Slovo „válka“ natolik zmizelo z našeho slovníku, že se ani neodvažujeme na něj pomyslet jinak než v kategorii jakéhosi vzdáleného konfliktu kdesi v Afghánistánu. A i tam to raději prezentujeme jen jako vrtání studní a stavění škol, kde se jen občas – jakoby omylem – vystřelí. Jenže s Krymem je to trochu jiné.

Je to blízko a ať se už má člověk na krymskou krizi názor jakýkoliv, tak instinktivně tuší, že to nemusí skončit úplně nevinně. Přičemž ten pocit musí velmi sílit v každém, kdo si pustí či přečte ruské zprávy. Tam se totiž o válce diskutuje zcela vážně, byť s nezbytným závěrem, že Západ na to prostě nemá, takže ruské děti můžou klidně spát.

S Ruskem je to jiné, než to bylo třeba s postjugoslávskými válkami. Balkán nám byl sice geograficky i jaksi emocionálně blíže než Krym, ale výsledek bojů – ať už by byl býval dopadl jakkoliv – neznamenal pro zbytek Evropy jiné nebezpečí než uprchlickou vlnu a trochu delší cestu do Řecka. Ale Rusko si vzalo Krym, Rusko může snadno obsadit další části Ukrajiny, Rusko může chtít bránit zájmy své menšiny v Estonsku či Lotyšsku a tyto státy svým způsobem „finlandizovat“. A tam už budeme vázáni nejen jakousi morální sounáležitostí, ale i smluvně – jde o členy Severoatlantické aliance. A k smůle našich pobaltských přátel by NATO velmi pravděpodobně do války s Ruskem kvůli Lotyšsku nešlo. NATO tu je ale hlavně od toho, aby Rusy něco podobného ani nenapadlo.

Podstata existence armády totiž není ani tak v tom, že by skutečně bojovala, ale v její existenci per se. Pouhá její existence totiž působí jako odstrašující prvek a omezuje tak možnost konfliktu. Vždycky se totiž najde někdo, kdo má zálusk, ale pokud to není úplný šílenec (jako třeba hoši z al-Káidy), zvažuje rizika a výnosy. Koneckonců i každý zloděj raději vykrade domek důchodkyně než dům, kde bydlí přeborník v karate. Jenže jak na tom jsou armády NATO, potažmo ta naše, česká?

Selhání v základním úkolu

Pokud bychom chtěli mobilizovat, tak jednak není moc koho (poslední „záklaďáci“ skončili vojnu před deseti lety a jsou to dnes třicátníci), jednak není vojáky čím vyzbrojit. Ke konci komunismu jsme měli ve skladech 800 tisíc samopalů. Dnes jich máme pár desítek tisíc. Pokud bychom ty neexistující nevyzbrojené vojáky chtěli ještě vystrojit, tak také nemáme čím. Pokud si totiž dnes voják roztrhá uniformu, může si ji tak leda zašít – ve skladech prostě uniformy nejsou ani pro ty reálné vojáky. Tanků máme asi 30. Tedy těch modernizovaných T72M4, potom necelou stovku zastaralých T72. Máme jediné dvě vševojskové brigády (4. brigádu rychlého nasazení a 7. mechanizovanou brigádu), jejíž příslušníci jsou navíc pověstní svou vzájemnou rivalitou. Armáda čítá necelých 20 tisíc mužů a žen, ale těch, co by opravdu bojovali, je pár tisíc. Ano, Česká republika nemůže postavit do pole více než nějakých 5000 mužů.

Můžeme se poklepávat po ramenou, jaké máme dobré chemiky a polní nemocnici a co všechno jsme odvedli v Afghánistánu, ale realita je taková, že Česká republika v podstatě rezignovala na základní úkol státu, jímž je zajištění vnější bezpečnosti země. To je přitom ten úplně hlavní a zdaleka nejdůležitější úkol státu. Kvůli tomu totiž státy vznikly, ne kvůli bezplatné zdravotní péči a výplatě důchodů a sociálních dávek (při dnešním nedostatku smyslu pro historické srovnání si totiž ne vždy uvědomujeme, že tyto sociální výdobytky jsou záležitostí několika posledních generací, zatímco tisíce předchozích generací by ani ve snu nenapadlo, že se o ně bude starat někdo jiný než oni sami a jejich rodina). Není se co divit, místo slíbených dvou procent dáváme na obranu procento jedno. A to ještě z toho jednoho procenta leccos odpadlo při nepovedených zakázkách. A jak napsal nedávno generál Šedivý, z většiny závazků, které Česká republika přijala při vstupu do NATO, postupně ustupovala nebo je jejich plnění silně omezeno nebo dříve vložené investice do závazku zastarávají a z pozice ustupujeme.

Členství v NATO, jehož patnácté výročí si právě připomínáme, samozřejmě poskytlo politikům vítanou výmluvu – na obranu nejsme sami, sdílíme přece koaliční kapacity. Jenže většina ostatních států NATO na tom není o moc lépe. A nejhůře ze všeho – mentálně nejsme připraveni bojovat (což se překvapivě týká dokonce i řady profesionálních vojáků evropských armád NATO).

Důvěra ve spojence – dvojsečná zbraň

Dlouhodobé podceňování výdajů na obranu doplněné neefektivním užíváním už tak nedostatečných zdrojů pak nezachrání ani oblíbený trik západní postmoderní společnosti – tabuizace nepříjemné reality (třeba že v Afghánistánu je válka – to slovo se totiž nesmí v NATO používat), popřípadě honosné názvy nových projektů, které mají zakrýt fakt, že král je nahý. Takovým příkladem je třeba „Smart Defence“, který tak rádi používají politici (zní to přece tak chytře…). Má jít primárně o to, že nemusíme mít všechny vojskové kapacity, protože některé budeme sdílet se spojenci. V případě tohoto na první pohled líbivého termínu se přes do jisté míry logickou myšlenku ve skutečnosti zatím jedná o sdílení často neexistujících a ne vždy kompatibilních kapacit.

Navíc důvěra ve spojence je dvojsečná zbraň, jak nám právě dokazují Spojené státy a Velká Británie, které se v roce 1994 v Budapešťské dohodě zavázaly garantovat ukrajinskou územní celistvost výměnou za to, že se Ukrajina vzdala toho, co (jak se nyní ukázalo) by bylo asi její jedinou skutečnou nadějí na zachování územní celistvosti – jaderných zbraní.

První místo v kategorii newspeaku ale zřejmě má „princip odložené spotřeby“. Ten znamená, že zásoby, například munici, budeme kupovat, až bude potřeba. Tak nějak se přitom nebere v úvahu, že vojenský materiál nelze kdykoliv koupit v supermarketu. Až totiž munice bude skutečně potřeba, budou ji nepochybně potřebovat i všichni ostatní, přičemž přinejmenším na ty menší nezbude.
Hezky zní třeba síly rychlé reakce, které mají být do týdne schopné nasazení prakticky kdekoliv na světě, jejich vyslání ale musí schválit národní parlamenty a to může trvat měsíc i déle. A tak by se pod honosnou fasádou dalo kutat dále.

I NATO je zkrátka čím dál více byrokratická instituce, jejíž úpadek asi nejlépe symbolizuje její nově budované monumentální sídlo. Bohužel přečasto platí, že čím monumentálnější sídlo si ta či ona instituce buduje pro své byrokraty, tím neklamnějším znakem jejího úpadku to je. V tomto ohledu nám snad budiž útěchou poměrně skromná budova generálního štábu v pražských Dejvicích.

Vyšlo v Lidových novinách 22.3.2014