Působení Václava Havla mělo sestupnou tendenci. Od hodně dobrého, ke značně slabému. Jeho znovuzvolení presidentem v roce 1998 bylo chybou.
Nyní podrobněji. Za prvé, disidentské období: nejstatečnější část Havlova působení. V nejzásadnějším konfliktu své doby – konfliktu mezi svobodou a totalitarismem – stál Havel na správné straně. Nikoli zvenčí a z bezpečí, nýbrž zevnitř: na území nepřítele, vydán jeho moci napospas, obrněn pouze “mocí bezmocných”. To nebyl disent v teplu ústavů prognostických, nýbrž v chladu ústavů “nápravně-výchovních”.
Za Havlovy názory tehdejší by se nemusel stydět žádný konzervativní studenoválečník:
“…z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká ?raději rudý než mrtvý?; …takové heslo je neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství jako na schopnost osobně zaručovat něco, co ho přesahuje, a tedy obětovat v mezním případě i život jeho smyslu. Patočka kdysi napsal, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit… Nepřítomnost hrdinů vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek. Jinými slovy: heslo ?radějí rudý než mrtvý? mne neirituje jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života… To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života… Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. Nemohu se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc než rakety SS 20 ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. Což se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie? Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt ?obecného blaha? sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí života za jeho smysl), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse?”
Václav Havel, “Politika a svědomí”, únor 1984
Po listopadové revoluci – triumfu pravdy nad lží – a svém zvolení presidentem se Havel těšil absolutní autoritě a mohl mít i absolutní moc, kdyby chtěl. Slouží mu ke cti, že po ní nesáhl. Přivedl zemi k ústavní, parlamentní demokracii. V té době byl Georgem Washingtonem – ne Robespierrem, ne Napoleonem – našich novodobých dějin. Již podruhé: bravo!
17. červenec 1992. Den, kdy se začalo rozpadat Československo. Slovenská národní rada přijala – protiústavně – tzv. Deklaraci svrchovanosti. Z hlediska ústavy nebyly svrchované ani Národní rady, ani Federální shromáždění, ani žádná dílčí instituce, nýbrž jen ústava samotná. Havel měl tři možnosti – jednu nečestnou a dvě čestné. Tou nečestnou bylo tvářit se, že se nic nestalo, a tím poplivat svou přísahu věrnosti ústavě – přísahu, že ji bude bránit. První čestnou možností bylo ústavu vynutit, i za cenu použití ozbrojené moci, které byl vrchním velitelem. Tedy řešení Abrahama Lincolna: raději prolít krev, než dopustit rozpad státu. Druhou čestnou možností bylo resignovat. Vyžádalo-li by si vynucení ústavy krveprolití, a byla-li to cena, již zaplatit nechtěl, pak jedinou čestnou možností, již mu ústava ponechala, bylo resignovat a nestát v cestě pokojnému rozpadu země, jemuž by v cestě stát musel, chtěl-li by své závazky vůči ústavě splnit. To byla možnost, již si Václav Havel vybral. Já ho za to neviním.
Po vzniku samostatné České republiky byl volbou jejího prvního presidenta samozřejmou a logickou. Jeho z hlediska ústavy nejvýznamnější pravomocí je jmenování soudců Ústavního soudu – a ty vyjmenoval dobré. Že s některými jeho amnestiemi jsem nesouhlasil? No a co, byly jeho ústavním právem. Že jeho vztahy s jinými ústavními institucemi haprovaly? To je právě ono! Naše ústava je madisonovská: je vytvořena tak, aby ambice představitelů institucí jedněch narážely na ambice představitelů institucí druhých. To je institucionální garance naší svobody: nositelé moci se budou vzájemně kontrolovat a držet v šachu své tendence k získání moci ještě větší.
Vytknul bych mu přílišnou shovívavost k reliktům minulého režimu – osobním i systémovým. Jsem si však vědom toho, že u všech jednání v listopadu 1989 jsem nebyl; a vím, že přechod k demokracii ani zdaleka nemusel být tak bezbolestný a hladký.
Nakonec bych chtěl na Havlovi ocenit jeho působení za Kosovské války. Kdyby tehdy naše vláda válečný zásah zablokovala, bylo by to z hlediska ústavy v pořádku. Jenže vláda – lennonovsky řečeno – dala válce šanci, a pak se od ní distancovala. Poslala naše vojáky do akce – a vojáci NATO jsou našimi vojáky -, a pak jako vrchní velitel selhala. Došlo – vojenskou terminologií – ke zradě na nejvyšších místech. V této situaci jen president Havel plnil naše závazky vůči spojencům v NATO, a zachraňoval tak čest naší země.
Ve svém druhém funkčním období se však president začal mentálně i bytostně vzdalovat od reality své země a unikat do sfér esoterických a bizarních, do sfér úvah o “globálních problémech světa”, a dopracovával se k pozicím, jež by znamenaly konec mnohých našich tradičních svobod. Když se Havel rozmluví o naši “globální odpovědnosti vůči Zemi” a člověk si uvědomí, k jakým praktickým implikacím by jeho úvahy vedly, před očima se mu nezačne rýsovat nic jiného, než zárodky nového totalitarismu na celoplanetární úrovni.
Příkladem jsou konference Forum 2000. Nezapomenu na ty tristní chvíle, když jsem tam seděl, poslouchal je, a smutně kalkuloval, o jakou že to část svých svobod přijdu, pokud by se realizovaly všechny “vize”, jež zazněly. Mohl jsem se považovat za šťastného, když mi vycházelo, že bych přišel pouze o 40% svých svobod. Někdy to ale bylo i 70%, 80%, ba i víc. A byly tam i momenty, kdy jsem si říkal, že to, co slyším, je chladnokrevně promyšlený návod na ztrátu 100% svobody mé i všech ostatních. To když návrhy směřovaly k ustavení jediné celosvětové vlády.
Proč je to myšlenka z hlediska svobody zhoubná? Neboť světový superstát by měl by proti občanům moc větší, než státy současné. A i proto, že míra svobody lidí by byla průměrem svobod ve státech současných: to by zvětšilo svobodu v třetím světě, ale zmenšilo svobodu nás, lidí Západu. A konečně, každý stát se může zvrhnout; pokud však existuje stát jiný, lze do něj emigrovat a vést z něj hnutí odporu. Kdyby se však celosvětová vláda stala tyranskou, kam emigrovat? Na Mars?
Nejnižší bod Havlova působení nastal v září 2000, kdy navrhl, aby OSN měla přímou zdaňovací pravomoc vůči všem obyvatelům zeměkoule, a stálou armádu. Tím se octl až nebezpečně blízko kalných vod velezrady. Nikde v ústavě ČR totiž není psáno, že president by měl usilovat o podrobení našich občanů organizaci, jež by je zdaňovala bez jejich voleného zastoupení, a v niž naopak mají většinu zástupci nevolených tyranů, vrahů a komunistů. A již vůbec nic není v ústavě zmíněno o tom, že by president měl usilovat o opatření takovéto organizace stálou armádou, jež by jednoho dne mohla zabíjet i naše občany na našem území. Po tomto projevu mohl být proti Havlovi klidně iniciován proces jeho sesazení z úřadu.
Dalekou cestu věru prošel Václav Havel od roku 1984! Tehdy s lítostí pohlížel na francouzského levicového studenta, jehož myšlenky směřovaly k ustavení katorgy poblíž Toulouse. Nyní on sám zastává myšlenky, jež by mohly vést k ustavení velké monstr-katorgy nejen u Toulouse, nýbrž na Zemi celé.
Psáno pro dvouměsíčník Listy č. 1/2003
