Nový rok letošního roku připomenul padesáté výročí Castrova režimu. Sdělovací prostředky to zaznamenaly, Castrovi apologeti to oslavovali a ti, kdo přežili, si na třech kontinentech připomněli oběti režimu a zkázu dříve vzkvétající společnosti.
Ačkoli mi tehdy bylo pouhých třináct let, nikdy nezapomenu na den, jímž to začalo. Krátce po sedmé hodině ranní 1. ledna 1959 jsem vyšel ze dveří domu v Havaně, abych doprovodil svou kmotru do kostela. Chtěl jsem se jako obvykle pomodlit za to, aby nás Bůh zbavil Batistovy diktatury. To jsem ještě nevěděl, že tato takřka mechanicky se opakující modlitba byla svým způsobem vyslyšena o čtyři hodiny dříve.
Když jsem přecházel obvykle tichou ulici, zaslechl jsem dobře známý zakázaný zvuk rozhlasové stanice Rebelde, hlasitě se rozléhající z otevřeného okna sousedního domu po celé ulici. Polekalo mě to. Rádio bylo slyšet po celé ulici, a přitom poslouchat tuhle stanici bylo proti zákonu – surové zmlácení bylo tím nejmenším trestem. Dobře jsem si to uvědomoval, protože každý večer v devět hodin jsem tu samou ulici přecházel a chodit poslouchat vysílání rebelů, šířící se z jejich tábora v džungli východních hor. Ve stejném domě, z něhož bylo teď vysílání slyšet nahlas, jsme se skrývali v tmavém pokoji a hlasitost jsme seřizovali tak, abychom – s ušima nataženýma k přijímači – taktak slyšeli.
Představa, že nás dopadne policie, nás plnila hrůzou, a jsem si jist, že jsem nebyl sám, koho při každém zaskřípnutí či šustnutí napadalo, že jsme byli odhaleni a že se policie dobývá do dveří, aby nás zmlátila a strčila do vězení. Jak ale z příběhů z vězeňských táborů druhé světové války víme, touha člověka po informacích ho žene do nebezpečných podniků. A jiní Kubánci riskovali mnohem více, aby zemi zbavili diktatury: bojovali v horách i ve městech a mnozí z nich přitom přišli o život. Potřebovali jsme vědět, čeho dosáhli, a cenzurovaná média nám to neřekla.
Byli jsme vylekaní, ale optimističtí: Spojené státy, stěžující si na porušování lidských práv, pár měsíců předtím uvalily na Batistův režim zbrojní embargo, takže pro vládu bylo obtížné opatřit si zbraně a munici. Americké sankce naopak povzbudily síly, stojící proti Batistovi.
Na Radiu Rebelde jsme slýchali o hrdinských činech povstalců, kteří přicházeli s jednoduchými sliby: skoncování s brutalitou Batistova režimu a s korupcí, obnova ústavních práv, svobodné volby, zlepšení sociálních a ekonomických podmínek. Během pár vteřin při přecházení ulice onoho novoročního dne jsem pochopil, proč je vysílání Radia Rebelde puštěné tak hlasitě. Moje sousedka Eva mi běžela vstříc a křičela: „Je pryč! Je pryč!“ Nenáviděného diktátora nemusela jmenovat. Všichni jsme věděli, o kom mluví.
Magický týden, který začal Batistovým odchodem na Nový rok, vyvrcholil 8. ledna triumfálním vstupem hlavních sil Povstalecké armády do Havany. Na vrcholku tanku jedoucího v čele řady ukořistěných vojenských vozidel, obklopen svými veliteli, se neúnavně usmíval a mával davům lemujícím cestu Fidel Castro. Nikdo z těch davů by nevěřil, že usmívající se mladý muž už ustavil popravčí čety, které v průběhu příštích padesáti let zabijí víc Kubánců, než kolik jich zemřelo ve všech válkách za nezávislost proti Španělsku dohromady, ani tomu, že jen o měsíc později budou uvězněni nebo prostě „zmizí“ někteří z velitelů, kteří mu pomohli k moci. Nebylo možné představit si ani to, že za méně než tři roky vyzve Sověty, aby z kubánského území vypálili rakety proti Spojeným státům, nebo že jeho bídné řízení země vyústí v takový nedostatek potravin, že průměrný počet kubánských novorozenců bude v průběhu příštích pěti desetiletí neustále klesat.
Toho odpoledne 8. ledna, když jsme stáli s celou rodinou podél Malecónu, širokého pobřežního bulváru lemujícího Havanu ze strany Karibského moře, jsme mohli vidět jen stovky tisíc opojených Kubánců, křičících, tančících a různými dalšími způsoby projevujících svůj souhlas s vítěznými hrdiny. Se životy mnohých z těch, kteří ho tak radostně vítali, Castro rychle skoncoval. Více než milion lidí, včetně mé vlastní rodiny, se stali uprchlíky hledajícími svobodu na cizích březích. Ti, kdo se opozdili, čelili tyranii a byli vystaveni indoktrinaci, stojíce tváří v tvář největší krvavé lázni v násilné historii celé Latinské Ameriky. Žádná vláda na americkém kontinentu není zodpovědná za tolik mrtvých, uvězněných či vyhnaných jako ta Castrova. Tehdy v těch okamžicích jsme je ale vítali jako osvoboditele.
Emoce doprovázející úlevu z osvobození z útlaku je těžké popsat. Američané mají šťastnou a vzácnou zkušenost, že vždycky žili svobodně, ale mnozí ze starých zrnitých černobílých filmů znají davy lidí, v srpnu 1944 divoce vítající spojenecké vojáky vstupující do Paříže. S končící hrůzou nacistické okupace si Pařížané na těchto záběrech utírají slzy a zároveň se smějí. Neexistuje ale žádná mírová analogie k emocím, jež zachvátily Havanu v lednu roku 1959: byla to kombinace osvobození Paříže a karnevalu.
Byl to nejšťastnější den v životě většiny žijících Kubánců. Budoucnost předpovězená osvobozením byla jasná jako tropické nebe toho slunečného dne. Od teď se už neozve uprostřed noci žádné tlučení na dveře, žádné ječení žen či výkřiky mužů ve chvílích, kdy jsou jejich příbuzní odvlékáni do žalářů k výslechům; už žádné další mučení, žádná kulkami záhadně provrtaná těla objevující se chodnících měst; žádné rozkrádání veřejných fondů zkorumpovanými úředníky na všech úrovních; už žádná zkorumpovaná justice, žádná sociální nerovnost v zemi, jež oplývá takovým přírodním bohatstvím.
Něco se ale v těch následujících padesáti letech opravdu zásadně porouchalo. Velmi rychle byl Batistův systém hrubého zneužívání moci zastíněn systémem, do té doby v této části světa neznámým – totalitní diktaturou. Latinskoameričtí diktátoři se vždy drželi tradičního autoritářského modelu: brutálního, zkorumpovaného a nečestného. Castro byl tím vším, ale byl ještě něčím víc. Měl kvalitní vzdělání, jež získal na exkluzivní střední jezuitské škole a poté na právnické fakultě havanské university. Byl sebestředný a lačný po moci, a – jako mnozí z jeho generace – koketoval s fašismem; při své obhajobě před soudem za vzpouru v roce 1953 napodoboval tři desítky let starou Hitlerovu řeč, pronesenou před soudem za pokus o „mnichovský pivní puč“. (Tato řeč upoutala pozornost mého v Rakousku narozeného otce.) Nakonec dospěl k přesvědčení, že komunismus je ideální nacionálně-socialistický systém, který ho udrží u moci na neurčito. Jeho program byl kombinací ideologie jedné strany, dobře zajištěného policejního státu a masivní sovětské pomoci, jejímž úkolem bylo zamaskovat rozklad kubánského hospodářství.
Revoluce, která se v lednu 1959 těšila podpoře drtivé většiny obyvatel, přinesla brzy následky v podobě historicky nejrozsáhlejšího exodu politických uprchlíků v poměru k celkovému počtu obyvatelstva. Z rodné země uprchlo okolo 14 procent Kubánců.
Počet Batistových věznic, ať byly jakkoli odporné, nikdy nepřekročil tucet. Aby mohl „ubytovat“ své vězně, musel Castro vybudovat 350 káznic. V některých obdobích šedesátých let byla Kuba co do počtu politických vězňů na jednoho obyvatele první na světě. A nejde přitom o běžná vězení: Kuba je jedinou zemí, která odmítla rezoluci OSN zaručující do věznic přístup mezinárodním inspekcím. Sám Castro podle svých vlastních slov žil v Batistově vězení se vším komfortem, vařil si tam svá oblíbená jídla a četl zcela svobodně cokoli; odmítl všem jakoukoli vnější kontrolu – dokonce i ze strany Červeného kříže – toho, co je popisováno jako jedny z nejděsivějších vězeňských komplexů, jaké kdy svět viděl.
Stovky mrtvých na kontě Batistova gestapa narostly za Castra na tisíce – podle Kubánského archivu, databáze politických obětí a uvězněných, je jich 6130; další tisíce přišly v oněch padesáti letech o život v mořských vlnách při snaze uprchnout.
Morální úpadek předcastrovských let, ilustrovaný kasiny amerických mafiánů, byl vystřídán neskonale hlubší nemravností časů Castrových, kdy se i vysocí veřejní představitelé angažují v kšeftování s drogami. Když byl například Castrův šéf námořních operací a jeho velvyslanec v Kolumbii obviněn z drogových deliktů, odmítl Castro vydat osoby, které by proti němu mohly svědčit. Usvědčení kolumbijští drogoví bossové jako třeba Carlos Lehder dosvědčili spoluúčast Castrova bratra v drogových obchodech. Castrova patologická nenávist ke Spojeným státům je tak velká, že jeho zapojení do drogových obchodů ospravedlňuje poukazem na to, že jde jen o jiný způsob, jak „zničit impérium“ zevnitř.
Proč se Kubánci proti despotickému Castrovi nebouří, jako se bouřili proti Batistovi? Kubánci vědí to, co vnější pozorovatelé nikoli: Castrova diktatura má podstatně jiný charakter. Nezávislí informátoři Batistovy éry byli nahrazeni celonárodním systémem všudypřítomného špiclování, který má pod dohledem každý domovní blok v každém kubánském městě a městečku. Prosazovatelem revoluční diktatury jsou tzv. Výbory na obranu revoluce, které slouží jako oči a uši režimu, špehují každého občana a tlačí na informátory, aby udávali své sousedy a příbuzné. Mají právo zabušit na kterékoli dveře v kteroukoli hodinu a požadovat, aby bydlící identifikoval každého návštěvníka a vysvětlil důvody jeho návštěvy, nebo vyžadovat vysvětlení, proč se dotyčný „dobrovolně“ nezúčastnil poslední masové manifestace. Lépe je mít připravenu správnou odpověď, protože Výbory mají svaly.
Každý, kdo zná kubánskou historii posledních padesáti let, musí být lehce pobaven, byť zároveň deprimován, sleduje-li západní apologety bratrů Castrových, poukazující na mohutné davy na masových manifestacích jako na znamení Castrovy popularity. Režimní technologie „výroby davů“ je poučná: Za prvé, v den manifestace se každý musí hlásit na pracovišti, kde politický komisař zkontroluje přítomnost. Ti, kdo chybí, mohou být zbaveni funkcí nebo vyhozeni z práce, pokud jejich složka obsahuje záznam o „protirevolučních sklonech“. Pracující jsou pak převezeni na Náměstí Revoluce nebo na jiné podobné místo. Během události samotné musí lidé pochodovat, zpívat a tleskat – nadšeně, protože jsou obklopeni policií v civilu a informátory sledujícími „kontrarevoluční chování“, aby o něm výměnou za povýšení nebo nějaký domácí spotřebič podali hlášení. Účast těch, kteří nemají zaměstnání s pevným pracovištěm, je očekávána rovněž a místní Výbor zajistí, aby se případná absence neopakovala.
Donucovací moc Výborů pramení z jejich oprávnění rozdělovat potravinové lístky, které každý Kubánec potřebuje k nákupu jídla. Nezúčastníte se manifestace a vaše rodina bude hladovět.
Jen hrstka rodilých Američanů má jakous takous představu, co znamená ztratit veškerou svobodu: nemít žádný spolehlivý zdroj informací, žádný rozhlas, televizi či noviny, které by přinášely jiné než jen oficiálně chválené zprávy; nemoci věřit žádnému sousedovi, žádnému kolegovi a dokonce ani členu rodiny, protože každý z nich může být informátor; žít v totálně zglajchšaltované společnosti, kde stát je jediným zaměstnavatelem a jediným zdrojem obživy pro vaši rodinu.
Po padesáti letech jsou Kubánci přesvědčeni, že systém státního špehování, Orwellův Velký bratr uvedený do praxe, je tak efektivní, že vláda ví i to, co si lidé jen myslí. Ačkoli jsou Orwellovy knihy na Kubě zakázány (pro Castrův klid jsou až příliš blízko realitě), mají Kubánci pro Velkého bratra jiné pojmenování. Nazývají ho „policajtem ve vlastní hlavě“. Je to ten nejzhoubnější druh kontroly myšlení: sebecenzura, strach, který vede k intelektuální paralýze a brání lidem jen pomyslet na něco, co by mohlo být považováno za kontrarevoluční a přivést je do vězení nebo k ještě horším koncům.
Moje rodina utekla z Kuby do Spojených států v červenci 1960, osmnáct měsíců po Castrově nástupu k moci. Od prvního okamžiku, kdy zaslechl Castrovu řeč před soudem v roce 1953, bylo mému otci, který zažil nacistickou okupaci své vlasti v roce 1938 a unikl tak, že na počátku II. světové války vstoupil do francouzské Cizinecké legie, jasné, že Castro je nebezpečným demagogem, který se stane brutálním diktátorem. Zbytek rodiny si myslel, že otec prostě jen nezná Kubu. Možná neznal, ale rozhodně znal diktátory.
Vzpomenu-li si na ten nadějeplný první lednový týden roku 1959, je zřejmé, že jediné, co na Kubě v posledních padesáti letech fungovalo, jsou bezpečnostní síly a propagandistický aparát. Všechno ostatní byla lež: svoboda, slíbené volby, ústavní záruky, práva jednotlivce, lepší život. Castrovo pohrdání vlastní zemí se snad nejlépe projevilo během raketové krize v roce 1962, když žebral u Nikity Chruščeva, aby jadernými raketami ukrytými na Kubě napadl Spojené státy, „i když protiútok Kubu zničí“. Zničení Kuby je to jediné, čeho se Castro dožil.
Otto Reich je presidentem Otto Reich Associates. Za presidenta George W. Bushe pracoval jako náměstek ministra zahraničních věcí a zvláštní zplnomocněnec pro záležitosti západní polokoule.
Z anglického originálu „A Tyrant´s ´Liberation´“ publikovaného v časopisu National Review, January 26, 2009, 32-34, přeložil Jaromír Žegklitz. Vyšlo jako Bulletin OI č. 213
