Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné – stojí v ústavní Listině základních práv a svobod, přímo v jejím článku 1. To znamená, že naše ústava je přirozeně právní. Odmítá představu, že základní práva a svobody jsou lidským výtvorem, aktem vůle jednotlivce, většiny či státu; něčím, co jsme si vymysleli a udělili (to by taky znamenalo, že je můžeme kdykoli zrušit).Naopak uznává, že základní práva a svobody jsou prvotní, existují bez ohledu na vůli, tj. svévoli kteréhokoli člověka a my je poznáváme rozumem a svědomím, tudíž uznáváme; a kodifikovali jsme je v listině. Proto nám je nikdo, sebevětší většina, nemůže legitimně odebrat.

Jsou totiž dané přímo přirozeností (proto práva přirozená) člověka coby racionální a volné bytosti. Zajisté člověk se ne vždy chová racionálně, všichni máme city a emoce, ale v principu jsme schopni posuzovat dobro a zlo, pravdu a omyl, právo a bezpráví. A na základě toho i jednat; to je zdroj naší lidské důstojnosti, jež následně zakládá naše nezcizitelná práva.

S některými ideologiemi kompromis není možný

Ne všichni tuto přirozeně-právní koncepci uznávají. Právní pozitivisté tvrdí, že žádná přirozená práva neexistují a veškeré právo je jen projevem vůle (svévole) zákonodárce, ať už je to jeden, menšina, či většina – kdokoli, kdo má v zemi efektivní moc –, a tudíž právo je projevem moci, schopnosti někoho vnutit svou vůli ostatním. Uvědomme si, že tato koncepce „legitimizuje“ jakoukoli hanebnost či zločinnost pod pláštíkem legality.

Ale zůstaňme u naší listiny. Jsou-li přirozená práva daná lidskou přirozeností, pak něco jako lidská přirozenost existuje, je stálá, neměnná; poznatelná a pro všechny lidi stejná. Je realitou nezávislou na naší vůli; poznáváme a uznáváme ji, nikoli vytváříme.

Se svobodnou, demokratickou a pluralitní společností jsou slučitelné mnohé ideologie; nikoli však všechny – s některými kompromis možný není. Především s těmi, které popírají základní přirozené právo na život celých segmentů populace (například na základě rasy, etnika, třídního původu, věku, náboženského přesvědčení atd.). To je nasnadě. Ale i některé mírnější, které nepožadují vraždění, jsou z hlediska přirozených práv nepřijatelné.

Lidé jsou si radikálně rovni

Jednou je rasismus, tedy přesvědčení, že mezi rasami jsou tak veliké rozdíly, že jejich příslušníci nemají téměř nic společného, jsou to víceméně rozdílné druhy. To, co je spojuje, jednotné lidství, je méně důležité než to, co je rozděluje, odlišná barva pleti. Jako kdyby všichni neměli stejnou lidskou přirozenost, ale měli přirozenosti rozdílné. Pak by ale nemohli mít stejná přirozená práva; jedni by od přirozenosti byli nadřazeni druhým a ti těm prvním podřízeni. Jde o svévolné popíraní či neuznání reality, přirozenosti člověka. Samozřejmě lidé jsou rozdílní, jsou si nerovni téměř ve všem (proto společenská nerovnost je přirozená; nepřirozené je naopak úsilí o rovnost, rovnostářství) – krom faktu, že jsou to lidé, tudíž mají identickou a společnou lidskou přirozenost a v tomto ohledu jsou si radikálně rovni (proto má panovat rovnost před zákonem, rovnost práv a svobod bez ohledu na barvu pleti).

Druhou je ideologie tzv. transgenderu, tedy přesvědčení, že člověk si svou vůlí vybírá své pohlaví, či dokonce je tvoří; pohlaví pak může být šestnáct, čtyřicet, pětašedesát či vlastně tolik, kolik je na světě lidí (říkají tomu gender). Je to neuznání, ba popření reality o lidské přirozenosti; toho, že člověk existuje ve dvou módech, mužském a ženském.

Přehnané srovnání?

Ve zkratce LGBT to poslední písmeno je v kontradistinkci k těm třem písmenům prvním: ať už je člověk orientace heterosexuální, či homosexuální, na pohlaví mu záleží, rozlišuje dvě pohlaví; pro heterosexuálního muže je atraktivní žena, stejně jako pro homosexuální ženu, ale ani jeden z nich nechce „transženu“, tedy muže, který se považuje za ženu. Stejně tak gaye ani heterosexuální ženu nenadchne „transmuž“ (biologická žena), ale jen muž. I bisexuál, jak označení napovídá, si je vědom, že pohlaví jsou dvě – a líbí se mu obě.
Není srovnání rasismu a transgenderu přehnané? Ten první je přeci reakční, ten druhý progresivní. Jenže před sto lety byl i rasismus považován za pokrokový; odmítali ho „tmáři“, kteří tvrdili, že všichni lidé jsou bratři a sestry, protože mají společného nebeského Otce a jsou potomky Adama a Evy; stejně jako dnes tvrdí, že „jako muže a ženu je stvořil“.

Odmítání ideologie transgenderu není nutně „transfobií“ (ať už je to cokoli), nýbrž odporem vůči ideologii, jež popírá lidskou přirozenost a tím likviduje důvod pro uznávání přirozených práv a svobod všech, včetně pomýlených, indoktrinovaných či psychicky nemocných lidí, kteří si říkají „translidé“.

Pak veškeré „právo“ by bylo jen vládou silnějšího a politika by se redukovala jen na „kdo s koho“.
To chceme?

Vyšlo v LN 7. 12. 2019