Turecko ve skutečnosti nikdy v EU být nechtělo. Islamisté nemají v úmyslu Turecko pozápadničit a přední evropské země (zvláště Francie a Německo) se nijak vážně nezabývají myšlenkou Turecko přijmout.

Pokusem prolomit pomocí „mírové flotily“ izraelskou blokádu Hamásem kontrolované Gazy dosáhl globální plán islamistů – jednostranně vyhlášený „velký džihád“ s cílem zničit Západ – nejbravurnějšího kousku od útoků z 11. září: Turecko, střed Osmanské říše a poslední muslimský kalifát, je po dlouhých osmdesáti letech zpátky v houfu.

Spojené státy nikdy nebyly „ve válce s islámem“ a opačné tvrzení džihádistů je nesmysl. Neochabující, energické tažení proti islámu však vedlo Turecko. Ukázalo se, že když zakladatel moderní turecké republiky Mustafa Kemal Paša (Atatürk) vymýtil za Středozemním mořem z veřejného života Alláhův dīn (způsob života), pro charismatického egyptského vzdělance jménem Hasan al-Banná to byla poslední kapka. Dohnalo ho to k tomu, že v roce 1928 založil Muslimské bratrstvo, které od té doby stojí v čele toho, čemu islamistické hnutí říká „civilizační“ boj proti Západu.

Teď, celé desítky let po Bannově smrti v roce 1949 a Atatürkově v roce 1938, Banná nad Atatürkem konečně zvítězil.

Porážka Osmanské říše a nadvláda Západu nad muslimy po první světové válce byly pro Bannu pokořující. Ale to nebylo to hlavní. Bannu rozlítilo rozhodnutí Turecka, že islám musí být potlačen.

Pro Atatürka byl islám nesnášenlivou silou, která muslimské země brzdí, neboť jim brání modernizovat se. Nebude-li potlačen, nedá čerstvě nezávislému Turecku možnost získat znovu postavení velmoci. Nejvýmluvnější na tom všem je skutečnost, že Atatürk sám byl muslim. Ve Spojených státech, kde se důkladnému zkoumání muslimské doktríny staví do cesty politická korektnost, jsme si vyčarovali hypermoderní, novodobý islám: islám uzpůsobený dokonalé asimilaci v západní společnosti, která odmítá, aby náboženství ovládalo světský život. Atatürk věděl svoje. V islámu žádný „světský život“ není – je tam jen život regulovaný do nejmenších podrobností šaríou, právním a politickým systémem islámu. Atatürk pochopil, že islám není pouhé náboženství, ale všezahrnující společenský řád. Šaría je věcí, o níž se nevyjednává: věřící ji považují za Alláhovu doslovnou zprávu, nedělitelný předpis, jak žít lidský život; naprosto cizí je jí myšlenka, že lidé by měli mít možnost vytvářet si vlastní zákony, které se neohlížejí na diktát Písma či ideologie.

Atatürk dospěl k závěru, že pokud chce nějaký národ soutěžit se Západem, musí převzít jeho oddělení duchovní sféry od sféry sekulární. Velmi dobře však věděl, že vytlačení islámu z veřejného života odporuje jeho podstatě. Uvědomoval si také, že islámu není vlastní umírněnost a tolerance. Atatürkovi by tato na dnešním Západě tak populární pohádka byla k smíchu. V tomto směru byl zajedno se svým současníkem a nepřítelem Winstonem Churchillem, dalším velmocenským politikem, který studoval dějiny islámu a jeho krutost zažil z první ruky. „Mohamedánství je militantní náboženství, které se usilovně snaží získávat nové stoupence,“ usuzuje Churchill. „Na celém světě neexistuje silnější zpátečnická síla.“

Zkrotit islám nebo jej alespoň držet na uzdě zkrátka vyžadovalo trvalé, soustředěné působení státu. Aby o svých záměrech nenechal nikoho na pochybách, Atatürk v roce 1924 zrušil kalifát; pro muslimy – v Turecku i mimo ně – to byla ze symbolického hlediska otřesná událost, i když v té době byla tato instituce už jen formálním úřadem. Turecká vláda vytlačila islám z veřejného prostoru a vyloučila ho ze školních tříd.

Atatürkovo nové, sekulární Turecko nic neriskovalo ani v duchovní sféře. Jak vypočítává Amir Taheri, spisovatel íránského původu, stát převzal kontrolu nad 80 000 mešit. Prověřil imámy a kontroloval obsah kázání a literatury. Převzal odpovědnost za správu islámských nadací a umožnil tak vládě připravit džihádisty o zakát*) – tento výraz, často chybně překládaný jako „islámské charitativní dary“, ve skutečnosti znamená posilování ummy, kolektivního, mezinárodního „muslimského národa“. Atatürk reguloval dokonce i cesty Turků do Mekky u příležitosti hadždž (povinné pouti každého fyzicky schopného muslima), aby je v co nejmenší míře vystavoval vlivu saúdskoarabského ryzího islámu.
––––
*) Zakát (očištění) je označení jednoho z pěti pilířů islámu, náboženské daně z majetku a z příjmů, určené k dobročinné pomoci chudým a potřebným; zároveň je však určen i těm, jež takováto pomoc může přiklonit k islámu, případně k veřejným účelům, jako je obrana islámské obce před nepřáteli (pozn. red.).
––––

Atatürk věděl, že nebude žít věčně a že Turecko bude stále převážně muslimskou zemí. Vybudoval proto právní a politický systém, který měl – tak se alespoň domníval – zajistit, že islám bude trvale spoután.

Spojené státy zaručují svobodu náboženství, nutný požadavek v pluralitní společnosti, která opatruje svobodu jednotlivce. Atatürk se naopak snažil pluralitní společnost vytvořit. Pro něho byla imperativem ochrana před dominantním a despotickým nábožensko-politickým systémem. Jak ukázal Soner Cagaptay z washingtonského Institutu pro blízkovýchodní politiku, Atatürk proto použil francouzský model laïcité: svobodu od náboženství. Islám a jeho šaría neměly v právní a sociální politice žádné místo.

Navíc, když Turecko po 2. světové válce povolilo pluralitní politický systém, byl upraven volební systém. Menšina skalních islamistů sice snila o tom, že se Turecko znovu stane islámskou republikou, ale v parlamentu nikdy nemohli získat většinu, pokud by se ostatní Turci, přeprogramovaní několika desetiletími Atatürkova sekularismu, nerozštěpili do frakcí. A nakonec tu byl nejvyšší trumf, „stát ve státě“: strážcem Atatürkovy sekulární společnosti byla ústavou určena armáda, podporovaná soudnictvím a rozsáhlou byrokracií. Tato v životě Turecka nejspolehlivější, soucit neznající instituce byla připravená zatočit s jakoukoli koalicí, která by se odchýlila od Atatürkova programu. A přesně to také turecká armáda čtyřikrát udělala, naposledy v roce 1997, kdy odstavila od moci islamisty Necmettina Erbakana.

Hasan al-Banná pozoroval z egyptského města Ismáílíja stejný poválečný svět jako Atatürk, dospěl ale k opačnému závěru. Podle něj nebyl islám problémem, ale řešením: nebylo ho příliš mnoho, ale příliš málo. A ne jakéhokoli islámu; Banná měl na mysli jeho velmi specifickou odnož – saláfismus.

Výraz salafíja odkazuje na „spravedlivé předky“ či „správně vedené kalify“, Mohameda a jeho společníky. Banná usuzoval, že degradací ryzího islámu první islámské komunity nesčetným přizpůsobováním se moderní době se muslimové odchýlili od prorokova učení a příkladu. Banná byl navíc žákem Rašída Ridy, ostře protizápadního „reformátora“, který znovu zdůraznil, že v islámu nelze oddělovat náboženství od politiky. Rida učil, že „islám není naplněn, pokud neexistuje silný a nezávislý muslimský stát, schopný zajistit platnost zákonů islámu“. Podle Caroline Fourestové, autorky kritického životopisu Bannova kontroverzního vnuka Tárika Ramadána, Banná stejně jako Rida prosazoval „archaický fundamentalismus“. Podle ní se jednalo o „verzi islamismu, která se zuřivě staví proti jakékoli podobě racionalismu, jenž by nesl jen vzdálenou podobu se západními způsoby a zvyky“ – zvláště proti oddělování sféry sekulární od sféry duchovní.
Pouze návrat k islámu zakladatelů může ummu vytrhnout z její ekonomické, politické a společenské strnulosti. K tomu je zapotřebí svědomitě uplatňovat šaríu, ne ji přiškrcovat. S přísným dodržováním Alláhových příkazů musí národ muslimů nutně získat nadvládu, která mu náleží. „Přirozenou vlastností islámu je vládnout, nikoli být ovládán,“ učil Banná. Posláním islámu je „vnutit svůj zákon všem národům a rozšířit svou moc po celé planetě“.

Banná nebyl ani snílek, ani od života odtržený učenec. Byl to přemýšlivý, trpělivý, praktický, protřelý muž. Svoji revoluci pečlivě osnoval jako od základu budované civilizační masové hnutí, vědomé si svého poslání. Začínalo u muslima jako jednotlivce a šířilo se na rodinu, společenství, městečko, město a nakonec muslimský stát. V každé fázi bylo cílem vštěpovat, zavádět a šířit šaríu. Je to boží příkaz známý jako džihád.

Džihád je často násilnický, i když ne vždy. Pravda je, že ideologie Bratrstva*) povzbuzuje k terorismu – například mnozí čelní představitelé al-Káidy začínali jako Muslimští bratři. Bannův plán postupu je nicméně komplexní. Jak řekl, „potírání … nevěřících … znamená použít veškeré možné prostředky nutné k tomu, abychom nepřátele islámu zbavili síly, včetně toho, že je budeme bít, drancovat jejich bohatství, ničit jejich posvátná místa a modly“. Banná věděl, že bude nutné uchylovat se k terorismu. Kladl důraz na bojový výcvik a předpokládal, že v závěrečných fázích bude hrát hlavní roli vojenská akce. Ale násilí mělo být použito pouze v případě, že mohlo celou věc posunout kupředu. Pokud byli muslimové připraveni pouze agitovat a ne zvítězit, použití síly by bylo kontraproduktivní – vyvolalo by odvetu, která by hnutí zbrzdila.
––––-
*) Muslimské bratrstvo (al-Ichván al-muslimún) – první organizace moderního aktivistického a politického islámu založená v roce 1928 v Egyptě (pozn. red.).
––––-

Vítězství spočívá v narůstajícím džihádu. Občasné násilí a zastrašování nepřítele oslabí, ale boj proti sekularismu a Západu by měl být veden na všech frontách, prostřednictvím dawá (dawah) – kombinace propagandy, přesvědčování a sabotáží, takzvané misionářské práce, pomocí níž je šířena šaría. Podle Banny má revoluce začínat ve školních třídách, mešitách a islámských komunitních centrech, která vytvoří „osu“ islámského hnutí v každém městě. Výsledkem bude pocit  poslání, vzdělání a konverze – a počet příslušníků ummy prudce poroste. Mediální kampaň bude islámské hnutí spojovat s morálkou, demokracií, lidskou důstojností a „sociální spravedlností“ – na rozdíl od nenasytnosti a zkaženosti režimů nevěřících.
S tím, jak hnutí sílilo, sekulární vlády se mu stále více přizpůsobovaly a islamisté se podjali úkolu zaujmout jejich místo. V tomto směru Bannova ideologie ostře kontrastovala s ideologií takových nekompromisních teroristických sítí, jako je například egyptský Islámský džihád, další předchůdce al-Káidy. Tyto sítě odmítají jakoukoli spolupráci s vládci, kteří neaplikují šaríu. Bratrstvo dalo přednost strategii dvou cest: infiltrovat vládu a přiblížit ji islámské ideologii zevnitř při současném tlaku zvenčí, kdy oddané muslimy mají usmířit ústupky ve prospěch šaríi – pod všudypřítomnou hrozbou násilné revolty.

Bannův džihád vyžadoval mimořádnou trpělivost a vytrvalost. Tyto vlastnosti mu rozhodně nechybí, protože se považuje za předvoj celosvětového muslimského národa. Bratrstvo začalo od nuly, ale rychle získalo miliony stoupenců v Egyptě i mimo něj. Dnes působí v každé velké zemi a jeho členové se přizpůsobují místním podmínkám. A tak palestinská větev Bratrstva, Hamás, má bojovou funkci (s prvky sociální péče), zatímco americké odnože jako Islámská společnost Severní Ameriky, Muslimská americká společnost a Rada pro americko-islámské vztahy jsou skupiny věnující se obhajobě islámu. Džihád a dawá jdou ruku v ruce.

To, jak turecká armáda zatočila s Erbakanem, bylo pro islamisty poučením. Byli svědky významné lekce Bannovi a jeho následníkům: hnutí, které je příliš zbrklé, které se dostává dál než kam je ochotná zajít veřejnost, bude rozdrceno. A tak se islamisté přeskupili, stala se z nich Strana spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP). AKP se presentovala jako hlavní proud – uctivý vůči islámu, ne však otevřeně islamistický, aby mohl snadněji postupně odlákat centristické muslimy z řad sekularistů.

Pod opatrným vedením Recepa Tayyipa Erdogana kladla AKP důraz na dobrou vládu, příznivé podmínky pro podnikání a solidní zahraniční politiku, která okázale udržovala srdečné vztahy Turecka s Izraelem a Západem. Byly tu nicméně jisté pochybnosti o tom, kdo tito lidé ve skutečnosti jsou. Erdogana, který v roce 1974 jako příslušník islamistické mládežnické skupiny napsal antisemitskou hru (Mas-kom-ya) a také v ní hrál, vychovala Erbakanova frakce, která se otevřeně snažila vyvrátit z kořenů Atatürkův sekularistický řád.

Když se v roce 2002 sekulární strany rozštěpily, AKP nechtěně profitovala z volebního systému nastaveného tak, aby islamisty nepustil k moci: zisk třetiny hlasů ve všeobecných volbách se změnil v dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Erdogan jako nový ministerský předseda byl rozhodnutý neopakovat Erbakanovu chybu. Hřebík na hlavičku uhodil svou diagnózou Michael Rubin z AEI: Erdogan „odmítl jakýkoli záměr realizovat islamistickou agendu, ke které se hlásil v minulosti“, i když „jeho vláda pracovala na tom, aby oslabila nebo odstranila všechny základní překážky, které by v delším časovém horizontu bránily nastolení islamistického státu“.

Erdogan kladl důraz na stabilitu a jak říká odborník na Blízký východ Daniel Pipes, spokojil se s islamistickým ovocem, které bylo na dosah ruky: AKP kriminalizovala cizoložství, odmítla křesťanství jako polyteistické náboženství (v sekulárně-islamistické zemi snadno prodejné zboží) a zmírnila zákazy oslavovat islám ve veřejných školách a volně vyučovat korán. Ještě důležitější je, zaznamenává Rubin, že Erdogan obsadil veřejnou správu, bankovní rady a soudnictví svými politickými spojenci a svého vlivu na právní systém použil k pronásledování a umlčování opozice.

Erdoganovým mistrovským kouskem bylo použití strašáku členství v Evropské unii. Turecko ve skutečnosti nikdy v EU být nechtělo. Islamisté nemají v úmyslu Turecko pozápadničit a přední evropské země (zvláště Francie a Německo) se nijak vážně nezabývají myšlenkou Turecko přijmout. Ale vnímaná potřeba přizpůsobit zemi evropským standardům – předběžná podmínka členství, k jehož získání Turecko údajně napínalo své síly – byla pro Erdogana darem z nebe. Umožnila mu podrýt Atatürkův odkaz laïcité. Erdogan tvrdil, že k oddělení duchovní sféry od sféry světské je zapotřebí, aby vláda dala ruce pryč od mešit, islamistických nadací a náboženských záležitostí. Poukazoval také na to, že evropské principy vyžadují silnou civilní kontrolu nad armádou, oslabujíc tak Atatürkův trumf proti obrození islamismu.

Působilo to jako mávnutí kouzelným proutkem. Americké administrativy, obluzené přízrakem rozvíjejícího se islámu s pozápadničeným Tureckem v čele, se jedna za druhou bezduše připojovaly k evropskému „chápavému postoji“ a nasazovaly Erdoganovi korunu předního „umírněnce“. Zdálo se, že je neuvedlo do rozpaků dokonce ani to, když se ministerský předseda vysmál samotné myšlence, že existuje něco jako „umírněný islám“. Upozornil, že takový výraz je „velmi ohavný, je nepřístojný a představuje urážku našeho náboženství. Neexistuje žádný umírněný nebo neumírněný islám. Islám je islám a to je vše.“ S posvěcením Západu a aniž by se objevila nějaká sekulární opozice, zvýšila v roce 2007 AKP svůj volební zisk na téměř padesát procent.

Erdogan si uvědomoval, že už nikdy nebude silnější, a zvýšil revolucionářský zápal: vydal příkaz k hromadnému zatčení svých politických oponentů včetně některých armádních důstojníků pro údajnou přípravu puče. Když to „stát ve státě“ neprobudilo z letargie, zvýšil v roce 2010 sázku: cílem druhé razie (interně nazývané „Železná palice“) byla výhradně armáda. Turecko mezitím ukončilo vojenskou spolupráci s Izraelem a stále silnějším hlasem se připojovalo k mezinárodnímu obviňování, že židovský stát „okupuje“ palestinská území. Během ohromujícího střetu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2009 se Erdogan pustil do izraelského presidenta Šimona Perese: „Pokud jde o zabíjení, vy moc dobře víte, jak zabíjet. Já vím dobře, jak zabíjíte děti na plážích.“

Koncem května vyplula s vědomím a podporou Erdoganovy vlády „mírová flotila“, vedená teroristy usazenými v Turecku. Organizátor, „Nadace pro mezinárodní humanitární pomoc“ (International Humanitarian Relief, IHH), patří pod zastřešující organizaci zvanou „Svaz dobra“ (Union of Good). Vede ji duchovní vůdce Muslimského bratrstva, egyptský duchovní Jusúf  al-Karadáví*) (Bannův žák, který slibuje „dobýt Evropu“ a „dobýt Ameriku“) a Svaz dobra je podle amerických zákonů od roku 2008 označen za teroristickou organizaci, protože podporuje Hamás – ten byl za teroristickou organizaci označen už v polovině devadesátých let. S cílem zničit Izrael zahájil Hamás činnost v roce 1987 a od té doby je „vlajkovou lodí“ Muslimského bratrstva. Erdogan vychvaloval teroristy IHH jako humanitární aktivisty, odsoudil Izrael za to, že důrazně brání svou blokádu před očividně záměrnou provokací a prohlásil, že Hamás není „teroristické hnutí“, ale demokraticky zvolená síla odporu, která pouze brání své právoplatné území.
–––––-
*) Šejch Jusúf Abdalláh al-Karadáví (nar. 1926 v Egyptě), významný islámský učenec, teolog, kazatel a publicista (napsal kolem 50 knih, má pravidelný program na stanici al-Džazíra). V roce 2008 se umístil na třetím místě v anketě o nejvýznamnější intelektuály současnosti pořádané americkým časopisem Foreign Policy. Je presidentem Mezinárodní unie muslimských učenců a stojí v čele Evropské rady pro fatwu a výzkum. Schvaluje např. sebevražedné atentáty proti „nepřátelům islámu“, nacistický holocaust považuje za spravedlivý boží trest pro židy. Mnoha muslimy je považován za umírněného konzervativce. (Pozn. red.)
–––––

Bezradnost Obamovy administrativy tureckého ministerského předsedu jen povzbudila. Erdogan upevňuje svazky Turecka s Íránem. Turecko je sice spojencem NATO, pracuje však na tom, aby podkopalo americké a evropské diplomatické snahy zastavit íránský jaderný program. V Radě bezpečnosti OSN Turecko hlasovalo i proti téměř bezzubým sankcím, které se Obamovu ministerstvu zahraničí nakonec podařilo po horečném lobbingu prosadit. Neocenitelný Institut pro studium blízkovýchodních médií navíc přinesl zprávu, že na naléhání vůdce Hamásu Chálida Mišala Erdogan pozval do Turecka k rozhovorům vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha.

Turecko sklouzává stále hlouběji do tábora islamistů; z Atatürkova ambiciózního experimentu s islámským sekularismem zbyly jen trosky a na vzestupu je Bannovo islamistické hnutí.

Americké vedení Muslimského bratrstva popsalo v roce 1991 ve svém memorandu práci hnutí jako „jistý druh velkého džihádu, spočívající v odstranění západní civilizace a jejím zničení zevnitř“ za pomoci „sabotáží“. Západní obhájci islámu – mnozí z nich jsou titíž lidé, kteří vítali Erdogana jako umírněnce – odmítají taková tvrzení jako za vlasy přitažené vytahování. Podívejme se ale na celou věc z pohledu islamistů. Sovětský svaz, ponížený afghánskými mudžahedíny, už neexistuje. Z newyorských Dvojčat, ikony a symbolu ekonomické moci Západu, zbyl jen zející kráter. V OSN, organizaci, kterou snadno zastraší Organizace islámské konference, se americká administrativa připojuje k rezoluci, která odsuzuje Izrael za to, že se brání proti džihádistům s jejich přísahou, že Izrael sprovodí ze světa. A Turecko – jehož zběhnutí zplodilo novodobé islamistické hnutí – je teď po osmdesát let trvajícím zápase zpátky v ummě a pomáhá vést civilizační džihád.

Bannovi potomci si jsou jisti, že dějiny stojí na jejich straně. Bojují, protože jsou přesvědčeni, že vítězí a zvítězí.

Andrew C. McCarthy pracuje v National Review Institute. Je autorem několika publikací, jako poslední vyšla kniha „The Grand Jihad: How Islam and the Left Sabotage America“.

Z anglického originálu „Turkey Turns. In opposing the West, its leaders think they are joining the winning side“ publikovaného v časopisu National Review, July 5, 2010, s. 32-36, přeložil Eduard Geissler.