Týrání a zneužívání dětí jako politická konstrukce na pozadí krize rodiny
Jean Bethke Elshtain je profesorkou politologie na Vanderbilt University. K jejím nejznámějším pracem patří Public Man, Private Woman: Women in Social and Political Thought; Women and War.
Z knihy J.B.Elshtain “Power Trips and Other Journeys. Essays in Feminism as Civic Discourse”, vydané nakladatelstvím University of Wisconsin Press v roce 1990, se svolením autorky
přeložila Michaela Freiová.
Tento esej píši v době, kdy týrání dětí vytlačilo z nejsenzačnějších titulků problém drog. Chci na tomto příkladu doložit, jak se konstruují veřejné problémy.
Úvod: krize rodiny
Každá politická kultura někdy dospěje k bodu, v němž jí hrozí, že ztratí rovnováhu. Dění, které tuto situaci připravuje, zůstává zpravidla dlouho pod povrchem. Ale stačí sociální pohyb, hospodářská tíseň, rozšíření určitých obav ve veřejnosti nebo politické naděje – a skrytá napětí se vynoří na povrch. Tam, kde se shlukne několik podobných veřejných problémů, dospívá liberální společnost rychle ke konci svých sil. Takové problémy nás zaplétají do širších soupeřících vizí společenského života a jeho možností.
Během několika posledních let se postupně vyhrocuje debata o rodině. Někteří se domnívají, že rodina upadá a je odsouzena k zániku, nepodnikneme-li dramatické kroky k její obnově; jiní tvrdí, že se pouze přetváří a vykazuje počáteční posuny. Z celkové vize se pak odvíjejí konkrétní stanoviska. Například: vrací-li se do zaměstnání stále více matek, jež mají teprve několikaměsíční děti, máme to přivítat jako prospěšný akt individuální volby, nebo v tom vidět smutný příznak neústupného individualismu a materialismu amerického života? Je často nesnadné proklestit trochu kritického a politického prostoru mezi dvěma takovými válčícími stranami, jako jsou fundamentalisté požadující návrat k dobrým – nebo alespoň lepším – starým časům tradičních rodinných rolí, a například radikálními feministkami, pro něž jsou staré časy pochmurným obrazem otroctví žen pod falešnou fasádou manželské vzájemnosti.
Debata se závažným způsobem vyostřuje kolem otázky sociální a rodinné politky státu. Ti, kdo zpochybňují rodinu a její sociální vztahy, zdůrazňují potřebu větších státních zásahů, které by rodinu přetvářely ve směru jakési abstraktní vize toho, čím by podle jejich přesvědčení měla být. Jejich starostí není autonomie rodiny, nýbrž jistá vize sociální spravedlnosti a kontroly. Jiní (a ti tvoří velmi pestrou skupinu) nevidí nic nového a určitě nic blahodárného v politice, která zatahuje stále více lidí do vztahu klient-pečovatel, vztahu, který je sotva vzorem demokratické rovnosti. Představy o rodině hrají významnou roli v našich společenských a politických symbolech a heslech, prostupují naše nejhlouběji zakořeněné aspirace, obavy, resentimenty a naděje, a tvoří bohatý proud uvnitř americké beletrie. Ale zdá se, že jsme téměř zlikvidovali možnost, aby rodina vzkvétala. Krize rodiny se stala téměř konstantním rysem současné společenské reality.
Obraz této krize se liší od stanoviska ke stanovisku, ale o existenci krize pochybuje asi málokdo; krize se stala endemickým jevem našeho sociálního řádu. To vyvolává řadu znepokojivých otázek: kdo rozhoduje o tom, které rysy jsou pro krizi naší základní společenské instituce podstatné? Jak je tato krize zařazována do politické agendy? Jaké druhy léků jsou navrhovány k ukončení krize nebo alespoň ke zlepšení situace, která je obtížena – jak tomu ze samé povahy krize musí být – hrozivými důsledky pro to, kdo jsme jako lidé, jak žijeme a jak chceme sami sebe vidět?
U nás v Americe byla pozdní sedmdesátá a raná osmdesátá léta pro rodiny středního stavu hospodářsky velmi krušná v důsledku inflačních tlaků. V novinách se množily články o “hromadícím se napětí v rodinách” při ekonomické tísni. Podle New York Times strach a nejistota opět vyvolávají psychologický stres a členové rodin uvádějí, že pociťují úzkost, zoufalství, hněv a frustraci a že se manželé spolu “do krve hádají” o hospodářských problémech.
Na podkladě tohoto scénáře sílily požadavky na explicitní, komplexní vládní zásah při vytváření rodinné politiky. Ale regionální setkání, pořádaná po celých Spojených státech před “Konferencí o rodině” pořádanou Bílým domem v roce 1980, vyústila nakonec ve vzájemné hašteření rozmanitých skupin – feministek, homosexuálů, fundamentalistů, liberálních zastánců pečovatelského státu, rasových menšin, radikálních i konzervativních antiintervencionistů, atd. atd. Příznivci federální rodinné politiky v ní podle slov Diany Ravitchové spatřovali “klíč k řešení nezaměstnanosti, inflace, kriminality, delikvence mladistvých, rozvodovosti, zdravotních a bytových problémů, nedostatečného vzdělání, alkoholismu a narkomanie, rasové diskriminace a mediálních stereotypů, potratů a plánování rodičovství, předčasných těhotenství, daňové reformy, reformy veřejné sociální péče a kolektivních dětských zařízení, pěstounské péče a flexibilní pracovní doby pro ženy”.1)
Jak zastánci, tak odpůrci federální rodinné politiky mohli poukazovat na rodinnou politiku ve čtrnácti zemích Západní a Východní Evropy, opírajíce se o studii Sheily Kamermanové a Alfreda Kahna Family Policy, a vyvozovat z ní jak dalekosáhlé naděje, tak pochmurné obavy. Je zřejmé, že taková politika skutečně zasahuje do intimních lidských vztahů; ona se přímo snaží zabezpečit soulad těchto vztahů s širšími celostátními cíli. Mezi ně patří přerozdělování příjmů, změny v roli pohlaví, podpora zdravého vývoje dětí a snížení nebo zvýšení porodnosti. Například ve Švédsku vláda cíleně usilovala o podkopání toho, co nazývala “tradiční” rodinou, ve prospěch jakési “přechodové” rodiny – takové, která by byla na cestě k úplné rovnosti obou pohlaví (podle švédského chápání), i když by ji ještě plně nerealizovala, a k naplňování práv dětí. Výsledkem tohoto zásahu byl pokles počtu sňatků, nárůst počtu nemanželských dětí a rostoucí počet domácností s jedním rodičem. Vláda neschválila příspěvky na péči o děti pro matky, které pracují doma, aby tak matky odrazovala od snahy zůstávat s dětmi doma. Norsko sledovalo podobnou politiku, která vedla k poklesu porodnosti, zdvojnásobení počtu rozvodů (v období 1965 – 1980) a k nárůstu počtu dětí narozených mimo manželství. Naproti tomu ve Francii dostávaly matky příspěvky po narození druhého dítěte jako ocenění mateřské péče doma. Těmito záběry z rodinné politiky nemíním shromáždit materiál pro nebo proti takovým státním zásahům, nýbrž ukázat, že takové zásahy skutečně mohou hluboce ovlivňovat soukromý život. Vztah mezi politikou a jejími důsledky je složitý, ale žádný seriózní pozorovatel nemůže být na pochybách o tom, že politika tak razantní jako švédská skutečně mění sociální vztahy.
Ve společnosti tak plné rozepří a neshod, jako je americká, vytvářejí uvedená zjištění téměř beznadějnou situaci – chceme-li vytvořit systematickou a jednotnou státní rodinnou politiku. Tak například Carterův sen o celonárodní konferenci vytvářející konsensus ztroskotal na rozhořčeném odporu jak ze strany organizací homosexuálů, které předložily definici rodiny jako jakýchkoli dvou nebo více osob přijímajících za sebe vzájemně odpovědnost (takže by homosexuální svazky, podle této volné definice, dostávaly podpory určené rodinám obecně), tak na druhé straně “pro-rodinných” lobby trvajících na tom, že rodinu představuje “dvojice nebo větší počet osob, jejichž vztah je dán pokrevním příbuzenstvím, sňatkem nebo adopcí”. Jelikož každá rodinná politika obsahuje, podle slov D. Ravitchové, “nějaký model, nějaké hledisko, nějaký soubor hodnot ukazujících, jaký druh rodiny a jaký druh sociálního chování by měla vládní politika povzbuzovat”, a jelikož z carterovských konferencí nevyplynuly žádné všeobecně přijaté hodnoty nebo společně sdílené hledisko, celá Carterova snaha ještě více zpolitizovala krizi rodiny, aniž cokoli vyřešila.
Americké rodiny nesly hlavní nápor sociálních změn. Propluli jsme několika skutečnými peřejemi. Poprvé v naší historii má typické dítě školního věku matku, která pracuje mimo domov. Od přelomu století vzrostl počet rozvodů o více než 700 %. Ženy, které z ekonomické nutnosti odcházejí pracovat mimo domov, často nacházejí nevhodná nebo vůbec žádná kolektivní zařízení pro své děti. Sociální služby, jež někteří velebí za to, že zachraňují rodinu, a jiní za to, že umožňují ženě záchranu od ní, penalizují přinejmenším ženy v dobře placených povoláních, a také dobře situované matky, které nejsou zaměstnány a které by ve většině případů rády dělaly mnohem lepší práci při péči o děti, kdyby k tomu měly minimální pomoc; mají však na vybranou jen špatně placená místa s pevnou pracovní dobou, která jim vůbec neumožňují vytvořit příznivé rodinné prostředí. V r. 1950 se rodilo 15% černých dětí mimo manželství; toto číslo vzrostlo v r. 1970 na 38 %, v r. 1980 už to bylo 55 % a v devadesátých letech dále stoupá.
Tyto a další alarmující údaje přesvědčily skupinu vůdců více než stovky národních černošských organizací, které před několika lety uspořádaly “Černý rodinný summit”, že se černá komunita musí vrátit k tradičním institucím a méně spoléhat na stát. Jestliže právě ti, kdo očividně získávají nejvíc ze současné sociální politiky, začínají kritizovat její výsledky, měli bychom zbystřit pozornost my ostatní, zejména liberálové střední třídy, kteří leckdy nekriticky podporují myšlenku, že “více sociálních služeb” automaticky rozšiřuje pro lidi možnosti volby a zlepšuje kvalitu jejich života. Nahrazuje-li se autorita rodiny autoritou státu, vede to, jak se zdá, až příliš často k situaci, kdy není vůbec žádná autorita, žádná základna pro podporování našich nejintimnějších, vitálně důležitých sociálních vztahů.
Ačkoli tedy USA nemají žádnou komplexní rodinnou politiku, rodina je denně přímo nebo nepřímo vládní politikou ovlivňována. Nyní jsme bombardováni přesvědčivými informacemi, které ukazují buďto ke krizi, nebo ke změně. Za absence rodinné politiky zaměřené na “takové problémy, které právě nejsou v módě, jako je zdravý vývoj dítěte, zdraví matky, dětské přídavky nebo minimální příjem”, odpovídáme intervencemi ve specifických dílčích problémech v rámci celkové krizové situace a necháváme tak stranou hlubší sociální problémy; tak se vynořuje stěžejní otázka: má demokracie skutečně zájem podporovat určitou vizi rodiny?2)
Kladně odpovídají někteří radikální demokraté, například Christopher Lasch, a mnoho tradicionalistů středního proudu, jako Brigette a Peter Bergerovi, podle nichž rodina tvoří “nutný sociální kontext vývoje autonomních jedinců, kteří jsou empirickým základem politické demokracie”.3) Jiní, z nichž mnozí se pokládají za pokrokové nebo sociální demokraty, jsou jak se zdá smířeni s tím, že stát přebírá vedoucí místo a rodina ochabne nebo se ztransformuje tak, aby přesněji odpovídala kultuře konzumu a závislosti. Odmítají analýzy, které vyjadřují starost o rodinu a znepokojení nad nevyhnutelným paternalistickým prvkem v přístupu našeho současného zaopatřovacího státu jako reakční atavistické přežitky z jakési naštěstí už minulé éry. Například John Scanzoni velebí změny, které jiní chápou jako příznaky neštěstí, a ujišťuje nás, že vysoká rozvodovost, nárůst počtu domácností s jedním rodičem atd. svědčí pouze o postupné reorientaci rodin, které pracně dospívají k větší harmonii s širším společenským okolím – s mobilní tržně orientovanou společností.4)
Ve světle naší dnešní nespokojenosti a bezcílnosti bude užitečné sestoupit z výšin obecných, široce pojatých otázek a obrátit se k jednomu konkrétnímu sociálně konstruovanému problému, který by mohl vrhnout světlo na hlavolamy současného vztahu rodiny a státu. Jako příklad nám poslouží problém týrání, resp. zneužívání dětí.
Konstrukce týrání dětí jako tématu veřejné debaty a jako politické kauzy
Sociální problémy nejsou jako první sníh, který je bezprostředně patrný pouhému oku. Sociální skutečnosti mohou existovat v přítmí nerozpoznatelnosti celé roky, než jsou označeny za oficiální, legitimní problémy, které se stávají předmětem debaty a produkují experty oprávněné intervenovat: dva čerstvé příklady poskytuje bití manželek a týrání dětí. Oba tyto jevy už existují dlouho, ale žádný z nich nebyl až donedávna vyzdvižen do veřejného povědomí, nestal se objektem zvýšené pozornosti médií, nevyvolával iniciativy veřejné politiky ani rychlé zásahy policie. Objevoval se sice jakýsi cyklický zájem o zneužívání a zanedbávání dětí; teprve dnes se vynořila zájmová koalice, která se kolem těchto otázek sdružuje. Problematický je každý krok v tomto procesu: jak dostává sociální problém své “jméno”? Kdo je ten první, kdo takový problém definuje? Jaké zájmy a jaké mocenské vztahy jsou ve hře? Jaké zásahy jsou zvoleny a kdo je jimi pověřen?
Jelikož konstrukce takového problému, jakým je týrání dětí, je úzce spjata s krizí rodiny, pohled na tento konkrétní případ jako na výsek současných populárních politických debat nám pomůže osvětlit souhru společenských sil, které se točí kolem rodiny, soukromí a státních zásahů. Logika takového přístupu je asi tato: krize znamená odchylku od nějaké žádoucí normy. Naléhavé volání po obnově té normy a na druhé straně stejně hlasité oslavování jejího zhroucení jakožto průlomu směrem k nějaké žádoucí alternativě vymezuje rozpětí diskuse, a určuje rámec preferovaných opcí na protilehlých koncích předpokládaného kontinua. To, jak účastníci debaty chápou různá sociální znamení a dokonce zjištění, jak se tato znamení poprvé stávají předmětem pozornosti, poskytuje analytikovi opěrné body při zkoumání normativní stránky definování sociálního problému.
Týrání dětí jako sociální konstrukce do r. 1968 neexistovalo; podle Barbary J. Nelsonové “až do r. 1967 si nezasloužilo samostatné heslo v Reader’s Guide to Periodical Literature” a teprve pomalu se vynořovalo jako látka pro legislativu a pro posílení státních zásahů.5) Od r. 1973 probíhala slyšení k zákonu o prevenci týrání dětí s obvyklou přehlídkou svědků, z nichž nejúčinnější byli obrácení pachatelé těchto činů. Pod vedením senátora Waltera Mondalea slyšení vyústila do zákona o prevenci a projednávání týrání dětí, jejž president Nixon podepsal 31. 1. 1974 a k jehož realizaci bylo vyčleněno 86 milionů dolarů. Týrání dětí se tak stalo součástí veřejných diskusí, ale v odpolitizované formě.
Tato zákonodárná iniciativa vyrostla primárně jako odpověď na diskuse odborníků, především lékařů a psychologů. Cestu připravila publikace článku “Syndrom týraného dítěte” od Dr. C. Henry Kempeho et al. v The Journal of the Americal Medical Association v r. 1982. Tak jako v případě Roe v. Wade byla tomu, co mohli říci lékaři – tedy “medicinizovanému” jazyku – přikládána větší váha než ostatním přístupům v diskusi. Tím, že byl problém medicinizován, že byl interpretován jako záležitost individuální deformace (jako syndrom, psychická choroba, maladaptace), zaujal publikum jiným způsobem, než kdyby se byl vynořil jako otázka strukturální marginalizace a hroucení celých komunit díky nezaměstnanosti, závislosti na státní podpoře, užívání drog a zločinnosti.
Jak ukazuje naše zdánlivě přelétavé kličkování kolem záležitostí rodinné politiky, je americká veřejnost vůči možnostem vládních zásahů otevřenější, jestliže nenarušují stávající mocenská uspořádání. Propagátoři zákona z r. 1974 získali širokou podporu medicinizací otázky, tím, že ji v jistém smyslu vydělili z politické diskuse. Slovy B. J. Nelsonové: “Bylo vynaloženo mnoho úsilí, aby bylo týrání dětí popularizováno jako problém, který nezná žádné třídní, rasové nebo kulturní přehrady”.6) Týrání dětí se stalo “všeamerickou chorobou”, předmětem léčebného zásahu policejních sil státu asi jako dopravní zácpy.
Ačkoli “nevíme zhola nic o tom, zda se týrání a zneužívání dětí šíří, ustupuje nebo zůstává na stejné úrovni”, říká Richard Gelles, badatel v tomto oboru, zdá se, že jedním z výsledků pozornosti soustředěné na tyto jevy jako na privátní psychodrama, o něž stát musí projevit zájem, je přesvědčení, že týrání a zneužívání dětí je na vzestupu a šíří se ve stále zhoubnějších formách. Peníze přidělené v r. 1974 pomohly financovat jednotlivé státní iniciativy ke zdokonalení depistáže, třebaže představa o tom, co se má považovat za týrání resp. zneužívání, se stala mlhavější. Nadšenci v rychle vznikajících establishmentech zaměřených na tyto jevy se vyhýbají chudobě a zanedbanosti – otázkám spjatým s hluboce zakořeněnými mocenskými poměry – a energicky pracují na tom, aby byl problém týrání definován jako sociální choroba zasahující endemicky celé spektrum rodin. Vládní intervence tak nabyla formy zásahů případ od případu, zatímco všudypřítomný tlak na méně privilegované rodiny působený jejich socio-ekonomickou marginalizací byl zase nasměrován zpátky do zavedených a relativně bezpečných kanálů: jako záležitost podpor.
To je jedna stránka celé historie. Druhou stránkou je způsob, jak bylo týrání a zneužívání dětí zkonstruováno jako součást populární kultury, jako komplexní diskuse spojující oficiální medicinizovanou verzi případů týrání s hysterií, která oslovuje hluboce zakořeněnou úzkost středních vrstev z toho, co se děje “s našimi dětmi”. Představy ztýraných, unesených, a sexuálně traumatizovaných dětí vyvolávají děsivou nebo dokonce morbidní fascinaci. Na krabicích na mléko bývají poněkud nezřetelné fotografie pod titulkem “HLEDÁME”, s telefonním číslem 800 (Národní centrum ztracených a zneužívaných dětí), na něž lze ohlásit spatření hledaného dítěte. Ztracené děti vévodí v lokálních a celostátních novinách a v dokumentárních pořadech. Objevují se na plátně kin bezprostředně před ukázkami z příštích programů.
Při prohlížení místní publikace obsahující většinou inzeráty na použité předměty z domácnosti, ojetá auta a výprodeje, jsem narazila na celou stránku věnovanou hledání dětí. Jako logo bylo nad titulkem nakresleno oko, z něhož stékala slza na písmeno “d” ve slově “děti”. U šesti fotografií byla uvedena jména a osobní údaje. Kromě telefonního čísla 800 bylo ještě velkými tučnými písmeny uvedeno upozornění na šíři problému:
1,5 MILIONU DĚTÍ ROČNĚ JE POHŘEŠOVÁNO
20 000 AŽ 50 000 DĚTÍ V USA ROČNĚ ZMIZÍ, ZČÁSTI NAVŽDY
3 000 NEIDENTIFIKOVANÝCH TĚL, ZČÁSTI DĚTSKÝCH MRTVOL, JE ROČNĚ NALEZENO
Už to stačí vyvolat noční můru. Navíc k tomuto ujišťování o hrůzách únosů a obtěžování dětí mimo domov jsme bombardováni statistikami a zprávami o proviněních rodičů od zanedbávání přes incest a opakované týrání až k vraždě. Květnové číslo Newsweeku z r. 1984 přineslo pod titulkem “Skrytá epidemie” článek, jenž obsahoval “dopis pedofila” a končil slovy: “Mazlili jste se dnes se svými dětmi? Jestliže ne, postará se o to nějaký pedofil!”
Ocitáme se uprostřed sociálně vykonstruované krize týkající se chování naší společnosti k vlastním dětem. Způsob, jakým tento nebo jiný silně emotivní problém získává pozornost veřejnosti, je složitý proces, v němž se slévá působení politických, ekonomických a kulturních sil. Podobně jako tomu bylo v případě znásilňování a týrání žen, bylo i týrání dětí dlouho ve společnosti přítomno. Konkrétní způsoby, jak se tyto problémy staly otázkou rétoriky a politiky, nám pomáhají chápat složitou souhru sociálních sil. Pokusím se něco z toho rozebrat podrobněji a ukázat, jak problematickou záležitostí je ve skutečnosti vymezení takovéhoto problému společenské politiky.
Předně: Komu bychom měli věřit? Ti, jimž nasloucháme, nám cosi říkají o klimatu, v němž žijeme. Před lety jsem například prováděla rešerši k otázce “násilí proti ženám”. Zjistila jsem, že četnost znásilnění v porovnání s celkovou četností zločinů kolísá podle nejspolehlivějších statistik velmi málo. Znásilnění je jistě otřesné, ale tvoří jen malou část (kolem 6 %) násilných trestných činů. Avšak v důsledku veřejné pozornosti inspirované ženským hnutím a v důsledku zdůrazňování, že hlavní sociální rozdíl, jemuž je vždy třeba přikládat největší závažnost, je napětí mezi muži a ženami, jsme nejen oprávněně znepokojeni zločinem znásilnění, ale podléháme také mylnému přesvědčení, že počet znásilnění závratně stoupá a že speciálním terčem kriminálního násilí jsou ženy. Ale čísla, která o tom vypovídají, jsou už řadu let pozoruhodně stálá a říkají, že nejvíce pachatelů i obětí kriminálního násilí jsou chlapci a mladí muži (mezi 16 a 24 lety).
Nebo vezměme silně emotivní otázku týrání žen. Podle nejspolehlivějších recentních pramenů, “pokud jde o celkovou násilnost, ženy v rodinách jsou stejně násilné jako muži”.7) “Celková násilnost” zahrnuje útoky zbraní i pěstmi, a to na druhého manžela i na děti. To potvrzují zjištění Evana Starka, Anne Flitcraftové et al. z Yaleské university: ženy napadají a zabíjejí muže “skoro tak často, jako jsou napadány a zabíjeny” muži. A také “zhruba polovina amerických žen, které jsou každý rok obětí násilí, není v žádném pokrevním nebo právním vztahu s muži, kteří je napadli”.8) To naznačuje, že násilí může být symptomem napětí v rodinách nebo v příbuzenstvu spíše v době nějakých větších změn než že by bylo stálým rysem bezpečných vztahů ve stabilních uspořádáních. Dále to naznačuje, že by bylo dobré věnovat pozornost chudobě a sociálním přesunům, zvláště zranitelnosti mužů ohrožených ztrátou vlastní identity v obdobích nezaměstnanosti. Neboť, opět podle Starka a Filtcraftové, bití se objevuje mezi osobami, které byly “izolovány od potenciálně podpůrných příbuzenských a vrstevnických vztahů”.9) Z toho vyplývá, že nemáme co dělat s jakýmsi vnitřním rysem rodinného života obecně, nýbrž s jedním možným důsledkem rodinné deprivace, zhroutí-li se sociální zábrany a opory rodin.
Ti, kdo jsou zainteresováni na hypotéze “nadvláda mužů je násilná”, rozdělují svět v duchu protikladu mezi mužem a ženou: a podstatným úkolem pro ně je zbavit muže jejich násilnické moci. Musí stále vyhrocovat situaci a zdůrazňovat, že muži obecně jsou násilníci. Není pak divu, že mnoho médií, zejména dokumentárních dramat o tomto problému, se soustřeďuje na obrázek pěkné předměstské rodiny, šťastné navenek, zkažené uvnitř. Násilníkem je pohledný, zdatný a úspěšný běloch. Deformace, jež s sebou nese snaha vylíčit jej jako prototyp, záměrně podpírají diskurzy, které přivolávají morální censuru, ideologické útoky na rodinu a zásahy policejních, soudních i terapeutických orgánů státního aparátu. Tak se dají opět obejít obtížněji traktovatelné otázky chudoby a sociální marginalizace.
Týrání dětí vyvolává ještě hlubší úzkosti a probouzí ještě silnější pudové reakce. Ale když jsem začala shromažďovat materiál, shledala jsem, že je velmi nesnadné získat pojem o šíři zkoumané otázky – kromě opakovaného ujišťování, že jde o “celoamerický problém”. Tímto sloganem se sleduje záměr oddělit intervence proti týrání dětí od sledování účinků systematické deprivace. Ačkoli “řada odborníků ostře kritizovala tento přístup a tvrdila, že větší počet známých případů mezi chudou populací není pouze důsledkem informačních zábran, nýbrž odpovídá skutečnosti, že chudí lidé opravdu častěji špatně zacházejí s dětmi nebo je zanedbávají”, ne proto, že by to byli “zlí lidé”, nýbrž proto, že “deprivace daná chudobou je skutečná a povzbuzuje k týrání dětí”, tito lidé prohráli slovní válku. Zvítězil “mýtus beztřídnosti” liberálních obhájců asistenčního státu, stoupenců terapeutických zásahů a profesionálních ochránců dětí, jak ukazuje B. Nelsonová.
Celkový výsledek je, že jsme vstoupili do přítmí oblasti, kde se nějaká forma týrání dětí předpokládá jako norma, spíše než by se posuzovala jako odchylka od ní. Ti, kdo mají zájem vyhrocovat situaci, získali v médiích imprimatur. Například Times uvádějí pod titulkem “Výzkum ukázal nárůst sexuálního obtěžování dětí o 35 %” článek Anne H. Cohenové, výkonné ředitelky Národní komise pro prevenci týrání dětí, podle něhož stoupající čísla ukazují pouze “vrcholek ledovce”. Zpráva její komise, shrnující výsledky průzkumu v Chicagu, odhaduje počet případů sexuálního obtěžování na 123.000 ročně a špatného zacházení obecně na 1.273.000 – opět s podmínkou, že můžeme nechat tato čísla růst, kam až nás naše bujná fantazie povede. Zpráva komise pak říká, že “čím více pracujeme na objasnění problému týrání a zneužívání dětí, tím více jsme schopni zjistit.”
To je nepochybně pravda, ale co to vlastně “zjišťujeme”? Je především nemožné získat jakoukoli jasnou definici toho, co je týrání a zneužívání dětí. Dr. Joyce Brothersová, oblíbená televizní popularizátorka psychologie, tvrdí, že byla zneužívána, protože společnost říkala, že malí hoši dovedou některé věci lépe než malá děvčátka. To je dokonalý příklad, jak lze týrání rozprášit tak, že všechno je pokryto patinou viny a závažnější případy se trivializují. Snaha získat nějakou empirickou evidenci o této otázce je jako chtít jíst rosol stolním nožem. Ale nejzajímavější otázkou není “kolik”, nýbrž “jak k tomu došlo”: proč jsme náhle ochotni věřit těm nejpřehnanějším číslům? Máme sklon k zaujímání stanoviska, podle něhož ten, kdo byl obžalován, je pokládán za vinného, pokud se nedokáže nevina. Zatímco dříve jsme pochybovali o věrohodnosti dětí, teď na základě často krkolomných dětských vyprávění konstruujeme scénář, který vrhá podezření na všechny rodiče a přidává pracovníky jeslí a pečovatele o děti k rostoucímu seznamu pravděpodobných přestupníků.
Ačkoli naprostou většinu hledaných dětí představují útěky z domova a ne únosy, a ačkoli číslo 50.000 pohřešovaných dětí, jímž ještě operuje Dětský fond a jiná centra, bylo prohlášeno za “mylné”, říká se nám a naléhá se na nás, abychom věřili tomu nejhoršímu; to zdůrazňují stoupenci různých forem státní intervence.10) Celkově vzato směřuje nápor současných varovných programů ve škole (dobrý dotek-špatný dotek, hraní rolí atd.) k tomu, aby dětem naočkovaly nedůvěru k členům rodiny a jejich důvěru přeorientovaly směrem k profesionálům. Závěry se neshodují v tom, jak tento druh “uvědomovacího tréninku” působí na děti. Je pravděpodobné, že jediným výsledkem je předčasná sexualizace jejich vztahů k dospělým; do mysli dítěte se vnášejí představy, které tam dříve nebyly nebo byly přítomny jen v podobě nejasných tušení a pocitů.
Profesionální zachránci dětí trvají na tom, že nemůžeme děti ochránit, pokud jim nevštípíme obavy a podezíravost, aby pak uměly rozpoznat, kdy se děje něco špatného. Snad. Ale množí se také zprávy, že se rozvedení nebo oddělení otcové bojí obejmout nebo pohladit své děti, nebo dokonce je převléci, když si ušpiní šaty, ze strachu, že si jejich podezřívavá bývalá manželka na základě toho vymyslí pohádku o sexuálním zneužívání. Z toho všeho vysvítá, že ujme-li se takto vágní podoba určitého sociálního problému, vede to k dalšímu znevážení rodin, popřípadě ideje rodiny.
Přijmeme-li konstrukci týrání a zneužívání dětí jako sociálního problému, který vyžaduje terapeutické a policejní zásahy, ocitneme se přímo v náručí čehosi, co jeden kritik nazval systémem “Velkého Hlídače”. Neboť zákon o “modelovém standardu péče o děti v kolektivních zařízeních”, stejně jako navrhovaný zákon o celostátní ochraně dětí, přináší jako řešení jen donucování a policejní dohled: odnětí federální podpory pro kolektivní zařízení těm státům Unie, které se nepřipojí k přísnému programu monitorování týrání a zneužívání dětí; zavedení celostátní horké linky k hlášení případů podezření ze zneužívání a konečně vyžadování výpisu z trestního rejstříku od všech zaměstnanců kolektivních zařízení. Pravděpodobným výsledkem bude utužení režimu a odstrašení mnoha slušných lidí od jakékoli práce v kolektivních dětských zařízeních.
Neměli bychom se divit, k jakým koncům popsaná konstrukce týrání a zneužívání vede. Nejsme už totiž jako společnost schopni se shodnout, je-li pro vývoj lidského jedince vhodnější péče doma nebo v kolektivních zařízeních – a nemůžeme se shodnout, protože se na obou stranách sešikovaly mohutné síly, takže vznikl zájem celý problém zamlžit; není pak divu, že zůstáváme nerozhodní, jaký typ a jaký rozsah kolektivní dětské péče (a zda vůbec nějaká) je žádoucí.
Dobře pracují taková kolektivní zařízení, v nichž děti nejsou zamlklé, roztržité a mrzuté, nýbrž šťastné, hovorné a hravé; jsou to ta zařízení, která jsou zapojena do života a práce doma a jsou kontrolována rodiči. Máme-li tento model podpořit v celostátním měřítku, vyžaduje to významné politické iniciativy, které by zmírnily četné rysy naší ekonomické politiky, mj. tvrdé požadavky na produktivitu, které lidi redukují na výdělečné síly a ponechávají jim pramálo času k tomu, aby byli členy rodiny a komunity, rodiči, přáteli, aktivisty a společníky na cestě životem. Kdybychom chtěli změnit prostředí, v němž se odvíjí rodinná i instituční péče o děti, celý problém by získal přiměřenější rozměry a zabarvení. V debatě o rodině jde totiž o to, jak chápeme sami sebe, svou odpovědnost a své místo.
Poznámky:
1) Diane Ravitch: In the Family’s Way. The New Republic, 28. 6. 1980, s. 18-24.
2) Tamtéž, s. 24.
3) Brigitte Berger – Peter L. Berger: The War over the Family: Capturing the Middle Ground. Doubleday/Anchor Press, Garden City, N.Y., 1983, s. 172.
4) Viz John Scanzoni: Shaping Tomorrow’s Family: Theory and Policy for the 21st Century. Sage, Beverly Hills, Ca., 1983.
5) Barbara J. Nelson: Making an Issue of Child Abuse. University of Chicago Press 1984.
6) Tamtéž, s. 15.
7) Changing Patterns of Family Violence. New York Times, 14. 11. 1985, C-9.
8) Evan Stark – Anne Flitcraft – William Frazier: Medicine and Patriarchal Violence: The Social Construction of a “Private Event”. Int. Journal of Health Services, sv.3 (1979), s. 461-93, 479-480.
9) Tamtéž, s. 480.
10) Na přímý dotaz Child Fund odhadl, že ve skutečnosti je počet pohřešovaných dětí menší než 600 případů za rok. Podle Boston Globe ze 14. 6. 1985 jde u 1.080 dětí registrovaných v Massachusetts jako pohřešované v 75 % o útěky a zbývajících 25 % jsou rodičovské únosy.
