V šestašedesáti rozmazleným frackem

Ten starý excentrik, filosof Bertrand Russell byl v v roce 1961 zatčen za občanskou neposlušnost a nabádání k porušování zákonů. To vše v rámci protestů proti jaderným zbraním Západu. Nikoli proti těm sovětským, rozumíte, nýbrž proti těm západním, jež byly jediným prostředkem k tomu, jak odstrašit Sověty od útoku a rozpoutání války, a tedy jedinou realistickou zárukou míru, bezpečí a svobody obyvatel západních demokracií. To si však on, blázen jeden starý, neuvědomoval; anebo nechtěl uvědomit.

Byl odsouzen k týdennímu pobytu v nápravně-výchovném zařízení. Jeho stoupenec pak na soudce rozhořčeně křičel: “Hanba, hanba, osmaosmdesátiletý stařec má jít do vězení!” Tolik totiž Russellovi tehdy bylo. Ale soudce věcně odpověděl: “Je dost starý na to, aby měl rozum!”

Při vší úctě, Vaše Ctihodnosti, Russell rozum tehdy evidentně neměl. Stejně jako jej dnes nemá šestašedesátiletá Rumunka, která se rozhodla mít dítě. V šestašedesáti letech, chápete. Umělým oplodněním. Co na tom, že v průběhu jejího nepřirozeného těhotenství jí jedno dítě z dvojčat zemřelo v jejím lůně; to druhé se přece narodilo! Co na tom, že umělým přivedením dětí do nepřirozeného prostředí vlastně nepřímo zapříčinila smrt jednoho z nich, když to druhé – její trofej! – se ji vyrobit povedlo! Splnila si svůj sen, obdivně řeknou mnozí, a stala se matkou.

Bude však dobrou matkou? A hlavně: jak dlouho bude matkou svému dítěti? Ráčí-li jí Pán Bůh dopřát dobrého zdraví a dlouhého věku, bude jí 80, když její dítě bude v pubertě. Bude schopna jako osmdesátiletá dobře zvládat svou mateřskou roli vůči pubertálnímu dítěti? Což o to, bude schopna ji zvládat, už když dítěti budou pouhé tři roky a ono bude prodělávat své dětské nemoci? Bude schopna všechno zvládat a po nocích bdít nad dítětem v horečkách? A co když zemře, jak se jí to určitě jednoho dne přihodí; kdo pak se bude starat o to dítě? Kdo to všechno tomu malému dítěti vysvětlí?

Stará, bláznivá ženská. Nikoli však senilní, nýbrž nedospělá. Dětinská. Sama je dítětem – velkým, obstarožným, vyrostlým, avšak přeci jen dítětem. “Já, já, já, jenom já! Já chci, já to chci, chci dítě jako svou hračku!!! Chci, chci, chci, dejte mi ho!!! Já chci!” Mentalita rozmazleného fracka. Pyšné princezny z naší pohádky. Myslí jen na sebe a na své rozmary, nikoli na jejich důsledky, na své dítě a jeho osud. Tak nedospělá, tak egoistická, tak umíněná. A umanutá. “Já chci dítě teď a hned, bez ohledu na to, že již nejsem přirozeně způsobilá být matkou, a po mě – až natáhnu brka – ať přijde potopa.”

Tomu lékaři, co se na té frašce podílel, by měli vzít diplom. Za neetické jednání.

Co je to za bláznivý svět, když mnozí mladí lidé, zdraví, krásní, biologicky a fyziologicky způsobilí na otcovství a mateřství, nechtějí mít děti, neboť mají strach je vychovávat, jsou zbabělí přijmout na sebe rodičovskou odpovědnost, anebo natolik líní, pohodlní či egoističtí starat se o někoho jiného než jen o sebe, a proto se antikoncepcí sami sterilizují, a když – nedejbůh! – přirozenou cestou je dítě počato, jeho život pak náhle utnou potratem; tak náhle, jak náhlý je jen dopad sekyry gilotiny, aby pak po tom všem, po uplynutí svého přirozeně plodného období, zatoužili po dítěti coby svém mazlíčku a přiváděli jej na svět nepřirozeným, umělým způsobem, neboť jejich těla již nejsou přirozeně plodná, nýbrž jsou přirozeně neplodná? Mladé ženy a dívky nechtějí mít děti přirozeně, ale stařeny je chtějí mít nepřirozeně… A pak nám říkejte, že to my konzervativci jsme ti, kdo se zbláznili!

Roman Joch

Komentář byl publikován v Mf Dnes 19.ledna 2005 pod redakčním názvem “V 66 letech matkou? To snad ne”