“Měl jsem za to, že lidé, kteří to o sobě zjistí, spáchají sebevraždu.” – řekl prý britský král Jiří V. (1910-36), když se dověděl, že jeden jeho známý je homosexuál. Věru dlouhý kus cesty jsme prošli od doby, kdy homosexuální vztah samotný byl trestný. A je to správně. Dospělí mají mít právo na soukromí; a do toho, co dělají ve svých ložnicích dobrovolně, státu nic není.
Otázkou dne u nás tedy není, zda homosexuálové mají dosáhnout svobody a tolerance. Ty jsou tím, o co homosexuálové (a heterosexuálové) usilovat nemusí – svobodu a toleranci máme již dnes. Tou otázkou dne však je, zda profesionální homosexuální aktivisté vnutí celé společnosti nesamozřejmé přesvědčení, že homosexuální soužití je správným životním stylem a jako takové má být privilegováno celou společností. Otázkou je, zda bude celé společnosti vnucen jeden menšinový názor, že homosexuální soužití je samo o sobě dobré.
Každý dospělý může dnes žít s kýmkoli dospělým – ať již jsou dva, tři, čtyři či několik, stejného či opačného pohlaví. Stát nic nezakazuje, stát všechno povoluje a toleruje. Stát však privileguje jen jednu formu soužití – rodinu, tj. svazek muže a ženy. Mají i homosexuální svazky obdržet od státu ta privilegia, jaká má rodina? Není pro to žádný důvod. Není důvod privilegovat soužití, na nichž společnost nemá zvláštní zájem.
Existuje však forma soužití lidí, na které má stát zvláštní zájem? Ano, je ní ta forma soužití, v níž přicházejí na svět noví občané (příští daňoví poplatníci) a v níž žijí ve své nejzranitelnější fázi (jako děti). Tou formou je rodina, již lze definovat jen jako trvalý svazek jednoho muže a jedné ženy. Pouze muž a žena mohou mít dítě, nikoli muž a muž či žena a žena, proto z hlediska státu má smysl privilegovat pouze svazek muže a ženy. V homosexuálním svazku noví občané na svět přirozeně nepřicházejí, proto pro jeho speciální uznání není důvod. Je důvod pro toleranci.
Rodina s otcem a matkou je nejlepším psychosociálním prostředím pro zdravý vývoj dítěte. Dítě potřebuje mateřský i otcovský vzor chování. Neúplná rodina (jen matka nebo jen otec) není pro dítě tak dobrá jako úplná rodina. A registrované partnerství homosexuálních párů by bylo otevřením cesty k dalším požadavkům, hlavně k adopcím dětí. Objektivně však pro dítě není dobré, aby vyrůstalo v deformované “rodině” dvou otců a bez matky, či dvou matek a bez otce.
Když se naruší princip státem uznaného partnerství pouze dvou osob opačného pohlaví (dnešní státem uznávaná manželství) – konkrétně odstraní se podmínka opačného pohlaví -, proč by jednoho dne neměla být odstraněna i podmínka dvou osob? Proč by jednoho dne neměl být na stát nátlak, aby uznával a privilegoval i svazky vícero osob než dvou – např. jednoho muže a čtyř žen, nebo komunity tří mužů a sedmi žen, atd.?
A konečně, jaký by byl potom důvod proti uznávání dobrovolných svazků mezi dospělými, leč zároveň příbuznými, tj. incestních svazků? Dospělí občané ČR, avšak bratr a sestra, chtějí uzavřít sňatek – a jak lze proti tomu argumentovat z logiky registrovaného partnerství, jež je založena na té drzé myšlence, že když dospělí lidé svazek chtějí, stát jej musí nejen tolerovat, nýbrž přímo uznat a vydat mu morální štempl “dobrý!”?
Jinými slovy, požadavek na státní privilegování jakéhokoli soužití či sexuálního vztahu dvou (a vícero?) osob, jenž celé společnosti netolerantně vnucují homosexuální aktivisté, je vykročením na cestu drastických experimentů s institucí rodiny a zahráváním si s životy a osudy dětí, jež v těchto bizarních vztazích budou muset vyrůstat.

Publikováno v Hospodářských novinách dne 14.1.2005