Jestliže papež Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus annus nezvolal třikrát sláva demokracii a kapitalismu, učinil tak alespoň jednou. Od církve, která ve své historii zažila mnoho špatných systémů a která svůj zájem upíná především na život věčný, je jedna poklona jakémukoliv světskému systému až až. V očích křesťana není žádný světský systém hoden tří poklon. Nějakou chybu má každý. Včetně demokracie.
Reinhold Niebuhr jednou řekl (ještě před Winstonem Churchillem), že demokracie je špatnou formou vlády, ale všechny jiné formy jsou horší. V demokracii je tyranie většiny stejným nebezpečím pro menšiny i jednotlivce, jakým je tyranie jedince. Demokracie zbavená uzdy, nekontrolovaná ochranou práv jednotlivce, nevyvážená, prováděná nezodpovědně, je neštěstím.
I církevní moc byla často zneužívána, zvláště ve spojení se státní mocí.
Nemělo by nás tudíž překvapit, že “bezuzdný kapitalismus” nebo dokonce “bezuzdná snaha o tvorbu bohatství” – vskutku cokoliv bezuzdného – vzbuzuje v lidech strach. Platí to dokonce i pro bezuzdnou svobodu myšlení a projevu, ačkoliv právě zde by filosofové mohli nabídnout více dobrých důvodů pro laissez-faire než kdekoliv jinde.
Svobodné společnosti na Západě proto kráčely k institucionalizaci svobody obezřetně, vyvažováním jedné svobody svobodou jinou. V takovém praktickém uspořádání není žádná svoboda zcela nekontrolovaná. Pro každou moc i každý úřad je stanovena jejich protiváha.
Důvodem pro taková omezení a protiváhy je klasické křesťanské a židovské zjištění: Každý člověk někdy zhřeší. Z tohoto faktu je odvozena politická zásada: Nedůvěřuj nikomu, kdo má nadměrnou moc. Nedůvěřuj ani žádné takové instituci.
V nejsvobodnějších společnostech jsou tudíž tři velké systémy lidského života rozloženy tak, aby se navzájem vyvažovaly jako tři vrcholy trojúhelníku: systém politický, ekonomický a morálně-kulturní. Žádný jedinec ani instituce nemůže snadno ovládnout všechny tyto tři formy moci, a vlastní zájmy každé z nich jdou za všech okolností proti zájmům zbývajících dvou. Je naděje, že v boji o rovnováhu mezi všemi třemi systémy žádný z nich nezíská nadměrnou moc.
Například v současné době jsou sdělovací prostředky centrem uplatňování většiny forem moci. Jejich prostřednictvím intelektuálové, umělci, žurnalisté, odborníci a duchovní hromadí nadměrnou moc neobvyklého druhu. Ačkoliv mohou do značné míry ovlivňovat veřejné mínění, nemají vliv na všechno.
Jako jejich protiváha působí uplatňování značné společenské moci královen, ministerských předsedů, poslanců, soudců, lídrů politických stran a politických aktivistů prostřednictvím nástrojů státu, která dnes určitým způsobem překračuje moc všech států dřívějších. Ale ani tito činitelé neovlivňují všechno – určitě ne názory inteligence, snad ne ochotu svého vlastního aparátu, a jistě ne hospodářský řád, který je může zcela zničit.
Konečně i obchodní a průmysloví kapitáni, bankéři, makléři, inzerenti, odboroví předáci, spotřebitelé a mnohé další hybné síly ekonomiky uplatňují značnou společenskou moc. Ale i jejich moc je přísně omezena. Jednak stojí nízko na žebříčku úcty duchovních, intelektuálů, umělců a žurnalistů, a jejich chyby i úspěchy se nezřídka setkávají s výraznými antipatiemi – které, jak se domnívám, jsou jedním z témat poznámek Petera Morgana. A za druhé, vláda může více působit na ně než oni na vládu. Pomocí zákonů, předpisů, směrnic a daní je vláda může přimět k poslušnosti. Při střetu těchto dvou systémů je převaha na straně vládní moci.
Systém jako celek vidím tak, že jeho tři hlavní složky jsou uvnitř postaveny navzájem proti sobě. Tato vzájemná protiváha tří částí je to, co nazývám “demokratickým kapitalismem”. Někdy může být přijatelnějším termínem “sociální demokracie”, tak jako Němci v kontextu let 1945 – 1948 zvolili výraz “sociálně-tržní ekonomika”. Tímto termínem chtěli zdůraznit analogický soubor omezení a protivah – trh a také omezení, která na něj z různých stran uvaluje společnost. Není mým cílem přít se o názvosloví. Podstatou je tripartita omezení a protivah.
Otázka, kterou bych chtěl v tomto kontextu vyzdvihnout, se týká hlavně náboženského ospravedlnění kapitalistického systému takového, jak já ho chápu, tj. na jedné straně vyvažovaného ústavní demokracií, která chrání práva jednotlivce, a na druhé straně morálně-kulturními institucemi jako jsou židovské, křesťanské a humanistické tradice.
Pro mnohé je základním morálním ospravedlněním kapitalismu prostor svobody, který vytváří ve společnosti, volnost ekonomické volby a šíře občanské svobody. Pro jiné je základním morálním ospravedlněním značný vzestup prosperity společnosti, který kapitalismus přináší, konec hladu a nouze při neustálém zvyšování životní úrovně chudých. Není těžké přijmout tyto morální nároky za oprávněné, zvláště když jedinou současnou alternativou je “reálný” socialismus nebo merkantilismus Třetího světa. Nicméně můj vlastní morální požadavek na kapitalismus obrací pozornost k jinému morálnímu zdroji síly.
Dovolím si vycházet z encykliky Centesimus annus. Základním principem antropologie polského papeže je “tvůrčí subjektivita” člověka. Již z jeho dřívějších prací na dané téma, včetně fenomenologické práce “Člověk jednající” (za kterou dostal, coby krakovský arcibiskup, čestný titul Harvardské university), je zřejmé, že papeže upoutala nejcharakterističtější vlastnost člověka: jeho schopnost začít jednat. To znamená představit si novou věc, promyslet ji a pak ji udělat. V tvořivosti člověka nalézá papež pravý klíč k lidské identitě.
Nevěřící člověk může dospět k témuž náhledu bez přispění náboženské víry. Karol Wojtyla k němu přistoupil ze dvou různých směrů. Jednak cestou filosofickou, jednak cestou židovsko-křesťanskou. Filosofie a teologie se pro něho setkávají v antropologii “skutečně existující” lidské bytosti. Filosofie vidí homo creator, teologie imago Dei. Člověk tvůrce (filosofie) je stvořen k obrazu božského Stvořitele (teologie), a dostal od něj nezcizitelné právo na osobní iniciativu.
Z tohoto principu odvozuje papež Jan Pavel II. nutný důsledek pro společenské systémy: pro společenský systém je urážkou lidské důstojnosti potlačovat schopnost člověka tvořit, vynalézat a být podnikavý. Ve “tvůrčí subjektivitě” člověka vidí Wojtyla princip svobody, a podle něj se tato svoboda přirozeně rozvíjí ve třech oblastech – ve svědomí, zkoumání a činnosti. V tomto ohledu by bylo poctivé říci, že Jan Pavel II. je filosofem svobody. V jeho očích nicméně stojí tvořivost výše než svoboda. Z těchto dvou pojmů svoboda sama o sobě neuspokojuje; to vyvolává další otázky. Tvořivost musí být svobodná; ale svoboda je pro něco a musí být něčemu podřízena. Tvořivost je pojem hlubší. Proto je přesnější hovořit o papeži Janu Pavlovi II. jako o filosofovi tvořivosti. Od tvořivosti jako výchozího bodu se papež v průběhu let pomalu, ale vytrvale přibližoval k často diskutované šelmě, ke kapitalismu.
Kupříkladu v začátcích svého pontifikátu papež Jan Pavel II. používal slovo “kapitalismus” ve významu pejorativním, jak je často používáno v evropských zemích, a to tím častěji, čím má určitá země silnější marxistickou tradici. Ve své první sociální encyklice Laborem exercens používal slovo kapitál ve významu věcí, předmětů, výrobních nástrojů. Všechny lidské a mravní atributy včetně tvůrčí subjektivity vyhradil pro slovo “práce”.
O několik let později, v encyklice Sollicitudo rei socialis, se papež posunul od “jednající osoby” a “tvůrčí subjektivity” k “základnímu lidskému právu na osobní hospodářskou iniciativu”. Bylo to nejvýraznější uznání podnikavosti v katolickém sociálním myšlení. Podnikání zde papež nahlédl jako povolání, ctnost a právo.
V květnu 1991, v encyklice Centesimus annus, Wojtylovo pojetí podnikavosti vykvetlo do plně institucionálního pojetí. Posunul se nad pojetí podnikavosti jako povolání, ctnosti a práva k různým druhům institucí nezbytných pro její rozkvět. Po tomto kroku postoupil k teorii obchodního podniku; a pak ke kritice pečovatelského státu. Jádrem každého z těchto názorů je papežovo základní poznání: každá žena a každý muž byli stvořeni k obrazu Stvořitele, aby pomáhali spoluvytvářet budoucnost světa ve sféře ekonomické i ve sférách ostatních.
Papež zdůrazňuje, jak vznešené je a kolik komplexního nadání je třeba k dosažení vhledu do ekonomických potřeb lidstva, k organizaci dostupných zdrojů, k objevování nových zdrojů a metod, a k vedení spolupracujících, dobrovolných společenství tak, aby dosáhla skutečných výsledků. Ale jak může tak dlouhý a složitý sled akcí probíhat systematicky, spořádaně a rutinně? Papež říká, že aby tomu tak mohlo být, potřebuje společnost systém volného výběru (trh), obecně rozšířenou schopnost soutěže, majetek k osobní dispozici tvůrce, dobře řízenou právní společnost s dobrou vládou a odpovídající nezávislost na státu. Ve velmi známém odstavci 42 Centesimus annus papež říká, že jestliže toto je míněno výrazem “kapitalismus”, to jest “hospodářský systém, který uznává základní a pozitivní úlohu podniku, trhu a soukromého vlastnictví (a z nich vyplývající zodpovědnost za výrobní prostředky), stejně jako svobodnou tvořivost člověka v ekonomické sféře”, pak církev zajisté říká své ano.
Tento souhlas má nicméně dvě podmínky, velmi podobné těm, o kterých jsem se zmínil na začátku při popisu trojjediné struktury demokratického kapitalismu: kapitalismus musí být “vymezen pevným právním systémem, který ho dává zcela do služeb lidské svobody”, a za druhé, drží kapitalismus v kontextu “etického a náboženského jádra této svobody”. Jinými slovy, ekonomická svoboda musí být vyvážena 1) právní, ústavní demokracií, chránící práva jednotlivce a 2) souborem morálně-kulturních ustanovení, který ztělesňuje západní náboženskou a filosofickou tradici hodnot.
Ačkoliv někteří teoretikové kapitalismu se úzce soustřeďují pouze na ekonomický systém, téměř všichni dojdou spontánně k poznání, že kapitalismus závisí na vývoji práva, nepsaných zvyklostech, zodpovědné etické praxi a omezené vládě. Friedrich Hayek byl hluchý k církvi většinu svého života, jak ke konci otevřeně přiznal, ale při určování možnosti volné ekonomiky určitě potvrdil úlohu kultury, hodnot a omezené vlády (viz Právo, zákonodárství a svoboda a Ústava svobody). Někteří z nás by chtěli dojít dál než Hayek v uznání jistých vládních intervencí, zvláště ve prospěch chudých a zranitelných, i při stanovování základních “pravidel hry”, nezbytných pro chod svobody. Nicméně stejně jako on nebo jako Tocqueville ve svých obavách z nové formy despotismu, “měkkého despotismu”, musíme mít na zřeteli to, jaké škody může “ochranná moc” vlády způsobit na schopnostech jednotlivce být iniciativní a podnikat. Kapitalismus uvádí do pohybu tripartitní systém. Tento systém je určen k tomu, aby sloužil jednotlivci, nikoliv k tomu, aby jedinec sloužil jemu.
Krátce řečeno, nejhlubším morálním ospravedlněním kapitalismu není pouze to, že ať už je jakkoliv špatný, slouží svobodě lépe než jakýkoliv jiný známý systém; dokonce ani to, že pozvedá životní úroveň chudých výše než jiné systémy; ani to, že se stará lépe o zdraví člověka a rovnováhu mezi člověkem a jeho prostředím než “reálný” socialismus nebo tradiční společnost Třetího světa. Všechny tyto skutečnosti, byť je někdo těžko připouští, potvrzuje zkušenost. Nicméně pravá morální síla kapitalismu spočívá v tom, že podporuje lidskou tvořivost.
Na tomto místě si dovolím opět trochu ztlumit nadšení. Stejně jako demokracie a stejně jako organizované náboženství, i kapitalismus má mnoho chyb, rizik a starosti působících tendencí. Denně jsou zaznamenávány v novinách, literatuře, v kinech. Nicméně žádný jiný známý systém neopatruje, neživí, nepodporuje a neposiluje lidskou tvořivost tak, jako to dělá demokratický kapitalismus. Od jeho zakotvení v zákoně před necelými dvěma sty lety pak v malé hrstce národů tripartitní svobodná společnost (svobodná ve svém politickém zřízení, ekonomice a kultuře) slovy Marxe “přetvořila produktivní schopnost světa”. Prakticky kdekoliv na Zemi – dokonce i v Bangladéši – mají rodiny méně dětí, ale tyto děti žijí déle, mnohem déle než dříve.
V rozlehlých částech světa je stále ještě obrovský hlad a strádání, stejně jako dosud existuje otřesná chudoba dokonce i v rozvinutých zemích. Nicméně životní podmínky se natolik změnily – díky lidské tvořivosti, odhalování tajemství Země ukrytých milující Prozřetelností -, že žádný vůdce národa dnes nemůže věrohodně tvrdit: “Moji lidé jsou chudí, předpokládáme, že vždy chudí budou a přijímáme tento fakt.” Není to tak dávno v historii lidstva, co lidé s jistou samolibostí prohlašovali: “Své chudé vždy budete mít vedle sebe.” Všudypřítomná chudoba pak nebyla žádným morálním skandálem, ale prostě skutečností života. Dnes je chudoba kdekoliv na Zemi předváděna v televizi jako morální urážka. Schopnost člověka ekonomicky tvořit natolik změnila morální postoj lidstva, že mučivá chudoba kdekoliv ve světě odporuje morálce. Díky této tvořivosti jsme schopni předvídat, že jednoho dne každá jednotlivá žena (a muž) na tomto světě bude mít pod nohama pevnou hmotnou základnu.
Toto je podle mého názoru skrytý dynamický účel kapitalismu, tak jak funguje ve společnostech židovské, křesťanské a humánní kultury; je to vnitřní dynamika systému samého. Neboť takový systém, založený na lidské schopnosti tvořit a zaštítěný institucemi určenými k podpoře plného uplatnění této schopnosti, si nemůže oddechnout, dokud každá jednotlivá osobnost této schopnosti nevyužívá. Mám na mysli “společnost svobodné práce, podnikání a účastenství”, o které píše papež Jan Pavel II. Píše také (v oddílu 32):

Nejdůležitějším zdrojem pro člověka je spolu se zemí člověk sám. Jeho rozum odhaluje produktivitu země a rozmanitost forem, jimiž lze uspokojovat lidské potřeby. Jeho organizovaná práce v solidární spolupráci mu umožňuje vytvářet stále rozsáhlejší a spolehlivější pracovní společenství k přeměně přírodního a lidského životního prostředí. Do tohoto procesu jsou zapojeny významné ctnosti jako píle, obezřetnost při podstupování předvídatelných rizik, spolehlivost a věrnost v mezilidských vztazích, vytrvalost při provádění obtížných a bolestných, pro pracovní společenství však nezbytných rozhodnutí a při zvládání případných ran osudu.

Papež Jan Pavel II. vidí, že současné podmínky jsou odlišné od podmínek dob minulých, dokonce i doby poměrně nedávné. Zatímco dříve byla jedinečnou formou kapitálu půda a později celkový souhrn výrobních prostředků,

dnes je stále více rozhodujícím faktorem sám člověk, neboli jeho schopnost myšlení, která se projevuje ve formě vědeckého poznání, jeho schopnost organizovat práci v solidaritě a rozpoznávat a uspokojovat potřeby jiných lidí.

Tyto texty vystihují tak dokonale podstatu věci, že jsem v pokušení prohlásit: “Končím!” Zbývá nicméně ještě jeden důležitý bod. Předložit morální, filosofické a náboženské argumenty pro vytváření bohatství je věc jedna; nalézt vhodné instituce, které proniknou ke všem strádajícím, chudým a zranitelným na této planetě a zapojí je do tvořivé ekonomiky, je věc další.
Není to však samo o sobě úkolem pro tvořivost? Pro podnikavost? Pro vynalézavost? V každém případě se tento praktický úkol jeví jako nejdůležitější výzva pro všechny lidi dobré vůle naší i příští generace. Musíme vážně a reálně přemýšlet o tom, jak zapojit chudé z Peru, Bolívie a mnoha jiných států Třetího světa do systémů, které soustřeďují své úsilí na rozvoj vlastního lidského kapitálu a na jeho podporu prostřednictvím institucí, které ho osvobozují a posilují: na soukromé vlastnictví, přístup na trhy, snadné a rychlé začlenění, přístup k úvěru, praktické semináře o základech tvůrčích ekonomických metod, na právní systém postavený tak, aby rozmnožoval příležitosti pro chudé spíše než (jako nyní) chránil výhody bohatých.
Třetí svět, jak naznačuje Jan Pavel II., potřebuje zásadní demokratickou a kapitalistickou revoluci. Podstatou takové revoluce je množství ústavních změn zaměřených k odstranění mnoha restrikcí, které v dnešních dnech potlačují ekonomickou tvořivost milionů lidí na této planetě. Tento praktický úkol je obrovský. Domnívám se, že ani naše akademická ani naše obchodní elita dosud nemá žádnou představu o jeho praktickém rozsahu.
Na závěr bych chtěl říci, že do Království nebeského vejdou ne ti, kteří volají: “Jsem chudý! Jsem chudý!”, ale ti, kteří opravdu uvádějí v život vhodné instituce, které pomohou chudým shodit ze sebe svoji chudobu a připojit se k ostatním dříve chudým – z Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Singapuru, Hongkongu a jiných míst -, kteří dokázali, že chudoba není něco nezměnitelného.
Nové bohatství lze vytvořit. Samy lidské bytosti jsou prvotní podstatou bohatství národů. Lidská tvořivost je od přírody jejich primárním zdrojem. Odstranění institucionálních represí, které nyní dusí tuto tvořivost, je obrovský úkol, který před námi stojí.