Je to americká tradice, kterou bychom neměli přeceňovat. Na začátku roku americký prezident přednese v Kongresu projev o stavu unie.
Kdysi to tak nebylo. V devatenáctém století tento projev zasílali do Kongresu američtí prezidenti písemně a přečetl jej úředník. Ve století dvacátém, od dob Franklina Delano Roosevelta, jej však v americkémKongresu čtou prezidenti osobně. Pojímají to jako příležitost prezentovat se a zvýšit si popularitu.
Proto ten projev nelze přeceňovat; je více záležitostí propagandy než reality. A to platí i pro letošní projev o stavu unie, který přednesl Donald Trump.
Náznak kompromisu
Projev to byl velkorysý a vstřícný vůči opozičním demokratům, dokonce bychom mohli říci, že sladký. Byl v něm obsažen náznak kompromisu v imigrační otázce; demokraté jsou tradičně vstřícnější vůči latinskoamerickým imigrantům, ať už legálním, či nelegálním, protože to jsou z velké většiny jejich příští voliči. Ze stejného důvodu jsou republikáni vůči nim méně vstřícní.
Bývalý prezident Obama vydal exekutivní příkaz (něco jako vládní vyhláška u nás), podle kterého lidé, kteří jsou v USA nelegálně, ale byli svými rodiči přivezeni do USA jako děti, nebudou deportováni pryč. Jinými slovy, tím příkazem nařídil, že část federálních zákonů nebude federální vládou vynucována.
Prezident Trump naznačil, že tento Obamůmpříkaz zruší, a tedy tito nelegální imigranti budou moci být vyhnáni ze země. A strhla se vlna kritiky. Jste tříletou holčičkou nebo šestiletým klukem z Guatemaly či Mexika a rodiče s vámi přicestují do USA. Překročí povolenou dobu, tj. oni, ale i vy jste v USA nelegálně. Nyní vám je třicet čtyřicet let a prakticky žádnou jinou zemi než Ameriku neznáte. Považujete se za Američana. Máte rodinu, vlastní děti, jež se narodily na území USA, tj. americké občany. Vy sami jste však v USA nelegálně. Máte být deportováni?
Z hlediska litery zákona ano. Z hlediska lidskosti a zdravého rozumu nikoli. A ten kompromis, který Trump v projevu naznačil, byl tento: demokraté, dohodněme se. Já de facto udělím amnestii nelegálním imigrantům, kteří se do naší země dostali jako děti, tj. nikoli na základě svého dospělého rozhodnutí. Ale chci za to od vás něco: jednak zpřísnění imigračních zákonů a jednak zeď. Chci svou zeď. Velkou zeď. Na hranicích s Mexikem. Dejte mi mou zeď a já amnestuji mnoho nelegálních imigrantů.
Kývnou na to demokraté? Nakonec asi ano, ale nikoli v letošním roce. Letošní rok je totiž volební, bude se v listopadu volit celá Sněmovna reprezentantů a třetina senátorů. A demokraté budou chtít vyhrát ve volbách do alespoň jedné z obou komor.
Mají velkou šanci uspět; Donald Trump jako konfrontační, polarizující figura bude silnou motivací pro demokratické voliče jít k volbám. Jejich volební účast bude nejspíš vyšší než republikánských voličů, tudíž je dosti možné, že v jedné z obou komor (odhaduji, že ve Sněmovně reprezentantů) získají většinu.
Jinými slovy, až do voleb v listopadu demokraté nebudou mít žádnou motivaci se s Trumpem dohodnout; naopak, budou situaci vyhrocovat, aby své voliče k volbám lépe motivovali. Takže kompromisy? Až za rok.
V amerických dějinách byla období, kdy těžiště americké politiky spočívalo v Kongresu a prezidenti byli spíše slabí. Prezident byl jen někým na způsob prvního úředníka země. To byla situace především v devatenáctém století, kdy prezidenti s výjimkou Jacksona a Lincolna byli spíše slabí. Vše změnilo století dvacáté a Franklin Delano Roosevelt v třicátých letech, který nastolil éru tzv. imperiálního prezidentství, tj. éru velice silných prezidentů.
Návrat těžiště politiky do Kongresu
Možná největší zásluhou Donalda Trumpa, v důsledku jeho zřejmých psychologických defektů, bude umenšení role amerického prezidenta a návrat těžiště americké politiky doKongresu, což pro blaho americké demokracie bude jen zdravé. Bude to samozřejmě jeho nechtěná zásluha; zásluha tak řečeno mimoděk.
Ale v řádu prozřetelnosti je to možné. Stejně jako papež František; jeho asi největší zásluhou bude konec tzv. papolatrie, tj. přesvědčení některých věřících, že papež má ve všem pravdu. Papež František je živým důkazem toho, že člověk může být papežem, hodným člověkem, dokonce svatým člověkem, možná přímo světcem – a přitom být politickým analfabetem. Vzorem politické moudrosti totiž papež František není a za takového jej snad nepovažují ani jeho největší stoupenci.
Obdobně Donald Trump: je to prezident a zároveň má psychiku malého dítěte. Jeho projev o stavu unie byl uhlazený, hezký a dobrý – ale počkejte na jeho příští tweet; a zřejmě nebudete muset čekat dlouho. Pak se budete buď tetelit škodolibou radostí, anebo dostanete husí kůži; podle toho, zda jste spíše fanouškem demokratů, nebo republikánů. Takže největší zásluhou Donalda Trumpa může být, že od amerického prezidenta budeme už všichni očekávat mnohem méně.
Vyšlo v LN 1. 2. 2018
Katolická církve od politiky defektovala již dávno, stejně jako zodpovědnost za armády nechala dnes již dospělejším státům. ona politika nejen dává vliv a moc, ale zároveň i bere, politikáři vysychají, vyhoří brzy, zplaní.
Tak si drží nebývalou svěžest jak vidno v libovolném kostele zejména mimo metropole, kde lid dosud není zcela uštván. Ovšem i v tom nedokonalost, lehce lid potom politikářům naletí zejména kdy stát málo legitimní, kdy politika marketing.
lze tedy čekat že další krok bude bezpečnější a že třeba vatikánská garda dopřeje svým budoucím velitelům vysloužit si ostruhy na některém ze světových bojišť.