(Publikováno v Mf Dnes 14. dubna 2006 pod redakčním názvem „Popravit vraha je spravedlivé“)
Není trest smrti správný pro člověka, jenž chladnokrevně spáchá mnohonásobnou vraždu a pak neprojevuje žádnou lítost? To je otázka, jež napadne mnohé v souvislosti s tzv. lesním vrahem Viktorem Kalivodou. Měli bychom však rozlišit otázky dvě: je trest smrti oprávněný? A je v situaci dnešní České republiky vhodný?
Principiální argument proti trestu smrti zní: „Člověk život nedal, a tedy nemá právo ho vzít. Když vrah konal špatně, to nás ještě neopravňuje k tomu, abychom se k němu zachovali stejně špatně.“ Argument je to sugestivní, ale falešný. Samozřejmě, že člověk má právo jiného člověka zabít, i když mu život nedal. Máme právo zabít tyrana, jenž nařizuje masakry nevinných. Máme právo zabíjet vojáky agresora. Máme právo v sebeobraně zabít útočníka, jenž nás ohrožuje.
Důvodem pro usmrcení útočníka není jen vlastní přežití, ale především objektivní zlo činu, jejž chce spáchat. Z téhož důvodu jsme oprávněni zabít krutovládce, neboť je původcem zla a nesmírného utrpení nevinných. To platí i pro vojáky agresora: jsou nástrojem šíření zla, proto střílení do nich je bráněním zlu.
Je-li ale důvodem pro usmrcení člověka objektivní zlo činu, jenž se chystá spáchat, pak zajisté musí být přípustné usmrtit i člověka, který zločin už spáchal a tedy jeho vina je větší. Jinými slovy, je-li zlo chystaného činu dostatečným důvodem pro zabití útočníka, je nutně zlo spáchaného činu vraha, jemuž byla vražda prokázána v řádném soudním procesu, více než dostatečným důvodem pro jeho popravu. Odpůrci trestu smrti zaměňují dvě věci: nedotknutelnost nevinného života, která platí vždy, s nedotknutelností života obecně, jež neplatí v případě životů vinných vraždou.
Pro trest smrti svědčí i jeho odstrašující účinek. Čím je trest přísnější, tím je odstrašující účinek větší. Hrozba vězení nemusí některé potenciální vrahy odstrašit; hrozba popravy by je však od jejich činu odstrašit mohla a tak zachránila několik nevinných životů. Když zákonodárce ruší trest smrti, riskuje snížení odstrašujícího účinku trestního systému a nárůst počtu vražd.
Jako závažná námitka proti trestu smrti se uvádí možnost popravy nevinného. K tomu docházelo a teoreticky může dojít stále, i když testy DNA možnost omylu minimalizují. Ale samotný fakt nezáměrného omylu určitou aktivitu nediskvalifikuje, pokud je to aktivita legitimní! Kdyby ano, museli bychom zakázat vše, při čemž dochází k nezáměrnému usmrcování nevinných (např. dopravu). Navíc nelze vyloučit, že neusmrcení vrazi již nikdy nezavraždí např. spoluvězně, dozorce, nebo na útěku i nevinné občany. Neochota státu popravit vrahy může vést ke smrti dalších nevinných.
Trest smrti je oprávněný; je ale vhodný i pro dnešní Českou republiku? Ne nutně. Nemáme rozumnou jistotu, že v případě naší justice se ti nejvinnější popravě nevyhnou a nevinní nebudou popraveni. A potom, nebyla by v naší společnosti, jež ztratila povědomí o nedotknutelnosti nevinného života (přijímá potraty a euthanasii), poprava vraha vnímána spíše jako akt msty než spravedlnosti? Pro legitimitu trestu smrti je totiž nutné povědomí obojí: život vinný vraždou je přípustné popravit, ale život nevinný je nedotknutelný absolutně.
Podle historiků : francouzský král Ludvík a královna Marie Antoaneta byl popraveni , car Mikuláš II. s rodinou byli zavražděni. Jaký v tom byl rozdíl?
Autor clanku sa dopusta jednej zasadneh chyby, ktorou je prechod od sebaobranneho usmrtenia k pomstichtivemu usmrteniu pricom spochybnuje zakladne principy pravnosti a prava.
Jednym zo zakladnych crt pravneho systemu a pravneho statu je garancia pravnosti a prav. Porusovanie prav je definovane ako stav nezelany a zly. Aj z tohoto dovodu je uplatnovany a spravny princip: porusenie tvojich prav ta este neopravnuje porusovat prava inych. Plati vsak aj iny princip: moje prava ma neopravnuju narusat prava inych.
Pripustme teraz na chvilku premisu, ze je dobre usmrtit cloveka v pripoade, ze tym odvraciame hrozbu proti nam samym (vrah, vojak agresora). Toto pravo vsak je pravom, ktore plati s jasnym obmedzenim: jeho ucelom je odvratit utok a jeho dosledky a pavo trva len vtedy, ked sa nim ucel da dosiahnut. Tymto naplname druhy princip: Hajime si vlastne prava proti tomu, kto nam ich chel protipravne narusit.
Je zrejme, ze v pripade tzv. trestu smrti toto neplati – utok uz netrva a je temer vzdy len naplnenim pomstichtivej tuzby po pomste a odplate. Tym sa vsak dostava do uplne noveho svetla. Je nemoralny (i ked casto pochopitelny), nespravny a nepravny – odporuje prvemu principu.
Sv.Tomáš sa venuje tejto otázke v De regno, keďže je to celá 7.kapitola I.knihy radšej ju tu neodcitujem. Tomáš tvrdí, že tyrana nie je správne zabiť, iba zosadiť tým, komu táto autorita prináleží.
1. tyrana zvačša nahradí tyran podobný, alebo ešte horší – bolo by lepšie keby Hitlera nahradil Himmler? Stalina Berija?
- okrem toho s vraždou tyrana sa spájajú vážne represie a nový tyran býva o to krutejší, že berie prvú vraždu ako ponaučenie a snaží sa zlikvidovať svojich potenciálnych vrahov…
- čo sa napríklad dosiahlo vraždou Heyndricha ?
2. vraždou tyrana nastáva často anarchia, alebo je výrazným útokom na autoritu vládcu a je tu nebezpečenstvo dekonštrukcie poriadku
3. argument autority “Sv.Peter nás totiž učí, že sa máme s úctou podriaďovať nielen dobrým a miernym, ale aj zlým pánom (porov. 1 Pt 2,18). “
Tomas specialne hovori o prvych krestanoch a tyranskych cisaroch /v podstate ide o konzervativny odpor k revolucii/.
tiez: “…aj v Starom zákone čítame, že tí, čo zabili júdskeho kráľa Joasa, hoci aj prestal uctievať Boha, boli zabití, a ich synovia ušetrení podľa príkazu zákona (2 Krn 25,3-4).”
Tomas je inak v tejto veci velmi dosledny – ako vzdy – “A keď proti tyranovi niet vôbec žiadnej ľudskej pomoci, treba sa utiekať k Bohu, Kráľovi všetkého, ktorý je útočišťom utláčanému v čase súženia (Ž 9,10). V jeho moci je totiž obrátiť kruté srdce tyrana k pokojnosti; podľa Šalamúnovho výroku je srdce kráľa v ruke Pánovej, vedie ho, kamkoľvek chce (Prís 21,1). “
Mam pochybnosti, ci jeden clovek moze viest vojnu, hoci i spravodlivu. Skor si myslim, ze v pripade o ktorom hovorite bude prave zalezat na tom ci ide o spravodlivu vojnu, pretoze nejake svojpomocne nasilie nemoze byt ospravedlnene dobrym umyslom. A atentaty by podla mna nemali byt ospravedlnovane spravodlivou vojnou. Z toho vyplyva ze za vlady Alzbety I. by som odporucal radsej podvratnu cinnost katolickeho misionara z moznostou skoncit ako mucennik.
Na druhej strane panovník, ktorý je legálne zosadený asi teoreticky môže byť braný na zodpovednosť.
Čo sa týka Waugha, tak to som skutočne dlžníkom ja, bolo to výborné a hneď som si ho išiel požičať do knižnice.
A na margo zvyšku článku, trest smrti nejde odmietnuť jednoznačne a fanaticky ako to niektorí robia a aj ja si viem predstaviť určitú prijateľnú úpravu tohto trestu v Tr.poriadku a v niektorých prípadoch je doživotie skrátka vysoko nespravodlivý trest. Mimochodom ani sv. Tomáš nebol jeho apriórnym odporcom.
Přátelé,
všem Vám děkuji za Vaši diskusi k článku o trestu smrti; byl jsem v zahraničí a nyní mám ještě napsat nějaké 3 delší texty (které dáme na naše www, abyste je – ty texty, nikoli www – mohli kritizovat), takže zpětně nemohu reagovat na všechny příspěvky. Proto jen pár poznámek, které mám po přečtení celé diskuse.
1.) Myslím, že důkladně jsme o legitimitě trestu smrti pojednali v diskusi s pane Vilémem do 19.dubna. Mnohé další příspěvky vývoj této diskuse nezohlednily.
2.) Mnozí diskutéři správně upozornili na rozlišení nezabiješ – nezavraždíš. Toto rozlišení je klíčové jak pro judaismus tak pro křesťanství, tak pro zdravý rozum. Tvrdit, že křesťanství je nutně proti trestu smrti, je ahistorické, arogantní a mylné.
3.) Rád bych mnohým diskutérům připomněl poslední odstavec mého článku, v němž říkám, proč jsem proti zavedení trestu smrti v Evropě nyní. Mě nešlo o prosazování zavedení trestu smrti, nýbrž o ukázání, že trest smrti není nutně proti spravedlnosti, tj. že v principu je možná spravedlivá poprava alespoň jednoho člověka v celých dějinách – kdo by jím měl být, je jiná otázka.
4.) Peter Frišo: Ja nepoznám (alebo si nepamätám) argument sv. Tomáša proti tyranicíde. Myslím však, že bol prudenciálny, nie principiálny. Ale ak sa mýlim, oprav ma. Je však nutné dodať, že vývoj myslenia a politickej filozofie svätým Tomášom neskončil. Prišli i ďalší myslitelia, ktorí kresťanskú nauku o spravodlivej vojne prehĺbili: Francisco da Vittoria (spovedník Karla V.), Francisco Suarez, Juan de Mariana. Tento posledný jezuita dokonca argumentoval, že spravodlivú vojnu može viesť aj len jeden človek (napr. posledný príslušník nespravodlivo vyvraždeného indiánskeho kmeňa). Jeho názory ospravedlňovali tyranicídu ako súčasť spravodlivej vojny (i keď nakoniec boli dané na index a myslím, že Mariana dostal kláštorné vezenie). Atentáty mladých jezuitov proti francúzskym kráľom Henri III. a Henri IV. boli inšpirované jeho dielom. Ako aj pokusy o atentát na kráľovnu Alžbetu I. anglickú. Ak za tak nevinnú aktivitu, akou je účasť katolíckeho veriaceho – inak plne loajálneho voči kráľovne Alžbete – na sv. omši je trest smrti, ak vieme, že popravy nevinných za účasť na omši budú za vlády tejto kráľovny pokračovať, nie je prípustné usilovať o jej zosadenie formou tyranicídy, ak je nádej, že nový kráľ bude nábožensky viac tolerantný a nebude perzekuovať veriacich? (Aby som nehovoril o tyranicíde Stalina, Hitlera, atď.)
Každopádne ďakujem za pochvalu za esej o Evelynovi Waugh – som rád, keď niekto číta aj moje zásadné veci, nielen dobovo obmedzené články a polemiky.
RJ
Pro vsechny kteri tu argumentuji krestanstvim: zapominate na litost cloveka ktery zhresil. Kajici zlocinec neni zlocincem ktery vyhrozuje ze cin spacha znovu. Takze bych urcite rozlisoval mezi projevenou litosti a vyhrozovanim ze “se to znovu stane” a jinak bych postupoval v pripade cloveka ktery zabil 4 lidi a lituje toho nez cloveka ktery zabil 2 ale je na to pysny a chce to udelat znovu. V tom pripade je to uz realna hrozba a s takovymi by se nemelo jednat v rukavickach. Urcite ale ne trest smrti pro kazdeho kdo zabil nejaky X pocet lidi – takhle to stanovovat nejde. Ja vim ze to ten zlocinec nemusi myslet uprimne a muze litovat pouze zamerne – ale nemuzeme vyloucit i moznost ze bude litovat skutecne uprimne. Proto je lepsi v obou pripadech vezeni s vysokou ostrahou nez trest smrti ktery muze postihnout i toho “kajicnika”. Trest smrti je podle me vice obhajitelny zidy nez krestany, ve starem zakone plati prece oko za oko, zub za zub.
Máte pravdu, z absolutního hlediska je jen Bůh spravedlivý. Ale to neznamená, že se o spravedlnost nemáme snažit my lidé i přes to, že jsme zatíženi dědičným hříchem. No a co to je dědičný hřích? Je to stav náklonosti k tomu páchat zlo, dělat osobní hříchy. A proto dědičný hřích není osobní hřích. “Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý” (Ex 23,7) se myslí osobní vina.
Také cnost spravedlnosti je jednou ze 4 základních cností o kterou by měl člověk usilovat 4, jak učí Církev. Už v Písmě najdeme výzvy k tomu jednat spravedlivě např. “Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného, budeš soudit svého bližního spravedlivě” (Lv 19,15)