(Publikováno v MF Dnes 25. července 2005)

Masové vraždy pomocí bomb nejsou nic nového – a to ani v Evropě. Připomeňme si zcela zapomenutý teroristický atentát v Sofii v roce 1925. Výbušninami umístěnými v kupoli kostela sv. Sofie chtěli bulharští komunisté zavraždit krále a celou vládu. Král i vláda vyvázli nezraněni, ale dalších 123 lidí bylo zabito a další stovky byly zraněny. Ti ale nebyli cílem útoku a bulharští komunisté z tohoto důvodu museli považovat svůj útok za neúspěšný. V tom se jejich terorismus odlišoval od současného terorismu. Jeho terčem jsou zcela náhodní lidé a prvotní záměr je, aby jich bylo co nejvíc. Ale nikoliv proto, že by byli považováni za přímé a vědomé původce nějaké situace, kterou teroristé, resp. jejich duchovní náčelníci považují za nežádoucí. Důvodem jejich zavraždění je vytvořit tlak na mocenské struktury, které jim stojí v cestě k dosažení jejich nadvlády. V tomto konkrétním případě je touto překážkou současný egyptský režim a útok míří na významný zdroj příjmů Egypta – masovou turistiku. Chtějí, aby lidé přestali do Egypta jezdit. V případě vražd v Londýně bylo zase cílem pohrozit veřejnosti, že pokud nedonutí vlastní vládu vyklidit pole islamistům a jejich prioritám, pak bude muset žít ve strachu z nečekané smrti nebo zmrzačení.

Zkrátka a dobře terorismus útočí na skutečného vládce dnešního světa – veřejnost v demokratických zemích, a nikoliv na držitele vysokých vládních funkcí. Pro mnohé lidi může být překvapivé uvědomit si paradox spočívající v tom, že islamističtí teroristé mohou doufat v úspěch jenom proto, že v nejmocnějších a nejbohatších zemích jsou režimy založené na principech demokracie a lidskosti, které oni sami považují za rouhání. Je zřejmé, že kdyby se pokusili použít podobných metod proti skutečně brutálním režimům, s největší pravděpodobností by se o jejich pokusu řadový občan ani nedověděl. Zmizeli by v bezejmenných hrobech – pokud by vůbec měli odvahu se o něco pokusit. Zlo však nikdy nemá žádnou logiku, a proto nemá smysl doufat, že teroristé si tento paradox uvědomí a přestanou se svými útoky na nejsvobodomyslnější a nejohleduplnější země v dějinách. Jejich útok na naši civilizaci může zastavit jenom neprostupná zeď odporu. Pevnost této zdi závisí na nás řadových občanech, a nikoliv jen na hrstce vládců a velitelů armád a tajných služeb. Ale má-li tato zeď být pevná, musíme odolat dvojímu pokušení.

Tím prvním je propadnout schematickému odsouzení, nebo dokonce nenávisti vůči všem vyznavačům islámu. Tím bychom se připravili o obrovský počet potenciálních spojenců v řadách muslimů v boji proti vražednému nihilismu islamistických teroristů. Sice bychom mohli i přesto náš boj vyhrát, ale za strašnou cenu: odrazili bychom nápor lidí posedlých nenávistí, ale něco z jejich ducha by v nás žilo dál.

Tím druhým pokušením je propadnout iluzi, že si ústupky teroristům vykoupíme zpět, onen báječný pocit devadesátých let, kdy se nám svět zdál nabízet stále bohatší budoucnost bez nebezpečí a obětí. Pokud bychom tak učinili a přestali například jezdit do Egypta, pak by náčelníci teroristů s uspokojením konstatovali: „Zbraň vyzkoušena – účinnost 100 procent.“ Ústupky jakéhokoliv druhu by tedy byly nejen hanebnou zradou na všech obětech teroristů a na všech těch, kteří jsou připraveni jim čelit, ale nekonečnou hloupostí, neboť osvědčené zbraně se vždy zavádějí do běžného užívání.