V online vydání Respektu byl 8.3. publikován článek Josefa Boušky, který si vytkl za cíl přispět k racionalizaci diskuze o imigrační krizi postavením s ní souvisejících otázek na fakty podložený základ. Autor svoji motivaci k sepsání textu vysvětluje tak, že „má smysl bavit se o faktech, protože jen s jejich znalostí lze dospět ke krokům, které současnou situaci dokážou zlepšit.“ V článku samotném však mnohem více než fakta prezentuje různé úvahy založené na několika hodně obecných číslech a dopouští se přesně té chyby, která posouvá diskuzi k iracionalitě, zaměňuje fakta a své názory. V následujícím vypíchnu jen několik takových příkladů, přičemž si dovolím volně sledovat strukturu původního článku.
Jedná se o náhlou vlnu nebývalých rozměrů:
V předpokládané palbě tvrdých dat přichází první salva: „Za rok 2014 požádalo v EU o azyl téměř 630 000 lidí, o rok dříve 435 000. To je obdobné číslo, jaké představuje loňská vlna 1 200 000 azylantů, kterou někteří vnímají jako zásadní ohrožení celého kontinentu.“Vzhledem k deklarovaným cílům by se mohlo dále očekávat např. vyčíslení, co toto zvýšení znamená z pohledu nároků na ubytovací a lidské kapacity v uprchlických zařízeních, jaké přináší finanční náklady a podobně. Leč nic podobného se nedozvíme, namísto toho po první „faktografické“ větě následují plné tři odstavce kritiky politiků.
Rozhodně nelze říci, že kritika konání, případně nekonání politických představitelů obecně není na místě, text činící si nárok na pozvednutí úrovně diskuze by však měl být řádově objektivnější. O co víc se o problémy Italů a Řeků s imigranty, potažmo přímo o situaci Syřanů zajímali politici němečtí ve srovnání s maďarskými, dokud nestáli uprchlíci na hranici Německa, respektive Maďarska? O tom, kolik slibů ohledně řešení ilegální migrace dali Unii např. Řekové, kolik na jejich realizaci dostali peněz a jak s nimi naložili, také nepadne ani slovo.
Jak z textu implicitně plyne, řeší autor primárně problematiku imigrace z muslimských zemí, přesto si však nedá dokonce ani tu práci, aby rozebral složení žadatelů o azyl. Pokud by tak učinil, zjistil by, že z oněch cca 630 tisíc žadatelů za rok 2014 jich z muslimských zemí (tj. zemí, kde je islám výrazně dominantním náboženstvím) pocházelo přibližně 242 tisíc. Za rok 2015 to bylo 662 tisíc ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku a celkem z muslimských států přišlo nejméně 733 tisíc lidí.
Bylo velmi snadno možné se dopočítat, že na jedné straně je reálná muslimská imigrace ještě značně nižší než oněch 1,2 milionu, kterými se operuje (skoro poloviční), na straně druhé že se jednalo o nárůst z cca 250 tisíc na přibližně 750 tisíc. Tato čísla už mají alespoň nějakou vypovídací hodnotu k dané problematice, neboť odrážejí jak absolutní stav, tak trendy. Teprve po vyloupnutí ze souhrnných hodnot je možné hodnotit, zda se jedná o výrazný nárůst apod. Protože však důležité očividně bylo především rýpnutí do neoblíbeného Orbána a Chovance, na aritmetiku se nedostalo.
Jedná se o invazi, místo rodin přichází jen bojeschopní muži
„Nejoblíbenější mýtus kolem imigrace se týká složení příchozích a nese se obvykle v duchu teze „samí mladí muži“. Není to pravda, dokazují to veškerá dostupná čísla, a pokud to kdokoliv s přístupem k relevantním informacím tvrdí, pak lže.“
Velmi nekompromisně postavené tvrzení, ale s oním přístupem k relevantním informacím se to právě nepřehání. Jako podklad je přiložen jeden neznámo odkud převzatý leaflet, což není zrovna přehršel vyčerpávajících dat. Přitom kupříkladu OSN zpracovala celoupublikaci (Latest Documents, odkaz Assessments) zabývající se složením skupin přicházejících přes Makedonii, tedy v minulém roce hlavní imigrační trasou. V publikaci se mimo jiné uvádí, že k listopadu 2015 (tj. za přibližně tři čtvrtiny roku) tvořily ženy 18 % a děti 24 % z celkového množství tudy prošlých uprchlíků. Vezmeme-li v potaz, že děti jsou vnímány jinak, není při poměru 3:1 v dospělých tak úplně scestné tvrdit, že muži poměrně výrazně převažují, což dává základ všem těm poplašným voláním kdesi na facebooku.
Podstatné ale není přít se, zda „samí mladí muži“ je oprávněné při 60 %, 80 % nebo 99,9 %. Pokud by bez rodin cestující muži představovali třeba jen třetinu imigrantů, v absolutních číslech se jedná o nezanedbatelné množství v řádu statisíců. Jestliže mladíci tvoří předvoj mající za úkol uchytit se v nové zemi a později za sebou přivést rodiny, což uvádí sám autor jako typickou situaci, logicky to znamená v budoucnu příliv dalších imigrantů v násobcích počtu těchto mladých mužů. Možná by stálo za to zabývat se spíše tímto potenciálním důsledkem než dohadováním se o slovíčka.
Zatímco dosud bylo dat celkem poskrovnu, následují v textu dva odstavce, které naopak překypují faktograficky vyznívajícími tvrzeními, ale s čísly, která nějak spadla s Marsu. Nejprve k relativní míře chudoby a ekonomické situaci v Sýrii. Tvrzení, že pod hranicí chudoby se tam nacházelo před začátkem války méně lidí než v Portugalsku nebo Rumunsku, je podezřelé na první pohled. Autor údaj zdrojuje, nuže podívejme se, co jeho zdroj, kterým je statistická ročenka CIA, říká. Pro rok 2006, což je poslední dostupný údaj, mělo žít v Sýrii pod hranicí chudoby 82,5 % (sic!) populace. Bohužel tu nelze (nebo se mi nepodařilo) dohledat údaje ke stejnému roku pro Portugalsko a Rumunsko, dostupná jsou čísla 18,7 % pro 2012 v první, respektive 22,4 % pro 2011 ve druhé z těchto zemí.
Protože ale syrské číslo vypadá samo o sobě velmi nedůvěryhodně, kontrola např. u Světové banky dá u Sýrie výrazně smysluplnější hodnotu 35,2 % populace pod hranicí chudoby za 2007. Pro Portugalsko se hodnotu nepodařilo najít, v případě Rumunska je uváděno 22,4 % pro 2008. Ani mnohem realističtější data Světové banky tedy v žádném případě neumožňují tvrdit, že v Sýrii byla nižší míra chudoby než v Rumunsku
Nedosti však na tom, jen o kousek dál se neméně kategoricky tvrdí, že „politicky byla Sýrie diktaturou, ale co do životní úrovně a vzdělanosti příliš nezaostávala za chudšími členy EU“. Je sice notoricky složité nějak přesně změřit životní úroveň, nicméně běžně užívané měřítko, HDP na hlavu, podle čísel převzatých z databanky Mezinárodního měnového fondu dává následující srovnání: pro rok 2010 produkovala Sýrie 6 400 USD na hlavu, Bulharsko 15 200 USD, Rumunsko 16 700 USD a Portugalsko 26 500 USD. Jedná se o HDP přepočtený na paritu kupní síly, tedy lépe odpovídající reálné ekonomické situaci než HDP nominální, i tak je ovšem jen stěží možné považovat hodnotu 6 400 za srovnatelnou s 15 200.
Podobně fascinující je uvedená informace o vzdělání Syřanů, z nichž se údajně celých 80 % může chlubit středoškolským diplomem. Odkaz je tentokrát na data UNESCO, podívejme se proto do tabulky (Key Tables – Education – Educational attainment – Population by completed level of education), v níž jsou data podrobně rozdělena a zpracována. Pro populaci nad 25 let se k roku 2009 (poslední dostupné údaje) uvádí 20,9 % Syřanů bez vzdělání, dalších 45 % s alespoň započatým vzděláním primárním, 27,9 % pak má mít nějakou formu vzdělání odpovídajícího (alespoň přibližně v našem pojetí) střední škole a nakonec 6,2 % vzdělání ještě vyšší. Odkud se vzalo oněch 80 % středoškoláků, je naprostou záhadou, slovy klasika „oni v té škole vůbec nebyli a to číslo taky nesouhlasí“. Jen pro srovnání, Nizozemsko vykazovalo ke stejnému roku 60,9 % populace s ukončeným vzděláním středoškolské úrovně a 28 % s nějakou formou vzdělání terciárního.
Uprchlíci dramaticky zvyšují kriminalitu
Žonglování se statistikami kriminality je lepší se vyhnout prostě proto, že neexistují relevantní data. V článku nadhozené údaje Spiegelu jsou dobré maximálně k vyvolání dojmu, že se nejedná jen o prázdné řeči, ale o práci s „tvrdými čísly“. Filozofovat nad souhrnnými svodkami, v nichž se krádež postaršího mobilu míchá dohromady s hromadným znásilněním, a tvářit se, že jde o racionální debatu, je jednoduše unfair. Přitom v následujících odstavcích sám autor dovozuje, že dělat závěry z globálních statistik k ničemu smysluplnému nevede. Překvapivě však konečný verdikt nezní, že nevíme, ale že imigranti zcela jistě riziko z hlediska nárůstu kriminality nepředstavují.
Z metodického hlediska je kouzelné sledovat, jak se zcela volně nakládá s označeními „imigrant“, „muslim“ a dalšími v plně konvičkovském paušalizujícím a realitu požadovaným směrem ohýbajícím duchu. Kde se to hodí, vezmou se ke srovnání turečtí či bosenští muslimové ze čtvrté generace žijící v Německu nebo Rakousku a tváříme se, že to je nějak relevantní ke kriminalitě (nebo čemukoliv jinému) týkající se nově příchozích imigrantů dejme tomu z Afghánistánu (muslim jako muslim). Jinde budeme psát o Albáncích a raději pomlčíme, že jsou většinově muslimy (nemůžeme házet všechny do jednoho pytle). A ještě jinde prostě o imigrantech, aniž by bylo řečeno, že jsou zahrnuti také Ukrajinci a Číňani (nikdo netvrdil, že všichni imigranti jsou muslimové).
Imigranti mají názory neslučitelné s naší společností
Tato pasáž je zřejmě vložena za účelem ukázat, jak vypadá debata iracionální. Naprosto absentují jakékoliv smysluplné informace o tom, jaké postoje příchozí skutečně zastávají, případně naopak nezastávají, což je otázka o to významnější, oč je těžší dát na ni seriózní odpověď. Namísto toho se objevně dokazuje, že i ve střední Evropě se vyskytují rasisté. Argumentace ve stylu „oni sice nemají rádi homosexuály, ale jen 11 % Čechů by chtělo do rodiny Roma“ má zajisté velký potenciál změnit náhled na imigraci. Tedy pokud cílem nebylo říci, že nějací hlupáci se vyskytují vždy a všude, což by nás mohlo spojovat.
Islám je náboženství zla
Jakékoliv pokusy o faktografickou objektivitu už vzaly za své a volně se hází dojmy, silnými slovy a vytrženými čísly podle toho, jak se to hodí. Nemám tušení, kolik příslušníků ETA bylo praktikujícími katolíky, je ale jisté, že její motivace a cíle byly národnostní, nikoliv náboženské. U republikánských Irů je náboženství s národnostní otázkou provázané mnohem více, i tak je ale zdůrazňovaní jejich „křesťanství“ podobně manipulativní, jako bychom veškeré oběti palestinských snah o samostatnost připisovali islamistickému terorismu a místo o izraelských vojácích psali o střílejících judaistech. Považovat islám za náboženství zla je nesmysl. Úplně stejně nemravné je ale označovat každého bílého zločince za vraždícího křesťana, aby se takto dal relativizovat vliv náboženství na nárůst násilí mezi muslimy (především jimi navzájem). Jestliže se autor pokouší dovozovat, že kříž na zdi v domově baskického teroristy je totéž jako zastřelení jezída příslušníkem ISIS, protože odmítl přestoupit na islám, jedná plně v duchu nejlepších konvičkovských tradic.
Závěr
Článek opisuje zajímavou trajektorii, od povrchní snahy pracovat s konkrétními daty přes pasáž jakýchsi informačních přeludů po plamenné kázání o zlu. To sice neznamená, že neobsahuje i dobré postřehy a úvahy, ty ale už celkové vyznění nezachrání. Nechci a nemohu sahat autorovi do svědomí, ale po prověření jím uváděných údajů nevypadá příspěvek jako výsledek hlubokého studia zdrojů, z nějž vyplynuly pokud možno objektivní závěry, ale jako narychlo a bez velké pečlivosti porůznu posháněná čísla, která mají podložit jeho předem daný postoj. K obohacení debaty o relevantní data bohužel nedošlo. Dostupná je celá řada skutečných analýz problematiky v nejrůznějších jejích aspektech, rozebíraný text jen rozšířil už tak obsáhlou sbírku dojmologických agitek, které debatu posouvají od racionality k atrapám šibenic.
Článek byl nabídnut redakci Respektu, ale bez jakékoliv odezvy.
Vyšlo na Neviditelném psovi
