James Kalb je advokátem sídlícím v New York City. V časopisu Modern Age (Winter 1998) již publikoval esej “The Icelandic Sagas and Social Order”.
Z anglického originálu “The Tyranny of Liberalism? publikovaného v časopisu Modern Age, Vol. 42, No. 3, Summer 2000, s. 239-252,

přeložili Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz.

Z redakční poznámky:

Pro čtenáře, kteří chtějí získat kritické porovnání k tomuto eseji pana Jamese Kalba, jsou užitečné studie ve speciálním mileniovém čísle Modern Age (zima 2000), nazvaném “The Conservative Scholar in the Twenty-First Century”; jde např. o článek George W. Careyho “The Conservative Mission and Progressive Ideology”, Alfreda Thomase “The Ethical Challenge of the Twenty-First Century”, Emmeta Kennedyho “The Tangled History of Secularism”. Kalbovy postřehy o omylech liberalismu by měly upozornit čtenáře na situaci a důsledky liberalismu, který utváří americkou společnost i kulturu a v důsledku toho i celou veřejnou morálku. Vůdčí elity liberalismu se dnes především pokoušejí vybudovat společensko-politický Nový Řád, jehož charakter a politika jsou radikálně sekularistické a antipartikularistické…

Kalb samozřejmě nepodceňuje moc a nadvládu liberalismu ani ten opoziční postoj proti němu, který dnes ovládají středoví a umírnění konzervativci, i když o nich říká, že postrádají věrohodný “styl argumentace odlišný od jejich oponentů”. V tomto ohledu jeho text odráží i pochybnosti formulované profesorem Stephenem Tonsorem v jeho komentáři “Elites, Community, and the Truth”, který také vychází v tomto čísle. Tonsorův postřeh, že “weberovský přechod z oblasti idejí do oblasti moci má pro konzervativní hnutí důležité dopady a ty je třeba rozpoznat a vyrovnat se s nimi”, nelze už obcházet…

Zvláště mladším konzervativcům může Kalbův esej sloužit jako model myšlení a rozlišování. Jeho kritický vhled a záběr připomínají spisy a myšlenky Irvinga Babbitta a jsou také skutečně založeny na tom, co Babbitt říká na začátku své práce “Democracy and Leadership” (1924). Jak příslušnou pasáž, tak celou Babbittovu knihu konzervativci až příliš často zanedbávají: “Studujeme-li ekonomickou problematiku do určité hloubky, shledáme, že ekonomická problematika přechází do problematiky politické, politická problematika do problematiky filosofické, a filosofická problematika je většinou neoddělitelně spojena s problematikou náboženskou.”…

Kalbův esej je významný v neposlední řadě proto, že ilustruje zobecňující funkce vědecké konzervativní revue, jejímž příkladem je “Modern Age”…

(George A. Panichas)

Radikální levice zmizela, což je znamením, že v zásadě dosáhla svých cílů, nakolik byly dosažitelné. I když se to obecně nepřipouští, vidíme kolem sebe vítězství Revoluce.
Dnešní politika je radikálně sekularistická a antipartikularistická. Jejím cílem je rozpustit to, co zbylo z tradiční společnosti, a zkonstruovat universální formu lidského sdružování, jež bude základem technicky racionálního systému k rovnému uspokojování tužeb. Náboženství má být z veřejného života vykázáno, odlišnost etnicit a pohlaví odstraněna, má být založen světový řád spočívající na světových trzích a nadnárodních byrokraciích, takže se ve jménu lidských práv, mezinárodního hospodářského vývoje a kolektivní bezpečnosti překonají všechny lokální rozdíly.
Současný liberalismus vyjadřuje a podporuje tento nový řád. Ne všichni příslušníci vládnoucích elit tíhnou k liberalismu, a ten zas naopak podporují i outsideři. Ale naše elity určují jeho obsah, který zase podporuje jejich zájmy. Určuje pojmy, v nichž se vede debata, definuje to, co lze považovat za pokrok, a ustavuje obecné principy kooperace, na nichž naše elity zakládají svůj nárok na vládu.
Ti, kdo nový řád podporují, to považují za historicky i morálně nezbytné, a tudíž za povinné, bez ohledu na ustálené názory a zvyklosti. Protože moderní státy tvrdí, že jsou založeny na konsensu, je třeba veřejnost přinutit, aby tento konsensus přijala. Proto se základem státnického umění stává schopnost ovládnout veřejné mínění a hájit stanoviska oponující té veřejné politice, jež stojí mimo hlavní proud diskuse.
Skutečná opozice nepřichází zleva, ale od reakcionářských a restauracionistických skupin, jež se vylučují ze “seriózní” politiky, protože odmítají liberalismus a levičáctví. Dnešní disidenti jsou partikularisté – tradicionalisté, fundamentalisté, populisté nebo nacionalisté. Navíc jsou antisekularističtí a antihédonističtí. Odmítají politický systém, který zakládá společenský řád na lidských přáních, protože odmítají názor, který za tímto systémem leží a podle něhož si lidé utvářejí morálku podle svých vlastních potřeb.
Dnes se veškeré věci ospravedlňují tím, že lidem pomáhají získat to, co chtějí. Ti, kdo uznávají autoritu nadřazenou lidským cílům, jsou považováni za nebezpečné fanatiky, kteří chtějí utiskovat druhé ve jménu nějakého sektářského nebo despotického principu. Důsledkem je, že zcela zmizela zásadní politická diskuse. Politika je dnes rozdělena na názor, který se sám prezentuje jako racionální a světský a který absolutně ovládá veřejnou diskusi, a na řadu disidentních názorů, jež mluví o dobrech vyšších, než jsou lidská přání, ale nejsou schopny je účinně zdůvodnit. Tento konflikt není předmětem vážné debaty, neboť je považován za vyřešený; vládnoucí liberální názor je přijímán jako neoddiskutovatelný, zatímco nesouhlas s ním je pokládán za zmatený či za něco ještě horšího.
Vládnoucí názor sám o sobě tvrdí, že je zvláště tolerantní a přijatelný pro všechny. Není. Jeho omyl vyplývá z nepochopení politiky a morálky, které je pro liberalismus typické a zcela zásadní. Liberalismus požaduje, aby se náboženské a morální záležitosti – alespoň ty, jež pokládá za osobní – ponechaly individuálnímu úsudku. Teoretickým základem tohoto požadavku je neutrální přístup k absolutním závazkům. Nejvyšší soud to formuloval takto: “Jádrem svobody je právo definovat si vlastní pojetí existence, smyslu života, vesmíru a tajemství lidského života.” (Planned Parenthood vs. Casey, 1992, 505 US 833,851.)
Liberálové tvrdí, že při dnešním rozšířeném nesouhlasu ve věcech náboženských a mravních je to jediný možný přístup k veřejnému životu. Někdy sice mluví o společných, obecných hodnotách, ale jsou-li v tísni, vrátí se k požadavku, aby si lidé sami vybrali. Liberálové říkají, že vše, co potřebujeme, je jen pár formálních principů, jako je rovnost a právo člověka rozhodovat sám o sobě, a různé cíle pak mohou koexistovat.
Liberalismus čerpá nesmírnou sílu ze své schopnosti o těchto požadavcích přesvědčit. Ale ony jsou falešné. Jen málo společností bylo a je liberálních, zatímco morální nesouhlas se vyskytuje ve všech společnostech rozličné velikosti i složitosti. Současný liberalismus navíc nepřijímá odlišné názory o nic více, než to činí myšlenkové proudy jiné. Naopak: je založen na konkrétním chápání morálky, jež má pronikavé důsledky pro celý život, a toto chápání prosazuje proti jiným, rozumnějším pojetím.
Liberální požadavky vypadají přijatelně ne proto, že by současné mravní názory nedokázaly získat převahu, ale pro způsob, jímž se dnes převaha získává a udržuje. Liberalismus je v dnešním světě doma. Jeho síla spočívá v jeho schopnosti využít nových metod ovlivňování, jež nespočívají ani tak ve fyzické represi jako v homogenizaci a centralizaci společenského života, v destrukci nezávislých institucí a mravních zvyklostí a v udržování iluze otevřeného hledání a lidové vlády.
Faktem je, že v moderních podmínkách není neutrální postoj k různým mravním názorům příliš důležitý. Když naši dnešní vládci bojují s náboženskými a mravními zvyklostmi lidu, pak vládci vítězí. “Politická korektnost” ukazuje, že je dnes možné nastolit autoritativní mravní stanoviska, jež jsou v zásadním rozporu se starobylými a zavedenými názory, pokud tato autoritativní stanoviska zastávají ti, kdo ovládají veřejnou diskusi.
Současná situace pramení částečně z obrovské moci, jež masové sdělovací prostředky vkládají do rukou nepočetné elity, která dokáže zaplavit svět názory vybraných expertů a zaplavit kritické myšlení trivialitami a slovními výpady. Díky této moci jsou tvůrci veřejného mínění – pracovníci médií, baviči, experti, vzdělavatelé – integrální součástí vlády; naši vládci kontrolují veřejné mínění proto, že ti, kdo toto mínění kontrolují, k nim patří.
Vlivu malé třídy na veřejné mínění napomáhá rostoucí centralizace intelektuálního života. Republika učenců se stala méně republikánskou; myšlení i to, co platí za vzdělanost, už není ponecháno náhodě nebo individuální iniciativě. Nositelem intelektuálního života je velká, státem podporovaná byrokracie, jež zahrnuje představitele akademického života, nadace, různé instituty, představitele umění atd. Novinové zpravodajství i analýzy jsou v rukou profesionálů zaměstnávaných několika velkými organizacemi. Mládež získává výchovu převážně z masově-tržní zábavy a stále unifikovanějšího státního vzdělávacího systému. V důsledku toho se vytrácí intelektuální nezávislost a proti proudu jdoucí názory vypadají provinčně, ignorantsky nebo nezdravě. Svobodně žije jen několik málo míst disentu, jako jsou malé rozhlasové stanice věnované diskusím, a pak internet; tato místa jsou však společensky okrajová, postrádají disciplínu a soudržnost a navíc jsou vykreslována jako centra “nenávisti”, jež ohrožují všechno slušné.
Kromě podpory ze strany těch, kdo mají v rukou propagační kampaně, čerpá liberalismus v tomto věku reklamy svou sílu z toho, že jedná úkradkem. Neutralita liberalismu je totéž co jeho schopnost zneviditelnit skutečná mravní stanoviska, jež vnucuje; tak z politiky odstraňuje mravní diskusi a zamezuje námitkám proti své vlastní pozici, jež nemohou být ani vzneseny. Tato vlastnost poskytuje liberalismu ve veřejné debatě výhodu, kterou se zatím nepodařilo překonat.
V politice jsou mravní rozhodnutí nevyhnutelná a stát, který tvrdí, že je přenechává jednotlivcům, podvádí. Člověk je společenský živočich, který potřebuje stát proto, že dobrovolná součinnost k obecnému dobru nestačí. Názory na to, která dobra má vláda podporovat, se různí; protože rozdíly znamenají konflikt, musí mezi nimi rozhodnout zákon. Neutrální pozice mezi volbou, kterou nabízejí zastánci potratů, a životy, jež hájí Operation Rescue, není možná.
Má-li vláda prosadit určitý pohled na věc, a to musí, má-li jednat koherentně, pak musí prosadit určité chápání morálky. Prosazovat morálku je těžké a každá vláda hledá alternativy, jak při tom jednat s morálním nesouhlasem. Různé vlády se opírají o různé prostředky. Tradicionalistické státy zdůrazňují obecné dodržování toho, v čem už dlouho vládne shoda; teokracie a ideologické režimy přesvědčují spíše autoritou; republiky kladou důraz na vzájemné přesvědčování občanů. Všechny tyto způsoby omezují počet a intenzitu nesouhlasných stanovisek tím, že se zabývají jejich podstatou, což je proces obtížný, ale nutný, má-li stát prosazovat dobra, jež jsou považována za obecná. Liberální vlády tvrdí, že se obejdou bez tohoto procesu, protože vytlačí morální diskusi z politiky ven a nechají její podstatu nedotčenu. Činí si nárok na loajalitu občanů ne proto, že by prosazovaly obecné dobro, ale proto, že dopřávají každému, aby sledoval své vlastní preference, aniž by mu do toho někdo zasahoval.
Hledáme-li cesty, jak umožnit každému, aby šel svou vlastní cestou, znamená to, že chápeme, jak obtížné je dosažení morálního souhlasu a jak důležitá jsou opatření, jež usnadňují kooperaci tam, kde je souhlas minimální. Takto chápaná liberální stanoviska jsou aspektem praktické moudrosti, jež je v souladu prakticky s každým rozumným chápáním cílů politiky. Monarchie z Boží milosti se státní církví je z tohoto hlediska liberální, pokud – je-li to možné – dává přednost přizpůsobení před silou.
Současný liberalismus ale nepředstavuje takto omezený názor. Je to souborná filosofie vládnutí, jež určuje celou veřejnou morálku. I když to zní tolerantně, jsou komplexní řešení obvykle v praxi netolerantní, a liberalismus tu není výjimkou. Současný liberalismus prosazuje kategorické požadavky, jež nazývá “právy”, a odmítá vyvažující principy, jako je respekt k přirozeným tendencím a zavedeným představám. Pokud vyvažující principy chybí, pak abstraktní požadavky neomezeně expandují. Liberální standardy se stávají všeobjímajícími, a to do té míry, že přecházejí v tyranii. Liberální neutralita, jež začala jako soubor různorodých omezení státní moci, začala být aplikována na společenskou praxi obecně a tak přešla v útlak. Pokud výraz liberál znamená člověka ochotného přizpůsobit se jinými názorům, pak současný liberalismus už není liberální.
Přizpůsobit se jiným názorům znamená chápat tyto názory ve vztahu k širším, obecněji přijímaným pravdám. To liberalismus nedokáže, protože představuje uzavřený morální systém. Společenská smlouva, od níž se liberální myšlení odvíjí, činí z morálky soběstačný systém definovaný logikou a lidskou vůlí. Člověk je pánem, dobro je to, co si lidé vyberou, a společenské instituce jsou výtvory zkonstruovanými podle úmyslů člověka. Neexistuje žádná vyšší pravda, na níž by se všichni podíleli, existuje toliko bezcílný a nekončící proces společenské transformace sloužící měnícím se lidským tužbám.
Tento proces zachvacuje vše a činí liberalismus stejně vyprázdněným a nerozumným, jako jsou samy lidské tužby. Liberalismus dnes odsuzuje odchylky od svých principů a označuje je za tyranské, bez ohledu na to, jak dlouhou mají tradici a jak široce jsou sdíleny, a trvá na tom, že musejí být vykořeněny. Výsledkem je enormní expanze státu, oslabení takových principů, jako je místní komunita, jež jsou nezbytné ke kontrole vlády, a rozsáhlá destrukce způsobená vykořeněním základních společenských zvyklostí a praktik, například těch, jež se týkají vztahů mezi pohlavími.
Navzdory svým nárokům na neutralitu nastoluje liberalismus vynutitelnou oficiální morálku, která podporuje zcela konkrétní způsob života. Klade požadavky na morální rekonstrukci, jež jsou nutně netolerantní. Zákony o občanských právech s jejich odhodláním vykořenit “stereotypy” – zvykové způsoby myšlení – jsou vtíravě moralistické a ústí do nepřetržité převýchovné kampaně. “Opatření proti obtěžování” chtějí kontrolovat myšlenky vyjadřované na každém veřejném místě. Veřejné vzdělávání je neustálou morální propagandou. Dokonce i péče o zdraví a bezpečnost se stává křižáckou výpravou usilující o rozsáhlou regulaci každodenního života. Tam, kde kdysi bývaly požadavky náboženské kvalifikace, zákony nařizující nedělní uzavření obchodů a zákony proti blasfemii, jsou dnes programy na podporu diverzity, svátek Martina Luthera Kinga a kodexy regulující řeč. Těžko je tu najít nějaký nárůst tolerance.
Vývoj liberalismu zvrátil jeho původní principy. Místo toho, aby společnost kontrolovala stát, kontroluje nyní – díky ambicióznějšímu liberalismu – stát společnost. Svoboda slova a názoru se staly podezřelými. Lidé s náboženským přesvědčením jsou považováni za hrozbu, protože způsob života má veřejné dopady a veřejná aktivita spočívající na neliberálním mravním přesvědčení porušuje neutralitu. Prosté uplatňování tradiční sexuální morálky je pojímáno jako despotické, protože vytváří neformální překážky (byť i jen silou názoru) uspokojování osobních choutek. Odmítnout pronájem bytu nesezdanému páru je ilegální, i když je to pouhé odmítnutí usnadnit svazek, jejž člověk pokládá za špatný. I vánoční pozdravy jsou urážlivé.
Liberální důraz na neutralitu ve skutečnosti funguje tak, že potlačuje debatu. Čím větší konkrétní dopady mají, tím více jsou mravní námitky proti liberalismu předem odmítány jako netolerantní a rozvratnické; odpor se tak stává nemožným. Pokřivení jazyka jen doplňuje potlačování projevu. “Nenávistí” a “netolerancí” je dnes označována jakákoli vážná opozice proti liberalismu. “Inkluzivita” trvá na tom, že druzí musejí být tolerantní natolik, že se vzdají svých principů, ba i identity, zatímco já sám se ve svém stanovisku odmítám přizpůsobit. “Diverzita a tolerance” dnes znamená myšlenkovou kontrolu, “lidská práva” se stala agresivní válkou, “otevřenost” znamená zavřené dveře uznání rozdílů; “vyhnat stát z našich ložnic” znamená učit děti používat kondomy. Dusí-li se debata, dusí se principy umírněnosti. Konečným důsledkem pravděpodobně bude překonání a kolaps liberalismu, ale zatím je jeho triumf neomezený.
Pouhý konzervatismus – opatrnost a rozumný přístup vůči změnám – už nepředstavuje omezení. Prostý konzervatismus v podobě, v níž je obecně rozšířen, je názorem rozumných lidí lpících na zavedeném pořádku, ale ochotných přizpůsobit se novému vývoji. Má mnoho společného s liberalismem a má předpoklady ho mírnit. Oba tyto názorové proudy jsou ryze světské, protože nedůvěřují absolutnu a oceňují rozum a zkušenost. Základní rozdíl mezi nimi tkví v tom, že pro prostý konzervatismus jsou vodítkem k tomu, co je rozumné, zavedené zvyklosti a vzory, zatímco liberalismus tíhne k čemusi abstraktnějšímu. A tento rozdíl vede k rozdílům dalším. Konzervatismus přijímá společenské zvyklosti, jejichž prostřednictvím jsou přenášeny neliberální názory; jsou-li dogmatické náboženství a autoritativní aspekty rodinného života společensky přijímány, má tendenci je podporovat. Je nicméně indiferentní k pravdě a v posledku chápe náboženství a mravní tradici jako záležitosti, o nichž lze smlouvat.
Ti, kdo jsou odrazováni hédonismem, jenž je liberální neutralitě vlastní, ale nedokáží se s liberalismem zásadně rozejít, se stávají konzervativci, protože konzervatismus jakoby ponechával prostor pro transcendentní směřování. Je to ale jen dočasné útočiště. Prostý konzervatismus hlavního proudu pokládá společenskou praxi a zvyklosti za konečnou autoritu a nemůže brát transcendentní nároky vážně. Redukuje proto náboženství na kombinaci tradičních pravidel a volitelného osobního přesvědčení. V důsledku toho se náboženská víra, musí-li se držet v soukromí, nakonec vypaří, protože ji nelze na nic aplikovat, a tradiční pravidla se stávají společensky nepřijatelnými, neboť mají veřejný prvek, který se jeví jako porušení rovného postavení ireligiozity. Zůstává jen agresivně sekulární veřejný pořádek, na jehož budování se konzervatismus podílel.
Časem liberalismus přetváří konzervatismus ke svému vlastnímu obrazu, protože ho nutí vzdát se všeho odlišného v zájmu konsensu. Prostý konzervatismus musí spoléhat na věci, jež nejsou předmětem vážnějších sporů, a nemůže je bránit proti útoku, protože věci, na něž se útočí, nejsou pro něj užitečné. A liberálové nepřestanou útočit na cokoli, co je neliberální. Triumf stále radikálnějších forem liberalismu byl tedy nevyhnutelný; tento triumf vyvrcholil v šedesátých letech.
Nebyl to triumf nad konzervativní doktrínou, která byla ve veřejném životě vždycky slabá, ale nad konzervativními zvyklostmi, jež bránily liberalismu v uskutečnění jeho vnitřní logiky. Klíčovými událostmi byla rozhodnutí o modlitbě ve školách, zákony o občanských právech a sexuální revoluce. Ta první učinila společenský pořádek ryze světským, druhá odstranila historickou komunitu ve prospěch komunity uměle zkonstruované a třetí učinila rodinný život čistě dobrovolnou, soukromou záležitostí. Kniha A Theory of Justice Johna Rawlse (1971) signalizovala nové postavení liberalismu jakožto komplexního a všem přístupného racionálního systému a ohlásila, že ne-liberální přístupy i praxi není třeba brát vážně, leda jako nespravedlnost určenou k vyhlazení. Od té doby stačilo říci, že něco je “hluboce zakořeněný společenský stereotyp”, aby to bylo náležitě zdiskreditováno. Triumf radikálního liberalismu byl tak přesvědčivý, že žádný pokus zvrátit rozhodnutí o modlitbě, zákony o občanských právech nebo sexuální revoluci neměl ani nejmenší naději na úspěch. Bral-li kdo takovéto pokusy vážně, postavil se mimo seriózní veřejný diskurs.
Triumf radikálního liberalismu způsobil, že se umírněný konzervatismus, přijímající společenský řád definovaný v základních věcech ne-liberálními postoji a praxí, stal prázdnou pozicí. Touha vypadat uvážlivě a usilování o něco méně jalového než je liberální ideologie vede možná veřejné činitele k užívání konzervativního jazyka, ale podstata zmizela. Konzervatismus hlavního proudu nespokojeně bručí, přešlapuje na místě a snaží se zmírnit rozvrat způsobený uplatňováním liberálních požadavků, ale nedokáže popřít jejich oprávněnost nebo je zbavit konečného vítězství. Nedokáže o nich dokonce ani hovořit v jazyce příliš odlišném od jazyka triumfujícího liberalismu.
Nejen umírněný konzervatismus, ale veškerá seriózní veřejná opozice liberalismu zmizela. Opoziční stanoviska nenalézají žádný záchytný bod. To, co zbylo z opozice zleva, má tendence k iracionalismu. Komunitarismus navrhuje centrálně řízený nediskriminační parikularismus, který je těžké si byť jen představit. Lidový konzervatismus a náboženská pravice nedokáží myslet nebo jednat koherentně, částečně proto, že nedokáží udržet styl argumentace odlišný od argumentace svých oponentů. Neokonzervativci jsou si vědomi toho, že liberalismus odmítá loajalitu vůči Bohu, vlasti a rodině, jež je potřebná pro udržení svobodné společnosti, ale mají sklon nahlížet tyto věci jako jakousi vznešenou lež, pevně podřízenou liberálnímu pořádku; výsledkem jejich aktivit je integrace disidentů do tohoto pořádku, a tedy krocení antiliberálních impulzů.
Ani libertariáni nedokážou liberalismu efektivně vzdorovat. Libertariánství je méně dotěrné než manažerský liberalismus, ale nemůže nabídnout skutečnou alternativu. Libertariáni stejně jako liberálové popírají transcendentní autoritu a požadují společenskou rekonstrukci podle racionálně hédonistického modelu. Morální subjektivismus jejich hnutí činí jejich opozici vůči státnímu intervencionismu spíše věcí preference než principu. Vztah libertarianismu k vlastnictví jakožto morálně fundamentální kategorii je v rozporu s jeho subjektivistickým přístupem ke společenským institucím jakožto konstrukcím k dosahování lidských cílů; a je-li tento vztah presentován jakožto objektivní morální princip, působí despoticky. Libertariánství proto patrně zůstane specifickou záležitostí malé, ale hlasitě se projevující menšiny, i když si podrží vliv jako součást neustále plynoucích a neprincipiálních kompromisů, jež stojí v základech současného liberalismu.
Dominance liberalismu, zjevná nemožnost ho reformovat a absence věrohodné opozice vede některé lidi k tomu, že otevřeně říkají (a mnozí si to tiše myslí), že jsme dospěli ke konci dějin; jelikož liberalismus naprosto převládl a nemůže být podstatně změněn, vyhrál jednou provždy. Takový závěr zaměňuje pomyslné limity liberálů za limity skutečnosti. Až donedávna se zdál postup liberalismu nevyhnutelným. Zdálo se, že on jediný je schopen udržet dobrovolnou spolupráci potřebnou pro společenský smír a efektivitu. Jakmile byla vznesena nějaká otázka, každé ne-liberální řešení vypadalo iracionálně. Liberálům stačilo dramatizovat vše, co považovali za represi, a měli vyhráno. Při nepřítomnosti veřejně sdíleného transcendentního principu se zdál být základní liberální princip – “ať si dělají, co chtějí” – jediným způsobem, jak se vyhnout implicitní nebo otevřené občanské válce.
To se s triumfem liberalismu, kdy tento směr přestal být kritickou a stal se vládnoucí filosofií, změnilo. Vítězství se stává jeho pádem, protože te_ musí spíše sám dávat odpovědi než kritizovat odpovědi jiných – a on to nedokáže. Heslo “ať si dělají, co chtějí” nemůže být základem filosofie vlády, takže má-li liberalismus vládnout, je nucen tyranizovat a lhát. Absence zmírňujících principů znamená, že liberalismus musí přerůstat všechny meze, možná s katastrofickými důsledky.
Analýza ukazuje, že slabiny liberalismu jsou mu vrozené a nevyléčitelné. Koncepční argumenty jsou v politice často přehlíženy s odůvodněním, že život je komplexní a v praxi váží konkrétní okolnosti více než abstraktní souvislosti. Tato námitka je v případě současného liberalismu slabá. Moderní životní podmínky mají tendenci lidskou společnost zjednodušovat a přetvářet ji víc a více na beztvarý agregát, bez rasy, pohlaví, třídy nebo národa. Liberalismus tento proces podporuje a říká byrokratům a soudcům, aby zvládali výsledný amorfní chaos pomocí universálních principů. Formální pravidla a instituce se tak stávají řídícími principy řádu v jinak nekoherentních situacích; v takovém rámci se koncepční problémy stávají velmi rychle problémy praktickými.
A to je případ liberalismu. Jedním zásadním defektem, který způsobil dalekosáhlé praktické problémy, je neschopnost liberalismu zabývat se konfliktem principiálně. Politiku nelze založit pouze na lidských cílech, protože lidské cíle nám neříkají, co dělat, když se různé cíle střetnou. Řešení založené na tom, co jednotliví lidé chtějí, je pouze triumfem jedné vůle nad druhou. I řešení založené na vyvažování různých přání nebo řídící se těmi nejsilnějšími zase jen podřizuje jedna přání druhým, aniž by metoda řešení vyjadřovala morální pravdu, jež přesahuje přání samotné.
Liberalismus navrhuje formální principy jako “každému, co jeho jest”, popřípadě maximalizaci celkového uspokojení. Je těžké pochopit, jak by takové principy, i kdyby byly obecně přijatelné, mohly dát dostatečně určité odpovědi, podle nichž by se dalo žít. Jak například můžeme sčítat a srovnávat všechna možná uspokojení – Platóna, čínskou dámu, pornografii – když se tak nesmírně liší? A jak lze určit, co znamená “každému jeho”? Ať je to císařský trůn nebo vlastnictví vlastního těla, patří člověku jen to, co druzí uznají za jeho vlastnictví; na této nutnosti se ukazuje, že vlastnictví není jen nějaký předspolečenský pojem.
Svévole v řešení sporů je tedy liberalismu vlastní. Svévole ovšem není jediný problém. Dobro je podstatným principem morálky a fatálním selháním liberalismu je jeho nedostatečná teorie dobra. Potřebě mít nějakou konkrétní definici dobra se nemůžeme vyhnout tím, že budeme ignorovat dobra ve prospěch potřeb. “Dobra” jsou prostě možným předmětem racionálního jednání, a “Dobro” je vše, co má obecnou kvalitu, díky níž stojí za to o takovou věc usilovat. Považovat přání za něco, co vymezuje racionální jednání, znamená identifikovat dobro s přáním. Tak je liberální teorie dobra prostým hédonismem.
I když může přinášet určité výsledky, je hédonismus špatnou teorií, protože my v jádře nejsme hédoniky. Tím, že nám liberalismus dává “vše, co chceme”, pak nám právě nedokáže dát to, co chceme. Naše dobro, a tedy věci, po nichž toužíme nejhlouběji, závisí na tom, co jsme – a my jsme racionální a společenské bytosti. Člověk netouží dostat to, co chce, prostě jen proto, že to chce; chce také, aby to bylo uznáno jako dobré a žádoucí, neboť to dodává schématu života platnost, jež nespočívá toliko v jeho vlastních přáních.
Jako rozumové bytosti nejsme spokojeni, dokud náš život není postaven na přesvědčení o tom, které cíle jsou správné; toto přesvědčení se opírá o něco, co mu dává trvalou platnost. Jako společenské bytosti nemůžeme být spokojeni ani tehdy, dokud toto přesvědčení nesdílejí ostatní. To není jen teoretický problém. Jestliže dobra, která nejsou jen dopřáváním si osobního potěšení, jsou chápána jako čistě individuální cíle, jež nemají právo na společenskou podporu, pak chřadnou. Manželství není jen čímsi, co si dva lidé soukromě zvolí. Zahrnuje objektivní povinnosti a odtud tedy i společenské vymezení; pokud je definujeme jako náhodnou souběžnost dvou vůlí, z nichž každá má svůj vlastní cíl, pak je zničíme. I nesobecká láska k pravdě a kráse potřebuje obecnou podporu, nemá-li být jen fragmentárním vlastnictvím izolovaných vizionářů. Liberalismus tuto podporu ničí, protože odmítá veřejné uznání jakéhokoli dobra a uznává jen uspokojení tužeb. Konceptuálním problémem liberalismu je jeho neschopnost dát jednomu cíli přednost před druhým, což přirozeně vede k rozkladu rodin a snižuje úroveň veřejného života.
Problém zasahuje ještě dále. Člověk je bytost společenská, a společenství potřebuje obecná dobra, jež liberalismus popírá. Řeknu-li, že jsem Američan, nemá mé tvrzení význam, pokud Američané nejsou sjednoceni něčím, co kolektivně uznávají jako dobro. V liberální společnosti je ovšem jedinou věcí, jež může být obecně uznána jako dobro, ten cíl, který je obsažen v každém individuálním přání, totiž možnost dostat to, co člověk chce. Tato možnost je nejčastěji vyjádřena ve formě peněz, moci a úspěchu, a tak liberalismus mění společnost na houf jednotlivců, kteří mají vztah k těmto věcem. Za takových podmínek člověk ztrácí podstatné propojení s druhými lidmi a ruku v ruce s tím i smysl pro to, kdo tito lidé jsou; osobní identita se stává záležitostí zůstatku na bankovním účtu a střídání soukromých rozmarů; individuum, pro něž byl liberalismus vynalezen, se vypařilo.
Ztotožníme-li dobro s tím, po čem toužíme, pak zničíme věci, pro které stojí za to být svobodným. Liberalismus osvobozuje děti od rodičů, ženy od mužů, chudé od charity, podřízené od nadřízených, a tak si každý může dělat, co chce. Když ale naše vazby k druhým lidem ztratí význam, zbavuje to naše jednání efektu a my skončíme u svobody v triviálním pojetí, jež sestává z neodpovědnosti a neschopnosti. Svobodu pak nelze odlišit od zvůle. Lidskou svobodu si ceníme proto, že nám umožňuje volit a uskutečňovat různá dobra; pokud však žádné dobro není objektivní, ztrácí objektivní hodnotu a stává se prostě další věcí osobního vkusu. Jak může být svobodná volba tak důležitá, když na tom, co volíme, vůbec nezáleží? A záleží-li pouze na samotném aktu volby, proč není zvůle tou největší ctností? Tyto otázky mají praktické dopady, jak dosvědčí každý, kdo se zabývá adolescenty, kteří nemají žádný cíl.
Dalším radikálním defektem liberalismu je to, že si na jedné straně činí nárok na racionalitu, na druhé straně právě racionalitu znemožňuje. Racionalita předpokládá jisté standardy, jež překračují momentální přání. Nemá-li člověk žádný standard vyšší, než je on sám, nemá také nic, čím by mohl posuzovat své vlastní chování, a etické myšlení mizí. Liberalismus nás nabádá, abychom si vytvořili své vlastní standardy, ale to je totéž, jako kdyby nám doporučoval zamávat rukama a létat. Naše dobro není něco, co si sami vytváříme. Své dobro si můžeme vyjasňovat, ale nemůžeme si je volit; můžeme jednat smysluplně v morálním světě, který jsme nicméně nestvořili. Pokud nám liberalismus říká, že si máme svůj vlastní morální svět vytvořit, obrací se zády ke světu veřejné morálky: ten je ovšem nezbytný, mají-li mít naše rozhodnutí nějaký význam.
Kult kreativity, v morálním životě i kdekoli jinde, vzniká z vědomí prázdnoty, jež musí být nějak vyplněna, v případě nutnosti i podvodem. Tato prázdnota je jádrem liberalismu. Paralelním případem je umění, v němž kult kreativity vyplývá ze ztráty víry v dobra, jako je třeba krása, jež umělce přesahují. Umění pak ztrácí obsah, je posedlé technikou a ovládáno týmiž silami (jež jsou mu cizí), jakými je ovládána liberální společnost – penězi, úspěchem a politikou iracionální agrese a vzpoury.
Díky iracionalitě, jež je mu bytostně vlastní, klade liberalismus neustále otázky, jež nedokáže řešit, a proto je potlačuje. Příklady vidíme všude: nesmí-li žádná společnost být tolerantní při obraně svých vůdčích principů, jaký má smysl netoleranci hanobit? Má-li nám vláda poskytnout to, co chceme, chceme skutečně hédonismus? Mám-li právo jít za svými tužbami, a přitom chci žít ve společnosti řídící se tradičními představami, mám právo jít za tímto cílem i politicky? Pokud ne, proč je prostředí osvobozené od rasismu a sexismu cennějším cílem než prostředí osvobozené od ateismu a od toho, co se tradičně chápe jako nemorální? Takovýmto otázkám se nelze v praxi vyhnout, a liberalismus požaduje, aby byly řešeny pomocí neutrálních principů, jež v obsahu dobrého života nemají místo.
Tomuto požadavku nelze vyhovět, i když pro to existuje řada návrhů. Někteří lidé tvrdí, že liberalismus uznává svobodu, dokud nějaké jednání konkrétním a specifickým způsobem nezasahuje do jednání jiného. Tak například právo na sexuální sebevyjádření převažuje nad právem na prostředí, v němž převládají tradiční standardy.
Taková odpověď je neadekvátní, byť jen proto, že liberalismus ji sám pro sebe nepřijímá. Liberalismus např. uznává opatření pro kontrolu využívání půdy a zákony proti znečišťování životního prostředí, jež hájí pouze obecné estetické zájmy. Opatření proti billboardům na dálnicích dokonce zakazují texty jenom proto, že obtěžují. Jestliže člověk pašuje, vyhýbá se placení daní nebo používá olovnatý benzin, má z toho značný zisk, aniž by to zjevně dopadalo na někoho jiného. A ten, kdo nechce pracovat s černochy, je požadavkem ne-diskriminace zasažen pravděpodobně hlouběji než černoch, který by si jinak našel práci jinde. Tak jako jiní lidé, uznávají i liberálové, že zákon může zakázat nedefinovatelné křivdy a že může oprávněně hájit užitečný systém na podporu určitého chování nebo potlačovat chování škodlivé, i když jeho jednotlivá porušení nezpůsobují konkrétní a identifikovatelnou škodu. Tyto principy v rozumné míře umožňují právní podporu tradiční morálky. Urážka mravního cítění je křivdou, v jejímž důsledku se lidé stávají mravně lhostejnými, a tak se oslabuje společenský řád založený na sebevládě. Proč si tato věc zasluhuje menší ochranu než jiné akty, jež křivdí jak jednotlivcům, tak společnosti?
Další odpověď zní, že bránění určitému chování je zvláště problematické tam, kde se chování blíží jádru toho, co nás činí tím, kým jsme. Kvůli této odpovědi musí liberálové vytvořit teorii esenciální lidské přirozenosti. A takové teorie nejsou o nic méně sporné než teorie dobra. Co nás činí tím, kým jsme: jednání podle sexuálních impulzů nebo život v souladu s obecným morálními pravidly, jež podporují stabilní lidské vztahy? Jedna odpověď zpochybňuje restrikce sexuálního chování, druhá nedostatek sexuálních zábran, a mezi těmito dvěma názory neexistuje neutrální cesta.
Tyto otázky zasahují samo jádro liberální veřejné morálky. Liberalismus je řeší tak, že potlačuje diskusi o nich a prosazuje své vlastní odpovědi, aniž by se “dostavil k soudu”. Praktickým důsledkem je prosazení jakéhokoli dogmatického principu jakožto absolutního: liberálové nemluví o schismatu a herezi, ale o rozvratnictví a extremismu, a spíše než otázky po Bohu zakazují otázky po podstatě, atributech a významu sexismu; konkrétní rozdíly však neovlivňují podobu systému.
Liberalismus – pokus vytvořit plně světský systém založený jen na logice a lidské vůli – tak končí jako obskurantistická tyranie a popírá sám sebe. Nemůže to být jinak, protože logiku a lidskou vůli nelze zkombinovat tak, aby se zrodila autorita, takže liberalismus – aby mohl vládnout – si musí autoritu nějak ukrást. Proto požaduje, aby se všichni podrobili despotickým principům a závěrům. Trvá na tom, že bude kontrolovat všechno, co ovlivňuje veřejný život, včetně lidské duše. Na kritiku odpovídá umlčováním kritiků. Destruuje skutečnou svobodu centralizací moci, podrýváním standardů, jež činí svobodný společenský život možným, a bořením našich vazeb k druhým lidem tak, abychom byli závislí na jednotném systému, který je zcela mimo naši kontrolu. Ve jménu toho, že nám dává, co chceme, nám liberalismus upírá všechno, co stojí za to mít.
Posuzujeme-li situaci podle naší každodenní zkušenosti, mohou se takové závěry zdát přehnané. “Tyranie” zní nadsazeně, jiné výrazy jako “měkký totalitarismus” ještě nadsazeněji. Koneckonců nemáme v Americe tajnou policii a vládních slídilů je málo. Soudnictví je nezávislé a soukromé vlastnictví bezpečné. Soudní procesy jsou veřejné a procedurální záruky jsou respektovány. Každý se může ucházet o veřejné úřady na všech úrovních a může napsat nebo říci cokoli bez obav z vězení nebo konfiskace majetku. Definitiva chrání i universitní profesory s nepopulárními, ba konzervativními názory. Neformální omezení myšlení, vyjadřování a jednání se zdají být srovnatelná s podobnými omezeními v jiných společnostech. A především máme pohodlný život. Rozdíly mezi současným americkým režimem a režimy, jež jsou označovány jako tyranské nebo totalitní, jsou tedy zcela zásadní.
Rozdíly by nám však neměly zastírat podobnosti, jež jsou rovněž zásadní a dávají nám právo použít podobného jazyka při popisu situace. Tyranie je neodpovědná vláda, jež není omezena ani zákonem, ani závaznými zvyklostmi; totalitarismus je tyranie založená na všeobjímající teorii, která je soukromým vlastnictvím vládnoucí elity. Podle těchto definicí nebyly například středověké vlády ani tyranské, ani totalitní; byly omezeny zákonem a zvykem, a křesťanský světový názor, který je podpíral, nebyl v rukou krále, nýbrž v rukou církve, tedy instituce fundamentálně odlišné od sekulární vlády, která s ní byla často v rozporu, a vázané autoritativními texty a tradicí a v posledku Boží vůlí.
Moderní Amerika naproti tomu inklinuje k totalitní tyranii, přinejmenším v tom, že její liberalismus má povahu soběstačného, všeobjímajícího schématu společenského života; vládnoucí elita má výlučné právo toto schéma interpretovat a klást překážky politickému jednání, jež je s tímto schématem v rozporu. V základních záležitostech je Amerika ovládána liberální elitou, jejíž moc není omezena zákonem, protože soudy patří k této elitě a zákon je to, co soudy vyhlásí. Afirmativní akce, masová imigrace a vyloučení náboženství z veřejného života ilustruje moc, kterou má tato elita v prosazování zásadních změn navzdory silné a zakořeněné opozici prakticky celého národa.
Taková moc má tyranskou povahu. Protože člověk je společenský živočich, může být tyranie přirozenou součástí vztahu mezi nezodpovědnou vládnoucí třídou a společenskými institucemi, stejně jako vztahu mezi státem a jednotlivcem. Člověk, který mne svévolně uvězní nebo mi zkonfiskuje majetek, je tyran. Vládnoucí elity, které ničí společenské instituce a vztahy, díky nimž jsem tím, čím jsem, jež napadají rodinu a odstraňují rozdíly mezi pohlavími, etnické vazby i tradiční morální standardy, jež vyhánějí náboženství z veřejného života a říkají soukromým sdružením, co a proč si jejich členové mají zvolit, jsou také tyranské.
Vězení a exil jsou trestem, protože zbavují člověka jeho přirozeného společenského prostředí. Úmyslná destrukce tohoto prostředí je jednoznačně horší. O genocidě se říká, že zahrnuje úmyslnou destrukci podstatných základů života národnostních skupin. Liberalismus to činí všem národnostním skupinám tím, že jejich členy zbavuje národnosti. Jak to lze přijmout? Pokud každý musí schvalovat takovou praxi jako nezpochybnitelné požadavky spravedlnosti, pokud je prakticky nemožné nahlas protestovat a kritikové jsou označováni za nepřátele humanity, pokud je popírána existence jakýchkoli vyšších standardů, získává tyranie, ať je udržována jakýmikoli prostředky, totalitní kvalitu.
Pořád si ještě můžeme myslet, že takové stížnosti jsou přehnané. Omezení názorů, vyjadřování, sdružování a lidové samosprávy lze nepochybně nějak “okecat”. Útoky na základní instituce mohou mít na první pohled určité klady, protože všechny instituce mohou mít nějaké nespravedlivé rysy a kazy. Život je pro většinu lidí stále ještě příjemný, pokud ovšem odpočívají a soustředí se na individuální záležitosti: “opřete se a naberte dech”, navrhla nám Hillary Rodhamová-Clintonová. Do budoucna jsou nicméně důvody k obavám. Nezodpovědná moc korumpuje. Svobodná vláda vyžaduje stálou a dalekosáhlou distribuci moci i celkovou soudržnost mezi lidmi, aby se jim vládci museli zodpovídat. Dnešní liberalismus ničí oboje.
V současné době liberalismus fyzicky neničí nikoho, snad s výjimkou Srbů, nenarozených dětí a – v rostoucí míře – starých a neužitečných lidí. Možná že by tento výčet měl zahrnovat také vraždy a sebevraždy, jež jsou důsledkem rozpadu společenského řádu, ale na tom nemusíme trvat. Ať již jsou dosavadní výsledky jakékoli, patří liberalismus k několika moderním politickým hnutím, jež popírají lidskou přirozenost. Činí lidskou přirozenost věcí lidské volby a technologie, tak jako ji komunismus učinil záležitostí hospodářského vývoje a fašismus výsledkem lidské vůle a národního boje.
Ve všech případech je tu motivem eliminace lidské přirozenosti jako překážky v přetvoření světa. Obtíž je v tom, že tato destrukce neměnné a zakořeněné lidské přirozenosti vedla opakovaně ke konkrétní destrukci velkého množství konkrétních lidí. Logika je jasná: jestliže “člověk” neexistuje, proč by mělo záležet na tom, zda existují lidé? Liberálové neberou hrozbu podobných implikací vážně, ale není jasné proč. Nemá-li slovo “lidský” žádný obsah, pak se stává sociální kategorií, jejíž význam je určován politicky; a je-li iracionální činit zásadní rozdíl v právech mezi člověkem a psem – což obojí je stále zřetelnější liberální názor – připravuje se scéna stále očividněji pro horor. Nemáme-li spolehlivý způsob, jak po vládě vyžadovat skládání účtů, nemusejí horory zůstat navždy jen záležitostí akademické debaty. Měkký totalitarismus se může změnit na tvrdý.
Ať máme před sebou cokoli, tyranie – zvláště totalitní tyranie – nemůže vydržet. Liberalismus se zničí sám, prakticky i teoreticky. Tyrani musí být obezřetní, ale liberalismus nemůže být opatrný navždy. Učinil měřítkem lidská přání a tak v něm není místo pro nepříjemná fakta. Důsledky jsou vidět všude: liberalismus je například závislý na schopných elitách, ale zdráhá se uznat rozdíly mezi lidmi a tak zavádí afirmativní akční programy, díky nimž je nemožné zabývat se problémy alespoň s určitou kompetentností. Nedokáže zdůvodnit ne-konsensuální autoritu – např. rodičovskou autoritu nebo i obyčejné mravní standardy – a tak se cítí nucen ji podrývat jako represivní, ať jsou důsledky jakékoli. Výsledný chaos proniká celým společenským životem a pro každou další generaci je stále obtížnější udržet spořádanou vládu.
A dále: filosofie založená na nezávislých jednotlivcích sledujících vlastní zájmy se nedokáže řešit záležitosti, jež přesahují život na své vlastní zájmy orientovaného individua: není schopna vypořádat se s takovými otázkami, jako jsou reprodukce a výchova dětí, loajalita a oběť, život a smrt. Tyto věci jsou pro společenské přežití zcela zásadní, ale liberalismus k nim dokáže přistupovat jen jako k záležitostem individuální preference. Důsledkem je sebevražedně nízká porodnost, děti vyrůstající bez rodičovské péče a armáda, která není schopna přinášet oběti. Bude-li tento vývoj trvat – a je těžké nalézt v rámci liberalismu něco, co by ho mohlo zastavit – bude to znamenat konec liberální společnosti.
Máme tedy volbu mezi liberalismem, který musí popřít své vlastní principy, aby mohl vládnout, což vede ke korupci, obskurantistické tyranii a případnému kolapsu, a systémem explicitně založeným na autoritativních transcendentních dobrech. Tento druhý systém může být liberální v řadě věcí, ale musí odmítnout svobodu jako nejvyšší standard a vyjádřen dnešním slovníkem bude radikálně neliberální. Systém transcendentních dober, jež stojí v základech způsobu života, je v zásadě náboženství. Proto máme volbu mezi vládou síly a podvodu (skrytých nebo otevřených) a uznáním náboženského základu společnosti a státu.
Základní politickou otázkou je, jaké náboženství nastolit. Autorita musí být založena na společném chápání principů nadřazených lidské vůli, jež jsou zakořeněny v přirozenosti věcí. Liberalismus sám nutně na takové otázky odpovídá, a to v míře, v níž se snaží být principiální. Navzdory nárokům na neutralitu dnes americký zákon vykazuje rysy náboženského chápání. Vylučuje z veřejného života názory, jež berou transcendentní náboženství vážně, a v podstatě je pokládá za špatné. To však není možné bez nějaké koncepce světa a zdroje morálního závazku; liberalismus nachází obojí v člověku jakožto měřítku. Lidského génia považuje za princip stvoření a individuální vůli za zdroj hodnot. To je náboženský pohled, přičemž takové náboženství chápe člověka jako tvůrce a soudce všech věcí. Coby odpověď na nejvyšší cíle, která mlčky zdůvodňuje náš veřejný řád, je to naše státní náboženství.
Je to náboženství, které neosvobozuje, v podstatě proto, že nemá smysl. Snaží se odstranit tajemství v jádru všech věcí a tak jenom činí věci nepochopitelnými. Měřítkem je pro něj člověk, ale lidé jsou slabí, nestálí, náchylní k chybám a mají mezi sebou rozpory. Nekoherentnost vede k nekoherentnosti: liberální neutralita není neutrální, liberální tolerance není tolerantní, a liberální hédonismus nám odpírá naše přání. Jelikož se liberalismus stal prakticky sebedestruktivním, ani jeho pevné postavení nemůže být důvodem k jeho podpoře. Je třeba ho odmítnout a nahradit něčím jiným: v žádném případě nepřetrvá, a bude lepší ho odmítnout racionálně, s plným vědomím toho, proč selhal.
Racionální cestou z liberalismu je diskuse o otázkách, jimž se právě liberalismus vyhýbá a na něž nemá odpověď. Skutečně svobodnou diskusi o nich liberalismus nepřežije; úlohou “politické korektnosti” a centralizace intelektuálního života je právě bránit tomu, aby otázky byly vzneseny. Jak moderní komunikační technologie, tak liberální požadavek po svobodě projevu ovšem takové potlačování otázek ztěžují. Bude-li reálný tlak na liberální společnost dostatečně silný, začnou být intelektuální chyby liberalismu výmluvné. Jako do sebe uzavřený systém chabě ukotvený v realitě se liberalismus může rozpadnout stejně jako sovětský komunismus a jako obskurní bryčka novoanglických kalvinistů.
Až jednou liberalismus zanikne – co pak? Ani špatný systém myšlení nelze patrně opustit, nelze-li jej nahradit něčím jiným. Náboženství si nemůžeme vybírat jako oblek. Náboženství lidu je určováno řadou věcí, subracionálních nebo superracionálních, a není ani tolik věcí volby, jako spíše uznání. Je nicméně tak či onak určeno. Člověk potřebuje život ve společenství s bližními a společný život vyžaduje společné chápání přirozenosti světa a místa člověka v něm. Náš veřejný život – v té míře, v níž existuje – je dnes založen na náboženství, v němž je těžké najít smysl, jemuž je těžké věřit a jež v posledku spočívá na sebeklamu i na klamání druhých. Bude nahrazeno. Dokud se to nestane, musí se postupně formovat lepší veřejný život. Ti, kdo doufají v lepší budoucnost, mohou zatím dělat jen to, že se na ni budou připravovat mimo stávající systém, budou klást základní otázky, z nichž pramení veškeré náboženství, a spojovat své síly s ostatními při hledání odpovědí a kladení výzev těm, kdo podporují současný stav věcí. Zbytek je v Božích rukou.