K otázce, zda jsem, nebo nejsem Charlie, jsem se úmyslně nevyjadřoval a pobaveně sledoval rozruch okolo ní. Nevyjadřoval jsem se, protože to není otázka jedna, ale minimálně otázky (úrovně) tři.

První spočívá v tom, zda je správné zastřelit novináře – přesněji postřílet redakci –, protože píší texty či tisknou karikatury, které někdo považuje za velmi urážlivé. Odpověď zní, že to není správné, a to nikdy, za žádných okolností, ale naopak zločinné, a to vždy. Důsledkem této odpovědi je požadavek, aby teroristy po jejich činu tajné služby a komanda pronásledovaly až do horoucích pekel a tam zastřelily. V otázce, zda s tímto postupem souhlasím, jsem Charlie, a to velice silně.

Druhou otázkou (úrovní) je, zda by západní společnosti měly takové urážlivé texty a karikatury zákonem zakázat. Moje odpověď zní: nikoli, v žádném případě. Pokud má „Jsem Charlie“ znamenat legální právo publikovat to, co je pro někoho velmi urážlivé, pak jsem Charlie.

Třetí otázkou (úrovní) je, zda pokud máme legální možnost zveřejnit pro někoho urážlivé texty a karikatury (a je správné toto právo ze zákona mít), je (morálně) správné – a ve slušné společnosti vítané – záměrně urážet a vysmívat se tomu, co je pro některé lidi nábožensky posvátné. V tomto případě moje odpověď zní: není.

Pokud máme takové zákonné právo, nevidím žádný důvod ho využívat pro ně samotné či jeho využívání oslavovat, a úmyslně tím někomu symbolicky do obličeje strkat vztyčený prostředníček. V této otázce (úrovni) – nikoli právní, nýbrž společenské slušnosti nevynucované státem – tedy nejsem Charlie, dokonce jsem antiCharlie. A tak to dle mne zřejmě původně mínil i Tomáš Halík.

Benevolentní interpretace Mohameda 

Minimálně do doby, než Tomáš Halík v Hospodářských novinách prohlásil : „Novináři z Charlie Hebdo žádné pravdě nesloužili, naopak: sprostými útoky na zakladatele islámu posilovali nebezpečnou lež, že Mohamed je vzorem dnešních fanatiků zneužívajících islám. Neuráželi teroristy, ale uráželi duchovního otce půldruhé miliardy muslimů, kteří s teroristy nemají nic společného.“

Halík se nebezpečně přibližuje relativismu a obviňovaní obětí ze zločinu, jehož oběťmi se samy staly – novináři si za to mohli do určité míry sami. A naznačuje neakceptovatelné – vražda totiž nikdy není obhájitelná a vždy za ni mohou ti, kdo ji spáchají, a nikdo jiný. Navíc to, že Mohamed je pro dnešní fanatiky vzorem, není nebezpečná lež, nýbrž pravda, protože ho za něj považují. Otázkou je, zda a do jaké míry oprávněně, protože Mohamed je vzorem i pro více než miliardu muslimů, kteří teroristy nejsou.

Halíkova benevolentní interpretce Mohameda představuje problém, protože šlo o válečníka, který zabíjel nepřátele i osobně popravoval zajatce. Tvrzení, že současný Islámský stát je „neislámský“, však nezní věrohodně, neboť jeho bojovníci dělají totéž, co by už v 7. století činil Mohamed – popravy zajatců, otrokářství i sexuální otrokyně. Mělo by nás těšit, že to dnes většina muslimů nedělá, ale nelze překrucovat historii a sugerovat, že Mohamed by to nedělal. Dělal. Tolik k otázce, zda jsem, nebo nejsem Charlie.

Nelegitimní omezení

Nyní se budu věnovat skutečně podstatnému problému – legálním mezím svobody politického projevu. Jsem stoupencem maximální, téměř absolutní. Byla-li by měřena na škále 0 až 100, jsem na pozici 100-1, tedy 99. Obávám se však, že v současné Evropě je na mnohem nižší úrovni než 99, tedy že svoboda politického projevu je mnohem nižší, než by měla být.

Za většinu nelegitimních omezení svobody politického projevu mohou zákazy takzvaného „hate speech“, projevu z nenávisti – proti kolektivní entitě, skupině osob, definované například rasou, etnikem, náboženstvím či sexuální orientací nelze „šířit nenávist“. Projev shledaný nenávistným je zakázán a trestán. Tento přístup představuje dva problémy.

Za prvé, příliš svévolně a pohrdlivě nakládá s právem na svobodu projevu, které je přirozené, tudíž pro spravedlnost fundamentální. A za druhé, pod „šíření nenávisti“ je často zahrnována i jakákoli kritika kolektivní entity či jejího typického znaku. Jde vlastně o potlačení svobody kritizovat, čemuž se nelze vyhnout, protože hranice mezi kritizováním a „šířením nenávisti“ není jasně ostrá, ale záleží vždy jen na posuzujícím a jeho subjektivním odhadu pohnutek „pachatele“.

Přirozená práva 

Co znamená, že některá práva jsou přirozená? To, že jsou daná samotnou lidskou přirozeností (poeticky a filozoficky, konstitucí jeho bytí) a že člověk je racionální, svobodnou bytostí schopnou přemýšlet o pravdě, dobru, spravedlnosti a vynášet o nich soudy – tedy přemýšlet, posuzovat.

Přirozená práva nejsou produktem státu ani lidí, lidu, ale je-li stát spravedlivý, uznává je a chrání

Na konkrétní otázky může člověk odpovědět i chybně, ale už schopnost o nich přemýšlet je zdrojem lidské důstojnosti, a tudíž i přirozených práv. Myslet, posuzovat a následně myšlenky a soudy vyslovovat, tudíž právo to činit, je bytostně lidské a dané přirozeností člověka.

Mezi hlavní přirozená práva patří to na život, svobodu myšlení a projevu, svědomí, legitimně získaný majetek a na výchovu vlastních dětí. A jsou daná lidskou přirozeností – tedy nikoli státem či svolením jiných lidí. Přirozená práva nejsou produktem státu ani lidí, lidu, ale je-li stát spravedlivý, uznává je a chrání. A pokud to nečiní – a nakolik – a naopak přirozená práva porušuje, stává se nespravedlivým a nelegitimním, čímž následně legitimizuje odpor občanů proti sobě, v krajním případě i ozbrojený.

Nejasná hranice 

Omezit svobodu projevu jen proto, že uráží nějakou skupinu, je tedy svévolné. Navíc, a tím se dostáváme k druhému problému, hranice mezi legitimní kritikou a vyjádřením názoru, byť mylného a hloupého, na jedné straně a šířením nenávisti na druhé není jasná.

Je výrok, že „Romové více kradou“, konstatováním faktu, že za krádeže je v Česku odsouzeno více Romů, než odpovídá jejich procentuálnímu zastoupení v populaci, nebo šířením nenávisti?

Je tvrzení, že v USA „je více černošských vrahů než bělošských“ šířením nenávisti, nebo konstatováním faktu, že za vraždy je v amerických věznicích mnohem více černochů (zhruba 50 procent), než odpovídá jejich zastoupení v populaci (zhruba 14 procent)?
Je konstatování, že islám (katolicismus, kalvinismus, šintoismus…) je zločinným náboženstvím, vyjádřením názoru, úsudku (ať pravdivého či nepravdivého, hloupého, nebo chytrého), nebo šířením nenávisti?

Někteří lidé dokonce chtějí, aby u pachatelů zločinů nebyla uváděna příslušnost ke kolektivní entitě, neboť by to prý mohlo šířit nenávist i vůči jejím příslušníkům, kteří nic nespáchali. Ale proč zakazovat říkat něco, co je pravdou?

Hranice mezi legitimní kritikou a vyjádřením názoru, byť mylného a hloupého, na jedné straně a šířením nenávisti na druhé není jasná

Když řeknu, že danou vraždu spáchal Rom, katolík, homosexuál, a je to pravda, šířím tím nenávist vůči všem Romům, katolíkům homosexuálům? Nikoli, jen říkám pravdu. Řečeno jinak, koncept „hate speech“ a vyzývání k jeho zákazu je zákeřným pokusem omezit, zakázat a poškodit svobodu projevu. Navíc společensky velice škodlivým, protože zakazuje podívat se pravdě do očí a daný problém se pokusit řešit – je cestou k zametání problému pod koberec.

Je-li dovoleno říct, že „Romové kradou více než bílí“, lze vést společenskou diskusi, jak problém řešit i jak nejlépe – například zvýšit policejní dohled v romských čtvrtích nebo tresty za drobnou kriminalitu, lépe vzdělávat romské děti a poskytovat jim ve školách speciální asistentky či dávat romským rodinám více peněz a vyšší sociální dávky. Návrhy mohou být různé – pravicové, levicové, účinné, neúčinné, rozvážné, hloupé i skandální –, ale aby vůbec nějaké byly a problém se mohl vyřešit, musí být přípustné odhalit pravdu a vyslovit ji.

Záležitost politické společnosti 

Jsem-li takto silně pro legální svobodu politického projevu, i toho takzvaně „nenávistného“, jsem i pro neomezenou, jako je tomu v USA? Jak jsem již naznačil, nejsem. Omezení, jež připouštím, je dané stejnými přirozenými právy, která umožňují svobodu politického projevu. Máme-li je, nikdo nemá právo je zničit. Má-li být koncept přirozených práv filozoficky i logicky koherentní, a nikoli sporný a absurdní, jeho součástí musí být, že neexistuje právo na bezpráví, právo na zničení práv.

Má-li člověk právo na život, mám právo ho zavraždit? Samozřejmě, že nikoli. Mám právo jeho vraždu obhajovat, navádět k ní a agitovat, aby ho někdo zavraždil? Nemám. Má-li člověk nějaké právo, neexistuje žádné právo na negaci takového práva, tedy ani na obhajobu negace takového práva či na navádění k němu. Řečeno jinak, koncept přirozených práv znamená nejen to, že lidé je mají, ale i to, že nikdo nemá právo je zničit, tudíž ani jejich zničení obhajovat či k němu navádět.

A to je legitimní limit svobody politického projevu – neexistuje žádné právo na obhajobu či navádění k vraždám nebo na porušení jiných přirozených práv. A záleží jen na politické společnosti, které projevy zakáže a potrestá a jež bude tolerovat coby projevy opovrženíhodných a politováníhodných bláznů.

Pokud jsou tito blázni neškodní v tom smyslu, že ve společnosti nehrozí, že by získávali stoupence, lze je velkoryse tolerovat. Pokud to však hrozí, je správné jejich projev – nikoli jakýkoli, ale jen ten, který obhajuje a požaduje zničení přirozených práva ostatních či nějakých lidí – zakázat a trestat. Ukážu to na vlastním příkladu.

Rudolf Slánský a Ernst Röhm 

Jsem silně přesvědčen, že popírání holocaustu by nemělo být trestné a jeho trestání v některých zemích je velkou chybou. Současně však jsem stejně silně přesvědčen, že obhajoba a navádění k holocaustu by mělo být zakázané a trestné. Řečeno jinak, člověkem, který by vykřikoval či psal, že holocaust nebyl, bych opovrhoval, ale neuvěznil bych ho. Toho, který by říkal, že holocaust byl správný a je třeba jej dokončit, bych však poslal do vězení.

Takzvaný projev z nenávisti bych nezakazoval, ale propagaci totalitních hnutí, jako je nacismus, komunismus či islamismus, bych zakázal – paradoxně i v zájmu ochrany životů jejich hanebných a hloupých příslušníků.

Lidská práva, včetně na život – například Rudolfa Slánského, generálního tajemníka Komunistické strany Československa popraveného v padesátých letech 20. století, či Ernsta Röhma, spoluzakladatele polovojenských nacistických oddílů SA zavražděného během takzvané Noci dlouhých nožů na konci června 1934, lépe chránily režimy, jimiž pohrdali – Československá republika, respektive Výmarská republika – než ty, v nichž byli čísla dvě. To by nám Slánský a Röhm možná potvrdili, kdyby byli bývali přežili.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz