Bassam Tibi, německý profesor syrského původu, žije v BRD od roku 1962. Původem je z aristokratické rodiny z Damašku. Za léta své kariéry získal proslulost jako autor více než třiceti knih, nositel vysokých německých vyznamenání a hostující profesor na nejpřednějších univerzitách (Berkley, Harvard, Cornell, Princeton).  Věnuje se především roli islámu v mezinárodních vztazích.  Profesor Tibi přijel na pozvání OI do České republiky, kde vystoupil na půdě Vysoké školy CEVRO institut v rámci konference Migrace, hranice a bezpečnost. Kromě toho se ale zúčastnil i uzavřeného setkání s experty a také příjemné večeře v ještě uzavřenějším kruhu.

Profesor Tibi se s námi podělil o svůj pohled na současnou migrační krizi.  V Německu migrační politika neexistuje. Rozhodnutí o otevření hranic v noci ze 3.na 4.září 2014 bylo rozhodnutím samotné kancléřky bez konzultace s kýmkoliv dalším (kancléřka se sice pokoušela několika státníkům volat, ale ti měli v noci vypnuté telefony). Od té doby do prosince 2014 byla hranice zcela otevřená a lidé proudili do Německa bez jakékoliv kontroly.  Následně se Merkelové politika smrskla na dvě hesla, z nich to první je plagiát a ukradené heslo Obamovy první volební kampaně “We can do it!“ (Wir schaffen das), které se následně změnilo na „Wir bekämpfen die Fluchtursache“ (Budeme bojovat s kořeny uprchlického problému). Profesor Tibi je ale značně skeptický (a to je ještě slabé slovo) ke schopnosti Německa, potažmo EU, jakkoliv výrazněji ovlivnit situaci v klíčových zemích, tedy Libyi, Sýrii, Iráku, Afghánistánu a Jemenu.

Náklady na uprchlíky se ročně pohybují okolo 50-60 miliard eur a při jejich počtu nelze reálně zvládnout integraci, není ani dost učitelů a prostoru na jazykové kurzy. Nelze očekávat, že lidé, kteří neznají jazyk, nemají vzdělání ani nějaký technický nebo řemeslný obor, se integrují. Tibi zdůraznil, že on sám osobně hovořil s cca dvěma tisíci uprchlíky z arabských zemní („kdykoliv slyším na ulici arabštinu, dám se do řeči“) a nikdo z nich nebyl ani inženýr, ani lékař… Výsledkem bude frustrace mladých chlapců a mužů, kteří jsou konfrontováni s bohatstvím německé společnosti a skoro nulovou šancí se na něm podílet („německá středostavovská rodina se vzděláním musí na svůj standard velice tvrdě pracovat, je iluzorní si myslet, že toho dosáhne přistěhovalec bez vzdělání a znalosti jazyka“).  Problém je i na německé straně. Profesor Tibi upozornil, že i po padesáti čtyřech letech v Německu, s německým občanstvím a profesurou, je pořád brán jako Syřan, zatímco v Americe by už dávno byl Američan. Veřejně také již dříve přiznal, že i on, ve své postavení, má problémy s integrací, cítí se občas v Německu civilizačně osamělý. Navštěvuje proto psychoterapeuta: „Já chodím k terapeutovi, mladí jdou k Islámskému státu“. Vděčnost řady uprchlíků za velkorysou pomoc Německa není příliš velká, setkává se i s rozšířeným názorem, že „Německo je majetkem Boha, pomoc Němců je tedy darem od Alláha“.

Pro své názory byl profesor Tibi, který býval dvorním odborníkem na islám v německé veřejnoprávní televizi ZDF či ve vedoucím listu Frankfurter Algemeine Zeitung, prakticky ostrakizován a v současnosti publikuje ve švýcarském tisku. „Debata v Německu je možná jen na oscilaci – nacista X humanista“. Němci podle Tibiho oscilují mezi krajnostmi a obává se proto, že současná krajnost může být vystřídána v budoucnu krajností opačnou.