Nejnovějším zahraničně-politickým počinem prezidenta Donalda Trumpa bylo přijetí ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova v Bílém domě. Schůzka čistě formální; Lavrov měl předem domluvené jednání se svým americkým protějškem Rexem Tillersonem, a Trump jej v Bílém domě přijal na poslední chvíli.
Američtí novináři u setkání nebyli nebo nefotili; Rusové si však schůzku nafotili. Nejen setkání Trumpa s Lavrovem, ale i Trumpa s ruským velvyslancem v USA Sergejem Kisljakem. Tím kontroverzním Kisljakem, kvůli častým a nevysvětleným telefonátům s kterým rezignoval Trumpův první bezpečnostní poradce Michael Flynn.
A jak se Rusové Trumpovi za tu schůzku „odvděčili“? Okamžitě zveřejnili fotky Trumpa s Kisljakem – a to v situaci, kdy styky lidí z Trumpovy prezidentské kampaně s Rusy vyšetřuje FBI. Inu, Trumpovi „pomohli“. Prostě ruským zájmem v USA konkrétně a na Západě obecně je vytvářet chaos, kalit vodu, vnášet zmatky, diskreditovat, dezinformovat a podrývat důvěru lidí k systému a institucím.
Ale obraťme pozornost na dosavadní Trumpovu zahraniční politiku.
„Nevyzpytatelnost“. Pokud nějaké slovo nejlépe charakterizuje Trumpovu zahraniční politiku více než sto dní a méně než čtyři měsíce v úřadu, je to „nevyzpytatelnost“.
Ona je tím „ the name of the game “ – mohli bychom říci s trochou nadsázky.
Když Donald Trump nastupoval do úřadu, v Evropě, ale nejen v ní, panovaly obavy, že bude izolacionistou, že bude příliš proruský, že učiní NATO irelevantní, že bude protekcionistou a rozpoutá celní války. Nic z těchto obav se zatím nenaplnilo a Trump vládl jako klasický republikánský prezident s důrazem na mocenský realismus a s minimalizací hodnotového idealismu. Více Nixon či Eisenhower než Reagan. Ale nikoli mimo rámec republikánské poválečné zahraniční politiky.
Pravdou taky je, že v mnoha otázkách učinil obrat o 180 stupňů. Kdysi říkal, že NATO je překonané a nadbytečné, nyní tvrdí, že nadbytečné není a je naopak velice důležité.
Kdysi se z jeho řečí na adresu Číny zdálo, že se schyluje k americko-čínské obchodní válce; poté, co přijal čínského diktátora Si Tin-pchinga, vnímá Čínu jako spojence proti Severní Koreji. Chce-li Čína výhodně obchodovat s USA, musí Americe pomoct se Severní Koreou, zatlačit na ní a ten problém „vyřešit“.
Pro Trumpa byl charakteristický jeden motiv: nejdřív mluví tvrdě o zahraničních otázkách, partnerech i protihráčích – a pak překvapivě couvne a projeví vůči nim vstřícnost vzhledem k tak tvrdé rétorice nečekanou.
Je otázkou, zda je to promyšlené jednání, anebo jen impulzivní, emocionální. Na začátku vlády své administrativy např. Trump mluvil hodně tvrdě o NATO a povinnosti členských zemí přispívat na obranu alespoň 2 % HDP (v čemž měl plnou pravdu). Sám se stylizoval do role „zlého policisty“ – ale zároveň hned v únoru vysílal na různé bezpečnostní konference v Německu a do sídla NATO v Belgii své „policisty hodné“, kterými byli a jsou ti ostatní v jeho bezpečnostním týmu: viceprezident Mike Pence, ministr zahraničí Rex Tillerson, ministr obrany James Mattis či poradce pro otázky národní bezpečnosti Herbert Raymond McMaster.
Ti Evropany uklidňovali a ujišťovali, že americké bezpečnostní závazky vůči NATO zůstávají. Přesto Trumpova tvrdá rétorika měla svůj efekt a mnohé evropské členské země Aliance oznámily svou ochotu obranné rozpočty navyšovat.
Zatím asi nejpřekvapivějším Trumpovým krokem byl raketový útok vůči syrskému letišti 7. dubna coby trest za použití chemických zbraní režimem Bašára Asada. Tímto krokem Trump: ukázal rozhodnost, projevil se jako lídr na mezinárodní scéně, jako anti-Obama. Obama kdysi vytyčil „červenou linii“ – použití chemických zbraní povede k americkému vojenskému zásahu -, a když je Bašár Asad v roce 2013 použil, Obama neudělal nic, nereagoval, čímž ztratil veškerou kredibilitu na Blízkém východě. Trump žádné „červené linie“ nevytyčoval, ale když Asad chemické zbraně (opět) použil, jednal. Jednou akcí získal Trump větší respekt než Obama za celé své poslední čtyři roky. ujistil a uklidnil své evropské spojence, že nepůjde Putinovi nutně na ruku, že se s ním nedohodne za každou cenu nad hlavami Evropanů a na náš úkor, ale že když to uzná za vhodné, klidně použije vojenskou sílu i vůči ruskému spojenci a klientovi. vyslal signál i mimo Sýrii; signál: „Berte mě vážně a dejte si na mě pozor, hlavně mí protivníci…“, jenž byl adresován kromě Damašku taky Teheránu, Pchjong-jangu, Pekingu…, ale i Moskvě. Z morálního i strategického hlediska bylo a je správné – a v zájmu všech – tabu proti použití chemických zbraní vynucovat. „Použijete chemické zbraně vůči svým lidem? Přijde trest. Požijete je proti nám? Přijde odplata nukleární. Nepomýšlejte na to ani na chvíli.“ V dlouhodobé perspektivě to zachraňuje nevinné lidské životy. získal si kredit alespoň u části amerického establishmentu, který jím doposud pohrdal.
Touto akcí přestal být izolacionistou a určitě přinesl velké zklamání Kremlu. Možná do něj putinovci vkládali velké naděje a nyní se ukazuje, že není a nebude tak proruský, jak doufali. To naopak přináší úlevu Evropě.
Nyní je jeho hlavním bezpečnostním problémem zřejmě situace v Severní Koreji. Uvidíme, zda mu jeho gambit vyjde i tady. Tvrdá rétorika, demonstrace síly (bojový svaz s letadlovými loďmi směřující k zemi) a příprava na válku (rozmístění systému protiraketové obrany THAAD v Jižní Koreji). A na straně druhé v zákulisí formování americko-čínského spojenectví proti Severní Koreji. Kdo by to byl býval řekl, že ta země, která (možná) zlikviduje šíleného Kima, bude komunistická Čína… Ale stávají se i neskutečnější věci.
Nevyzpytatelnost je něco, co Trumpovi v zahraniční politice spíše vychází a pomáhá. Sjednává mu respekt ba i obavy u protivníků. Nevědí, co si o něm mají myslet, a proto jednají opatrně a neprovokativně. Ale nevyzpytatelnost může být dvousečnou zbraní a jednou se může i vymstít. Hlavně v případě, pokud by nebyla součástí promyšlené strategie, nýbrž jen impulzivního a emocionálního konání.
A perlička na závěr: víte, jakou přezdívku dostal Trump po raketovém útoku v Sýrii na arabských proti-asadovských sociálních sítích?
„Abu Ivanka al-Amríki“ – Otec Ivanky, Američan.
Vyšlo v www.natoaktual.cz
