V tomto čísle se poohlédneme po tom, jakou podobu má český konzervatismus. Jaká je jeho povaha v původních zdrojích a v současné době. Prostřednictvím rozhovorů s našimi partnery se seznamujeme se zajímavým panoramatem jeho rozmanitých podob a zároveň získáváme vhled do jeho vztahu k tradici i k současnosti. Jak se liší české a polské hledisko? Existují styčné plochy? Jak vypadají společné zkušenosti a co z toho vyplývá?

Existuje mnoho velmi dobře známých schémat, pomocí kterých rádi popisujeme naše jižní sousedy: národ, který je až přespříliš pragmatický, poněkud maloměšťácký, bez výraznějších metafyzických vazeb – nenáboženský, nebo dokonce národ bezvěrců. V zásobě bychom našli i spoustu dalších pohodlných stereotypů. Takový výčet by končil pravděpodobně českým humorem, včetně toho, který známe z českých filmů a samozřejmě bychom přitom nesměli zapomenout na dobrého vojáka Švejka. Ale problematika našeho sousedství je příliš závažná, abychom ji mohli odbýt jen nějakými nálepkami. Kultura a tradice Českých zemí a Polska se úzce proplétaly po více než tisíc let a často odkazují na sebe navzájem. Představovaly pro každou z našich dvou zemí něco jako alternativní historii. Během dlouhých staletí jsme měli příležitost pozorovat se navzájem a vnímat i to, jak různé důsledky pro osudy národů mohou mít jednotlivá rozhodnutí, která jejich zástupci činili v určitých okamžicích dějin. Jistě, dnes, po staletích, vidíme, jakým způsobem se lišíme a co tyto rozdíly ovlivňovalo, ale přesto naše do jisté míry společné osudy, zejména v předchozím století, poskytují příležitost podívat se na sebe navzájem s laskavou zvědavostí.

Polská státnost se propojila s tou českou hned v jejich prvopočátcích. Díky mohutnému přenosu latinské kultury a náboženství jsme se stali nejen bratry ve víře, ale také účastníky civilizace napojené na krevní oběh Západu. Důsledky tohoto rozhodnutí utvářely jednou provždy naše směrování, vizi a místo v Evropě a zároveň nás odlišovaly od východních Slovanů. Nakolik česká kultura stále více tíhla k německému kulturnímu jádru, polská měla v jagellonské době tendenci roztahovat se na východ ve federativním duchu. Charakter obou našich politických společenství na dlouhou dobu pozměnily jejich dvě rozdílné vývojové cesty – jednu z nich směrem k měšťanství, druhou směrem k republikánství. Samozřejmě zde není prostor, abychom paralelně předkládali dějiny obou zemí, ale zkušenost 20. století se s určitostí stala důležitým faktorem, který způsobil, že obě naše země prožívaly podobné dějinné okamžiky.

Bylo to právě předchozí století s brutalitou dvou totalitních režimů, které neočekávaně obnovilo vazby mezi státy této části Evropy. Německý paroxysmus a později dlouhá noc komunismu se pro sousední země staly nežádoucím dědictvím. Doba transformace – přechodu z traumatizovaného stavu do stavu svobody, ​​ probíhala dle různých receptů. Byl to však právě ten zlomový okamžik, který oba národy nevyhnutelně spoutal. Z toho plyne velký úkol promyslet a zhodnotit, co vše je možné čerpat z minulosti a kde hledat orientační body.

Zachování, ochrana a předávání dědictví je z konzervativního hlediska důležitý úkol. Vyrovnávání se s komunistickou minulostí však vyvolává otázku – co zachovávat? Tváří v tvář přerušené kontinuitě, zdecimování inteligence, zničení institucí a vážným pokusům o přeměnu celé společnosti se tato záležitost nezdá být vůbec tak jednoduchá. Chceme-li obnovit určitou kontinuitu, musíme si to pečlivě promyslet: co je součástí kánonu, kde hledat inspiraci a s jakými prvky zahájit dialog? Těmto výzvám čelili jak polští, tak čeští konzervativci. Každé politické uskupení utvářené v odlišných historických podmínkách definuje své cíle, předpoklady a orientační body odlišným způsobem – každý konzervativec však ví, jak zásadní úlohu pro poznání vlastní identity plní realistické vymezení těchto podmínek. Není možné přemýšlet o výzvách současnosti, aniž bychom pochopili, odkud pocházíme. Proto také otázka „kam směřujeme?“ vždy souvisí se sebepoznáním a sebepochopením, protože bez tohoto konstitutivního aktu nelze budovat budoucnost.

Proto se v tomto čísle podíváme na to, jakou podobu má český konzervatismus. Jaká je jeho povaha v původních zdrojích a v současné době. Prostřednictvím rozhovorů s našimi partnery se seznamujeme se zajímavým panoramatem jeho rozmanitých podob a zároveň získáváme vhled do jeho poměrů k tradici a současnosti. Jak se liší české a polské hledisko? Existují styčné plochy? Jak vypadají společné zkušeností a co z toho vyplývá?

Jan Czerniecki

Šéfredaktor

Toto je první z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna

Veřejný projekt spolufinancovaný polským Ministerstvem zahraničních věcí v rámci soutěže Polsko-českého fóra 2020.

Publikace vyjadřuje výhradně názory autorů a nelze ji považovat za oficiální stanovisko Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.