Němečtí rudo-zelení (stará koalice socialistů a zelených) dlouho pečlivě připravovali transformaci antidiskriminačních směrnic EU. CDU a experti byli proti. Nyní má tento bizarní výtvor vstoupit v platnost.
Když se sejdou právní znalci současné velké koalice (CDU – SPD) se spolkovou ministryní spravedlnosti, jednají obvykle věcně. Tón je klidný, obličeje vážné. Nejvyšším z pocitů je tiché zadostiučinění nad zdařilou formulací obzvlášť komplikovaného paragrafu.
V poslední době však nepadají v této vybrané společnosti slova zrovna vybíravá. To se projevilo před několika dny na setkání, kam ministryně Brigitte Zypriesová svolala právněpolitické experty CDU a SPD – šlo o transformaci směrnic EU do německého práva. Řeklo by se rutinní záležitost.
Podle zúčastněných začal jako první Wolfgang Bosbach, místopředseda frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu. Co prý je to za „blbost“, ptal se právník ministryně spravedlnosti. Jiný svědek prý dokonce zaslechl z Bosbachových úst výraz „hov…“, i když jen „zamumlat“, jak svědek dodává.
Ministryně nechtěla zůstat pozadu. Když po Bosbachovi přednesl kritický komentář i právněpolitický mluvčí Unie Jürgen Gehb, vydala z našpulených úst nejprve opovržlivý zvuk. Poté oznámila „pffff“ a že prý se na všechno může „vys….“.
Jestli tím mínila změnové požadavky kolegů Bosbacha a Gehba nebo celý zákon, již nelze bez pochyb zjistit. Zypriesová mlčí. Bosbach byl již v tomto okamžiku nepřítomen.
„Blbost“, „hov…“, „vys…“ – právníci tuší oč běží: Když se odborníci o své práci vyjadřují s takovým opovržením, může jít jedině o transformaci unijních směrnic na ochranu společenských menšin.
Již v roce 2001 se tehdejší ministryně spravedlnosti Herta Däubler-Gmelinová (SPD) pokoušela o převedení bruselského antidiskriminačního plánu do německého práva. Mezitím proběhly dvoje volby do Spolkového sněmu, dva návrhy zákona, čtyři čtení a několik rozprav ve Spolkovém sněmu. Úředníci resortu spravedlnosti považují práci na projektu, který se znovu a znovu vynořuje stejně podivuhodným způsobem jako lochneská příšera, za trest nejvyšší.
A tak bylo jen otázkou času, kdy se tímto tématem začne zabývat také velká koalice. Kancléřka Angela Merkelová minulé úterý osobně předstoupila před členy své frakce, aby jim oznámila plán ohledně zákona na ochranu žen, seniorů, postižených, cizinců, homosexuálů, občanů jiného smýšlení a jiného náboženského vyznání, zkrátka „obecného zákona o rovném zacházení“.
Tento obzvlášť bizarní případ evropského regulatorního šílenství velkoryse povýšil na německou právní realitu. Velká koalice chce prosadit plán, proti němuž CDU („Odvažme se být svobodnější“) vždy bojovala. Merkelová dokonává, co kdysi vymyslely lobbystické skupiny v Bruselu – její zatím nejzřetelnější prohřešek proti slibům, s nimiž před šesti měsíci nastoupila do úřadu.
Před volbami do Spolkového sněmu ještě Merkelová v rámci předvolebního boje varovala před „byrokratickým monstrem“. Volker Kauder, dnes frakční šéf CDU se dokonce kdysi opovážil srovnání s rasovými zákony nacistů. A co bývalí premiéři za SPD Kurt Beck (dnes stranický šéf) a Peer Steinbrück (dnes ministr financí), neprotestovali před nedávnem, ba dokonce nevyhrožovali, že nechají zákon ve Spolkové radě propadnout?
Není divu, že šéf FDP Guido Westerwelle hovoří o obdivuhodně „razantní změně agendy“ koalice. Minulý čtvrtek zařadili liberálové toto téma na program tzv. „aktuální hodiny“. A v celém parlamentu se opět nenašel politik, který by pěl na nově plánovaný antidiskriminační zákon slova chvály.
Ministryně spravedlnosti Zypriesová mluvila bez zjevného nadšení o „kompromisu“, zástupce CDU Gehb srovnal výtvor se „zasmrádlými tvarůžky“, které dlouho ležely na slunci.
Nespokojená je kupodivu i celá opozice. Ilja Seifert, zástupce Levicové strany (Linkspartei – následnická strana PDS), prohlásil, že je zklamaný; zdrženlivě se vyjádřil Irmingard Schewe-Gerigk ze Strany zelených. Politik FDP Heinrich Kolb se přihlásil o slovo poznámkou, že „to jsou všechno nesmysly“, což mnozí poslanci Unie kvitovali souhlasným pokyvováním.
Všechno to začalo v Bruselu u Řekyně jménem Anna Diamantopoulouová. Tato socialistka povýšila v roce 1999 na komisařku EU pro práci a sociální věci – s cílem vtisknout „Evropě lidštější tvář“.
Ve skutečnosti jí však bylo trnem v oku hlavně to, co je lidské až dost. Diamantopoulouové (46) vadily fotografie dam nahoře bez v evropském bulvárním tisku. Aby potrestala „nežádoucí sexistické chování“ evropských mužů, iniciovala směrnici proti pohrdání ženami. Poté následovaly další tři směrnice zaměřené na sofistikovanější sankcionování pánských vtipů a rozšíření ochranné zóny na etnické menšiny a lidi jiného smýšlení.
Horlivá Řekyně, kterou povolali zpět do Atén teprve na jaře roku 2004, se těšila podpoře Němky Barbary Helferichové (49). Tato politická vědkyně z Warendorfu v Severním Porýní – Vestfálsku stála po dlouhou dobu v čele evropské ženské lobby, což je síť, která tahá peníze z evropských kapes např. na výzkum gender mainstreamingu.
Za úřadování Diamantopoulouové se Helferichové podařil takový skok v kariéře, jaký je možný snad jen v bruselském politickém biotopu. Představitelka ženské lobby byla povolána do kabinetu evropské komisařky, což přirozeně nesmírně usnadnilo prosazování jejích projektů.
O tom, co se pak upeklo, neměla rudo-zelená spolková vláda, jak se zdá, ani tušení. Tehdejší předseda Svazu zaměstnavatelů Dieter Hundt sice již v roce 2000 varoval, že v Bruselu vzniká projekt plný „další byrokracie a myšlení omezeného na kvóty“. Berlínská vláda však byla klidná. Poslali do Bruselu úředníka z ministerstva spravedlnosti, aby záležitost projednal. Panovalo přesvědčení, že půjde o „sněhurkovské směrnice“ (žargon EU) s čistě symbolickým významem.
Také si mysleli, že mají čisté svědomí; konec konců je rovnoprávnost v Německu již dlouho obsáhle regulovaná. Sotva který úřad se obejde bez pověřenců pro rovnoprávnost. Veřejná správa je povinna v rámci stanovené kvóty upřednostňovat při přijímání do zaměstnání a povyšování ženy před muži, pokud mají stejnou kvalifikaci. Podle paragrafu 611a Občanského zákoníku nesmějí být ženy na pracovišti znevýhodňovány. Podle Spolkového ministerstva spravedlnosti se jedná o málokdy používaný paragraf.
Jen na ochranu postižených lze v německých zákonech najít 36 samostatných předpisů. Článek 3 Ústavy již od vzniku republiky předepisuje, že nikdo nesmí být „znevýhodňován nebo upřednostňován kvůli jeho pohlaví, etnickému původu, rase, řeči, vlasti a národnostnímu původu, víře, náboženským a politickým názorům“.
Evropští příznivci rovnoprávnosti by však chtěli mnohem více. Prakticky každá oblast veřejného života by měla být prověřena z hlediska možného nerovného zacházení. Tresty pro hříšníky by měly být drastické. Každá členská země EU by měla zřídit antidiskriminační úřad.
Zářným příkladem se staly Spojené státy, kde vznikla dobře fungující procesní mašinerie. Na základě tvrzení, že byla ignorována při povyšování, se jedné zaměstnankyni podařilo vysoudit na investiční bance Morgan Stanley dvanáct miliónů dolarů. Právníci a svazy údajných postižených se již specializovali na podávání žalob na americké úřady a podniky.
Spolková vláda mohla plán eurokratů zmařit. Pro tři ze čtyř předloh antidiskriminačních směrnic bylo zapotřebí jednomyslného souhlasu všech členských států. Berlínské „Ne“ mohlo šílenství zastavit.
Spolková vláda však řekla ano a je tak povinna zavést směrnice do národního práva. Odpor je zbytečný. Již minulý rok zjistil Evropský soudní dvůr porušení smlouvy. Hrozí pokuta ve výši 900 000 euro za každý další den, kdy bude Německo směrnice ignorovat.
Proč se rudo-zelené spolkové vládě nepodařilo plán zmařit, je zpětně záhadou i pro samotnou ministryni spravedlnosti. Kompetenci mělo, bohužel, několik ministerstev, tvrdila jednou Zypriesová. Nikdo se prý o to ale tehdy moc nestaral.
Je to politováníhodné: Prakticky všichni odborníci považují myšlenku komplexního německého antidiskriminačního zákona, který pod ochranu menšin zahrnuje všechny ženy (42 miliónů), důchodce (20 miliónů), cizince (7 miliónů), postižené (8 miliónů), jakož i homosexualitu a jakoukoliv formu náboženství a světonázoru – přičemž některé skupiny se mohou překrývat – za scestnou.
Ministryně spravedlnosti Zypriesová se před dvěma lety přimlouvala „za antidiskriminační ochranu v rozumné míře“. Ke svobodné společnosti podle ní patří i to, že musí „strpět chování, které rozumný člověk považuje za hloupé nebo omezené.“
Platí prý výrok francouzského politického filozofa Montesquieuho: „Kde není nutné dělat nějaký zákon,“, citovala tehdy Zypriesová doslova, „je nutné žádný zákon nedělat.“
Obdobně se v uplynulém volebním období vyjádřili rovněž tehdejší ministr hospodářství Wolfgang Clement („nesmysl“) a ministr vnitra Otto Schily. Upuštění od antidiskriminačního zákona by znamenalo „skutečný přínos ke snížení byrokracie“, mínil Schily.
Kdo si však tehdy myslel, že rudo-zelená vláda škody omezí a evropské směrnice transformuje co možná nejúsporněji, byl bohužel konfrontován s pravým opakem. Projekt byl svěřen politikovi Strany zelených Volkeru Beckovi („Gay je ok“) a mluvčí SPD pro ženskou politiku Christel Hummeové. Jako „pachatelé z přesvědčení“ se ze všech sil zasazovali o překonání bruselských zadání.
V oblasti občanského práva předepisovaly evropské směrnice pouze zákaz diskriminace na základě pohlaví, rasy a etnického původu. Rudo-zelení příznivci rovnoprávnosti přidali ještě „diskriminační znaky“ náboženství, světonázor, věk, zdravotní postižení a sexuální identitu.
Na úroveň menšiny hodné ochrany by se tak mohli cítit povýšeni dokonce i pravicoví radikálové. Hnědí jen čekají na to, aby se mohli prezentovat jako politováníhodné oběti, když jim například majitel restaurace nepovolí konat sraz v zadní místnosti.
Uvést návrh zákona do praxe se však Rudo-zeleným už nepodařilo; přišly do toho nové volby. Nová spolková kancléřka Merkelová hned ve svém prvním vládním prohlášení uvedla, že zadání EU budou transformována pouze „jedna ku jedné“. Svou nelibost ohledně antidiskriminačního dávala najevo již v předvolebním boji, a to při každé možné příležitosti.
Jenže všechno je opět jinak, než se očekávalo. Když se před několika dny sešly špičky velké koalice, aby vymezily své postoje k aktuálním otázkám, znovu se vynořil také zákon o rovném zacházení.
Ke všeobecnému překvapení to byla právě Merkelová, kdo téma znovu vylovil z propadliště zapomnění. V rámci všeobecných koaličních tahanic naléhal šéf CSU Edmund Stoiber na SPD, aby souhlasila se subvencováním jemu tak drahého německého rolnictva. Straničtí soudruzi v zastoupení svého předsedy Kurta Becka však byli nekompromisní. Bez kompenzačního obchodu ve prospěch klientely SPD z toho prý nic nebude.
Poté vzala záležitost do rukou sama kancléřka. V rozhovoru mezi šesti očima se Stoiberem a Beckem zařadila na program jednání antidiskriminační zákon. Zjevně překvapený předák SPD Beck souhlasil. Přípravy již v tichosti probíhaly: Už 26. dubna si nechala Merkelová požehnat předlohu od výkonného předsedy frakce CDU. Zasvěcen byl i vicekancléř Franz Müntefering. Záležitosti se tak brzy opětovně ujme Spolkový sněm. Vždyť návrh znění zákona ještě ležel v šuplíku. Rudo-zelená předloha z minulého volebního období doznala jen kosmetických změn. V zákoně tak znovu najdeme – k radosti pravicových radikálů – diskriminační znak „světonázor“, stejně jako například žalobní právo odborových organizací a svazů skutečných či údajných postižených.
Přežil i plán na zřízení státní kontrolní instituce, aby – jak praví zákon – byla v Německu konečně vytvořena „kultura antidiskriminace“. Ministerstvo pro rodinu vedené Ursulou von der Leyenovou má získat milionovou částku.
Je zde ovšem jeden „závažný rozdíl“, vysmíval se minulý čtvrtek v parlamentu šéf FDP Guido Westerwelle. V minulém volebním období se opájela vyhlídkou na více peněz a vlivu ještě ministryně SPD. Nyní se raduje ministryně s partajní knížkou CDU.
Nad překvapivým obratem svého koaličního skoropartnera však předák FDP stále kroutí hlavou. „Velké části Unie“, tvrdí Westerwelle, zcela zjevně „podlehly vymývání mozků“.
(převzato z časopisu Der Spiegel 20/2006)
