Vzhledem k tomu, že ani režim presidenta Asada opírající se o alavitskou 12% menšinu a podporován Iránem a Ruskem, ale ani opozice opírající se o sunitskou 60 % většinu a podporovaná Saudskou Arábií a Katarem, nemají sílu jeden druhého definitivně porazit, nejpravděpodobnějším výsledkem občanské války – po ještě dalších měsících bojů a tisících či desetitisících mrtvých – by bylo rozdělení sfér vlivu v Sýrii, kantonizace země na přinejmenším “alavistan”, “sunistan” a “kurdistán” (či ještě menší entity) a celkové vyřadění Sýrie coby faktoru na Blízkém východě.
Tedy pro Západ nikoli špatný výsledek.
President Obama však už minimálně před rokem prohlásil, že použití chemických zbraní v Sýrii, které jsou v rukou Asadových nejvěrnějších alavitských jednotek, by pro něj představovalo překročení “červené linie”, na které by reagoval vojenským zásahem.
Chemické zbraně byly už v Sýrii použity dávno a několikrát – a Obama na to nereagoval. Nyní byly použity opět a v mnohem větší míře. Obama, aby neztratil věrohodnost, oznámil, že proti Asadovi vojensky zasáhne. Ale rozhodně žádnou velkou válku nechce, žádné vysílání pozemních jednotek, jen bombardování tak po dobu tří dnů, ale aniž by ovlivnilo výsledek občanské války. Britský premiér Cameron se chtěl k Obamovi v zásahu v Sýrii přidat, ale to britský parlament zamítl. Obama následně couvl a celou věc hodil na americký Kongres – před zásahem chce mít nejdřív souhlas Kongresu. Jeho zahraniční výbor dal zásahu zelenou a celý Kongres bude o této záležitosti jednat tento týden.
Ukázal se jako státník, který se neumí rozhodnout, neumí stanovit svou politiku, nemá koncepci, je vlečen událostmi a neumí vést.
Na druhou stranu Rusko má strategii konzistentní. Již od dob druhého Jelcinova prezidentského období v druhé polovině 90. let 20. století dlouhodobou ruskou strategií bylo a je – tehdy nastolenou tehdejším ministrem zahraničí a později premiérem Jevgenijem Primakovem a pak sledovanou i premiérem, presidentem, premiérem a opět presidentem Vladimírem Putinem, tudíž ji můžeme směle říkat Primakovovo-Putinova doktrína – oslabení primárního postavení USA ve světovém mezinárodním řádu a vytvoření multi-polárního světa 5-6 mocností, z nichž jednou je Rusko, prostřednictvím podpory všem protiamerickým diktátorským režimům ve světě. Mezi nimiž důležité místo zabírá Írán. Proto není překvapením, že schůzka Vladimira Putina a Baracka Obamy během zasedání G20 v Petrohradě k řešení syrské krize nikterak nepřispěla.
Írán je hlavní a nejsilnější proti-americkou mocností na Blízkém a Středním východě. Sýrie je hlavním klientským státem a spojencem Íránu v regionu – a dnes už posledním klientským státem Ruska na Blízkém východě. Pád režimu Asada v Sýrii by mohl způsobit, že (a) Rusko přijde o svou jedinou námořní základnu ve Středomoří v syrském přístavu Tartus a (b) zbraně a půjčky Ruskem dodané Asadovi už nebudou novou syrskou vládou Rusku nikdy splaceny. Pád Asada, který si přeje sunitská Saudská Arábie ve svém dlouhodobém zápasu s šiítským Íránem o hegemonii nad Blízkým východem, by vedl k výraznému oslabení pozice Íránu v regionu. Z těchto důvodů Rusko dělá vše pro udržení Asada u moci, a taky proto je i proti západnímu útoku proti němu.
Ruská pozice je jasná a konzistentní. Co americká?
Obama nemusel veřejně prohlašovat, že v Sýrii zasáhne a nemusel v ní ani zasahovat. Vlastní zájem Ameriky a Západu si to nutně nevyžadoval. Když už ale prohlásil, že použití chemických zbraní je nepřijatelné, měl zasáhnout, bombardovat okamžitě a tvrdě. Měl svá slova podložit svými činy. Nikoli vyčkávat, nikoli otálet, nikoli týden tvrdit, že hodlá bombardovat (čímž dal čas Asadovi vše potřebné ukrýt), a pak nakonec nebombardovat, nýbrž si nad celou situací umýt ruce a hodit horkou bramboru Kongresu – nýbrž měl jednat rázně. Tím by si vynutil respekt, že jeho slova nelze brát na lehkou váhu.
Pro zásah byl dobrý důvod: nepotrestané použití chemických zbraní jedním diktátorem povzbudí jiné diktátory k jejich dalšímu použití a svět bude méně bezpečný, více nebezpečný a hodně krutější vůči civilistům různých zemí. Je legitimním zájmem Západu i stability mezinárodního řádu, aby silné tabu proti použití chemických (ale i biologických a jaderných) zbraní bylo zachováno.
Obama mohl zasáhnout sám (a když to prohlásil, zasáhnout měl), k tomuto rozkazu svolení Kongresu nepotřebuje. Podle americké ústavy totiž president, coby vrchní velitel ozbrojených sil, může nařídit vojenský zásah kdykoli proti komukoli (jako např. Ronald Reagan v roce 1983 na Grenadě či v roce 1986 proti Libyi). Na delší válku však samozřejmě potřebuje souhlas Kongresu – buď otevřené vyhlášení války, nebo autorizaci k použití síly, každopádně však odsouhlasení finančních prostředků na vedení válečných operací.
Nedivil bych se, kdyby nyní Kongres váhavému, nerozhodnému presidentovi bez koncepce či strategie dát svolení použít sílu odmítl.
Věrohodnost Obamy a jeho zahraniční politiky – a tím pádem i Ameriky coby země – je tak ve světě nenávratně ztracena.
Pokud jde o souboj Obama – Putin o Sýrii, v tomto kole vítězem je Putin. (V neposlední řadě i proto, že celá Obamova politika “resetu” vůči Rusku byla od samého počátku postavena na iluzi.)
V důsledku Obamovy zahraniční politiky nelze nyní Ameriku považovat za západní vůdčí velmoc. Možná někdy opět bude, za nějakého jiného presidenta, ale nyní za Obamy není. Alespoň ne západní a už vůbec ne vůdčí.
Vyšlo na http://www.natoaktual.cz/
Je to těžká otázka. Uvědomme si, že se tady jedná o lidských životech. Chápu, že na jednu stranu, když jednou něco prezident takové supervelmoci řekne, tak si má za tím stát a jednat podle toho, jinak ztratí respekt a nikdo už ho také nemusí brát vážně. Na druhou stranu, rozhodnutí o válce by nemělo být činěno nějak lehkovážně a měla-li by být hlavní motivací ješitnost, je to špatně. Zachrání-li to mnoha lidem životy, nechť jsem klidně považován za slabého.Ne vždy byla motivace “neztratit tvář” tou nejšťastější. Rakousko-Uhersko také nechtělo ztratit tvář, když došlo k atentátu na následníka trůnu a jeho ženu v Sarajevu. Své ultimátum Srbsku zformulovalo tak, aby bylo pro Srbsko nepřijatelné. Srbsko přesto ultimátum přijalo až na jeden požadavek – vyšetřování případu atentátu na France Ferdinanada rakousko-uherskými orgány i na srbském území. Snaha o zachování tváře ze strany Rakousko-Uherska byla ovšem dotažena do konce – válku vyhlásilo. Bylo to ze strany Rakouska-Uherska správné? Bylo to morální? Vždyť vedlo válku proti terorizmu, i když se to tehdy tak nechápalo, tak co by to nebylo morálně ospravedlnitelné? Bylo ze strany Ruska (a dalších dohodových mocností) správné zastávat se takového teroristického státu, příslušníci jehož armády a úřednictva byli do atentátu prokazatelně zapojeni? Co by měly udělat USA, když příslušníci cizího státu podporováni úředníky a armádními činiteli takového státu spáchají atentát na amerického prezidenta? Aby neztratili tvář asi by měly zaútočit a možná nejlépe rovnou, bez obtěžování se nějakým ultimátem? Proč to ospravedlňovat u USA, a ne u Rakouska-Uherska? Ale to už trochu odbočuju. Jen jsem chtěl ukázat, že vrhat se do války není jednoduché rozhodnutí a těžko vždy můžeme dohlédnout důsledků, které mohou byt strašlivé. Co by Obama dosáhl bombardováním? V článku je zmínka, že váháním umožnil Asadovi vše potřebné ukrýt. Jsou-li tím míněny chemické zbraně, tak ty stejně nebylo cílem bombardovat, pokud vím. To je dost riskatní něco takového bombardovat. Bombardovány měly být konvenční cíle. Ale pozemní invaze se stejně neplánovala, čili by se tak jako tak nic nevyřešilo. Šlo by jen o silácké gesto. To, co bylo dosaženo, že konečně to strašné svinstvo v podobě chemických zbraní bude možná pod kontrolou zničeno, je aspoň nějaký výsledek, který může do budoucna leckterým hrůzám předejít. Samozřejmě lze namítat, že si stejně Asad může někde něco ulít a že to zkontrolovat ani nejde a podobně. Ale pořád to je nadějnější výsledek než kterého lze dosáhnout první variantou.
Další věc, u které by se dalo pozastavit je, s jakou lehkostí se ignoruje mezinárodní právo. Nejde-li o sebeobranu nebo o akci schválenou RB OSN, je každé napadení jiného státu agresí – útočnou válkou. Což je mezinárodní zločin. Je ovšem jasné, že na druhé straně je těžké jen přihlížet, jak se někde páchají strašné zločiny a nezasáhnout, protože to blokují někteří ze členů RB. Ale to před nás klade neřešitelné otázky. Jak strašné ty zločiny musejí být, aby to byl ospravedlňovalo vojenský zásah? Kdo vůbec rozhodne, že se nějaké zločiny dějí a kdo je má právo jen tak jednostranně trestat. Není nějaké mezinárodní právo, byť často bezzubé, lepší než žádné mezinárodní právo? Co když se někdy KLDR rozhodne, že v Japonsku je nelidský kapitalismus, v němž lidé trpí a že je proto třeba Japonsko humanitárně bombardovat? Nebo Číně se bude zdát, že se jsou lidská právo porušována v Thajsku, bude také OK, když jen tak jednostranně zasáhne? Nebo Írán bude chtít vnutit svou verzi Islámu silou jiné zemi, protože za cenu nějakých těch mrtvých se zabrání tomu, aby velká většina lidí přišla do pekla kvůli tomu, že nevyznává tu správnou víru. Každý má dojem, že zrovna ty hodnoty, které vyznává on jsou ty správné. Myslím, že je lepší nějaký mechanizmus, byť nedokonalý, který by zásahy proti cizím zemím řešil. Teď jsme silní my (míněno západ), ale nemusí to tak být vždy. Pravidla by se neměla dodržovat jen proto, že nám momentálně vyhovují, ale i když pro nás zrovna výhodná nejsou. Až nebudeme ti silnější budeme se na dodržování pravidel dívat jinak.
“Pro zásah byl dobrý důvod.” – Ano, třeba převládající pochyby o tom, kdo proti komu chemické zbraně použil. Nebo islamisté žeroucí srdce svých protivníků.
“Nepotrestané použití chemických zbraní jedním diktátorem povzbudí jiné diktátory k jejich dalšímu použití a svět bude méně bezpečný, více nebezpečný a hodně krutější vůči civilistům různých zemí.” – Čirá spekulace a DEMOKRATISMUS par excellence.
“V současném islámském arabském světě realistická volba není mezi liberální demokracií westminsterského (nebo abychom nechodili zbytečně daleko – malostranského) typu na jedné straně a diktaturou na druhé, nýbrž mezi neliberální, represivní a politicky vůči názorovým a náboženským menšinám netolerantní “demokracií” (ve smyslu definice řeckých filozofů svévolné vlády většiny) a autoritativní vládou o něco liberálnější (ale ne o moc) a tolerantnější (o něco více) menšiny.” -
Ale jo, určitě. Nebo počkat, to jste pane Jochu psal už někdy dřív že?
Bohužel si autor vůbec neklade otázku zda to použití chemických zbraní bylo prokazatelně na příkaz Assada.
Dále, už cca 14 dní světová média píší o tom, že americká veřejnost, včetně většiny v kongresu jsou proti útoku na Sýrii. Nepřijde mi logické zmínit, že by kongres nedal souhlas na základě posledních “nečinů” a řečí Obamy. Prostě je to na základě celého vývoje a nekvality důkazů, které nebyly pořádně zveřejněny. Velmi mnoho zdrojů uvádí, že i povstalci mají chemické zbraně a nemají v podstatě co ztratit, když je použijou.
USA je supervelmoc. Tečka. Jestli je nebo není zrovna vůdčí, co na tom záleží ? Udávají ekonomické tempo. Dollar je stále světová rezervní měna. Udávají technologické tempo. Udávají tempo zábavního průmyslu. Vedou v počtu vedených válečných konfliktů na cizích uzemí… Myslím, že jednou vycouvat z bombardovani vojenskych objektu v Sýrii na tom nic nezmění.
Autor nezmiňuje výraznou podporu Assadovi od svých krajanů, kteří studují nebo jsou rozeseti různě po světě. Demonstrace v Praze, USA a ochota bránit vojenská zařízení jako živé štíty. On to totiž až tak brutální diktátor, jak všude píšou, nebyl a má podporu velké části obyvatel. Je to očař, co studoval 1,5roku v Británii. Předchozí užití chem. zbraní bych dal na vrub jeho otci. A také existují důkazy o použití bílého fosforu Izraelem vůči palestině a USA v Afgánistánu. Ono to bohužel není tak černobílé.
Oslabení hranic, stejně fiktivních, je další efekt. Tak se nejspíše i rozpustí “palestinci” do tradičních klanových skupin, bez šance na společný zájem, vyjma mořit jeden druhého. Ono trápení Židů intifádami bylo pro jejich orientální příbuznost více, než pro jejich západní konexe.Investoři najdou jiné koně pro své sázky.. Konečně evropa se fragmentuje ještě rychleji.
Myslím že amerika resp. USA sú svetovou veľmocou bez ohľadu na to kto tam momentálne vládne. Rím bol tiež svetovou superveľmocou tak isto za Augusta alebo Trajána ako aj za Caligulu. Pripomínam že za F.D. Roosvelta sa spojené štáty tiež nechovali ako veľmoc a rozhodne sa ani nezdalo že ňou sú. Apoň verejnosti sa to tak nezdalo. Churchil to vedel, Japonský vojenský plánovači to vedeli aj Stalin to vedel. A ukázalo sa že mali pravdu. Fakt že USA sú veľmocou sa totiž nezakladá na tom kto je práve prezidentom, nakoľko je dôveryhodný alebo obratný v zahraničnej politike. USA sú veľmocou jednoducho preto že ich hospodárstvo, reálna a ešte viac potenciálna vojenská sila nemajú na tejto planéte ani náznak konkurencie. Aj keď sa môže niekomu zdať že Rusko alebo Čína skracujú náskok ich potenciálna vojenská sila je stále rádovo nižšia ako sila USA.
Martin,
v článku nieje nikde napísané, že USA nie je veľmocou. Iba tam je povedané, že nie je Západní vudčí velmoc… howg