Thomas Fleming je šéfredaktorem časopisu Chronicles a presidentem The Rockford Institute (Illinois, USA).

Z anglického originálu Abuse Your Illusions publikovaného v časopisu Chronicles, roč. 26, č. 1, leden 2002, s. 10-12,

přeložil Michal Semín.

            Walter Block je libertarián bez špetky záludnosti, teoretik, jenž odmítá omezit svoji klasicko-liberální analýzu na striktně ekonomické otázky. Svoboda je svoboda, tvrdil by, a hodnota je hodnota, ať už se rozhodujeme ve věci urbanistického členění města nebo cenzury. Protože je poctivým člověkem, odmítá jak urbanismus, tak cenzuru jako projev státního zasahování do našich svobod a jako vynucené stanovení hodnot jedné skupiny obyvatel všem ostatním. V nedávném internetovém článku nám profesor Block nabízí nekompromisně libertariánskou – přesněji vzato “liberální” – odpověď na morální otázky vyvolané výzkumem kmenových buněk.

            Block je známý svojí obhajobou neobhajitelného, a tak považuje recyklaci částí lidského plodu pro účely lékařství a vědeckého výzkumu za morálně přijatelnou, pokud “rodiče” (ti, kdož poskytli genetický materiál) nejsou ochotni dítě přivést na svět a vychovat a neexistuje ani jiný člověk, který by se plodu ujal.

            Jako vzorný libertarián považuje Block za samozřejmé, že nemáme “pozitivní závazky” vůči jiným lidem, snad jen s výjimkou jim záměrně neškodit. Nenarozené děti, a to od okamžiku početí, představují lidský život, nacházejí se však v postavení divoké krávy, které nikdo nepřidělil místo pro pastvu, nikdo ji nezdomácněl a nepřivlastnil si ji. Proto, rozhodnou-li se rodiče, že se o dítě nepostarají a nenaleznou nikoho vhodného k adopci, mají právo je zabít – jako by měli právo zabít dítě již narozené.

            Problém nespočívá ani tak v Blockově morálně pobuřujícím závěru. Mnoho libertariánských argumentů vede k odpuzujícím závěrům v otázkách manželství, užívání drog, pornografie a společenského chování a jejich závěry mnohdy nezůstávají jen ve sféře pouhých spekulací. Otřesnost těchto závěrů spočívá v tom, co Block – a možná většina libertariánů – považuje za samozřejmé. Začněme u toho, co je zcela zřejmé: snadnost, se kterou srovnávají lidské bytosti se zvířaty, nemluvě o neprokázaném předpokladu, že mezilidské vztahy mohou být redukovány na proces “osvojování”. Tento koncept ve skutečnosti vyžaduje, abychom na společenský život pohlíželi jako na život utvářený jednotlivci bez vzájemných vztahů, ocitajících se na území, kde nejsou žádní příbuzní, žádné zákony a obyčeje – jinými slovy, v Lockově “přirozeném stavu”, jenž nikdy neexistoval.

            Všimněte si též oné bezstarostné lhostejnosti k faktům zákonnosti v případě jeho kraví metafory. Zvíře neznámého původu je neběžným jevem a děti – je-li totožnost otce i matky známa – mají dva rodiče. Přiměřené srovnání je tedy s telaty, patřícími lidem vlastnícím krávu s býkem. Tato telata nepodléhají procesu “osvojení”, neboť by se to rovnalo krádeži. V Irsku vedla rozšířená aplikace tohoto principu k válce poté, co sv. Columcille odmítl vydat ruční přepis Bible, který zhotovil. Král prohlásil, že tele patří ke krávě, s čímž ani světec ani jeho mocný rod nesouhlasili, a když krveprolévání ustalo, hrůzou naplněný Columcille odešel do Iony založit klášter a zachránit civilizaci.

            Avšak principy práva a historická fakta jsou na okraji zájmu libertariánských teoretiků, jakými jsou Walter Block a Hans-Hermann Hoppe, které je třeba ocenit za jejich upřímnost a důkladnost při aplikaci principů libertarianismu za hranicemi zdravého rozumu. Opatrní ideologové propadají strachu, kdykoli se ocitnou na hraně propasti, ale puristé kráčejí vpřed, dokud se jim nezjeví, co leží na konci cesty. Tak jako klasičtí liberálové 19. století  při prosazování principu radikálního individualismu vedli Evropu a Ameriku přímou cestou k socialismu, vedou nás libertariáni po cestě k Soylent Green*).

––––––––

*) Americký futuristický film z roku 1973, v němž v přelidněné zbídačelé Americe dochází mimo jiné k systematickému a organizovanému lidojedství (pozn red.).

––––––––

            Teorie libertarianismu, jak tvrdil Ludwig von Mises, je morálně neutrální vědou. Některá rozhodnutí mohou být považována za sebevražedná, ale “praxeologie a ekonomie člověku nesdělují, zda má svůj život zachovat či se jej vzdát”. Považují-li někteří libertariáni tyto závěry za urážlivé, měli by si znovu promyslet svoje premisy.

            Většina amerických konzervativců (a mnoho libertariánů) by řekla něco v tomto smyslu: “Souhlasím s libertariánskou analýzou peněz, bankovnictví a ekonomické svobody, ale v otázkách sociálních, kulturních a mravních hájím ‘tradiční morální hodnoty’.” Toto bylo v dávných dobách, kdy existovalo konzervativní hnutí v čele s jeho “teoretikem” Frankem Meyerem z National Review, nazýváno “fuzionismem”. Kromě toho, že fuzionismus nebyl nikdy účinný (dnes již fuzionisté mladší 60 let nežijí), je – či spíše byl – založen na mylném rozlišení. Walter Block a jiní skuteční liberálové si plně uvědomují, že libertariánská ekonomie je pouze aplikací libertariánské sociální a morální teorie. Mises tuto skutečnost zdůrazňuje v úvodu k Human Action, dílu, jež je všeobecně považováno za libertariánskou “bibli”. Ekonomie, říká Mises, je tržní aplikací “praxeologie”, vědy o lidském chování, založené na teorii subjektivní hodnoty, “jež přetvořila teorii tržních cen v obecnou teorii lidské volby”.

            Je-li tato obecná teorie mylná a morálně odpudivá, s její ekonomickou verzí – jakkoli si přejeme věřit v opak – je to stejné. Řekněme, že se s tímto závěrem ztotožníme – co pak? Staneme se všichni socialisty či nacionálními merkantilisty nebo zelenými agrariány? Zdá se, že právě tato volba je tím, v co máme podle přání libertariánů věřit: buď přijmeme jejich ideologii, nebo se staneme nepřáteli svobody. Takový osud je však určen jen pro ty, kdo se chytají tenkého stébla klasického liberalismu jako výlučného základu svobodné společnosti. Lidé ctili svobodu, dokonce svobodu ekonomickou, dávno před tím, než Adam Smith (natož Ludwig von Mises) předložil svoje omyly. My hledáme pravdu, nikoliv sebeuspokojující ideologii, a to vše, co milujeme a je skutečné a pravé – naše ženy a děti, svoboda kupovat, prodávat a soutěžit na trhu – nemůže být hájeno iluzemi.

            Bohužel, mnohé z liberálního kréda je vyjádřeno v názvu alba Guns’n'Roses Use Your Illusion [Užívej svou iluzi]. Místo aby měli pochopení pro skutečné transakce reálných lidí, staví se liberálové na obranu abstraktních pojmů jako jsou Trh, Svoboda či Hodnota. “Svoboda činit co?”, ptáme se. “Svoboda si volit,” odpovídá profesor Friedman. “Volit co?”, ptáme se jako neodbytné děti. “Cokoli chceš,” odpovídají liberálové (za předpokladu, že nečiníš újmu někomu jinému, ačkoliv – jak jsme viděli na příkladu profesora Blocka – mají poměrně omezený pojem újmy, když do něj nespadá smrt nevinných osob). Celé se to váže na otázku hodnoty, jež je – alespoň pro přívržence rakouské školy – zcela subjektivní. Ty máš v oblibě řecké vázy, já mám rád karty s baseballovými hráči.

            Tato teorie subjektivního hodnocení je svorníkem rakousko-libertariánského přístupu, ačkoli ne všichni liberálové (zvláště levicoví liberálové, jako je John Rawls) dosáhli příšerné jednoduchosti Ludwiga von Misese, jehož celá “věda” o ekonomii a praxeologii je na této teorii založena. “Nejvyšší cíle jsou definitivně určeny,” říká Mises, “jako čistě subjektivní.” Mises by mohl jednoduše vyslovit osudnou tautologii typu “Chci, co chci, co chci…”, ale protože svoje stanovisko usilovně hájí jako v dějinách myšlení průkopnické, musíme předpokládat, že se domnívá, že sděluje něco podstatného nejen o ekonomii, ale o samotné lidské přirozenosti.

            Tento průkopnický objev se scvrkává na následující: při zkoumání lidského jednání nemáme oprávnění jít za hranici faktických lidských činů, o kterých se předpokládá, že jsou voleny racionálně, ve snaze dosáhnout toho, po čem jednotlivec touží. Něco z toho, co chce a o co usiluje, může být sebedestruktivní, ale “pojmy jako abnormalita a zvrácenost … nemají v ekonomii místo”. Na první pohled se toto jeví jako typický redukcionismus posluchače druhého ročníku vysoké školy, jenž tvrdí, že člověk nemá svobodnou vůli, neboť vše má svou materiální příčinu, na což pak student vyššího ročníku obvykle reaguje dotazem, proč není materialistická ideologie měřena stejným metrem. V případě subjektivního hodnocení by se mohl Misese optat, proč není tato jeho teorie považována za pouhý prostředek k dosažení jeho vlastní touhy po penězích či prestiži.

            Mises by mohl odpovědět (a také to v Human Action činí) slovy, že lidská racionalita, myšlenkové mechanismy, jimiž dosahujeme svých tužeb, se vyvinuly přirozeným výběrem a přizpůsobily se skutečnosti – což je ta nejlepší možná odpověď, kterou může materialista dát. Přesto, zajímal-li se Mises o přirozenost člověka – a on tvrdí že ano, pak je zvláštní, že tak činí bez předchozího studia historie, biologie či antropologie. Dokonce i jeho psychologie je toho nejvulgárnějšího rázu – jako autoritu cituje Locka.

Problém spočívá v tom, že existují dva Misesové: jeden, jenž tvrdí, že předkládá vědecké pojetí lidského jednání (zvláště v pojmech ekonomie), a druhý, jenž vášnivě věří v principy liberalismu 19. století – minimální stát, individualismus, odstranění takových překážek k vlastní seberealizaci, jako jsou církev, aristokracie, tradice atd., “právo” činit to, co chci, i když to společnost či jiní lidé považují za “zvrácené”. Z toho překvapivě vyplývá, že Misesovy metody analýzy – jež jsou čistě racionální, objektivní a vědecké – potvrzují liberální vizi bezhodnotové společnosti, a to do posledního detailu. Jinými slovy, jeho “filosofie” je ve skutečnosti propagandou ve službě ideologie.

            Misesova liberální předpojatost je zcela zřejmá, kdykoli je předmětem úvahy morálka nebo náboženství. “Etické doktríny … mající za cíl ustavit žebříčky hodnot … si pro sebe nárokují poslání určovat, co je dobré a co zlé.” Lidé, kteří věří v dobro a zlo, jsou zcela zřejmě hlupáci. Hlupáky jsou i křesťané, jejichž ekonomické ideály jsou prý podobné ideálům Marxovým. Lhostejný k morální teologii stejně jako vůči historii klade Mises naroveň učení Pia XI., reakcionáře nepřátelského vůči socialismu stejně jako liberalismu, a učení modernisty a liberálně-socialistického anglikána arcibiskupa Williama Templa.

            O co zde nejvíce jde, je Misesova výlučná zaměřenost na odstranění všech objektivních hodnotících soudů. To je v protikladu k tomu, v co věří všichni křesťané a tradiční konzervativci, a není v žádném případě vůči Misesovi nespravedlivé, tvrdíme-li, že jeho principy jsou s křesťanstvím neslučitelné. Když si Russell Kirk stěžoval, že Mt. Pelerin Society, jejíž ústřední postavou byl Misesův žák Friedrich Hayek, kázala dogmatický liberalismus a oponovala křesťanství, to nejlepší, co byli její obhájci (mezi nimi George Stigler) schopni uvést, byl poukaz na přítomnost několika křesťanů v jejích řadách. Je to jako by někdo hájil nacisty před obviněním z antisemitismu poukazem na to, že i v jejich straně je několik Židů.

            Stejně jako marxisté a freudiáni, tak také liberálové si vytvořili uzavřený systém, ve kterém je každá otázka zodpovězena ještě předtím, než je vyslovena. Pokud mohou být všechny morální, společenské, estetické a politické otázky redukovány na to, čemu jednotlivý člověk dává přednost, potom neexistuje žádný objektivní základ pro pravdu, krásu a dobro. Domnívám se, že všichni víme, kam toto vede, protože žijeme v liberály utvořeném amorálním světě. Odmítajíce skutečně cenné příspěvky z řad liberálních ekonomů a politických analytiků, přijali jsme zcela jejich dětinskou a nebezpečnou filosofii. Misesova teorie subjektivního hodnocení není vůbec inovativním principem podkopávajícím režim, ale vysoce respektovanou samozřejmostí v myslích poradců, terapeutů a pornografů. Je “playboyovskou” filosofií pro vysokoškoláky.

            Ne že by hodnota neměla také aspekt subjektivní, ale vystoupíme-li z onoho hermeticky uzavřeného prostoru, většina z nás připustí, že to, čeho si ceníme – potrava, příbytek, oblečení, zbraně, nástroje, dobré zdraví a dobré vzezření – je důležité pro naše přežití a reprodukci. Jedinci, kteří nepřikládají jídlu žádnou zvláštní hodnotu, jednoduše umírají a eliminují se tak z diskuse; společnosti, jež si necení zbraní (či sexu) rychle mizí. Neučesaně řečeno – jsem stěží lepším filosofem než byl Mises – hodnota má cosi, čemu darwinisté říkají adaptační prvek.

            Mises toto připouští jen proto, aby to trivializoval, ale pozorovatel lidské přirozenosti by mohl vytvořit teorii hodnoty – a peněz – na základě sociobiologického výzkumu. Co jsou peníze jiného než měřítko hodnoty, a existuje-li v případě hodnoty možnost adaptace, proč by nemohly být peníze užívány k označení zvýšení adaptivního úspěchu? Určité množství zlata by mohlo být ekvivalentem určitého počtu zplozených dětí, nebo – ještě přesněji – jednotek kalorické energie spotřebované procesem jejich početí. V případě nižších druhů (jako jsou kolibříci) existuje výzkum, jenž ukazuje, že ptačí sameček investuje do obstarání potravy jen tolik kalorické energie, kolik potřebuje k přežití. “Nadhodnota” (tj. přebytek energie) může být přetvořena pro potřeby páření nebo značení svého teritoria. Ačkoli jsou lidé téměř nekonečně komplikovanějšími bytostmi než ptáci, mohl by být vyvinut podobný početní vzorec, jenž by materiální lidské hodnoty pevně zasadil do biologického rámce, čímž by došlo k uskutečnění liberálního snu o redukci lidského života na rozměry matematických věd. Bohužel by také explodovaly všechny lidské fantazie založené na podobných iluzích, jako je “člověk ekonomický”, a tím by se odhalila prázdnota takových libertariánských sloganů, jako je “volný trh/svoboda myšlení”.

            Umírněný liberál by mohl odseknout: nu dobrá, ale i v otázkách jídla, oblečení, bydlení volí různí lidé různě. To je jistě pravda, ale do jaké míry je to, co chtějí, opravdu založeno na individuální preferenci? Hans pije pivo, Pierre dává přednost vínu: je to ale náhoda, že Němec je pivařem, zatímco Francouz milovníkem vína? Ale, pokračuje náš umírněný liberál, někteří Němci také pijí víno. Ano, a mnozí z nich také pocházejí z oblastí, jež od pradávna produkovaly dobré bílé. Půjdeme-li s tímto příkladem do krajnosti, budeme muset přiznat, že chutě průměrného Američana jsou téměř vždy určeny všeobecnou americkou kulturou a místními nebo etnickými či náboženskými subkulturami, ke kterým náleží. Jen několik trivialit – záliba v růžových tričkách nebo úzké vázanky – může být přisuzováno jeho individuální excentričnosti nebo neobvyklým zkušenostem. Z větší části je tedy to, co Mises považuje za soudy subjektivního hodnocení, výrazem buď přirozené nutnosti nebo širších společenských hodnot. Subjektivní příspěvek jedince se zdá být zanedbatelný. Nutným výsledkem této úvahy by měla být obnova (v celém našem společenském, politickém a ekonomickém myšlení) zdravé rovnováhy mezi autonomií jednotlivce a stabilitou společnosti, která tyto jednotlivce utváří. Libertariánský projekt osvobozování jednotlivců od omezení rodinami a společenstvími můžeme pak vidět v pravém světle – jako rozvracející jak individuální svobodu, tak i společnost.

            Liberálové mají oblibu v zesměšňování utopických projektů marxistů, kteří se domnívali, že mohou vytvořit svět bez společenských tříd, a tradicionalistických konzervativců, obviňovaných z touhy po jednoduchosti a po společnosti založené na středověkém společenském řádu. Na co však s oblibou zapomínají je fakt, že se liberálové také dostali ke slovu. Ve druhé polovině 19. století byl liberalismus dominantní ideologií Západu. Británie, Spojené státy, Rakousko-Uhersko (a čas od času také Francie a Německo) uskutečňovaly liberální program. Snížily tarify, odstranily privilegia církve a šlechty a postupně podlamovaly životaschopnost společenských institucí a morálních tradic. Británie jako celek bezpochyby prosperovala; buržoazie zbohatla a z větší části šly mzdy i pracovní podmínky nižších tříd nahoru.

I tak to na dělníky velký dojem neudělalo. Vytrženi ze svých venkovských a náboženských kořenů, zbaveni své věrnosti šlechtě a církvi, indoktrinováni chmurným učením utilitárních a liberálních filosofií, jež je nabádaly, aby hleděli jen na svůj vlastní prospěch, začaly se nižší třídy na sklonku 19. století obracet k socialismu. Liberalismus v Anglii byl mrtvý před 1. světovou válkou a v Americe před rokem 1932, aby jeho učení bylo na krátkou chvíli a v pozměněné formě oživeno v éře Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, jejichž nástupci byli opět socialisté a státní kapitalisté. Stěží může být něco utopičtějšího a naivnějšího než věřit, že neúspěšné liberální experimenty minulosti budou opět zkoušeny v blízké budoucnosti. Pokud je paní Thatcherová, jež považovala Hayeka za proroka, nedokázala uvést v chod, není toho schopen nikdo.

            Ani Thatcherová ani Reagan nebyli žádnými liberálními dogmatiky; oba měli svou konzervativní stránku a oba měli vůli udržet ve svých zemích značnou míru socialismu. S výjimkou Misese je těžké nalézt čistého liberála. Největšími kritiky liberálního dogmatu ve slavných letech viktoriánského věku byli sami nespokojení liberálové jako Sir Henry Maine a Fitzjames Stephen; a dokonce i takoví radikální individualisté jako John Stuart Mill, Albert Jay Nock a velikán Murray Rothbard byli intelektuálními či sociálními elitáři, kteří byli nuceni svoje přesvědčení rozškatulkovat: na jedné straně radikální víra v individuální svobodu, na straně druhé soubor přesvědčení o dobrých způsobech, klasické vzdělanosti a morální odpovědnosti. Ti, kdo byli liberály do morku kostí – jako William Godwin nebo Ayn Rand – byli odpornými a nedůvěryhodnými lidmi.

            Ekonomická svoboda a politická svoboda patří k dobrému životu, o který mnozí z nás usilují, nejsou však universálními danostmi nebo vzácnými drahokamy, nalezenými lidmi žijícími v původním přírodním stavu. Jsou těžce vydobytými kulturními úspěchy řeckých a římských, anglických a amerických politických myslitelů, kteří je objevili a vyložili, a vojáků-rolníků, kteří je bránili. V jiných společnostech je svoboda ceněna stejně málo jako principy logiky; a opuštěním morálních, sociálních a kulturních tradic Západu znemožňují liberálové hájit ty svobody, jichž jsme se vzdali, či znovu nalézt ty ztracené. A dokud se budou “konzervativci” pokoušet zakládat svoji obhajobu svobody na liberálních základech, budou stejně neúspěšní, jako byli v posledních 50 letech.

            Misesův nejslavnější student část tohoto problému pochopil. Ačkoli vyznával vysoké morální standardy, neměl Friedrich Hayek zřejmě velký problém zbavit se své ženy po 23 letech soužití a opustit svoje děti. Jeho jednostranný rozvod v Arkansasu (jenž byl ve skutečnosti činem zavržení) vedl Lionela Robbinse, jednoho z jeho nejbližších přátel a spolupracovníků, k odchodu z Mt. Pelerin Society. V letech po svém rozvodu si Hayek přesto rostoucí měrou uvědomoval, že ekonomická svoboda musí mít kořeny v principech ležících mimo oblast subjektivního hodnocení a na sklonku svého života – a proti přání některých svých libertariánských přátel (řekl mi to jeden z nich) – vydal Osudnou domýšlivost, jež liberální amoralismus usvědčuje ze lži. Ale i Hayekovo hledání morálních a kulturních předpokladů ekonomické svobody zapřahá vůz před koně. Volný trh není cílem o sobě, ale jen část – jakkoli důležitá – dobrého života. Uvězněn v sešněrované mysli osvícenského racionalismu, nemohl Hayek problém, který si vytyčil, vyřešit. Jeho myšlení však představuje velký ústup od nihilismu liberalismu 19. století a krok směrem k rozumnému uchopení reality spolu s těmi, kdo hledají pravdu ležící mimo přelétavé nálady módních směrů a podnětů našich žláz.