Praha je jedním z nejtolerantnějších měst Evropy a světa. A naše země je svobodnou zemí. Proto jakákoli skupina obyvatel (či legálních rezidentů, občanů jiných zemí, kteří mají u nás legální pobyt) má právo demonstrovat své přesvědčení, názory, myšlenky – nebo i hrdost. (Pokud ovšem nepropagují hnutí usilující o pošlapání práv občanů nebo nevyvádějí nic proti dobrým mravům.)

Takže pochopitelně i naši občané či legální cizinci homosexuální orientace mají plné právo na svou demonstraci, na Prague Pride. O tom není pochyb. Toto je svobodná země. Ale samozřejmě člověk je tvor hloubavý, tak ho napadají otázky.

Ta první je tato: Nevlamují se organizátoři demonstrace tak řečeno do otevřených dveří? Člověk rozumí potřebě obhajoby práv homosexuálů v zemích, kde jsou kvůli své sexuální orientaci perzekvováni, někde i dosti brutálně, a dokonce ohrožováni na životě. Takže člověk chápe význam takové demonstrace například v Moskvě – nemluvě o Rijádu či Teheránu. Ale v Praze? V tak tolerantním městě? Kdyby její organizátoři chtěli udělat něco skutečného pro lidská práva, budou upozorňovat na smutný osud svých saúdskoarabských či íránských bratrů a sester. V Praze se demonstranti mohou setkat maximálně s pobavenými výrazy kolemjdoucích; v Moskvě by jim šlo o zdraví a v Rijádu či Teheránu o život.

Otázka druhá: Co má vlastně ona „hrdost“ v názvu demonstrace reprezentovat? Hrdost na co? Měl jsem za to, že člověk může být oprávněně hrdý na své skutky, činy, nikoli na stav, ve kterém se bez vlastního přičinění octl. Nedává smysl, abych hrdě demonstroval za to, že jsem muž, narodil jsem se na Slovensku, mám moravské předky, modré oči atd. Nic z toho není mojí zásluhou, výkonem, skutkem. Prostě jsem se tak octl, bez vlastního zavinění či zásluhy. Mimochodem, taky mě nedojímají ty na Západě tak módní „omluvy“ demokratických státníků za hříchy jejich předchůdců (za „kolonialismus“, „rasismus“, „křížové výpravy“ atd.); hlavně kolem přelomu milénia se to jimi jen hemžilo. Ony vypadají na první pohled pokorně a skromně, ale když si člověk uvědomí, co představují, pak jsou jen prázdným gestem morální nadřazenosti – „vidíte, my jsme tak slušní, na rozdíl od našich předchůdců…“ Skutečná odvaha je vyznat vlastní hříchy, nikoli hříchy jiných lidí. Takže když hrdost, tak jen na vlastní skutky, když omluva, tak jen za vlastní jednání.
Někteří lidé mají homosexuální orientaci. No a co? Je to samo o sobě důvod k hrdosti? Já mám zase rád modrou barvu a za důvod k hrdosti to nepovažuji.

Otázka třetí: Ať už má člověk sexuální orientaci jakoukoli, někteří z nás máme za to, že lidská sexualita je věcí soukromou, intimní, nikoli veřejnou, a takovou má i zůstat. Činit z ní věc veřejnou je neslušné a trapné. Stejně jako by bylo, kdyby někdo zveřejňoval jiné věci bytostně soukromé a intimní – jako jsou například úkony osobní hygieny či způsob vykonávání potřeby na toaletě atd. Vystavovat je na odiv veřejnosti – to je věru důvod k hrdosti!

Otázka čtvrtá: Člověk má spoustu identit: místní, lokální, národní, evropskou, politickou, náboženskou, kulinářskou, módní atd., a u homosexuálních aktivistů mi připadá, že tuto svou sexuální identitu natolik zveličují, až nakonec překryje a pohltí všechny ostatní aspekty jejich osobnosti, především to, co činí každého člověka unikátním a neopakovatelným. Dobrovolně svou jedinečnost a originalitu smazávají a mění se v dav, masu, zástup. Záměrně říkám homosexuální aktivisté, neboť existují homosexuální občané, kteří jsou se svou sexuální orientací a identitou vyrovnaní a považují je za záležitost svého soukromí a intimity. A ani je nenapadne svou orientaci a identitu zbytečně politizovat. Jsou prostě vyrovnaní sami se sebou.

Právo kritizovat homosexuální jednání Tyto čtyři otázkymě napadají, když slyším termín Prague Pride. Ale ty nejsou podstatné. Představují jen můj osobní názor. Ta podstatná, politicky podstatná je otázka, zda homosexuální občané právo na demonstraci mají. Samozřejmě, že mají – stejně jako i jakákoli jiná skupina obyvatel.

A otázkou je, zda občané mají mít svobodu pro svůj vlastní, kritický názor na homosexuální životní styl. Není to otázka jen akademická: například ve Francii poté, co socialistický prezident Hollande prosadil v parlamentu zákon zavádějící homosexuální sňatky, vůči těm jeho odpůrcům, kteří na veřejném prostranství proti němu nenásilně demonstrovali (často jen tím, že měli na sobě triko s prorodinnou tematikou), používala policie častokrát brutální represi pod záminkou, že jejich demonstrace byla neohlášená…Kdo chce psa bít, hůl si najde.

Takže v současnosti tím politickým problémem na Západě není tolerance vůči homosexuálům či její absence – tato tolerance tady je. Tím skutečným politickým problémem je, zda nám zůstane zachována svoboda slova a projevu, včetně svobody projevu mravně odsuzovat homosexuální jednání či homosexuální životní styl. Ve svobodné společnosti se svobodou slova a projevu smí na homosexuální jednání svobodně zaznít jakýkoli morální názor, od velebícího až po ten zatracující. Ve svobodné společnosti má právo zaznít každý z nich a žádný nemá být považován za nepovolený.

V zájmu společenského vnitřního míru a občanského přátelství mezi lidmi různých názorů by pomohlo, kdyby toto na Prague Pride zaznělo: že svoboda, včetně svobody slova, projevu a manifestování svého názoru a přesvědčení na veřejnosti, platí pro občany všechny, ať už je jejich názor na homosexuální orientaci jakýkoli.

Vyšlo v Lidových novinách 15.8.2013