Jedním z principů konzervatismu je zásada lorda Falklanda z první poloviny 17. století: „Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.“ A parafráze této věty by mohla sloužit jako první článek Listiny práv a svobod té nejutiskovanější skupiny všech dob, ve všech zemích a za všech režimů, kterou jsou daňoví poplatníci.

Jedním z principů konzervatismu je zásada lorda Falklanda z první poloviny 17. století: „Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.“ A parafráze této věty by mohla sloužit jako první článek Listiny práv a svobod té nejutiskovanější skupiny všech dob, ve všech zemích a za všech režimů, kterou jsou daňoví poplatníci.

První článek Listiny práv a svobod daňových poplatníků by tudíž zněl: „Není-li nutné zdanit, je nutné nezdanit!“ Jinými slovy, spravedlivý režim má vycházet z velice silné presumpce proti zvyšování daní. Ano, samozřejmě, daně jsou nutné zlo – s důrazem na slovo „nutné“, ale i s důrazem na slovo „zlo“.

Daně jsou nutné na financování nezbytných státních funkcí, jimiž jsou obrana země před vnějšími nepřáteli, ochrana obyvatel před vnitřními zločinci, jakož i rozsuzování sporů mezi občany a celkově udržování řádu ve společnosti. Tedy rezorty financí, obrany, zahraniční politiky, vnitra a spravedlnosti. Tyto funkce státu jsou zásadní a stát, který je neplní, ztrácí svou legitimitu.

A pak jsou funkce státu doplňkové, které mohou vykonávat samotní občané či jejich sdružení, a stát jim jen pomáhá a doplňuje je. To jsou všechny ty rezorty na pomoc hospodářství, průmyslu, zemědělství, školství, zdravotnictví, kultuře či sociální péči.

Zatímco své základní funkce musí stát plnit vždy, ty doplňkové jen podle míry blahobytu společnosti a společenského konsensu.

Pravice požaduje více výdajů na funkce základní a méně na ty doplňkové (a tedy i snížení daní), levice více výdajů i na ty funkce doplňkové (a tedy i zvýšení daní). Pacifistická levice je navíc i proti vyšším výdajům na jednu z funkcí základních, obranu, ve prospěch doplňkové funkce sociální péče.

U nás občané platí na všech daních dohromady přibližně 45% svých příjmů. Jinými slovy, stát přerozděluje kolem 45 % hrubého domácího produktu.

V praxi to znamená, že občané v průměru pracují pro stát od 1. ledna do určitého dne v polovině června (ten den se liší rok od roku), a od poloviny června do konce roku pro sebe a svou rodinu.

A ruku na srdce, kdo z vás, občanů, si myslí, že za těch 45 % svého příjmu, jež odvedete státu, dostanete plnohodnotné služby? Kdo z vás si myslí, že podstatná část těch peněz vašich coby daňových poplatníků není utracena v lepším případě na účely zbytečné a v horším na ty škodlivé, jako je do kapes různých šíbrů, kmotrů, lotrů, bossů a lobbistů? Pokud si myslíte, že není, pak jste neuvěřitelně naivní a schopni uvěřit v cokoli. Například ve vílu Amálku.

Tragédií české pravicové vlády, jež vládla tři roky od července 2010 do července 2013, bylo to, že zvyšovala daně a zároveň snižovala výdaje na jednu ze základních funkcí státu, obranu. To je z hlediska pravice noční můra a již půlstoletí standardní levicová politika.

Ano, v době ohrožení země je nutné zvyšovat daně, ale v době míru daně zvyšovat pro funkce státu nikoli zásadní, nýbrž doplňkové, místo snižování výdajů na tyto doplňkové funkce, je z hlediska pravice nesprávné. A je jedno, že levice by pravicovou vládu, jež by snižovala výdaje na doplňkové funkce, označovala za asociální; to by levice dělala vždycky. Podstatné je, co si myslí voliči pravice. A co si myslí voliči pravice, dali najevo ve volbách odvržením stran pravice.

Pokud se česká pravice tomuto svému selhání z let 2010-13 nepostaví čelem a svým voličům se za ně neomluví, může na svůj návrat na výsluní na dlouhou dobu zapomenout.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus