Fred L. Smith je presidentem washingtonského Competitive Enterprise Institute, zabývajícího se zejména výzkumem v oblasti aplikace tržních mechanismů při ochraně životního prostředí.

V prosinci minulého roku se zúčastnil mezinárodní konference “Tržní nástroje a ochrana životního prostředí”, pořádané v Praze Občanským institutem.

Z anglického originálu “The Market and Nature”, publikovaného v časopise americké Foundation for Economic Education “The Freeman” (Special CEI Issue), ročník 43, č. 9 (září 1993), s. 350 – 356,

přeložil Jaromír Žegklitz.

            Mnozí ochránci životního prostředí jsou nespokojeni s výsledky působení svobodné ekonomiky na tomto poli. Kapitalismus je označován za systém s nadměrnou spotřebou, který je vinen vykořisťováním omezených zdrojů Země v marném pokusu udržet neudržitelnou životní úroveň. Taková obvinění, vznášená dnes pod praporem “udržitelného rozvoje”, nejsou ničím novým. Od dob, kdy Malthus vyrukoval se svou extrémní předpovědí, týkající se vidiny světového hladu, je Západ nepřetržitě varován, že využívá zdrojů neuváženě a překotně a že brzy budou některé z nich – ne-li všechny – vyčerpány. Odborníci 19. století, jako např. W.S. Jevons, byli přesvědčeni, že světové zásoby uhlí budou brzy vyčerpány, a byli by ohromeni skutečností, že po 200 letech jeho zásoby ještě existují. Američtí lesničtí “odborníci” skálopevně věřili, že severoamerické lesy budou brzy pouhou vzpomínkou. Byli by podobně šokováni opětovným zalesňováním východní části Severní Ameriky – zalesňováním, které je výsledkem působení tržních sil a nikoli vládou nadekretovaných úsporných opatření.

            V posledních desetiletích se dostalo krátkodobé popularity počítačovým modelům Římského klubu, předpovídajícím, že vše brzy zmizí. Naštěstí většina lidí dospěla k poznání, že podobné počítačové modely se svým statickým pohledem na nabídku a poptávku po přírodních zdrojích nemají nic společného s realitou. Tyto modely jsou nicméně opět zde – zejména v knize “Beyond the Limits”, a přitahují novou pozornost. Téma bezprostředního nebezpečí vyčerpání zdrojů se stalo chronickou součástí výročních publikací Worldwatch Institute “State of the World”. (Tato ročenka je podle mých vědomostí jedinou knihou katastrofických scénářů v historii, která opakovaně inzeruje vydání svého dalšího ročníku.) V současné době mají teoretikové udržitelného rozvoje -od Hermana Dalyho ze Světové banky a Maurice Stronga z OSN až po vicepresidenta Al Gora a Kanaďana Davida Suzukiho – za to, že Malthusovi bychom přece jenom měli dát za pravdu. A byl to právě tento přístup, který byl presentován na OSN pořádaném Summitu Země v Rio de Janeiru roku 1992. Tato konference, ohromná svým rozsahem i mandátem, byla pouze prvním krokem v kampani, směřující k tomu, aby se problematika životního prostředí stala centrálně organizovaným základem globálních institucí.

            Budou-li takové názory brány vážně, pak se budoucnost skutečně stane velmi bezútěšným místem, neboť stojíme-li skutečně před bezprostředním nebezpečím zkázy světa, pak jsou drastické vládní zásahy nevyhnutelné. Zvažme třeba jen nikoli ojedinělé názory Davida Suzukiho: “Je nutná radikální restrukturalizace společenských priorit. Znamená to, že nadále nesmíme být ovládáni globální ekonomikou, že názor o nutnosti dalšího neomezeného růstu je jednoduše nenávratně pryč a že musíme směřovat k růstu nikoli nulovému, ale negativnímu.” Poprvé ve světové historii jsou vrcholní představitelé vyspělých zemí vyzýváni k tomu, aby se k budoucnosti obrátili zády. Výsledkem může být politika zničující pro celé lidstvo.

Problém životního prostředí

            Svět skutečně stojí tváří v tvář problému ochrany přírodních hodnot. Navzdory úžasným úspěchům v mnoha oblastech zůstává mnoho věcí na tomto poli otevřených. Nepříznivý stav populace afrických slonů, ovzduší nad Los Angeles, svahy Nepálu, tři miliony kojeneckých úmrtí vlivem závadné vody a drancování brazilských deštných pralesů – to vše jsou oblasti, kde problémy přetrvávají a kde jsou nutné nové přístupy při jejich řešení.

            Teoretikové udržitelného rozvoje tvrdí, že tyto problémy pramení ze “selhání trhu”: z neschopnosti kapitalismu na dané problémy odpovídajícím způsobem reagovat. Zastánci svobodného trhu upozorňují na to, že podobné problémy nejsou výsledkem působení tržních sil, ale spíše jejich absence. Již dnes hraje trh rozhodující roli v ochraně těch zdrojů, které jsou v soukromém vlastnictví a jen v minimální míře podléhají vládním zásahům. V těchto případech princip udržitelnosti skutečně funguje. Proto by ti, kdo mají zájem na ochraně životního prostředí a zajištění prosperity, měli hledat cesty, jak prostřednictvím stále širšího uplatňování vlastnických práv rozšířit kapitalismus na nejširší možný okruh přírodních zdrojů. Naším cílem by mělo být omezení vládních zásahů jak ve sféře lidského života, tak i přírodního prostředí, a nikoli naopak jejich další růst.

            Soukromá správa přírodních zdrojů je nejmocnějším prostředkem zabezpečení udržitelnosti. Pouze lidé jsou schopni chránit životní prostředí; politika per se nemůže nic. Nedokáže-li politické zřízení poskytnout jednotlivcům prostor k jejich pozitivnímu uplatnění, pak přináší ve skutečnosti více škody než užitku. Existují desítky milionů rostlinných a živočišných druhů, jež si zaslouží přežít. Lze si snad představit, že něco kolem 150 vlád této planety – z nichž většina není schopna dostát ani svým povinnostem vůči vlastním občanům – je schopno se úspěšně vypořádat s tak ohromným úkolem? Na Zemi dnes ale žije přes 5 miliard lidí. Umožníme-li jim vzít věci do svých vlastních rukou a stát se skutečnými soukromými správci, pak se tento problém stane překonatelným.

Udržitelný rozvoj a jeho důsledky

            Termín udržitelný rozvoj vyvolává představu systému péče o přírodní zdroje, který je schopen poskytovat stále stejný či větší objem produkce. Jakožto pojem je neobyčejně vágní a často není ničím jiným než pouhou frází. Kdo, koneckonců, dává přednost neudržitelnému rozvoji? Základní definice prosazovaná bývalou norskou premiérkou a jednou z vůdčích osobností Summitu Země Gro Harlem Brundtlandovou je rovněž značně nejasná: “Termín udržitelný rozvoj v sobě obsahuje jistý názor na systém určitých pravidel. Znamená, že lidstvo musí zajistit, aby uspokojování současných potřeb neohrozilo podobnou možnost pro generace budoucí.”

            V tomto smyslu udržitelnost vyžaduje, aby – jsou-li zdroje spotřebovávány – došlo k jedné z následujících věcí: musí být objeveny či vynalezeny nové zdroje; poptávka musí být orientována na ty zdroje, jichž je dostatek; nové znalosti nám musí umožnit uspokojovat naše potřeby s menšími nároky na spotřebu zdrojů. Jinými slovy, protože jsou zdroje vyčerpávány, musí být obnovovány. Mnozí se domnívají, že trh není schopen dosáhnout těchto výsledků. Ohromné historické úspěchy dokazují pravý opak.

            Podle mnoha “odborníků” na otázky životního prostředí odrážejí současné problémy selhání trhu v tom smyslu, že nebere v úvahu hodnoty životního prostředí. Tato teorie je přijímána celou řadou autorit nejrůznějšího ideologického zabarvení, od Margaret Thatcherové až po Earth First! Vše se zdá jasné. Trh je koneckonců krátkozraký a jeho prvotním cílem je rychlý zisk. Trh podceňuje biodiverzitu i další zájmy související se stavem životního prostředí, z nichž neplyne okamžitý užitek. Trh ignoruje jevy, vznikající mimo jeho rámec, tzv. externality,  jako např. znečištění. Protože trh v těchto kritických momentech selhává, mnozí tvrdí, že státní zásahy jsou nezbytné. Tyto intervence by měly být opatrné, uvážlivé, dokonce vědecky podložené, logika je však zřejmá: ty oblasti ekonomiky, které mají dopad na kvalitu životního prostředí, musí být pod státní kontrolou. Protože však každé ekonomické rozhodnutí má nějaké takové dopady, výsledkem je úsilí o regulaci všech lidských aktivit.

            Pokud si toto jasně neuvědomíme a neučiníme příslušné kroky, svět bude neochvějně kráčet k centrálnímu plánování, a to ani ne tolik z ekonomických jako z ekologických důvodů. Montrealský protokol, mezinárodní konvence o biodiverzitě a celá řada smluv předložených na Summitu Země v Rio de Janeiro – to vše svědčí o tendenci zpolitizovat světové hospodářství. Je to smutné, ale ekologické centrální plánování nezajistí zelenější svět.

Přehodnocení paradigmatu selhání trhu

            Zásadním problémem v diskusi o selháních trhu je to, že trh požaduje příliš mnoho. Ve světě vše prostupujících externalit – tedy ve světě, kde každé ekonomické rozhodnutí má své dopady na životní prostředí – takovýto názor požaduje, aby veškerá ekonomická rozhodnutí byla řízena politicky. Svět teprve nyní začíná rozpoznávat zhoubné následky centrálního plánování; paradigma “selhání trhu” nás nicméně nabádá, abychom věnovali své úsilí ještě ambicióznějšímu centrálnímu plánování, tentokráte ekologickému. Katastrofická cesta k nevolnictví může být stejně dobře dlážděna kostkami zelenými jako rudými.

            K politice ochrany životního prostředí se dnes přistupuje stejně, jako plánovaná ekonomika přistupuje k pěstování pšenice. Politická síla vytyčí úkol. Sestaví podrobný plán, stanoví směrnice, a občané je dodržují. Takový proces vede k vypěstování nějaké pšenice, stejně jako regulace při ochraně životního prostředí přináší nějaké úspěchy. Tento systém však ani nevyužívá nadšení a tvůrčí schopnosti lidí, ani nevede k prosperitě. Politické řízení je ve skutečnosti schopno proměnit roh hojnosti, jakým byl Hornův mys, v pustou, válkou rozervanou poušť.

            To, že trh “selhává”, neznamená, že vláda bude “úspěšná”. Vlády jsou koneckonců náchylné k obhajobě dílčích zájmů. Složitý proces politického rozhodování poskytuje půdu ekonomickým a ideologickým skupinám k prosazování svých zájmů na úkor zájmů veřejných. Americká tolerance k využívání uhlí s vysokým obsahem síry či masivní podpora vysoce znečišťujících “alternativních paliv” jsou toho důkazem. Vlády navíc postrádají jakékoli prostředky k získávání detailních informací roztroušených v ekonomickém systému, nezbytných pro efektivní technologické změny.

            Co je ještě významnější: jestliže tržní síly jsou hlavní příčinou špatného stavu životního prostředí, pak by průmyslové kapitalistické země musely trpět většími problémy než jejich protějšky s centrálním plánováním. Toto byl kdysi všeobecně přijímaný názor. Sovětský svaz, tvrdilo se, netrpí znečištěním, protože absence soukromého vlastnictví, úsilí o dosažení zisku a individuálních sobeckých zájmů vylučuje motivaci k poškozování životního prostředí. Pád železné opony tento mýtus smetl, neboť se ukázalo, že nejneuvěřitelnější hrůzy, jež si lze představit, jsou komunistickou skutečností. Absence vlastnických práv a ziskových motivací stojí v cestě efektivnosti a klade větší nároky na přírodní zdroje. Výsledkem je ekologická katastrofa.

Selhává trh – nebo selháváme my v jeho podpoře?

            John Kenneth Galbraith, otevřený zastánce centrálně plánované ekonomiky, navrhl nový přístup k ochraně životního prostředí. V jednom ze svých často zmiňovaných proslovů poznamenal, že Spojené státy jsou zemí, kde zahrady a domy jsou nádherné, zatímco ulice a parky zaneřáděné a špinavé. Z toho odvodil svůj návrh zahrady a domy znárodnit. Ti, kdo věří vlastnickým právům a ekonomické svobodě, pokládají za samozřejmé ponaučení zcela opačné.

            Zastánci svobodného trhu hledají způsoby, jak péči o toto vlastnictví předat do rukou jednotlivců či skupin, jež mají zájem na jeho rozkvětu. Tento přístup pochopitelně neznamená, že stromy musí mít svůj právní statut; je to spíše volání po záruce, že za každým stromem, potokem či velrybou stojí jeden či více vlastníků, kteří jsou schopni a ochotni tyto zdroje chránit a pečovat o ně.

            Všimněme si situace afrických slonů. Na většině kontinentu je o ně pečováno stejně, jako tomu bylo kdysi v případě amerických bizonů. Zůstávají státním bohatstvím. Sloni jsou obecně považováni za společné dědictví všeho lidu těchto zemí a jsou proto chráněni politickými prostředky. Strategii péče o “společenské vlastnictví” v Keni a dalších zemích východní a střední Afriky lze srovnat se zkušenostmi např. Zimbabwe, která se nedávno rozhodla postoupit vlastnická práva ke slonům místním kmenovým radám. Rozdíly jsou dramatické. V Keni a celé východní Africe se v posledních 10 letech populace slonů snížila o více než 50%. Populace slonů v Zimbabwe naproti tomu roste. Stejně je tomu s kanadským bobrem, v jehož případě program ochrany prostřednictvím užívacích práv spoléhajících na spojení zájmů člověka a životního prostředí uspěl tam, kde politické řízení selhalo.

Trh a udržitelnost

            Hlasatelé udržitelnosti shodně předpovídají vyčerpání bohatých světových zdrojů, zatímco obhájci volného trhu poukazují na sílu inovací – inovací, které se rodí v tržním prostředí. Všimněme si zkušeností v zemědělství. Zušlechťování rostlinných a živočišných druhů, stále větší dostupnost a škála chemických přípravků, zlepšování zemědělských technologií, rozšiřující se zavlažování a zdokonalování farmaceutických přípravků – to vše dohromady vedlo od roku 1950 k masivnímu nárůstu světových zásob potravin. Tento vývoj však zdaleka nebyl očekáván těmi, kdo dnes podporují tezi “udržitelného rozvoje”. Lester Brown ve své malthusiánské práci ‘By Bread Alone’ (Nejen chlebem) z roku 1974 tvrdil, že zvyšující se úroda bude brzy minulostí. Od té doby se výnosy asijské rýže zvýšily o téměř 40%, tedy přibližně o 2,4% ročně. Tento nárůst je podobný u pšenice a dalších obilovin. Zatímco v rozvinutém světě představují větší problém zemědělské přebytky a nikoli nedostatek potravin, jsou to politické instituce, které neustále znemožňují distribuci potravin ve většině zemí třetího světa.

            Větší znalosti a schopnost pracovat s přírodou umožnily dosáhnout značného zvýšení světových zásob potravin, vysoce zlepšit úroveň výživy většiny lidí na celém světě, a to navzdory rychlému populačnímu růstu. Ba co více, všeho toho bylo dosaženo při omezení nepříznivých vlivů na životní prostředí. Abychom nasytili současnou světovou populaci při současné úrovni výživy a měli přitom k dispozici výnosy na úrovni roku 1950, museli bychom zorat dalších 10-11 milionů čtverečních mil, tj. téměř ztrojnásobit plochu v současnosti využívané zemědělské půdy (dnes 5,8 milionů čtverečních mil). To by bylo nepochybně na úkor půdy, která je dnes domovem divoké zvěře či slouží jiným účelům.

            Uvedené pokroky v zemědělství byly navíc provázeny změnami v distribuci a skladování potravin, k nimž došlo opět díky působení přirozených tržních procesů a “stimulů zisku”, tolika environmentalisty odsuzovaných. Obalová technika vedla ke snížení ztrát v důsledku zkažení potravin, omezení škod během distribuce, prodloužení skladovatelnosti a zvětšení distribučních oblastí. Plastové a další druhotně využitelné obaly ztráty ještě více snížily. Jak lze předpokládat, Spojené státy používají více obalů než Mexiko. Důsledkem je ale značné snížení ztrát; mexická rodina produkuje v průměru o 40% více odpadů. Obalová technika často zabraňuje vzniku většího množství odpadu, než sama vytvoří.

            Navzdory skutečnosti, že kapitalismus produkuje mnohem více životní prostředí chránících inovací než kterýkoli jiný ekonomický systém, obhájci udržitelného rozvoje požadují, aby tento proces byl řízen shovívavými vládními úředníky. Jen výjimečně se bere v úvahu, že takové pokusy, jakým byl např. projekt OSN na využití syntetických paliv z konce 70. let, zcela ztroskotaly. Je pozoruhodné, kolik účastníků Summitu Země zcela zapomnělo na historickou skutečnost.

            V rámci svobodného trhu podnikatelé mezi sebou soutěží ve vývoji laciných a efektivních prostředků k řešení soudobých problémů. Naděje na možný zisk a svoboda usilování o něj vždy přináší podněty ke zlepšování. V prostředí plánovaného hospodářství nemůže být nikdy tato motivace tak silná a schopnost alokace zdrojů směrem k efektivnějším výrobním prostředkům je vždy nucená a nepřirozená.

             Tento zmatek se odráží i v nejnovější “zelené” módě, a sice v otázce snižování množství odpadů. S typicky ideologickým zanícením se volání po zvyšování efektivnosti při využívání zdrojů mění ve volání po omezení spotřeby všeho, a to za každou cenu. Tvrdí se, že méně je z hlediska kvality životního prostředí vždy více. Ale ani recyklace, ani omezování spotřeby surovin či energie nejsou dobré samy o sobě, a to dokonce ani z úzkého hlediska ochrany životního prostředí. Recyklace papíru často vede ke zvýšenému znečišťování vodních zdrojů, zvýšené spotřebě energie, a v dnešních Spojených státech ke snížené výsadbě nových stromů. Nadekretované zvyšování účinnosti pohonných hmot pro automobily vede ke zmenšování jejich velikosti a váhy, což zase naopak vede ke snižování jejich odolnosti proti nárazu a zvyšuje počet smrtelných úrazů. Ekologická politika musí být proto posuzována podle svých výsledků, nikoli pouze podle svých motivací.

Překonání nedostatku

            Dnešní zelení mají sklon věnovat svou pozornost spíše cílům než způsobům, jak jich dosáhnout. Při jejich lpění na ekologické výchově je to překvapující. Posedlost soudobými technologiemi a modely materiální spotřeby odráží jejich neschopnost porozumět tomu, jak svět funguje. Lidé ve skutečnosti nepotřebují chemikálie, dřevo, mě_ či jiné přírodní zdroje, stojící v popředí zájmu teoretiků udržitelného rozvoje. Lidé požadují bydlení, dopravu a komunikační služby. Způsob uspokojování těchto nároků je druhotným výsledkem vzájemně si konkurujících sil – sil, které reagují tím, že nabízejí nové způsoby uspokojování starých potřeb a staré způsoby činí efektivnějšími.

            Vzpomeňme například na poválečné obavy z toho, že zásoby mědi budou brzy vyčerpány. Mě_ přitom byla naprostým základem světového komunikačního systému, spojujícího celé lidstvo. Tyto odhady upozornily na možné budoucí problémy a úměrně tomu se zvýšily ceny mědi. A výsledek? Byla objevena nová naleziště v Africe, Jižní Americe, dokonce i v USA a Kanadě. Znepokojení z možného vyčerpání světových zásob tohoto kovu bylo však rovněž pobídkou k vývoji nových technologií, jehož výsledkem je dnešní rychle se rozvíjející trend používání optických vláken.

            Podobné změny by mohly být považovány za zázrak, kdyby nebyly běžným jevem v rozvinutých, převážně kapitalistických zemích. Údaje shromážděné L.Scarlettem z Reason Foundation uvádějí, že systém, který ke svému fungování potřebuje 1000 tun mědi, může být nahrazen pouhými 25 kilogramy křemíku, jenž je hlavní složkou písku. Optické vlákno je navíc schopno přenést 1000krát více informací než měděný drát. Rychlý rozvoj telekomunikačních technologií snižuje rovněž nároky na spotřebu ropy, neboť elektronická komunikace omezuje potřebu cestování a dojíždění do zaměstnání. Tento současný stav není výsledkem vysněných fantazií nějakého utopického zeleného plánovače, nýbrž přirozeným důsledkem tržních procesů.

            Je velmi důležité uvědomit si, že hmotné zdroje jsou samy o sobě do značné míry bezvýznamné. To, co vytváří zdroje, je vzájemná interakce člověka a vědy: spojením písku a znalostí vzniká optické vlákno. Lidstvo a jeho instituce rozhodují, zda budeme jíst či zemřeme. Stále větší politická kontrola hmotných zdrojů a nových technologií pouze zvyšuje pravděpodobnost hladomoru.

Mezigenerační spravedlnost

            Kapitalismus je napadán zejména z důvodu neudržitelnosti pro své údajné přehlížení potřeb budoucích generací. Jeho odpůrci tvrdí, že bez státních intervencí svým dětem zanechá jen pustou zemi. Mezigenerační spravedlnost prý proto vyžaduje politické zásahy. Je ale tato kritika oprávněná?

            Kapitalisté se o budoucnost starají tím, že dnes pečují o základní principy. Tržní ekonomika vytváří důležité instituce – jakými jsou například trhy s obligacemi a cennými papíry – reagující na změny stávajících způsobů jednání, které ovlivní budoucí ceny. Podnik, který špatně hospodaří se svým kapitálem nebo snižuje kvalitu své výroby, obchod s domácími zvířaty, který špatně zachází se svým “zbožím”, farmář, který nebrání půdní erozi – ti všichni se dočkají ztrát. Vysoce specializovaní odborníci vynakládají dnes nezměrné úsilí na změnu řídící praxe, která může ovlivnit budoucí ceny; investiční firmy platí vysoké honoráře analytikům, zabývajícím se podobnými otázkami.

            Trh není samozřejmě schopen předvídat veškeré možnosti ani zvažovat všechny důsledky na staletí dopředu. Zvažme však časový horizont, v němž se pohybují politikové. Ve Spojených státech se soustředí na jedinou věc: aby byli znovu zvoleni. Takový přístup omezuje jejich rozhled na horizont maximálně dvou volebních období, tedy 12 let. Státem spravovaná infrastruktura je obvykle ve špatném stavu. Vydávání prostředků na výstavbu nových silnic je politicky atraktivnější než poskytování menších částek na spravování děr; státem vlastněné lesy jsou spravovány mnohem hůře než lesy soukromé; problémy způsobené erozí jsou mnohem závažnější v oblastech, kde je půda majetkem státu, než tam, kde je obhospodařována soukromě. Je-li trh ve svém pohledu do budoucna krátkozraký, pak vláda je na tom ještě hůře. Je to proto svobodný trh, kdo zajistí, že v budoucnosti nebudeme trpět nedostatkem.

Soupeřící paradigmata

            Existující postoje k politice ochrany životního prostředí – buď prostřednictvím svobodného trhu nebo centrálního plánování -se výrazně liší. První, spočívající na lidském důvtipu a ekonomické svobodě, využívá progresivní charakter tržních sil. Druhý spočívá na politické manipulaci a vládních intervencích. Fakticky jsou tyto dva přístupy protikladné a existuje mizivá naděje na objevení jakési “třetí cesty”. Přesto prakticky neprobíhá žádná diskuse o tom, který z obou přístupů dává větší naději na lepší výsledky. Politický přístup byl široce uplatněn na celém světě, a to s většími škodami než úspěchy, zatímco snaha využít sil volného trhu je vzácná.

            Existuje ale mnoho případů, kdy jsou soukromovlastnická práva využívána jako doplněk politiky ochrany životního prostředí. Skvělý příklad lze nalézt v Anglii 50. let, kde jeden z rybářských klubů byl oprávněn podávat žaloby pro porušování soukromého vlastnictví na proti proudu ležící znečišťovatele. Došlo dokonce k tomu, že byly obžalovány i místní úřady. Taková možnost postihu i politicky privilegovaných znečišťovatelů je ale velmi vzácná tam, kde jsou přírodní zdroje spravovány státem.

            Podstatou rozporu mezi plánovači a zastánci svobodného trhu je odlišná morální vize. Stoupenci trhu mají vidinu světa, v němž člověk žije v souladu s okolním prostředím a z tohoto vztahu pramení obapolný prospěch. Druhý pohled, dnes převažující, věří v jakousi formu ekologického apartheidu, pomocí něhož musí být člověk od přírody oddělen a životní prostředí tak chráněno před lidskými vlivy. Odtud pramení tendence měnit svět v rezervaci, kam nesmí vkročit lidská noha, a bezmála religiózní zanícení skoncovat s jakýmkoli vlivem člověka na přírodu.

            Dnešní “zelený establishment” pohlíží na znečištění – tedy na odpad produkovaný člověkem – jako na ďábla, který musí být zlikvidován. Že je tento odpad nutným vedlejším produktem lidské existence je nepodstatné. Pro ty, kdo hlásají tuto ideologii, není z hlediska ochrany země dostatečné nic menšího než zánik civilizace.

            Názor zastávaný přírodymilovnými stoupenci svobodného trhu je poněkud odlišný. Ne všechen odpad vede ke znečištění; pouze ten, s nímž je nakládáno svévolně. Tak je znečištěním to, vyhodíme-li smetí na sousedův trávník; nikoli ale, skladujeme-li ho sami. Na základě oboustranného souhlasu uskutečněný přesun odpadu – například od výrobce k provozovateli skládky či recyklačního zařízení – je jenom specifickým druhem obchodní transakce.

Závěr

            Summit Země v Riu předestřel krajně důležité téma: jaké kroky je nutno učinit, abychom zajistili soulad ekonomických a “ekologických” hodnot? Bohužel Summit na takový program rezignoval a namísto toho se rozhodl pro hledání chybných argumentů pro centrální “ekologické” plánování.

            Svět dnes stojí tváří v tvář osudové volbě cesty svého dalšího vývoje: buď se rozhodne rozšířit prostor pro aktivitu jednotlivců prostřednictvím podpory soukromého vlastnictví a odpovídajících zákonných prostředků jeho ochrany, nebo posílí moc státu chránit přírodní hodnoty přímo. Při svém rozhodování bychom se měli poučit z historie. Velká část světa se právě dnes zbavuje dědictví uplynulých desetiletí, kdy se pokoušela dosáhnout ekonomického blahobytu cestou centrálního plánování, zlepšit životní podmínky svých občanů omezením jejich ekonomické svobody a rozšířením moci státu, aby nakonec zjistila, že tržní síly jsou nejlepší zárukou společenského bohatství. Socialistický experiment byl jasnou ukázkou úpadku hospodářského systému, občanských svobod i zkázy životního prostředí. Systém centrálního plánování byl pouze utopickým snem, který se stal skutečnou noční můrou pro celý svět.

            Dnes se zdá, že mezinárodní “zelený” establishment přesvědčený o tom, že tržní síly nejsou schopny odpovídajícím způsobem chránit životní prostředí, se nemůže dočkat toho, aby na daném poli opětným zvyšováním moci státu a omezováním osobní svobody socialistický experiment zopakoval. Jak jsem již ale stručně naznačil, tento přístup je chybný. Kdekoli jsou přírodní zdroje chráněny soukromovlastnickými právy, je jejich stav lepší než v případě jejich státem spravovaných protějšků – ať již mluvíme o slonech v Zimbabwe, lososových řekách v Anglii nebo bobrech v Kanadě. Tam, kde soukromovlastnická práva neexistují či jsou omezována, jsou výsledky méně šťastné. Rozšíření vlastnických práv na celou škálu zdrojů, o něž dnes nikdo nepečuje a které zůstávají sirotky ve světě chráněného vlastnictví, je nelehkým úkolem. K ochraně oceánů a ovzduší budou potřebné odpovídající zákony i nové technologie; tyto problémy mohou být ale vyřešeny jen tehdy, budeme-li se jim skutečně plně věnovat. Překážky, stojící v cestě centrálnímu “ekologickému” plánování, jsou nepřekonatelné. Centralizace informací a komplexní systém kontroly, které by rázně omezily světovou populaci v jejím jednání a vševědoucím politikům umožnily volit vhodné technologie – to jsou cíle, jichž nebude nikdy dosaženo.

            Centrální “ekologické” plánování nemůže být ochranou pro životní prostředí, ale může zničit naše občanské a ekonomické svobody. Je toho v sázce příliš mnoho, abychom si dovolili pustit se tímto směrem. Životní prostředí může být chráněno a lidstvo může usilovat o zvýšení svého blahobytu; je ale zcela zásadní si uvědomit, že státní řízení není pro to vhodným prostředkem. Politikové by spíše měli následovat příklad probudivších se zemí východní Evropy a využít možnosti, které poskytuje politická a ekonomická svoboda. Svobodný trh je konec konců jedinou metodou skutečně udržitelného rozvoje.