Historikové se všeobecně shodují v tom, že novodobé dějiny Blízkého východu začínají rokem 1798, kdy do Egypta dorazila Francouzská revoluce v podobě malé expediční armády, vedené mladým generálem jménem Napoleon Bonaparte, který Egypt nesmírně lehce dobyl a pak mu nějakou dobu vládl. Generál Bonaparte Egypťanům oznámil, že k nim přišel jménem Francouzské republiky, postavené na principech svobody a rovnosti.
O reakcích na toto oznámení leccos víme z hojné literatury o blízkovýchodním arabském světě. Idea rovnosti žádný velký problém nepředstavovala. Rovnost je v islámské víře velmi zásadní věc: všichni praví věřící si jsou rovni. Zbývají samozřejmě tři „nižší“ kategorie lidí – otroci, nevěřící a ženy. Obecně ale Egypťané pojem rovnosti chápali. V islámu se nikdy nevyvinulo nic podobného indickému kastovnímu systému na východě nebo privilegované aristokracii křesťanské Evropy na západě. Rovnost byla něčím, co Egypťané znali, respektovali a v širokém měřítku praktikovali. Ale svoboda, to bylo něco jiného.

V arabštině tehdy svoboda nebyla politickým, ale právním pojmem: člověk byl svobodný, když nebyl otrokem. Slovo svoboda se nepoužívalo tak, jak ho používáme v západním světě – jako metaforu pro dobrou vládu. Myšlenka republiky postavené na principech svobody proto představovala určitý hlavolam. O několik let později jistý egyptský šejk – Šejk Rifa’a Rafi’ al-Tahtawi, který přišel do Paříže jako kaplan první skupiny egyptských studentů, vyslaných do Evropy – napsal knihu o svých zážitcích, kde vysvětloval, jak objevil význam svobody. Psal, že když Francouzi mluví o svobodě, míní tím to, co mají na mysli muslimové, když mluví o spravedlnosti. Tím, že položil rovnítko mezi svobodu a spravedlnost, otevřel zcela novou fázi politické a veřejné debaty v arabském a později celém islámském světě.

Je svoboda západního stylu přenosná?

Jaké jsou v islámském světě možnosti svobody v našem, západním smyslu slova? Nahlédnete-li do dnešní literatury, najdete dva pohledy, běžné ve Spojených státech i v Evropě. Podle prvního z nich nejsou islámské národy schopny slušné, civilizované vlády. Ať udělá Západ cokoli, muslimům budou vládnout zkorumpovaní tyrané. Cílem naší zahraniční politiky by tudíž mělo být postarat se o to, aby tito tyrané byli na naší straně, ne na straně někoho jiného – raději přátelští než nepřátelští. Tento názor je velmi oblíbený na ministerstvech zahraničí a na zahraničních úřadech – a všeobecně je znám, dosti překvapivě, jako názor „proarabský“. Proarabský samozřejmě není v žádném smyslu. Vypovídá o neznalosti arabských dějin, o pohrdání arabskou současností a o nezájmu o arabskou budoucnost. Druhý názor říká, že Arabové mají jiné zvyky či způsoby jednání než my. Musíme je nechat, aby se vyvíjeli v souladu se svými kulturními zásadami, ale je v jejich silách vybudovat si jakés takés demokratické instituce – stejně jako je to s taktní pomocí zvenčí, především od Spojených států, v silách kohokoli jiného kdekoli na světě. Tento názor je znám jako „imperialistický“ a jako takový je důrazně odsuzován a zavrhován.

Při úvahách nad těmito dvěma názory je užitečné podívat se zpět a zamyslet se nad tím, jak vypadala arabská a islámská společnost kdysi a jak se změnila v moderní době. Představa, že tak, jak tato společnost vypadá dnes, vypadala vždycky, je naprosto falešná. Diktatury Saddáma Husajna v Iráku, Assadovy rodiny v Sýrii ani o něco přátelštější Mubarakova diktatura v Egyptě nemají žádné kořeny v arabské nebo islámské minulosti. Dovolte mi citovat z dopisu, který v roce 1786 – tři roky před Francouzskou revolucí – napsal hrabě de Choiseul-Gouffier, francouzský velvyslanec v Istanbulu; pokouší se v něm vysvětlit, proč postupuje tak pomalu v plnění úkolů, které mu vláda svěřila. Říká: „Tady se věci mají jinak než ve Francii, kde je král jediným pánem a koná, jak pokládá za vhodné. Tady se sultán musí ptát na radu.“ Musí se radit s bývalými držiteli vysokých úřadů, vůdci nejrůznějších skupin atd. Takový scénář je něčím úplně jiným než běžnou podobou dnešní blízkovýchodní vlády. A je to popis, který přestal platit, protože došlo k řadě změn.

Modernizace a nacistický a sovětský vliv

První z těchto změn bychom mohli nazvat modernizací. Pustili se do ní z větší části nikoli imperialisté, ale blízkovýchodní vládci, kteří si začali až nepříjemně uvědomovat, že jejich společnosti jsou v porovnání s vyspělým západním světem zaostalé. Tito vládci se rozhodli, že musejí provést modernizaci čili zavést západní metody. Jejich úmysly byly dobré, důsledky často katastrofální. Nesmírně zvýšili moc státu a panovníka tím, že mu dali do rukou celý novodobý aparát kontroly, represe a indoktrinace. Zároveň, což bylo ještě horší, omezili nebo úplně zničili tradiční společenské síly, které dříve kladly meze absolutní moci vládce. V tradiční společnosti existovaly zavedené stavy – kupci, písaři, cechy, venkovské panstvo, armádní establishment, duchovní establishment atd. Byly to mocné společenské skupiny a ti, kdo stáli v jejich čele, nebyli jmenováni panovníkem, ale vzcházeli z těchto skupin. A žádný, jakkoli mocný sultán toho mnoho neudělal bez udržování jistých vztahů s těmito nejrůznějšími společenskými stavy. Nebyla to demokracie v tom smyslu, v jakém toto slovo používáme dnes, ale zcela určitě šlo o omezenou, zodpovědnou vládu. A ten systém fungoval. Modernizace s ním skoncovala. Objevila se nová vládnoucí třída, která vládne z centra a pro své záměry používá aparát státu.

To byla první fáze zkázy starého řádu. Druhou fázi lze datovat naprosto přesně. V roce 1940 se francouzská vláda vzdala Ose a vytvořila kolaborantskou vládu v místě zvaném Vichy. Většina francouzské koloniální říše se nacházela mimo dosah nacistů, takže guvernéři francouzských kolonií měli na vybranou: postavit se na stranu Vichy, nebo se připojit k Charlesu de Gaullovi, který v Londýně založil hnutí Svobodná Francie. Naprostá většina guvernérů si zvolila Vichy, což znamenalo, že Sýrie a Libanon, francouzské mandátní území v srdci arabského východu, se otevřely nacistům. Guvernér a vysocí úředníci správy syrsko-libanonského území dostávali příkazy od vlády ve Vichy, která zase dostávala příkazy z Berlína. Nacisté území zabrali, spustili obrovskou propagandu a ze Sýrie se dokonce dostali na východ do Iráku a na chvíli tam ustavili pronacistický, fašistický režim. Právě v této době vznikaly politické strany, které se staly jádrem pozdější strany Baas. Západní spojenci nakonec nacisty z Blízkého východu vyhnali a tyto organizace zrušili. Ale v roce 1945 válka skončila a spojenci odešli. O pár let později tam vtrhl Sovětský svaz. V Egyptě, Sýrii, Iráku a dalších zemích zavedl politické praktiky sovětského stylu. Přejít od nacistického modelu ke komunistickému bylo velmi prosté a snadné: chtělo to jen pár menších úprav, proběhlo to celkem lehce. Tady mají svůj původ strana Baas a vlády, jimž jsme na Blízkém východě stáli tváří v tvář v nedávných letech. Měl bych znovu zopakovat a podtrhnout, že tyto vlády neměly s arabskou či islámskou minulostí vůbec nic společného.

Vahhábismus a ropa

Arabové a muslimové sami si ostře a bolestivě uvědomují, že došlo k rozchodu s minulostí, a pokoušejí se s tím něco udělat. Právě v tomto kontextu jsme se stali svědky vzniku řady hnutí, která by se dala charakterizovat jako obroda nebo znovuprobuzení islámu. První z nich – založil ho teolog Ibn Abd al-Vahháb, který žil v zapadlé oblasti Nadžd v Arabské poušti – je známé jako Vahhábí. Toto hnutí za kořen problémů označuje skutečnost, že se arabsko-islámský svět vydal cestou nevěřících. Tvrdí, že islámský svět se vzdal pravé víry, kterou mu dal Bůh skrze svého proroka a svou svatou knihu, a lékem je návrat k ryzímu, prapůvodnímu islámu. Tento ryzí, prapůvodní islám je ovšem – jako obvykle v podobných situacích – zcela nový výmysl, který s islámem dřívějších dob má společného jen málo.

Zpočátku se s vahhábismem jednalo poměrně snadno, ale na významu nabyl v polovině dvacátých let minulého století, kdy došlo ke dvěma událostem: místní kmenoví náčelníci dynastie Saúdů, která v 18. století konvertovala k vahhábistickému islámu, dobyli posvátná města Mekku a Medínu. To mělo nesmírný význam, zajistilo jim to obrovskou prestiž a vliv v celém islámském světě. Získali také kontrolu nad poutí, která každý rok ve stejnou dobu přivádí na jedno místo miliony muslimů z celého islámského světa.

Druhou důležitou událostí, k níž došlo rovněž uprostřed dvacátých let, byl nález ropy. Tato extremistická sekta náhle zjistila, že má nejen Mekku a Medínu, ale také bohatství, jež se vymyká veškerým snům. Výsledkem bylo, že hnutí, které by jinak zůstalo jen extremistickou skupinkou v okrajové zemi, se ve světě islámu stalo velmi významnou silou. A je jí do dnešního dne: ovlivňuje dění prostřednictvím saúdské vlády a řady nevládních organizací. Horší je, že vliv vahhábismu daleko přesahuje hranice regionu. Když muslimové, žijící v Chicagu, Los Angeles, Birminghamu nebo v Hamburku, chtějí dát svým dětem základy své víry a kultury, což je zcela přirozená a normální věc, obracejí se k tradičním institucím, jež slouží takovým účelům: k večerním a nedělním školám, prázdninovým táborům a podobně. Problém spočívá v tom, že tyto instituce naprostou většinou financují a tudíž kontrolují vahhábisté, a islám, který vyučují, je jeho vahhábistická verze, která se tak stává nejmocnější silou v muslimských přistěhovaleckých komunitách.

Dovolil bych si ukázat význam této skutečnosti na jednom příkladu: v Německu je ústavou daná odluka církve od státu, ale německý školský systém poskytuje čas pro náboženskou výchovu. Stát však nedává k dispozici učitele a učebnice. Ve školním rozvrhu poskytuje čas nejrůznějším církvím a dalším náboženským společenstvím, aby – pokud si to přejí – mohly provádět náboženskou výuku svých dětí; jde o naprosto dobrovolnou záležitost. Muslimové v Německu jsou většinou Turci. Když jich byl dostatečný počet, požádali německou vládu, aby směli v německých školách vyučovat islám. Německé úřady souhlasily – pod podmínkou, že si muslimové obstarají učitele a učebnice. Turci odpověděli, že mají vynikající učebnice, které se používají v Turecku a v tureckých školách. Ale německé úřady řekly: ne, to jsou učebnice, které vydává vláda. Vzhledem k principu odluky církve a státu si tito muslimové museli obstarat učebnice vlastní. A výsledek? Na každé turecké škole v Turecku se studenti seznamují s moderní, umírněnou verzí islámu, v německých školách jsou běžně vystaveni zhoubnému vlivu vahhábismu. Posledně bylo zatčeno dvanáct Turků, příslušníků al-Kajdy – a dvanáct z nich se narodilo a bylo vychováno v Německu.

Íránská revoluce a al-Kajda

Vedle rostoucího vlivu vahhábismu bych rád upozornil na íránskou revoluci v roce 1979. Slovo „revoluce“ je na Blízkém východě velmi často používáno nesprávně: používá se pro prakticky každou změnu vlády. Ale íránská revoluce, to byla skutečná revoluce – v tom smyslu, v jakém byla skutečnou revolucí revoluce francouzská nebo ruská. Šlo o zásadní změnu v zemi, o zásadní přesun sil z hlediska společenského, hospodářského i ideologického. A podobně jako revoluce francouzská či ruská na svém vrcholu i revoluce íránská měla strašlivý dopad na svět, s nímž Íránci sdíleli společný diskusní prostor – na svět islámu. Vzpomínám si, že nedlouho po íránské revoluci jsem navštívil Indonésii a z jakéhosi záhadného důvodu jsem dostal pozvání, abych přednášel na náboženských universitách. Všiml jsem si, že na kolejích měli studenti všude portréty Chomejního, přestože Chomejní – jako naprostá většina Íránců – byl šíita a Indonésané jsou sunnité. Indonésané obvykle jeví jen malý zájem o to, co se děje na Blízkém východě. Tady se však jednalo o něco důležitého. A íránská revoluce prošla různými dobře známými fázemi – známými z Francouzské i ruské revoluce – jako jsou střety mezi umírněnci a extremisty. Řekl bych, že íránská revoluce teď vstupuje do stalinistické fáze a její dopad na celý islámský svět je obrovský.

Třetí a zcela nedávná fáze íránského obrození je spojena se jménem al-Kajda – s organizací, v jejímž čele stojí Usáma bin Ládin. Tady bych měl připomenout události z konce 20. století: porážku Rusů v Afghánistánu, odchod poražených armád do Ruska, pád a zánik Sovětského svazu. Obvykle to považujeme za vítězství Západu, či přesněji Ameriky, ve studené válce. Islámský svět to viděl jinak: jako vítězství muslimů v džihádu. A máme-li být poctiví, musíme si přiznat, že tato interpretace má něco do sebe. V horách Afghánistánu, který Sověti dobyli a pokoušeli se mu vládnout, uštědřovali mudžahedíni sovětským ozbrojeným silám jednu porážku za druhou a nakonec vyhnal Rudou armádu ze země.

Díky moderním komunikačním prostředkům a médiím jsme celkem dobře informováni o tom, jak věci vnímá al-Kajda. Usáma bin Ládin vše vysvětluje velmi srozumitelně, velmi jasně, a myslím, že velmi upřímně. On i jeho přívrženci to vidí tak, že je tu stále pokračující boj mezi dvěma náboženstvími, křesťanstvím a islámem, který začal s příchodem islámu v sedmém století a probíhá dodnes. Jedním aspektem byly křížové výpravy, ale bylo mnoho dalších. Je to trvalý boj plný útoků a protiútoků, dobývání a zpětného dobývání, džihádu a křížové výpravy, končící – jak to tak vypadá – vítězstvím Západu, porážkou Osmanské říše, posledního velkého muslimského státu, a tím, že většinu muslimského světa si mezi sebou rozdělily západní velmoci. Usáma bin Ládin říká: „V závěrečné fázi nepřetržitého boje se svět nevěřících rozdělil mezi dvě velmoci – Spojené státy a Sovětský svaz. Teď jsme porazili a zničili tu hůře zvládnutelnou a nebezpečnější z nich. Poradit si s rozmazlenými a změkčilými Američany bude snadné.“ Pak následoval důvěrně známý popis Američanů, obvyklé litanie a vypočítávání amerických porážek a ústupů: Vietnam, Bejrút, Somálsko – jedno po druhém. Hlavní myšlenka zněla stručně takto: Američané vyhrát nemohou. Udeřte a oni vezmou nohy na ramena. Jediné, co potřebujete udělat, je udeřit silněji. Zdálo se, že tato slova se s konečnou platností potvrdila v devadesátých letech, kdy po jednom útoku na ambasády, válečné lodě a kasárna za druhým nepřišla žádná reakce kromě hněvivých slov a drahých raket, zaměřených nesprávným směrem na odlehlá a neobydlená místa, a někde – jako v Bejrútu a Somálsku – rychlého ústupu.

To, k čemu došlo 11. září, považovali pachatelé a jejich patroni za vyvrcholení současné fáze a začátek fáze další – přenesení války do tábora nepřítele a dosažení konečného vítězství. Odpověď na jedenácté září pro ně byla nepříjemným překvapením. Očekávali to, co už většinou znali: plačtivé stížnosti a omluvy; místo toho přišla rázná odpověď – napřed v Afghánistánu a pak v Iráku. A jak se říkávalo v Moskvě: Není to žádná náhoda, soudruzi, že od té doby ve Spojených státech k žádnému úspěšnému útoku nedošlo. Když ovšem člověk pozorně sleduje, o čem se mluví, může vidět, že debata, která v této zemi od té doby probíhá, přiměla mnohé pachatele a jejich patrony k tomu, aby se vrátili k původní diagnóze. Nezapomínejme, že oni žádnou zkušenost se svobodnou debatou v otevřené společnosti nemají, a tudíž ji nedovedou pochopit. To, na co se my díváme jako na svobodnou debatu, oni považují za slabost, strach a nejednotnost. A tak se připravují na definitivní vítězství, definitivní triumf a definitivní džihád.

Závěr

Zastavme se na chvilku u definice toho, co pro nás znamenají pojmy svoboda a demokracie. Občas zaslechneme názor, že „demokracie“ znamená systém vlády, který vyvinuly anglicky mluvící národy. Každá odchylka je zločinem, který je třeba potrestat, nebo chorobou, kterou je třeba léčit. Dovoluji si mít jiný názor. Různé společnosti si vypracovávají různé způsoby, jak spravovat své záležitosti, a nemusejí jít nutně podobnou cestou jako my. Připomeňme si koneckonců skutečnost, že po válce za nezávislost byla americká demokracie po tři čtvrti století slučitelná s otroctvím a ženám nepřiznávala občanská práva ještě déle. Demokracie se nerodí jako pták Fénix. Přichází postupně a jednotlivá stadia a proces vývoje se zemi od země, společnost od společnosti liší. Francouzi si pěstují podivnou iluzi, že demokracii vynalezli oni; ale od Velké revoluce v roce 1789 měli dvě monarchie, dvě císařství, dvě diktatury a – podle posledního sčítání – pět republik. A nejsem si jistý, jestli počítali správně.
Pokusil jsem se ukázat, že v islámské společnosti existují jisté prvky, které mohou vést k demokracii. A v současné chvíli vidíme i jistá povzbudivá znamení: například to, k čemu došlo v Iráku, kde miliony Iráčanů stály ochotně ve frontách, aby mohly volit, a ti lidé věděli, že riskují život – to je jistě mimořádný úspěch. Je to projev velké odvahy, pevného odhodlání. Nenechte se oklamat tím, co o Iráku čtete v novinách. Tamní situace určitě není dobrá, ale má i své světlé stránky. Bitva neskončila, je stále velmi těžká. Na Blízkém východě existuje mnoho velkých problémů, které je třeba překonat. Existuje tam hořké protizápadní cítění, které má svůj původ zčásti a stále víc v naší podpoře toho, co lidé považují za tyranii, která jim vládne. Zajímavé je, že proamerické cítění je silnější v zemích s protiamerickou vládou. Od Íránců jsem opakovaně slýchal, že na světě není země, kde by bylo proamerické cítění silnější, hlubší a tak rozšířené jako v Íránu. Slyšel jsem to od tolika různých Íránců, včetně těch, kdo v Íránů dosud žijí, že tomu věřím. Říkalo se, že když americká letadla létala nad Íránem do Afghánistánu, mnoho Íránců psalo na střechy svých domů v angličtině „Tudy, prosím“.

Prozápadního a dokonce specificky proamerického cítění je tedy poměrně dost. Ale protiamerické cítění je silnější v zemích, kde vládnou vlády, kterým velice rádi říkáme „spřátelené“. Jsou to samozřejmě ty nejdespotičtější a ty, které jejich vlastní lid nejvíc nenávidí. Řekl bych, že vyhlídky jsou v tomto okamžiku velmi smíšené. Myslím, že rozvíjení svobodných institucí – podle vlastního vzoru, ne našeho – je možné. V některých zemích lze vidět známky toho, že to už začalo. Ale síly, které se stavějí proti, jsou velmi mocné a mají hluboké kořeny. A jedno z největších nebezpečí je to, že jsou pevné, plné přesvědčení a rozhodné. Zatímco my jsme slabí, nejistí a nerozhodní. Není těžké odhadnout, která strana v takovém střetu zvítězí.

Myslím, že úkol je těžký a výsledek nejistý, ale pokusit se o to musíme. Buď jim přineseme svobodu, nebo nás oni zničí.

Bernard Lewis se narodil a vyrůstal v Londýně, studoval na University of London‘s School of Oriental and African Studies, kde získal doktorát v oboru dějiny islámu. Po službě v britské armádě za 2. světové války přednášel do roku 1974 na University of London a do roku 1986 na Princeton University, kde je v současné době emeritním profesorem blízkovýchodních studií. Mnoho let byl jedním z velmi mála Evropanů, kteří měli přístup do archivů Osmanské říše v Istanbulu. Kromě historických studií publikoval překlady klasické arabské, turecké a perské poezie. Na základě prvotních pramenů napsal více než dvě desítky knih, mimo jiné „The Arabs in History“, „What Went Wrong“ a „The Crisis of Islam: Holy War and Unholy Terror“. Tento text vznikl na základě přednášky z 16. července 2006 během turné pořádaného Hillsdale College po britských ostrovech.

Vyšlo jako Bulletin OI č. 191. Z anglického originálu „Freedom and Justice in Islam“
publikovaného v časopisu Imprimis, Vol. 35, No. 9, září 2006,
přeložil Eduard Geissler.