla v 70. a 80. letech bylo přece jen poněkud nevkusné), ale praktická politika. Například zavedení VŠ školného a chystané omezování akademických svobod jsou přímé a nepřátelské útoky na zájmy ČR.
Ano, dalo by se o tom diskutovat dlouze, na což zde není asi úplně prostor. Můj názor (ve zkratce) je, že vstupem do NATO jsme si bezpečnost zajistili a vstupem do EU ji ohrožujeme. EU nás připravila o suverenitu. EU postupně rozkládá demokracii. No a nakonec (snad i zákonitě) EU se snaží nahradit i NATO.
Jak souvisí akce v Kosovu a v Libyi s naším “vitálním zájmem”, nechápu…
Tou otázkou není, zda pro autora, nýbrž zda náhodou pro ČR to není vele-důležité…! O konkrétních případech zmiňovaných (EU, Kosovo, Libye) by šlo dlouho a důkladně mluvit (ani jeden příklad není černo-bílý) – ale tady jde o více než jen o jednotlivé případy: jde o zajištění ČR a jejího hlavního vitálního zájmu.
Loajalita k západnímu světu je pro autora nejdůležitější. A to i v případě, že se ten západní svět dopouští chyb (projekt EU je veskrze špatný) nebo dokonce zločinů (války o Kosovo či v Libyi).
Na druhou stranu ta citace z Havla je zajímavá!!! Jeho texty z dob, kdy ještě nebyl zatížený svými ambicemi, opravdu stojí za přečtení…
si Roman Joch vysvětluje věci “po svém”. Zjevně mu jako vyznavači hrdinství Ctirada Mašína (ať se na mě nezlobí, ale opájení se krví zajatého a odzbrojeného nepřítele je prostě odporné) nedochází, že např. věta citovaná z Politiky a svědomí: “Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt ?obecného blaha? sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí života za jeho smysl), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse?? platí nejen pro komunistickou představu “obecného blaha”, ale i pro tu neoconskou? *** Raději ať dál píše své svérázné úvahy o vládcích a poddaných, tvůrcích a parazitech atd. Aspoň je legrace v tomto slzavém údolí…
Pane Jochu, dostal jsem tip na tenhle článek od naší společné známé, která ví, že s Vámi většinou nesouhlasím (a občas Vám to sem i píšu). Dnes Vám chci ovšem nesmírně poděkovat, tím skvěle napsaným nekrologem jste mě nejen potěšil, ale snad i dojal. Cítíme to velmi podobně. Hezké Vánoce.
U pana Havla jsem posledních 15 let naprosto přesně věděl, jak se ke kterékoliv záležitosti postaví. Kdo v tomto místo něho? Tip bych měl: mohl by to být zrovna Roman Joch. Tady vím totéž, ale jen za období posledních tak tří, pěti let. Jen by mě nenapadlo srovnávat pana Havla s panem Washingtonem. Nedej Bože, aby Česká republika skončila tak, jak končí USA. Já bych tedy srovnal pana Havla s panem Benešem.
prohrávat mu bylo vlastní, asi to jako dědictví od křesťanů. slabost se osvědčila, subjektivně došel daleko i v komplikovaných podmínkách.neplnil očekávání, byl příliš tvořivý, aby vyhověl publiku, ač v oblasti PR nebyl nováček.snad mu bude dopřán historik, který spojí mozaiku a dopřeje odstup. bude to i učebnice českých dějin.asi ne náhodou jeho odchod vyvolal posttraumatickou poruchu mas lidu.nevyléčíme ji pomníkem, zbývá to studium, reflexe.ve “sládkovi” známé hry je mnohem více zobrazen, než v “přikulovači” tamtéž, to je odvaha u b ohéma nečekaná, vidět se v zrcadle, nejen to zrcadlo.tvrdší kritiku na něj , než napsal on sám, už nikdo nenapíše.
Věděl jsem, že to napíšeš vyrovnaně, ale ještě jsi předčil mé očekávání. Moc hezké, je vidět, že lidi, co tě řadí k euportálovské žumpě a mezi hlupáky či kariéristy, nemají pravdu. Bravo, i když jsem asi větší pravdoláskař než ty
. Ale už jsem v té záplavě (kterou názorově víceméně sdílím) potřeboval číst i něco s větším odstupem.