Mark Steyn píše sloupky a divadelní kritiky pro časopis The New Criterion, v jehož lednovém čísle se tento článek objevil. .

Z anglického originálu It’s the Demography, Stupid. The real reason the West is in danger of extinction“ zveřejněného na internetové adrese http://www.opinionjournal.com/forms/printThis.html?id=110007760
přeložil Eduard Geissler.

Lidé, kteří čtou tyto řádky, mají většinou silný žaludek, proto si dovolím říci zcela otevřeně: většina takzvaného západního světa nepřežije toto století a jeho velká část – včetně mnoha, ne-li většiny západoevropských zemí – fakticky zmizí ještě za našeho života. Na mapách pravděpodobně zůstanou geografické oblasti označované jako Itálie nebo Nizozemsko; pravděpodobně – stejně jako v Istanbulu je stále ještě stavba, které se říká katedrála sv. Sofie. Jenže to není katedrála, je to jen označení nemovitosti. A pouhým označením nemovitosti budou také výrazy „Itálie“ a „Nizozemsko“. Výzvou pro ty, kdo mají po pečlivém zvážení dojem, že západní civilizace je lepší než jiné možnosti, je vymyslet způsob, jak zachránit alespoň některé části Západu.

Tady je jednou z překážek skutečnost, že v naší průmyslově vyspělé demokracii staví během typické předvolební kampaně alespoň jedna politická strana ve Spojených státech a téměř všechny ve zbytku Západu svůj program na společenských tlacích, které se dají označit jako druhořadé: státní zdravotní péče, státní péče o děti (o jejímž zavedení uvažuje Kanada), rodičovská dovolená pro otce (kterou právě zavedla Británie). Tyto druhořadé tlaky nadřazujeme problémům prvořadým: národní obraně, rodině, víře, ale především tomu nejzákladnějšímu – reprodukci; „Jděte a množte se“, protože pokud to neuděláte, nebudete si moci dovolit všechno to méně důležité, jako je sociální péče od kolébky až do hrobu.

Američané někdy nechápou, jaký kus cesty tímto směrem už zbytek rozvinutého světa urazil: v kanadském a ve většině kontinentálních vládních kabinetů je ministerstvo obrany pro ambiciózního politika jen přestupní stanicí na cestě k takovým důležitým postům, jako je například ministerstvo zdravotnictví. Nemyslím, že by Don Rumsfeld považoval přeložení na ministerstvo zdravotnictví za povýšení.

Vadou na kráse sekulárního sociálně-demokratického státu je skutečnost, že ke svému udržení potřebuje porodnost náboženského společenství. Postkřesťanský hyperracionalismus je v objektivním smyslu méně racionální než katolicismus a mormonství. Evropská unie spoléhá na to, že budoucnost jí zajistí imigrace; zvolila si tak jen novodobou variantu strategie Shakerů [americká náboženská sekta – pozn. překl.], kteří měli zakázáno množit se a své řady proto mohli rozšiřovat jen konverzí. Problém spočívá v tom, že společnosti, které se řídí druhořadými tlaky, mylně považují své slabé stránky za silné, ba dokonce za ctnost; a to je důvod, proč předvádějí takovou nemohoucnost, když narazí na sílu, jakou je islám.

Když už o něm mluvíme: jestliže jsme ve válce – a polovina Američanů a ještě daleko větší část Britů, Kanaďanů a Evropanů s touto tezí nesouhlasí –, o co v té válce přesně jde?

Víme, že to skutečně není „válka s terorismem“. A v jádru to není ani válka s islámem nebo dokonce s „radikálním islámem“. Muslimská víra, ať už pro své vyznavače znamená cokoli, je pro nás ostatní záležitostí značně problematickou. Po celém světě je mnoho horkých míst, ale na základě zkušeností je zpravidla snadné určit jednoho z účastníků: muslimové proti Židům v „Palestině“, muslimové proti hinduistům v Kašmíru, muslimové proti křesťanům v Africe, muslimové proti buddhistům v Thajsku, muslimové proti Rusům na Kavkaze, na Bali muslimové proti turistům s batůžky na zádech. Tito chlapíci stejně jako environmentalisté uvažují globálně, ale jednají lokálně.

Islamismus tedy je nepřítel, ale o to tu nejde. Radikální islám je stejně jako AIDS infekce, která využívá vhodné příležitosti: člověka nezabíjí HIV, ale zánět plic, když je tělo tak zesláblé, že se mu nedokáže ubránit. Když se džihádisté střetnou s americkou vojenskou mocí, prohrají – jak jsme viděli v Afghánistánu a v Iráku. Kdyby to celé vypadalo jako 1. světová válka, oni v jedněch zákopech, my v druhých a mezi námi kus močálu, všechno by skončilo velmi rychle. Což si ti chytřejší islamisté spočítali. Vědí, že na bitevním poli nikdy nezvítězí, vidí ale před sebou jedinečnou příležitost: protahovat věci tak dlouho, až se západní civilizace zhroutí sama od sebe a dědit bude islám – kontumačně.

A o tom je tato válka: chybí nám civilizační sebedůvěra. Proslulý výrok Arnolda Toynbeeho zní: „Civilizace neumírají cizí rukou, ale rukou vlastní“ – a právě to teď můžeme vidět ve většině „západního světa“. Současná agenda – štědrá sociální péče, potraty, sekularismus, multikulturalismus – je kolektivní sebevražednou bombou. Vezměme si multikulturalismus. Úžasné na něm je, že o jiných kulturách nepotřebuje nic vědět. Koho zajímá, jaké je hlavní město Bhútánu nebo co vyváží Malawi? Multikulturalismus chce na člověku jediné: aby se na ostatní kultury díval vlídným okem. V podstatě jde o podvod a tvrdím, že proto ho také lidé podvědomě akceptovali. Většina stoupenců ideje, že všechny kultury jsou stejné, by nechtěla žít nikde jinde než ve vyspělé západní společnosti. Multikulturalismus je o tom, že vaše dítě si na školní besídku nacvičí nějaký ohavný domorodý žalozpěv, místo aby zazpívalo „Já do lesa nepojedu“, nebo že vaše holistická masérka bude používat techniky, odvozené z americké domorodé spirituality; multikulturalismus neznamená, že vy nebo někdo, na kom vám záleží, byste měli žít mezi Afričany nebo domorodými Američany. Stoprocentní ukázka dnešní přetvářky.

Pak došlo k událostem 11. září. A ejhle, reakce většiny čelných západních představitelů byla taková, že navštívili mešitu. Udělal to president Bush, princ velšský, premiér Spojeného království, kanadský ministerský předseda… Neudělal to premiér provincie Ontario a tak dvacet předáků muslimské komunity uspořádalo velký summit, aby ho veřejně odsoudili za to, že nepřišel do mešity. Nevím, proč to neudělal. Možná měl spoustu restů, možná byla doba návštěvy mešity a ministerští předsedové ucpali dálnici ve snaze dostat se do mešity „Meč Zabijáka Nevěřících“ na Elm Street. Ale z nějakého důvodu zkrátka nedokázal návštěvu do svého hektického programu vměstnat. V mešitě se ukázal ontarijský ministr pro občanské záležitosti, což ale imámové považovali za velkou urážku – asi jako kdyby britská královna poslala Fergie, aby zahájila hry Commonwealthu. Ontarijský premiér musel uspořádat velké setkání s ukřivděnými imámy, aby se jim omluvil, že nepřišel do mešity, a „opětovně je ujistil, že vláda provincie je nepovažuje za nepřítele“, jak napsaly Toronto Star‘s.

Horečka „dostaňte mě včas do mešity“ opadla, ale udala tón našemu celkovému přístupu k těmto zvěrstvům. Podle staré definice byla nanosekunda časová prodleva mezi okamžikem, kdy v New Yorku naskočí zelená, a prvním zahoukáním klaksonu auta za vámi. Podle nové definice je nanosekunda časová prodleva mezi teroristickým bombovým útokem a tiskovým varováním ze strany islamistických lobbistů před nějakou prudkou reakcí proti muslimům. Odvádět pozornost od skutečného „zločinu z nenávisti“ vyvoláváním paniky kolem zločinu ryze hypotetického by ve většině případů bylo považováno za vrchol nevkusu a netřeba říkat, že žádné vlny islamofobních zločinů z nenávisti se neobjevují. Pokud jsme něčeho svědky, pak toho, že Západ je vydán na pospas epidemii sebenenávistných zločinů. Na australských webových stránkách Tima Blaira to celé dokonale vyjádřila parodie na titulek v Guardian: „Vůdci muslimské komunity varují před prudkou reakcí na teroristický útok, k němuž dojde zítra ráno.“ Ti vůdci vědí, co od nás mohou čekat.

Radikální islám je to, na co multikulturalismus celou dobu čekal. V textu „The Survival of Culture“ (Přežití kultury) jsem citoval význačnou britskou právničku Helenu Kennedyovou, poradkyni královny. Krátce po 11. září baronka Kennedyová v pořadu BBC tvrdila, že hanět „islamistické fundamentalisty“ je příliš snadné. „My, západní liberálové, jsme často také fundamentalisté,“ posteskla si. „Svůj vlastní fundamentalismus nevidíme.“

Dobrá, řekl moderátor, a co přesně je ten fundamentalismus západních liberálů? „Jedna z věcí, které jsme až příliš ochotní hájit, je to, že jsme tolerantní národ a že nesnášenlivost je něco, co patří k jiným zemím, například islámským. A já si nejsem jistá, že je to tak.“

Hm. Paní Kennedyová tvrdí, že naše tolerantnost vůči vlastní tolerantnosti nás připravuje o tolerantnost vůči intoleranci jiných, což je nesnesitelné. A zní to sice neuvěřitelně, ale právě to se teď stalo nejvyšší, nejvyšlechtěnější formou multikulturalismu. Takže, jste přívětiví k homosexuálům a eskymákům? To je toho! Vůči takovým lidem dokáže být tolerantní kdekdo. Ale tolerance vůči intoleranci, to je pro multikulturní masochisty to pravé potěšení – až je z toho mrazí po těle. Jinými slovy, stejně jako pandemie AIDS velkým dílem napomohla ke společenskému vítězství agendy homosexuálů, tak nám 11. září velkou měrou usnadňuje přestat vzdorovat těm nejkrajnějším aspektům agendy multikulturalistů.

Jednoho dne roku 2004 například vystoupila na mezinárodním letišti B. Pearsona v Torontu dvojice Kanaďanů – domů se vrátili syn a vdova po chlapíkovi jménem Ahmed Said Khadr. Na afghánsko-pákistánské hranici byl Khadr znám jako „al-Kanadí“. Proč? Protože to byl nejvýše postavený Kanaďan v celé al-Kajdě; v al-Kajdě je spousta dalších Kanaďanů, ale on byl Číslo 1. Rodinu Khadrových by skutečně bylo možné označit za nejdůležitější příspěvek Kanady k válce s terorismem. Připusťme, že stojí na špatné straně (odpustíte-li mi, že se odvažuji posuzovat), ale nikdo nemůže tvrdit, že by nebyli v samém ohnisku dění. Jeden ze synů pana Khadra byl zajat v Afghánistánu poté, co zabil lékaře amerických zvláštních jednotek. Druhý syn byl zatčen a sedí na Guantánamu. Třetí na sobě v Kábulu odpálil bombu, aby zabil kanadského vojáka. Taťka Khadr sám zemřel na začátku roku 2004 při přestřelce mezi al-Kajdou a pákistánskými jednotkami. A pak že Kanaďané v této válce nepřispěli svou troškou do mlýna!

Během přestřelky, která se stala osudnou pro al-Kanadího, byl zraněn jeho nejmladší syn a ochrnul. Nepostrádá logiku, že ho nijak nepřitahovala představa pobytu ve vězeňské nemocnici v Péšávaru. A tak se paní Khadrová a její chlapec vrátili do Toronta, aby si hoch mohl užít výhod ontarijské státní zdravotní péče. „Jsem Kanaďanka a o svá práva nežebrám,“ prohlásila paní Khadrová. „Dožaduji se svých práv.“

Vždycky se říká, že vlastizrada se u soudu prokazuje těžko, ale vzhledem k okolnostem smrti pana Khadra se zdá být jasné, že nejen poskytoval „pomoc a povzbuzení nepřátelům královny“, ale že ve skutečnosti byl královniným nepřítelem. V Afghánistánu stála na jedné straně kanadská lehká pěchota princezny Patricie, 22. královský pluk a další Kanaďané; a proti nim rodina Khadrových. Kanadský ministerský předseda nicméně považoval nároky Khadrova synka na veřejnou zdravotní péči za jedinečnou příležitost předvést svou hlubokou oddanost „diversitě“. Na dotaz, co si myslí o návratu Khadrových do Toronta, odpověděl: ”Jsem přesvědčený, že když se stanete kanadským občanem, máte právo na vlastní názory a nesouhlas.”

To je na multikulturalismu to úžasné: můžete si vybrat, na které straně chcete bojovat. Když dostanete povolávací lístek, zaškrtnete jen „domácí“ nebo „soupeř“ – podle gusta. Kanadský ministerský předseda je typický západní politik nové doby. Mohl říci: ano, jsou to zavrženíhodní lidé a je mi jasné, že mnohým z nás se hnusí představa, že za dolary z našich daní má dostat zdravotní péči člověk, který má kanadské občanství jen kvůli výhodám; ale bohužel, takový je zákon a můžeme se ho sice pokusit zpřísnit, ovšem vypadá to, že tomuhle ničemovi to projde. Reflexivní pud však vedl ministerského předsedu k prohlášení, že jde o upřímně míněnou demonstraci předností multikulturního státu. Stejně jako mnoho jiných osvícených západních politiků si bude kanadský premiér blahopřát k bezbřehé tolerantnosti i v okamžiku, až ho budou síly intolerance požírat.

Jen tak mimochodem, to je jedna z věcí, v nichž se džihád podobá konvenčním teroristickým hnutím jako IRA nebo ETA. Teroristické skupiny mohou vytrvale pokračovat v činnosti, protože jejich terčům chybí sebedůvěra: například IRA si celkem správně spočítala, že Britové by ji sice dokázali totálně zničit, ale chybí jim k tomu vůle. Věděla, že vojensky nemůže nikdy zvítězit, ale že také nemůže být nikdy poražena. Islamisté kalkulují podobným způsobem. Jediný rozdíl je v tom, že většina teroristických válek je soustředěných do jednoho místa. Teď ale před sebou máme první skutečně globální teroristickou rebelii. Islamisté se na celý svět dívají jako IRA na močály Fermanaghu: chtějí je a spočítali si, že celé naší civilizaci chybí vůle vyprovodit je pryč.

V The New Criterion věnujeme spoustu času útokům na elity – a děláme dobře. Špičky, které mají v rukou rozhodování, se několik posledních desetiletí chovají ostudně. Situace by ovšem nebyla tak vážná, kdyby se jednalo jen o elity: masy by mohly povstat a rozvěsit je po kandelábrech – v některých kontinentálních zemích se takový scénář nejeví jako nepravděpodobný. Ale problém dnes daleko přesahuje vládní establishment. To, že si vláda přisvojila odpovědnost za klíčové otázky života – za výchovu dětí, péči o vaše staré rodiče – hluboce změnilo vztah mezi občanem a státem. V jistém okamžiku – a já bych řekl, že dobrým příkladem je zestátněná zdravotní péče – překročíte určitou hranici a je pak velmi těžké přemluvit občany, kteří si užívají vládní štědrosti, aby se vrátili zpátky. Nedávno jsem v National Review vyjádřil nesouhlas se slovy, která vždy používá Gerald Ford, aby si získal přízeň konzervativního publika: „Vláda natolik silná, že vám může dát všechno, co chcete, je dostatečně silná na to, aby vám vzala všechno, co máte.“ Trampoty ve skutečnosti nastávají daleko dřív: vláda natolik silná, že vám může dát všechno, co chcete, není dost silná na to, aby vás přiměla něco vrátit. Právě to dnes zjišťují francouzští a němečtí politici.

Vraťme se zpátky k seznamu místních konfliktů, o nichž byla řeč. Džihád už dlouhou dobu vzdoruje velmi silným nepřátelům. Jestliže se nebojíte postavit se Izraelcům, Rusům, Indům a Nigerijcům, proč byste měli pochybovat o svých šancích proti Belgičanům, Dánům a Novozélanďanům?

A tak džihádisté povětšinou nedělají nic víc, než že nás zezadu postrkují, když se jako náměsíčníci blížíme k okraji útesu. Když říkám „jako náměsíčníci“, není to proto, že bychom byli nějaká znuděná kultura. Jednou z nejjasnějších známek našeho úpadku je naopak to, kolik energie vyplýtváme starostmi o věci, které za to nestojí. Když si přečtete nejprodávanější knihu Jareda Diamonda Collapse: How Societies Choose to Fail or Succeed (Zhroucení: jak si společnosti volí mezi úspěchem a neúspěchem), zjistíte, že se pouští velmi podrobně do toho, jak se Velikonoční ostrov obrací břichem nahoru, protože tam lidé vykáceli všechny stromy. To je očividně důvod, proč se nedostali do G-8 ani do Rady bezpečnosti OSN. Stejně jsou na tom obyvatelé Grónska, Mayové a další „společnosti“ Diamondova podivného výběru. Jak to autor vidí, skoro každá společnost se hroutí proto, že vykácela své stromy.

Chudák starý Diamond nevidí les, protože je posedlý stromy (Rusko se hroutí, přestože obnovuje zalesnění). Jeden způsob, jak si „společnosti volí mezi úspěchem a neúspěchem“, je volba toho, s čím si dělat starosti. Západní svět dal více bohatství a větší uspokojení více občanům než kterákoli jiná civilizace v dějinách – a na oplátku jsme si vypracovali úžasný kult starostí. Klasické příklady tohoto žánru znáte: v roce 1968 významný vědec Paul Ehrlich ve své velmi dobře prodávané knize The Population Bomb (Populační bomba) prohlásil: „V sedmdesátých letech čekají svět hladomory – hladem zemřou stovky milionů lidí.“ V pamětihodné studii The Limits of Growth (Meze růstu) z roku 1972 Římský klub oznámil, že v roce 1981 budou vyčerpány světové zásoby zlata, v roce 1985 zásoby rtuti, 1987 cínu, 1990 zinku, 1992 nafty a v roce 1993 mědi, olova a zemního plynu.

Nic z toho se nestalo. Ve skutečnosti jsme svědky spíše opaku: přírodních zdrojů máme dost, ale nedostává se lidí – jediného opravdu nenahraditelného zdroje, bez něhož ty ostatní nemají žádný význam. Nejlépe je to vidět na příkladu Ruska: je to největší země světa, plná přírodních zdrojů; přesto hyne – její populace se katastrofálně snižuje.

Vyčkávací postoj našich elit je takový, že všechno, k čemu dochází – od terorismu po tsunami –, lze chápat jen jako důsledek zhoubného chování západní civilizace. Jean-Francois Revel napsal: „Civilizaci, která se cítí provinile kvůli všemu, čím je a co dělá, bude nepochybně chybět energie a vůle bránit se.“

A i když žádná z předpovídaných ekologických smrtelných bomb sedmdesátých let nevybuchla, o třicet let později to znamená jen tolik, že konec světa se posouvá. Dnes se jeho příchod očekává v roce 2032. „Globální ekologický výhled“ OSN z roku 2002 totiž předpovídá „zničení 70% přírody během třiceti let, masový zánik druhů… Více než polovina světa bude trpět nedostatkem vody, vážné problémy bude mít 95% lidí na Středním východě… Zanikne 25% druhů savců a 10% ptáků…“

A tak dále, a tak dále, je toho 450 stránek. Guardian to shrnul do titulku „Pokud nezměníme své chování, svět postihne katastrofa.“

Nuže, tady je moje předpověď pro rok 2032: pokud nezměníme své chování, svět čeká budoucnost … kdy životní prostředí bude vypadat zpropadeně dobře. Jestli jste strom nebo skála, budete se mít jako v bavlnce. Před zánikem a ztrátou přirozeného domova budou stát Italové a Švédové.

Žádný soudný den životního prostředí se konat nebude. Nafta, emise oxidu uhličitého, odlesnění – nad ničím z toho nemá cenu si nějak zvlášť lámat hlavu. Zneklidňující je, že starostem o věci, které za to nestojí, věnujeme tolik času, že si neděláme starosti s věcmi, které by nám starost dělat měly. Třicet let se neustále budíme ze snu kvůli věcem, které za to nestojí. Ale nad velmi reálnými, tvrdými posuny naší společnosti – nad posuny, které skutečně ohrožují naši budoucnost – spíme zdravým spánkem. Svět se dramaticky mění právě dnes a hysterické experty rozechvívá možný úbytek planktonu v Antarktidě, k němuž by možná mohlo v jisté míře dojít, ale s největší pravděpodobností tu už nebudou žádní italští ani japonští environmentalisté, kterým by to vadilo.

V globalizované ekonomice po nás environmentalisté chtějí, abychom si dělali starosti s tím, že kapitalismus Prvního světa vnucuje své mravy bukolickým, idylickým a primitivním stojatým vodám Třetího světa. Pokud je „globalizace“ hrozbou, skutečné nebezpečí spočívá v pravém opaku – že zvláštnosti stojatých vod mohou okamžitě přeskočit do Prvního světa. Na čínském venkově jsou prasata cenným majetkem a spí v obývacím pokoji; a jako další se dozvíte, že v Torontu zabíjí lidi neznámá respirační choroba – jen proto, že si ji někdo vzal s sebou do letadla. Tak bychom se měli dívat na islamismus: užíráme se kvůli McDonaldům a Disneymu, ale velkým globalizačním úspěchem je způsob, jakým Saúdové úspěšně exportovali do samého srdce Kodaně, Rotterdamu, Manchesteru či Buffala to, co bylo před osmdesáti lety přísnou, ale téměř neznámou a bezvýznamnou odnoží islámu, kterou tehdy praktikovali beduíni bez stálého bydliště …

Je lepší vsadit na globalizaci, která vyváží cheesburgery a popík, nebo na globalizaci, která vyváží ty nejkrutější aspekty své kultury? Když dojde na předpovědi budoucnosti, k tvrdé řeči čísel má nejblíže porodnost. Když se v roce 2006 narodí jen jeden milion dětí, sotva se do řad pracujících zapojí v roce 2026 (nebo 2033 nebo 2037 nebo až zkrátka absolvují kursy zvládání hněvu a studia dějin homosexuality) dva miliony dospělých. Konkrétní čísla o dětech v západním světě jsou taková, že děti ubývají o hodně rychleji než nafta. K „prosté reprodukci“ – tedy stavu, kdy populace je ustálená, lidí ani nepřibývá, ani neubývá – je zapotřebí 2,1 dítěte na každou ženu. Některé země jsou o pěkný kousek výš: světová jednička v porodnosti, Somálsko, má 6,91, Nigérie 6,83, Afghánistán 6,78, Jemen 6,75. Všimli jste si, co mají tyto země společného?

Podívejte se na konec „horní stovky ploditelů“ a najdete tam Spojené státy, které s 2,07 dítěte na jednu ženu balancují na samé hranici prosté reprodukce. Irsko má 1,87, Nový Zéland 1,79, Austrálie 1,76. Ale Kanada má četnost porodů 1,5 dítěte na jednu ženu, dost pod prostou reprodukcí; Německo a Rakouskou jsou na 1,3, na samém okraji spirály smrti; Rusko a Itálie mají 1,2; a Španělsko s 1,1 je někde kolem poloviny prosté reprodukce: to znamená, že počet Španělů se každou generaci sníží na polovinu. Do roku 2050 se italská populace sníží o 22%, bulharská o 36%, estonská o 52%. Demografické trendy v Americe naznačují, že státy, které patří demokratům, by si mohly požádat o čestné členství v Evropské unii: ve volbách v roce 2004 vyhrál John Kerry v šestnácti státech s nejnižší porodností, George W. Bush získal pětadvacet z šestadvaceti států s porodností nejvyšší. Do roku 2050 bude Evropanů o 100 milionů méně, Američanů o 100 milionů více – většinou ve státech republikánů.

S tím, jak se porodnost hroutí, společnosti stárnou – Japonsko i většina Evropy začaly stárnout víc než kdy kterákoli fungující společnost. A víme, co přijde se stářím. Tyto země zkrachují – pokud nenajdou vůli změnit své chování. Přichází to v úvahu? Nemyslím. Podíváte-li se na výsledky evropských voleb – naposledy německých –, je těžké nevidět, že voliči sice nejsou spokojeni se svým politickým establishmentem, ale nespokojeni jsou hlavně proto, že nelibě nesou, když se po nich chce, aby se zamysleli nad výhodami, které jim poskytuje vláda, a bez ohledu na to, že další generace si možná nebude moci dovolit téměř nic, nemají v úmyslu něco měnit. Skotská exekutiva nedávno stáhla návrh na zvýšení důchodového věku státních zaměstnanců. V současné době je to šedesát let, což je hezký důchodový věk, ale Skotsko si to nemůže dovolit. Reakce průměrného skotského pracovníka je ovšem taková, že jde o problém někoho jiného. Průměrný německý pracovník dnes odpracuje za rok o 22% hodin méně než jeho americký protějšek a žádný politik, který chce zůstat volitelný, nenavrhne jakékoli smysluplné zmenšení tohoto rozdílu.

Nejde o nějaký hluboce zakořeněný kulturní rozdíl mezi Starým a Novým světem. Datuje se od sedmdesátých let! Kdyby chtěl někdo hledat viníka, mohl by tvrdit, že za to může vojenská síla Ameriky; bezpečnostní záruka rozvázala ruce evropským rozpočtům a ty se mohly místo výdajů na zbrojení soustředit na mazání medu kolem úst a nadbíhání voličům. Jestli má Washington problémy s tím, že Evropané nejsou spolehlivými spojenci, čí je to vina? Kdo v poválečných letech vytvořil NATO jako postmoderní vojenskou alianci? „Svobodný svět“, jak tomu říkali Američané, hostil každého zdarma. A sotva může být nějakým překvapením, že evropské země, zproštěné základních povinností státu, jeví jen malou ochotu vzít je zpět na svá bedra. Na štědrou veřejnou zdravotní péči na kontinentu v podstatě přispívají američtí daňoví poplatníci. A toto dlouhodobé rozmazlování rozlehlých oblastí Západu má za následek, že jsou špatně připravené bránit se síle, jakou je islám.

Žádná „populační bomba“ neexistuje. A nikdy neexistovala. Porodnost klesá po celém světě – a každý pár na světě se nakonec možná rozhodne pro západní „yuppie“ model jednoho „originál“ dítěte v devětatřiceti letech věku. Ale demografie je hra o posledního člověka, který stojí na nohou. Skupin, které podléhají demografické apatii, je obrovská převaha. Paul Ehrlich a jeho souputníci měli už v roce 1968 pochopit, že jejich takzvaná populační exploze bylo ve skutečnosti jen masivní populační vyrovnání. Na vzrůstu světové populace v letech 1970 až 2000 se rozvinuté země podílely necelými 9%, zatímco muslimský svět 26%. V tomto časovém úseku se podíl rozvinutých zemí na celosvětové populaci snížil z asi 30% na asi 20%, podíl muslimských zemí se z asi 15% zvýšil na 30%.

Sedmdesátá léta nám nepřipadají příliš vzdálená. Pokud jste ve věku těch chlápků, co jsou dnes zvyklí řídit západní svět, máte užší nohavice u kalhot než tehdy a nemáte už tak pěkné vlasy, ale to, mezi čím žijete – vzhled vašeho domu, auto, kuchyňské vybavení, značky jídla a pití v ledničce – se nijak výrazně neliší. Kromě internetu, mobilních telefonů a CD vám všechno kolem vás připadá celkem stejné, jen trochu pozměněné.

A přesto je svět úplně jiný. Jen si zrekapitulujme suchá statistická čísla: v roce 1970 byl podíl rozvinutých zemí na celosvětové populaci dvakrát větší než podíl zemí muslimských – 30% ku 15%. V roce 2000 na tom byly oba světy stejně – každý z nich měl kolem 20%.

A v roce 2020?

Takže svět je více islámský a méně „západní“, a to o dost. Evropa je výrazně islámštější, protože přijala nějakých 20 milionů muslimů (oficiálně) – čili tolik, kolik dělá populace čtyř zemí Evropské unie (Irska, Belgie, Dánska a Estonska) dohromady. Islám je náboženství, jehož vyznavačů na Západě přibývá nejrychleji: ve Spojeném království se náboženských obřadů každý týden účastní více muslimů než křesťanů.

Může tento trend pokračovat dalších třicet let bez nějakých následků? Na konci století bude Evropa kontinentem po zásahu neutronovou bombou: velké stavby budou stále stát, ale lidé, kteří je vybudovali, budou pryč. Prožíváme pozoruhodnou éru sebezáhuby ras, které – ať už to bylo dobře nebo špatně – daly podobu modernímu světu.

Jak bude vypadat Evropa na konci tohoto procesu? Kdo ví? Na jedné straně něco mluví ve prospěch představy, že islamizovaná Evropa bude při jednání s Američany poctivější než pánové Chirac, Schröder a spol. Na druhou stranu, vzhledem k životopisu Evropy to může být cesta velmi krvavá. Ale ať už tak nebo onak, skutečným bitevním polem je Evropa. Cvoci z al-Kajdy nikdy nenajdou dost pilotů-sebevrahů, aby mohli poslat letadla na tolik mrakodrapů, že by se Amerika zhroutila. Jenže islamisté na rozdíl od nás uvažují dlouhodobě: vzhledem k demografické převaze v Evropě a důrazu muslimských lobbistických skupin, které se tam objevují na scéně, většinu toho, do čeho obvykle nalétávají, s největší pravděpodobností získají, když si ještě jen pár let počkají. Mrakodrapy budou jejich; proč je kácet k zemi?

Druhá polovina sestupu a pádu velkých civilizací probíhá podle známého scénáře: blahobyt, změkčilost, úpadek, zánik. Toho, že procházíte těmito stadii, si ani nevšimnete, protože je obvykle po ruce svůdný politik, který přichází s vykutáleným, sebeklamným sloganem – jako byl Clintonův výrok „Jde o budoucnost všech našich dětí“. My na pravici jsme strávili devadesátá léta tím, že jsme se škodolibě vysmívali únavnému vzývání pana Clintona, které jak sirup odkapávalo ze všeho – od Kosova po financování dálnic. Ale většina zbytku Západu nedokáže ukrást ani jeho nepřesvědčivé otřepané fráze: společnost bez dětí je společnost bez budoucnosti.

Každá doba si dělá iluze o neměnnosti. V roce 1913 si nikdo nepomyslel, že během pěti let zmizí ruská, rakouská, německá a turecká říše. O sedmdesát let později nás všichni ti chlapíci, co odbývali Reagana jako „roztomilého hlupáka“ (slovy Clarka Clifforda), neustále ujišťovali, že také Sovětský svaz tu zůstane. Podle tvrzení analytiků CIA bylo východní Německo devátou nejsilnější ekonomikou světa. V roce 1987 se nikdo z odborníků nehrnul do předpovědí brzkého pádu Berlínské zdi, Varšavské smlouvy a samotného Sovětského svazu.

Ale i přes tyto nešťastné precedenty mají postkřesťanské civilizace – jak mi svůj kontinent popsal jistý přední představitel EU – sklony považovat mylně přítomnost za neměnnou budoucnost. Náboženské kultury vnímaly minulost i budoucnost mnohem citlivěji: před nějakými sto lety jsme o smrti mluvili jako o odchodu „ke svým předkům“ v „neviditelném světě“. Ale jestliže sekularismus vychází z toho, že tento svět je všechno, co existuje, není žádným překvapením, když lidé – ať už vědomě, či nevědomě – přikládají onomu „tady a teď“ mnohem větší schopnost přetrvávat než jakou kdy opravdu mělo. Představa, že konečnou stanicí rozvoje lidstva je evropská progresivní sociální péče, byla vždycky pošetilá; dnes víme, že je také sebevražedná.

Aby se evropské státy vyhnuly kolapsu, musí přijímat přistěhovalce v takovém počtu, v jakém se o to zatím žádná stabilní společnost nepokusila. CIA předpovídá, že Evropská unie se zhroutí do roku 2020. Vzhledem k tomu, že CIA se už padesát let většinou plete, znamenalo by to, že EU je na nejlepší cestě stát se kolosem tohoto tisíciletí. Ale i mizerný agent CIA je dvakrát za život přesný. Datum kolapsu Evropské unie může být naopak spíše opatrným odhadem. Jako mnohem pravděpodobnější vypadá, že během několika příštích evropských volebních cyklů se obvyklým způsobem projeví vnitřní rozpory EU a že do roku 2010 uvidíme v amerických televizních zprávách večer co večer hořící budovy, pouliční výtržnosti a vraždy. A i kdyby k tomu z nějakého důvodu nedošlo, představa, že Evropa bez dětí konkuruje vojensky či hospodářsky Americe, je k smíchu. Někdy v tomto století bude na světě 500 milionů Američanů a to, co zůstane v Evropě, bude velmi staré nebo velmi muslimské. Před stejným problémem stojí Japonsko: u jeho populace už dochází k absolutnímu úbytku a první mírný svah spirály smrti pravděpodobně už nikdy nedokáže zdolat. Bude Japonsko ekonomickým dynamem, jestliže ho osídlí Korejci a Filipínci? Pravděpodobnost je vysoká. Bude takovým dynamem Německo, jestliže ho osídlí Alžířané? To je složitější oříšek.

Nejlepší scénář? Kontinent končí jako Vídeň se švédskými daňovými sazbami.
Nejhorší scénář? Šaría někdy kolem roku 2040; jakási poloviční šaría o něco dřív – a posun tímto směrem vidíme už dnes.

V červenci 2003 Tony Blair v projevu před americkým Kongresem řekl: „Británie ví, že každá vládnoucí moc nějaký čas vypadá nepřemožitelně, ale ve skutečnosti je jen dočasná. Otázka zní, co za sebou zanecháváte.“

Skvělá otázka. Británie už nikdy nebude mít takovou bezkonkurenční moc jako na vrcholu svého impéria, ale britský odkaz v té či oné míře přežívá u mnoha klíčových regionálních hráčů dnešního světa – v Austrálii, Indii, Jižní Africe – i desítek ostrovních státečků od Karibského moře po Pacifik. Jestli Čína někdy zaujme místo vyspělé země, bude to proto, že Čínská lidová republika se naučí víc od britského Hongkongu než Hongkong z Maovy Rudé knížky. A přední mocnosti dnešní doby odvozují svůj politický charakter od britských poddaných 18. století, kteří anglické ideje dovedli o něco dál, než si sama mateřská země přála.

Patnáct let po vítězném konci studené války a triumfalismu konce dějin je otázka „co za sebou zanecháváte“ naléhavější, než většina z nás čekala. „Západ“ jako pojem je mrtvý a „Západ“ jako demografická záležitost umírá.

Jak bude vypadat Londýn nebo Paříž či Amsterodam uprostřed třicátých let? Pokud evropští politici nepodniknou v tomto desetiletí vážně míněný pokus odvyknout své obyvatelstvo neudržitelnému pětatřicetihodinovému pracovnímu týdnu, důchodu v šedesáti letech atd., pak aby Evropská unie udržela současnou úroveň důchodů a zdravotní péče, bude muset dovézt tolik dělníků ze severní Afriky a ze Středního východu, že bude na nejlepší cestě k muslimské většině do roku 2035. Jak si věc stojí, muslimové jsou již dnes primárním zdrojem populačního růstu v anglických městech. Může se společnost čím dál víc islamizovat po stránce demografické, aniž by se čím dál víc islamizovala po stránce politické?

Tohle by měla být záležitost levice. Já jsem konzervativec: nesouhlasím tak úplně s islamistickým programem, když přijde řeč na stínání hlav homosexuálům atd., souhlasím ale s tím, že se Britney Spearsová obléká jako běhna; v tom jsem s mullou Omarem zajedno. Proč potom, když je vaším velkým tématem feminismus nebo potraty nebo sňatky homosexuálů, proč jste si tak jisti, že až největší demografická skupina ve vaší společnosti bude z hloubi srdce intolerantní, zvítězí kult tolerance? Ostatně, kdo budou první oběti zhroucené porodnosti Západu? I kdyby se člověk díval na celou věc optimisticky a čekal, že Evropa dokáže odolat plíživému prosazování šaríi, která právě teď zaplavuje Nigérii, je tu ještě jedna věc: muslimský svět nijak nevyniká tím, že by přikládal velkou váhu „právu ženy na vlastní volbu“ – v jakémkoli smyslu.

Byl jsem svědkem té velké potratové manifestace ve Washingtonu v roce 2004, kdy Ashley Juddové a Glorii Steinemové provolávaly slávu ženy s plakáty „Nepouštějte svého Bushe do mé buše“ nad hlavou; pomyslel jsem si, že se to podobá čajovému dýchánku bílých Rusů v roce 1917. Tím, že ženy na Západě staví na první místo „právo ženy na vlastní volbu“, vydávají svou společnost do rukou chlapíků mnohem patriarchálnějších, než byl tatík rodiny v situačních komediích padesátých let. Jestli některé z těch žen, které se vydávají na pochod za svá „reprodukční práva“, ještě mají děti, měly by se možná zamyslet nad demografickou realitou: děvče, které se dnes narodí, bude mít ve svých čtyřiceti letech jen sotva možnost pobíhat po demonstracích v euroarabské Paříži nebo Amsterodamu a skandovat „Ruce pryč od mé buše!“

Těsně před volbami v roce 2004 vystoupila pozoruhodná politická analytička Cameron Diazová v pořadu Oprah Winfreyové, aby vysvětlila, co je v sázce: „Toho, co ženy mohou ztratit, je hodně. Chci říci, že bychom mohli ztratit právo na své tělo… Pokud si myslíte, že znásilnění by mělo být legální, pak nevolte. Ale jestli si myslíte, že máte právo na své tělo, pak byste k volbám měly jít,“ radila divákům.

Chudák Cameron. O pár týdnů později ti strašní lidé zvítězili. Přišla o veškerá práva na své tělo – a na rozdíl od Aleca Baldwina se ani nedostala do Francie. Její tělo skončilo v terminálu D.

Když ale slečna Diazová označila presidentské volby v roce 2004 za referendum o právu na znásilnění, možná ji mělo zajímat, že spousty mužů požívají toto právo podle islámských zákonů po celém světě. Ve své knize The Empty Cradle (Prázdná kolébka) se Philip Longman ptá: „Odkud se tedy budou brát děti budoucnosti? Stále víc jich mají lidé, kteří nesouhlasí s moderním světem. Pokud se tento trend udrží, mohl by lidskou kulturu svést ze současného tržně orientovaného, individualistického, modernistického kursu a vytvořit postupně kulturu protitržní, ovládanou fundamentalismem – novou dobu temna.“

Poznámka pro Cameron Diazovou: jsou horší věci než nějaký John Ashcroft.
Pan Longman to pochopil správně. Západní liberálové mají citlivá tykadla a kdykoli někdo položí otázku, jestli po jedné, dvou, třech generacích budou žít v geografické oblasti označované jako Itálie ještě nějací Italové, začnou křičet: „Rasismus!“ Trápit se tím, jak velká je „bílá“ část populace, je absurdní a zcela nepatřičné. Nejde o rasu, ale o kulturu. Jestliže 100% občanů věří v liberální pluralitní demokracii, nezáleží na tom, jestli „bílých“ je 70% nebo jen 5%. Pokud ale jedna část věří v liberální pluralitní demokracii a druhá část ne, pak je velmi důležité, jestli těch, kteří věří, je 90% nebo jen 60%, 50%, 45%.

Od té doby, co president předstoupil před veřejnost s takzvanou Bushovou doktrínou – plánem pomáhat prosazovat demokracii v arabském světě –, bezpočet „pokrokářů“ omílá stále dokola: nemáme žádné důkazy o tom, že muslimové chtějí demokracii, a islám je vlastně s demokracií neslučitelný. Pokud je to pravda, pak to není problém Středního východu dneška, ale Evropy pozítřka. Podle průzkumu veřejného mínění, provedeného v roce 2004, chce více než 60% britských muslimů žít podle šaríi – ve Spojeném království. Jestliže populace, která „nesouhlasí s moderním světem“, je zároveň skupinou, která se na celém světě množí nejrychleji, pokud je tu více muslimských států, v těchto státech více muslimských fundamentalistů, stále více muslimů v nemuslimských zemích a stále více muslimů ve stále větším počtu nadnárodních institucí, kolik byste vsadili na to, že „moderní svět“ přežije?

Já moc ne.

„Co za sebou zanecháváte?“, ptal se Tony Blair. V polovině tohoto století bude na světě jen pár, a to velmi starých, etnických Němců, Francouzů a Italů. Co za sebou zanechají? Území, která náhodou ponesou jejich jméno a budou na nich stát nějaké staré budovy? Nebo umírající Evropané pochopí, že jediné dědictví, na němž záleží, je to, jestli se lidé, kteří budou žít v těchto zemích po nich, smíří s pluralitní, liberální demokracií? Taková je demografie, hlupáci. A jestli nedokáží sebrat vůli změnit kurs, pak jediná otázka, na které záleží, zní: „Co za sebou zanecháváte?“